Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/I.

Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral
	I. Pojem a cíle socialismu	II.

Údaje o textu
Titulek:	I. Pojem a cíle socialismu
Autor:	Bohumír Šmeral
Zdroj:	Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno:	Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«, 1906. s. 3 - 23.
Licence:	PD old 70

»Socialismus jest souhrn snah pracující třídy směřujících k tomu, aby dnešní kapitalistická společnost byla cestou třídního boje ve svých základech přeměněna ve společnost kolektivistickou.«

Máme-li míti jasnou a určitou představu o pojmu socialismu, musíme si být napřed vědomi přesného významu slov v této definici obsažených.

»Socialismus jest souhrn snah třídy dělnické…«

Co jest to třída?

Slovem třída označují společenské vědy skupinu osob v lidské (národní nebo státní) společnosti, které dohromady spojeny jsou určitými, stejnými potřebami, zájmy. Tak mohli bychom mluviti o třídě rolníků, obchodníků, inteligence a p., poněvadž všichni rolníci mají určité zájmy společné, podobně jako všichni obchodníci, příslušníci tak zv. »inteligentních« povolání atd. Socialismus však užívá tohoto slova ve zvláštním, určitém významu.

On slova třída používá jen pro největší a nejtypičtější skupiny dnešní společnosti, které pojeny jsou stejným zájmem, totiž pro skupinu těch, kteří pracují a těch, kteří nepracujíce anebo nepracujíce aspoň tolik, aby to odpovídalo výši jejich příjmů, uchvacují pro sebe zisk z cizí práce. Když tedy my mluvíme o »třidě«, »třídním boji«, »třídním hnutí«, »třídních snahách«, tedy tím máme vždycky na mysli pouze třídu podnikatelů, kapitalistů, potlačovatelů, vyssavatelů na jedné straně a třídu pracovníků, potlačovaných, vykořisťovaných na straně druhé. V tyto dvě třídy rozložena jest dnešní společnost, ony v ní stojí příkro proti sobě a jedna z nich, fiřixozené nekonečně četnější třída pracujícího, nemastného, potlačovaného a vykořisíovaného lidu, prolejtariátu, jehož nejčetnějším a nejvědomějším jádrem jsou široké vrstvy průmyslového dělnictva, je nositelem socialismu.

„Socialismus jest souhrn snah, aby dnešní kapitalistická společnost byla přeměněna…“

Co rozumíme slovy: »kapitalistická společnost?«

Každý ví, že poměry ve společnosti lidské nebyly vždy takové, jako jsou dnes, že zejména způsob, kterým vyrábí se předměty, jichž ke svému životu všichni lidé potřebují, a který jest proto pro upravení společenských poměrů nejvíce důležitým, byl dříve úplně jinakým, nežli je nyní.

Kdybychom vmyslili se o sto let zpět a rozhlédli se kolem sebe, neviděli bychom nikde v našich zemích vysoké komíny továren, z nichž oblaka kouře vznášejí se k nebi, neslyšeli bychom hukot parních strojů, supění železnice. Tovární velkovýroba, která dnes stále větší část výroby uchvacuje, byla tehdy úplně neznámou. Všechno, co lidé ku svému životu potřebovali (oděv, nářadí, potrava), vyrábělo se v malém, ručně, pomoci jednoduchých poměrně nástrojů — byla to doba řemeslné, cechovní malovýroby.

Poměry té doby, která není od nás vzdálena o mnoho vice nož přehradou jediného sta let, byly úplně jiné, než poměry dnešní. Je-li dnes hlavní zásadou hospodářského života liberalistická zásada volné konkurence, tehdy byl pravý opak. Volná konkurence byla vyloučena. Malí mistři, řemeslníci, kteří výrobu ovládali, byli v každém městé sdruženi v cechy. A cechovní statuty, které pro členy cechu měly závaznou platnost zákona, přísně předpisovaly, kolik smí mít jednotlivý mistr tovaryšů, kolik učňů. Bylo předepsáno, že v určitém obvodu nesmějí vyrábět a prodávat žádní jiní řemeslníci než členové místního cechu. To mělo ovšem za následek, že obyvatelé okresu nemohli u nikoho jiného kupovati než u nich. Přímo bylo na př. stanoveno, že obyvatelé určité vesnice jsou povinni dát mlýt své obilí jen do určeného mlýna, že tamní hospody smějí odebírat pivo jen s ustanoveného pivovaru atd.

Každý člen cechu byl následkem toho chráněn před konkurencí druhých, měl přesně zajištěný, a ovšem také ale omezený počet svých zákazníků. Nevyráběl na sklad, do zásoby, nýbrž — řekli bychom dnes — na zakázku, pro zákazníky, jejichž počet i potřeby byly mu aspoň přibližně známy.

Mistři seskupení v cechu byli tedy pojištěni proti úplnému ožebračení (pauperismu), na drahé straně měly však také jejich výdělky své meze a jmění, kapitál nemohly vzrůstat v jejich rukou do nekonečné výše. Poměry majetkové mezi vyrabiteli byly proto urovnanější, majetek byl mezi nimi rovnoměrněji rosdělen než je dnes. Mimo to výroba sama byla přehlednější, plánovitější, nebyla tak anarchická jako dnes, kdy se vyrábí na sklad, pro neznámé trhy a odběratele, pro spekulaci, kdy tedy nutně musí docházet k tomu, že se vyrobí víc, než je možno prodat, což pak vede k ochromení výroby, průmyslové stísněnosti, krisi, hromadné nezaměstnanosti…

Byly-li za dřívějšího období cechovně řemeslnického bezpečnější a rovnoměrnější poměry zaměstnavatelů, byly podobné také poměry zaměstnaných. Cechovní tovaryš nebyl nejprve oddělen od svého zaměstnavatele tou nepřeklenutelnou třídní propastí jako je proletář dneška. Za dnešní kapitalistické konkurence, kdy k založení samostatného podniku, který by byl s to vzdorovat konkurenci, jest potřebí strojů, velkých místností, do tisíců kapitálu, nemůže se tovární dělník těšit nadějí, že by se stal někdy samostatným podnikatelem. Šťastná náhoda může potkati sice snad někdy jednoho z tisíců, ale dělníci jako celek, jako třída, všichni odsouzeni jsou k hrozné jistotě, že nikdy nepodaří se jim povznést se ze svého bídného, odvislého postavení, že do smrti zůstanou otroky cizí vůle, že v němém zoufalství budou nuceni na vždy přihlížet k tomu, jak jiný čerpá pro sebe z jejich práce bohatství, rozkoš, blahobyt, kdežto oni ze svého nekonečného dření nemají nic než bídu, hlad, nemoc a smrt… Tato naprostá beznaděje nedoháněla k zoufalství tovaryše cechovně řemeslných výrobních řádů. Nástroje a vůbec výrobní prostředky, kterých potřeboval, aby se stal samostatným, byly velmi jednoduché, daly se opatřit poměrně bez velkých nákladů a obtíží a každý cechovní tovaryš počítal tedy s tím, že se jednou stane samostatným mistrem. Třeba tedy velmi často těžce nesl svou naprostou, patriarchální osobní odvislost od zaměstnavatele, snášel ji přece klidněji, poněvadž jednak majetkové a společenské rozdíly mezi ním a mistrem nebyly tak ohromné jako dnes mezi námezdním dělníkem a kapitalistou, jednak měl naději, že sám se jednou mistrem stane. Tehdejší společenské řády nestrhaly dělníkovi všechny mosty k sociálnímu povznesení a proto nemohlo vyvstat tehdy mezi třídou dělnickou hnutí, které by vyhlásilo těmto řádům nesmiřitelný boj a které by mělo za cíl jejich úplné zvrácení.

Naprostá změna těchto poměrů nastala, jakmile do výroby byl zaveden stroj, který jest charakteristickým pro období kapitalistické společnosti.

Abychom znázornili si co nejpřístupněji, jaké účinky mělo zavedení stroje do výroby, pozorujme určitý, nejjednodušší a nejprimitivnější příklad zápasu strojové velkovýroby s řemeslnou malovýrobou. Představme si obec, ve které bylo by 50 malých mistrů, zaměstnaných ruční výrobou obuvi. Každý z nich má jednoho dělníka, který pro něj pracuje. Dejme tomu, že v téže obci zřídí se továrna, ve které také 100 osob zaměstnáno jest výrobou obuvi. Jaké budou toho účinky?

Nejpovrchnější pozorovatel by řekl: v maloživnosti pracuje sto lidí, ve velkopodniku také sto. Ti i oni vydělají si svou prací svůj výdělek, na jejich osobních poměrech se nic nezmění!

Ovšem, tak by mohl soudit jen pozorovatel velmi povrchní. Kdo dovede jen poněkud správně kolem sebe se dívat, tomu musí býti na první pohled jasno, že pracovní poměry malého živnostníka a továrníka jsou naprosto rozdílny. Už nájemné, které platí továrník za pracovní sál, ve kterém svých 100 lidí zaměstnává, je poměrně menší než nájemné, jež ze svých skromných jizeb platí dohromady 50 nemajetných mistrů. Stejně světlo, otop, zařízení pro tento sál přijde továrníku poměrně laciněji nežli dohromady mistrům, jejichž malé dílny společně představují práci stejného počtu pracovních sil. Podobno surovinu, materiál pracovní továrník, který pracuje ve velkém, může si zaopatřit v době a na místě, kde je dostane nejlevněji, kdežto malý mistr, nucen jsa kupovat je v malém množství, mnohdy snad na dluh, odkázáu jest na milost a nemilost nejbližšího překupníka. Už z toho jest viděti, že velkotovárník pracuje za podmínek mnohem výhodnějších nežli řemeslný malovýrobce.

Ale pozorujme dále. Dejme tomu, že by továrník těchto výhod pro sebe neměl, že by pracoval za podmínek stejných jako malý řemeslník. Dejme tomu, že by i nájemné, i světlo, i topivo, i suroviny platil stejně draho, jako řemeslník. Dejme tomu, že by práce zaměstnaných vyráběla i v maloživnosti i ve velkovýrobě stejné hodnoty, na př. 10 zl. týdně. Jak objeví se; tento výsledek v sobotu při placení mzdy? Řemeslnický tovaryš i řemeslník, který také po celý týden pracoval, vydělali každý 10 zl. Řemeslník nedá dělníkovi vše, poněvadž chce z toho, že ho zaměstnává, míti nějaký zisk. Dá mu tedy, řekněme, 9 zl., a sobě nechá 11 zl. Tento obnos musí i dělník i živnostník se svou rodinou míti, mají-li za daných poměrů a zvyklostí vystačit, tolik musí utržit, laciněji své výrobky nemohou dáti. Jinak u továrníka. Řekněme, že také práce každého jeho dělníka vytvoří za týden stejnou hodnotu 10 zl. a že také on dá každému 9 zl. a 1 zl. si nechá jako zaměstnavatelský zisk. Továrník však nezaměstnává dělníka jen jednoho, nýbrž zaměstnává jich 100, a tak má na nich týdně 100 zl. zisku. I řekne si aspoň spočátku, dokud musí a maloživnostenskou výrobou konkurovat: »Já plných 100 zl. týdně nepotřebuji, zatím spokojím se s 30 zl. týdního zisku a o 70 zl. mohu prodávat týdenní výrobky své továrny laciněji, než je prodávají maloživnostenští moji konkurenti.«

To může činiti velkopodnikatel, i kdyby pracoval za podmínek úplně stejných jako malý řemeslník. Ale on pracuje, jak jsme viděli, za podmínek mnohem výhodnějších, má poměrně lacinější nájemné, světlo, topivo, surovinu a, což jest nejhlavnějšího, pracuje ve svá továrně pomocí strojů, které výrobnost lidské pracovní síly ohromně zvyšují, výrobní proces zlevňuji a tím většími činí vítězné jeho úspěchy v boji s maloživností.

Tedy kapítalista levněji vyrábí a levněji může prodávati. Poněvadž pak na trhu, v obchodě z kupujících nikdo se neptá, kde byl výrobek zhotoven, nýbrž pouze jaká jest jeho cena, odvrací se ponenáhlu příliv odběratelů od malého mistra a zvětšuje se poptávka po výrobcích továrních. Řemeslník cítí, že zákazníků jeho ubývá, že zlaté dno řemesla začíná dostávati trhlinu. Se zoufalým napjetím sil hledí se udržet při dosavadní své samostatnosti. Hledí se udržet tím, že sám sobě a své rodině utrhuje od úst. Do krajnosti napíná své síly, ve své živnosti nezná žádnou určitou dubu pracovní, pracuje ve dne v noci. Hledí se udržet tím, že zvýšeným útlakem doléhá na svého dělníka, snižuje mu mzdu, prodlužuje dobu pracovní, nezná pro něj žádných ochranných předpisů, žádných sociálně politických opatření. Ale ani to nestačí. Dělník je schopen odporu, poměry jeho lze stlačit jen na určitý stupeň, a tak propustiv dělníky živnostník ve svém zoufalství krev bezbranných dětí obětuje na oltář kapitalistického vydírání — poslední to jeho naděje. V této chvíli bolestného přechodu z řemeslné do velkokapitalistické formy výroby hrozných rozměrů nabývá zaměstnávání učňů a žen v maloživnosti. Vše marné! Drtivá síla velkokapitálu nezadržitelnou mocí žene se vpřed. Přes všechny tyto snahy o sebezáchování ocitá se živnostník před nezvratnou jistotou, že nemůže se dále udržet. Nezbývá mu nic, než ohlásit bankrot, zavřít svou živnost, a poněvadž mu zůstaly pouze holé ruce a hladový žaludek, jít a nabízet své ruce do otrocké práce u téhož kapitalisty, který ho svou konkurencí zničil…

Tak na tomto — ovšem velice primitivním — příkladu, vidíme pivní účinek strojové velkovýroby: ona ničí střední stavy a samostatné řemeslníky sráží na nejnižší dno sociální propasti, dělá z nich úplně nemajetné, výrobních prostředků postrádající za mzdu v cizí službě a pro cizí prospěch pracující dělníky, proletáře.

Na tom však není dosti. Kapitalismus jest lítá bestie, která požírá maso svého vlastního druhu. Mezi kapitalisty samými nastává zoufalý boj, ve kterém všichni kapitalisté jsou hnáni k stálému zdokonalování výrobní techniky, v němž slabší na konec podléhá. Dřív než padne, pokouší se zachránit tím, že utíká na pole, na kterém moc kapitálu není ještě tolik vyvinuta. Jedno odvětví výroby po druhém jest zabíráno pro kapitalismus, ve všech dochází k nahromaďování kapitálu, ve všech stále širší rozevírá se propast mezi dvěma moderními třídami, kapitalisty a proletariátem.

Rozmnožujíc počet průmyslových dělníků rozmnožuje strojová velkovýroba zároveň jejich závislost na kapitálu. Dokonalost strojů se stále zvyšuje, stroj obstarává práci za stále větší počet lidí, k zhotovení téhož výrobku jest stále méně osob potřeba. Ale počet dělníků stále roste! Jaký div, že kapitalista, moha si více vybírat, více si poroučí. Dělníkům, kteří spokojeni nejsou v továrnách, ukazuje na tisíce nezaměstnaných, již o hladu bloudí ulicemi, ochotni pracovat třeba za skývu suchého chleba, jen aby uhájili holý život. A věda, že může míti za ni okamžitě náhradu, vyhrůžkou propuštění drží je na uzdě. Dělník ve strachu, aby vedle hubené mzdy nenesl s sebou v sobotu zároveň také své ženě a dětem pracovní knížku, so zaťatými zuby, ale mlčky ve své malomoci snáší všechno příkoří, nadávky, snižováni platů, osobní ponižování. Je úplně vydán na milost a nemilost svého kapitalisty, je otrokem…

Ale ponenáhlu nastává změna. Otrok, který až dosud tupě nesl kruté své jho, najednou začíná se rozhlížet, začíná cítit jeho tíži, položí si jednou otázku: »Proč pak já pro cizí blaho mám žít strastný svůj osud? Musí tak být vždycky anebo dají se nespravedlivé tyto poměry změniti?« A jakmile jednou tato otázka byla položena, nezmizí nikdy více, dokud nebude rozřešena. Z tupých rabů stali se lidé, lidé myslící, nespokojení, lidé, kteří trpí, vzdorují; doufají a bojují, aby zvítězili. A ktomuto lidskému vědomí a snažení s živelní nutností vychovává proletářské raby tentýž kapitalismus, který srazil je do tůně neštěstí a na bedra jim vložil zoufale těžké jařmo otroctví!

Tuto výchovnou činnost vykonává kapitalismus v prvé řadě tím, že těsně vedle hromadné bídy a hladu vyvolává zjevy neslýchaného přepychu a bezmezné rozmařilosti. Právě proto, že výkonnost strojů se stále zdokonaluje, musí kapitalismus stále rafinovaněji a rafinovaněji dráždit konsumenty, vyvolávat o nich nové potřeby, nové touhy. On nemůže být ani opatrným, musí na venek se svým bohatstvím, aby stále lákal k novému požitkářství majetné a k nové nespokojenosti chudáky. Dělník, jehož hlad vyštval z domova a jenž bez krejcaru v kapse bloudí ulicemi velkoměsta, marně se sháněje po práci, vidí kolem sebe omamující nádheru: paláce z mramoru, zrcadlových skel a zlatě třpytného kovu. A za velikými okny, v oslňujícím jasu kaváren a restaurací, u drahých pokrmů a nápojů vidí sedět lidi, zdravé, smějící se, čisté, krásně oblečené, šťastné lidi.

Šťastní lidé!

Ale jak to přijde, že všichni ti zde jsou tak šťastni, tak veselí, že žijí v takovém blahobytu a že právě on nese tak zoufalou sudbu, že doma děti naříkají hladem a nad nimi v zoufalství se sklání žena, nemajíc pro ně ani kus chleba?!

A otrok začne myslit.

Kdyby ti, kteří zde nejlépe se mají, také skutečně nejvíce pracovali, pak by jejich štěstí bylo aspoň poněkud pochopitelné a vysvětlitelné. Ale vždyť právě ti, kteří v největším blahobytu žijí, nepracují pranic a čím kdo více pracuje, tím se má hůře. Ti lidé, kteří nyní sedí v nádherné kavárně u mramorového stolku, i před tím draho obědvali. Za chvíli budou hrát kulečník, karty, a nebudou si muset dělat příliš těžkou hlavu, i kdyby prohráli několik desítek! Doma zatím žena hostí »návštěvu«, večer po první večeři půjdou oba s dcerou do divadla, pak znovu večeře, koncert, víno, káva, pozdě po půlnoci jdou spát, aby těsně před polednem vstávali, jedli, pili, strojili se, čekali na návštěvu, šli do kavárny a začali od počátku nový den nových radostí!

A tak to jde den ze dne, týden od týdne, rok od roku. V zimě zůstávají ve velkém městě, v létě odjíždějí do lázní, zábava, rozkoš, sport, hýření jsou jejich zaměstnáním. Při tom dávají drahé vychování svým synům, ohromná věna svým dcerám, a ačkoliv peníze v pravém smyslu oběma rukama vyhazují, majetek jejich nejen že se netenčí, nýbrž stále ještě roste a roste!

To všechno vidí, to všechno slyší, dovídá se dělník, jenž v hadrech, ve špíně, bos, o hladu bloudí nádherou ulic, marně hledaje zaměstnání. »Všechno bohatství světa jest výsledkem práce; bez práce ani o jediné zrnko obilí nerozmnoží se statky lidské.« Tak, vzpomíná si, slýchal kdysi ve škole za mladých dob. »Všechno bohatství je výsledkem práce…« Pak ale také toto bohatství. Vždyť ale právě tito lidé nic nepracují?! Jejich práce výsledkem tedy jejich bohatství býti nemůže. Jejich ne? Pak ale může to býti jen výsledek práce cizí!…

A hrozné poznání zachvěje nitrem muže. »Výsledek práce cizí!« A před zrakem zmámeným tímto okolím nádhery najednou vyvstane mu obraz venkovského koutu, na který až dosud byl ukován. Veliká, černá obluda tam leží v noční tmě na zasněžené pláni, se spoustou ohnivých očí, s vysokými jícny chrlícími ustavičně k nebi husté oblaky kouře. To je jejich domácí továrna. A k této obludě už v nejčasnějších hodinách ranních se všech stran z dalekého širokého okolí po slabě vyšlapaných stezkách vlekou se lidé, shrbení jako pod nesnesitelnou tíží starostí, bledí jako po velikém leknutí, umdlení, jakoby posilující spánek nikdy nedotkl se jejich očí, mlčící, jakoby strachem před vrahy oněměla jejich ústa. A všechny tyto lidi, sta, tisíce jich pohlcuje černá obluda, zavrou se za nimi vrata továrny a oni zapadnou tam, v žaláři, kde je strašným jejich trestem nevýslovné mučení a dření.

A tyto mučící okovy práce nosí tito lidé dny, týdny, roky, po celý život, bez konce, bez naděje. A výsledek? Nikdy se dosyta nenajedli, nikdy nemohli dát dosyta najíst své ženě a svým dětem, nikdy nemohli se úplně vyspat, nikdy nelehali na lůžko, aniž by netrápila je starostlivá nejistota, co bude zítra? A dnes po dvacítiletém dření, když síly jeho jsou vyčerpány, zdraví zničeno, dnes vyhozen je na dlažbu, bolestně vyčítavý pohled ženy a nářek malého dítěte vyhnal ho z domova, sem do této nádhery velkoměsta, tak zářivé a tak mrazící, kde již druhý den bez sousta zoufale bloudí, marně hledaje práci. A tak jako on v ponížení a bídě úpí tisíce pracovníků, a nikdo z nich, který ještě dnes smí za žebráckou almužnu konat kapitálu psovsky oddané služby, neví, zda zítra už nestihne ho podobný osud!

Všechno bohatství, všechen blahobyt jest výsledkem práce. Ano, práce, jeho práce a práce jeho bratří. Ti, kteří zdo bez práce žiji v rozmařilosti a přepychu, mohou tak činiti pouze proto, poněvadž o výsledky práce okradli jeho a jeho druhy. Zatím co oni museli se v továrně skoro zadarmo dřít, řiditel po celý měsíc ukládal sta, tisíce, aby je na prvního poslal sem, do velkého města, majiteli, kapitalistovi, který továrnu nikdy ani nemusí vidět, který nemusí a často ani nemůže mít ponětí o tom, co se v továrně děje. Z těchto peněz, které on a jeho stejně chudí bratři vydělali, z těch je zde ta nádhera, ten rozmařilý život.

To štěstí několika lenochů jest umožněno jen hrozným neštěstím tisíců pracujících, rudě pěnicí se víno, které plní před nimi číši, to jest krev, kterou vyssávají z tisíců dělníků ve svých továrnách a jenom proto mohou po celý svůj život nádherně se oblékat, hodovat a hýřit, poněvadž tam venku je tisíce rabů, kteří, ač od rána do večera dřou, nemají co na sebe, tisíce matek, které nemají kouska suchého chleba, aby jím utišily nářek svých dětí!

Nespravedlností, zlodějstvim, vyděračstvím, zločinem je všechen blahobyt, všechen přepych, všechna nádhera v kapitalistické společnosti.

Tak nutně vyvolává kapitalismus v srdci dělníka nejdříve třídní nespokojenost, pak třídní závist, třídní nenávist a v té chvíli už je dělník připraveným, aby vstoupil do veliké armády, která bojuje třídní boj.

Ale kapitalismus nevychovává dělníka pouze jako jednotlivce, on zároveň nutně působením svých vlastních vnitřních sil formuje šiky, sestavuje armádu proletariátu. Činí to tím, že shání dělníky z celé země do velikých průmyslových středisk, kde jest jich na tisíce, na desetitisíce napěchováno pohromadě a kde tím více cítí svou bídu, ale také snadno uvědomují si svou moc. Nekonečné řady vysokých činžáků v dělnických předměstích jako je Libeň, Holešovice, Žižkov, Smíchov, četné ulice průmyslových měst jako jest Plzeň, Kladno, Brno, Ostrava, obce v severních Čechách a p. mají svůj zvláštní život, který obyvatelům vtiskuje zvláštní psychologii. Zde žijí páriové moderní doby jenom mezi sebou, úplně odděleni od šťastného světa bohatých, tak jako židé ve středověkém ghettu. Zde vyrůstá vědomí třídní pospolitosti, solidarity. Dělník, jehož bytem jest chudičká, nevlídná jizba, který doma nemá žádné krásy, žádné radosti — vždyť i jeho žena musí celý den se obětovat v továrně molochu kapitalismu — přirozeně cítí se volnějšími venku, na ulici, v hostinci, ve spolku. Stále těsnějším stávají se pouta, která ho váží k rodině bratrů v práci, k jeho třídě, tak vytváří se povaha, která jest nutným předpokladem organisace.

V průmyslových centrech stále většího vlivu nabývá dělnictvo, průmyslová centra nabývají stále většího vlivu v zemi, v národě i státě. Roste jejich vliv hospodářský, kulturní, politický. Počet obyvatelstva průmyslových měst rapidně stoupá. Sedláci, kteří přišedše na buben byli vyhnáni ze své hroudy, zemědělští dělníci, kteří utíkají před žebráckými mzdami a před čeledním řádem, ožebračení maloživnostníci — všechno sem proudí. Zde jsou uzle dopravy, uzle obchodu, střediska výroby. Zde jsou zakládány školy, musea, nemocnice, zde jsou soustředěny úřady, vydáván, noviny, zde nejčileji bije politický život. Zde rodí se nové síly, které vybudují nový svět.

Ale kapitalismus nejen že rodě své otroky, z jejichž poroby čerpá svou moc, rodí v nich zároveň své hrobaře, on sám, přímo, bezprostředně otřásá svými základy a slepě žene se zřícení. Tím, že potlačuje proletariát, nepotlačuje pouze své otroky, ale také své konsumenty. Výkonnost strojů dosahuje omamujícího rozmachu »Ruční přadlák před 100 lety potřeboval 11 hodin na 1 přadení příze; dnes přadlák na selfaktoru vyrobí s dvěma hochy-pomahači 1000 přaden v jedné hodině. Ruční tkadlec utkal za den 8 loket; strojní tkadlec, obsluhující současně několik stavů, 250 loket. K přeměně 4 tun surového železa v kujné bylo třeba pomocí, krycování 1½ týdne, pomocí pudlování 1½ dne, dnes pomocí bessemerování 20 minut. Na začátku minulého století byl jediný cukrovar ve Slezsku. Dnes se pouze v Německu zpracovává přes 10 milionů tun řepy.« (Herkner, »Děl. Otázka«.) Ve všech oborech chrlí ze sebe stroje spousty výrobků v nejkratší době, skladiště, obchody jsou přeplněny tím, co zaručuje všem lidem šťastný, pohodlný život. Ale dělníci, nejčetnější třída, mají příliš malý plat, než aby si mohli nejpotřebnější koupit. Marně dráždí kapitalismus požitkářství a přepych mocných. Malá menšina, i kdyl do perversních výstředností dostoupí její zhýralost, není s to skonsumovat tolik, kolik kapitalismus potřebuje. Kapitalisté, nemajíce pro své výrobky odbyty omezují výrobu, zavírají továrny. Dochází k pravidelným krisím, hromadné nezaměstnanosti. Poněvadž příliš mnoho vyrobili dělníci, musejí umírat hladem. A krise vracejí se vždy po krátké době hospodářského rozmachu, s živelní pravidelností, působením společenských zákonů, stejně silných jako zákony přírody, nabývají stále větších rozměrů, stále více zachvívají společností.

Z počátku kapitalisté hledí oslabit zhoubné účinky krisí tím, že snaží se opanovat zahraniční zámořské trhy. Majíce ve státě rozhodující vliv, používají ho na podporu svých obchodů. Nutí stát ku militaristické, imperialistické politice, nutí ho, aby v krvavých válkách dobýval a chránil jim zahraniční trhy, zámořské osady. Poněvadž příliš málo platí doma pracujícímu lidu, ady mohl jejich výrobky konsumovat, ukládají mu za to ještě vysoké daně, oblékají ho do vojenských uniforem, ženou ho na válečná jatka, aby život svůj položil za jejich nenasytnou lačnost po zisku. Sami při tom okrádají ještě stát tím, že půjčují mu své miliony na vysoký úrok, že podvádějí ho při vojenských dodávkách, které na sebe strhli a p.

Jakmile je dobyta nějaká osada, kapitalisté hned zřídí tam svá skladiště a dovážejí tam z domova průmyslové výrobky. Z nové osady otevírán jest pro kapitalisty ponenáhlu celý netknutý dosud kapitalistickými řády světa díl. Jako konkurence žene kapitalismus k tomu, aby ovládal jedno odvětví výroby po druhém, tak ho žene také k tomu, aby ovládal jedno území po druhém, aby rozšířil se po celém světě. Ale brzy vypočtou ai kapitalisté, že lépe se jim vyplatí zřídit na dobytém území nové továrny a přenést tam výrobu, než převážet tam z domova hotové výrobky. Vždyť tím ušetří dopravní náklady, zde mezi polodivokým ještě obyvatelstvem mají levnější pracovní sílu. Stane se, a v nové osadě výrobní náklady jsou tak levné, že se vyplatí zboží zde zhotovené dovážet domů. Tak kolonie, která měla byt odbytištěm pro zboží, kterého doma leží spousty ve skladištích a které tam nenachází odbytu, místo toho začíná dělat konkurenci mateřské zemi. Kapitál vržen na domácí trhy dusí se ve svém vlastním sádle. Stát je zatím válkami oslaben, zadlužen, hospodářsky stále více klesá. Dostává se do zoufalé situace a čím více se z ní snaží vymanit, tím více se v ní zahrabává.

Krise nabývají hrozivé moci, účinky jejich jsou katastrofální! Už cítíme jasně, jak v šíleném běhu žene se kapitalistický svět ku svému sřícení.

Aby zabránili této anarchii ve výrobě, aby přizpůsobili výrobu spotřebě, kapitalisté sdružují se v kartely, trusty, ringy. Kartely dosahují velmi ohromné moci. Na milost a nemílost vydáni jsou jim výrobci surovin (jako nevolníky rozdělil mezi sebe rolníky pěstující řepu na př. rakouský kartel cukrovarníků!), se zvýšenou zarputilostí staví se proti každému požadavku dělníků (rakouský kartel železářský), lichvářskými cenami vydírají konsumenty (kartel uhlobaronů), dosáhnuvše vrcholu své moci, komandují konečně celý stát (Spojené Státy severoamerické). Vše ovládnou skartelovaní podnikatelé, ale jedno v kapitalistické společnosti ovládnouti nemohou: výrobu! Ta sopečným kypěním přerůstá jim přes hlavy, krisím nedovedou zabránit, naopak tyto, když přes úsilí kartelů se dostaví, jsou tím hroznější, tím ničivější. Tak tyto ohromné organisace podnikatelů nejen že vývoj výrobních poměrů nezadrží, nýbrž ony jsou předzvěstí společenských výrobních řádů a urychlujíce vyvrcholení kapitalistické moci, urychlují zároveň příchod socialismu.

Zatím co kapitalismus otřásá svými základy, zatím co vytváří třídu, která má ho pohrobit, připravuje zároveň už také pilíře, které se mají stát základem nové společnosti. Vyvíjí se v něm úvěrové hospodářství, vyvíjejí se nové formy vlastnictví. Akciové podniky, při nichž menší kapitály slévají sa v ohromné nádrže, stále rostou počtem i velikostí. Akcie snadno pohyblivá lehce přechází z ruky do ruky a tak umožňuje rychlé soustřeďování kapitálu. A co jest u průmyslových podniků akcie, to jsou u nemovitého majetku hypothekami kryté zástavní listy. Když někdo kupuje si nějakou akcii, nemusí vůbec ani vědět, kde leží průmyslový podnik, jehož se tím stává spoluvlastníkem, stačí, když mu bankéř oznámí, je-li akcie »dobrá« nebo ne. Tak stále více a více uvolňuje se poměr mezi těmi, kdož majíce kapitál béřou bohaté příjmy, a mezi těmi, kdož jim tyto svou prací jsou nuceni vydělat. Kapitál nabývá neosobní povahy, stále stává se zjevnějším, že i v jiných než akciových podnicích lze osobního vlivu kapitalistického podnikatele beze všeho postrádati, že kapitalista jest ve výrobním procesu zbytečným. Stejně také sdružování práce i kapitálu, které se vyvíjí na straně dělníků a které se projevuje hnutím společenstevním (konsumními a výrobními spolky) jest zárodkem, jímž se v lůně dnešních řádů připravuje nová společnost.

Víme nyní, co jest to »kapitalistická společnost«, čím liší se od dřívější výrobní formy, jaká jsou základní její znaky a jaká je tendence jejího vývoje.

»Socialismus jest souhrn snah, směřujících k tomu, aby dnešní společnost kapitalistická byla přeměněna ve společnost kolektivistickou.«

Co jest to kolektivistická společnost?

Kolektivistickou neboli tuké socialistickou společností nazýváme takovou společnost nebo takový stát, ve kterém výrobní prostředky, t j. stroje, továrny, doly, železnice, pole, lesy, domy by nebyly soukromým majetkem jednotlivců jako dnes, nýbrž majetkem celé společnosti. Poznali jsme, že právě ta okolnost, že bohatí jednotlivci, kapítalisté, mohou si opatřiti výrobní prostředky (stroje, továrny), činí z nich neobmezené pány nad třídou nemajetného obyvatelstva. Ti, kteří nemají žádný majetek než pouze holé dvě ruce, jsou nuceni jim prodávat svou pracovní sílu, jsou nuceni prodávat ji za méně, než kapitalistovi vydělají, jsou nuceni nechat se vykořisťovat. Jakmile továrny, doly a pod. nebudou majetkem jednotlivců, nýbrž budou prohlášeny za majetek státní, poměry se úplně změní. Rozumí se ovšem samo sebou, že nemáme v tomto případě namysli dnešní třídní stát, ve kterém rozhodují politicky opět tytéž majetné vrstvy, které mají hospodářskou nadvládu v rukou. Myslíme tu stát naprosto demokratický, lidovou, sociální republiku, ve které by do všech institucí bylo zavedeno všeobecné rovné, přímé, tajné a poměrné právo hlasovací, kde by proto o všech zákonech, o všech zatíženích i o všech úřednících a zřízencích svrchovaně rozhodoval lid. Jakmile tento stát, vyvlastniv ty, kteří dnes vyvlastňuji široké vrstvy obyvatelstva, převezme všechnu výrobu a stane se jediným podnikatelem, bude to mít v prvé řadě podstatné účinky pro výrobu samu. Odstraněna bude šílená konkurence, kterou dnes kapitalisté zápolí proti středním stavům a navzájem proti sobě, nebude vyráběno slepě, bez znalosti toho, kolik lid může spotřebovat. Odstraněna bude nadvýroba a s ní také krise, které dnes jako živelní zemětřesení čas od času otřásají společnosti. Hlavní změny dozná však postavení dělníků. Všechny podniky budou majetkem státu tak, jako už dnes má stát ve svém vlastnictví státní železnice, doly, lesy. Budou tedy potom všichni dělníci, místo aby jako dnes byli zřízenci soukromého podnikatele, zřízenci státu. Oni ale zároveň budou pány státu. Jejich vůle bude rozhodovat o tom, mnoho-li se má vyrábět, jaké mají býti v státních dílnách podmínky pracovní, jak se mají zhotovené výrobky rozdělovat. Stát bude tak proměněn v jeden jediný ohromný výrobní spolek, v němž budou všichni státní příslušníci zaměstnáni, ale jehož budou zároveň podílníky a o němž budou následkem toho rozhodovat.

Jak vidět, jest tedy jen hloupou námitkou našich odpůrců, když s hroznou tváři straší indiferentní lid, že socialisté, až dosáhnou moci, chtějí se s ním „dělit“. Pravý opak jest pravdou! Socialismus chce udělat konec tomu »dělení«, které jest zavedeno v dnešní společnosti, při kterém kapitalista dělí se s dělníkem o výsledek jeho práce, při kterém dělí se tak důkladně, že tomu, který po celý život namáhavě dře, ponechává jen tolik, aby nepadl hladem, sám však, ač k plodné činnosti ani rukou nehne, z cizí práce shrabuje miliony. Zavedením socialismu tomuto dělení bude učiněna přítrž. Stát, který bude pak jediným podnikatelem, nebude nucen vydírat dělníka a hromadit ohromné kapitály, aby vítězil nad konkurencí, aby na dělnících vydřené peníze mohl vyhazovat plnýma rukama, aby platil dluhy za zhýralost svých synů, aby dával statisícová a milionová věna svým dcerám. Stát nebude nucen vydírat dělníka, nebude to ale ani moci, poněvadž právě široké vrstvy praoujicího lidu budou v něm rozhodovat. Jemu stačí, když z výtěžku výroby ponechá si tolik, kolik bude potřeba na udržování a stálé zdokonalováni výrobních podniků, tedy to, co tvoří u dnešního soukromého podnikatele režijní náklady. Vedle toho pak ovšem to, co bude potřebí na nejdokonalejší vydržováni všeobecně prospěšných zařízení jako jsou školy, nemocnice, nemocenské, starobní, invalidní, pensijni zaopatření občanů, jejich žen a dětí. Všeho ostatního výtěžku bude moci postrádat, on připadne těm, kteří jediní mají na něj nárok, těm totiž, kdož ho svou prací vydělali. Všechno bude v socialistickém státě na venek stejné jako dnes — v továrnách, na polích se bude pracovat, železnice budou jezdit, pouze ten bude rozdíl: zatím co dnes údělem práce je potupa, kletba, neštěstí, hlad, kdežto lenošná zahálčivost je zahrnována bohatstvím, blahobytem, ctí, napříště bude opak. Kdo bude užitečně pracovat — ať rukama, ať hlavou — bude mít zabezpečený pohodlný, klidný a spokojený život, kdo nebude chtít pracovat, tak jako dnešní boháči, bude vydán na pospas nouzi a bídě. Každý dělník dostane pak nejen to, co dnes dostává jako mzdu, nýbrž také tu část svého výdělku, o kterou ho kapitalista dnes úplně bez jakékoliv oprávněnosti připravuje a ze které hromadí, aniž by sám pracoval, své ohromné zisky. Bez práce nebude žádného důchodu, ale každý, kdo bude pracovat, dostane plný výtěžek své práce.

Teprve v koiektivistické společnosti bude se moci každý člověk věnovat plně svému vzdělávání, vědě a umění. Teprve potom stane se kultura údělem všech. Zároveň s bídou a soukromým majetkem na nejmenší míru omezena bude zločinnost. Vše co lidi od sebe dělí, bude odstraněno, místo toho nastoupí vše, co je spojuje. Z nových poměrů nová povaha lidí se začne vytvářet, teprve potom sobectví překováno bude city vzájemnosti a lásky, rozpučí květy nové kultury a nové mravnosti. S uskutečněním socialismu přijde teprve počátek dějin lidské civilisace.

Ke kolektivismu kapitalistická společnost nutně dozrává sama sebou. Každý nový vynález, každý nový stroj jest revolucionářem, který pomáhá rozvracet její základy. Ale úkolem socialismu jest, aby tento vývoj dál se vědomě, co možno nejpřímější cestou a co možno za nejmenších společenských otřesů a bolestí. Tento úkol splnit jest dějinným povoláním třídy dělnické, proletariátu, probuzenému, vychovanému a sorganisovanému k třídnímu boji.

Tím přicházíme k poslednímu znaku svrchu uvedené definice: co jest to třídní boj?

Už v době, kdy kapitalistické řády zrodivše se z řemeslně cechovní výroby byly teprve v počátku, kdy dělnictvo samo nemělo ještě tolik vědomí a síly, aby uvědomilo si svůj strastný osud a povstalo na svou obranu, v prvé polovici XIX. století našli se jednotlivci, kteří vystihli zhoubné tendence kapitalistického vývoje a kteří si byli jasni o tom, že kapitalistická společnost musí býti změněna ve smyslu zásad socialistických.

Tito mužové viděli už tehdy jasně socialistický cíl společenského vývoje, ale byli na omylu o cestách, po nichž lze k tomuto cíli dojít. Nebyli to příslušníci proletářských vrstev. Byli učenci, filosofy, bystrého rozumu a ušlechtilého cítění, původem zámožní měšťáci nebo šlechtici. Dovedli theoreticky odhadnout účinky kapitalistických řádů, ale neznali tolik praktický život, neznali správně povahu lidí, aby mohli udat cestu, jak reelně pracovat k jejich změně. Byli odchovanci osvícenské francouzské filosofie předrevoluční, s kterou považovali každého člověka za přirozeně dobrého, který dopouští se nespravedlnosti jenom z nevědomosti. Kladli proto všechen důraz pouze na poučování a byli toho názoru, že stačí, aby kapitalisté byli poučeni o tom, že brát zisk z cizí práce jest nespravedlivé, že to odporuje zásadám morálky ať už přirozené nebo náboženské, a že pak kapitalisté sami, ze své dobré vůle se svých nadpráví zřeknou a že sami oehotněj bez ohledu na své osobní a třídní prospěchy, podají pomocnou ruku ku práci za účelem sesocialističtění společnosti. Právě proto, že klamali se o cestě, o prostředcích k uskutečnění socialismu, nazývají se tito mužové (nejznámější mezi nimi jsou Angličan Robert Owen a Francouzové Saint Simone a Fouriere) utopickými socialisty.

Moderní, vědecký socialismus vychází z opačného stanoviska. Nevěří na »přirozeně dobrou« povahu, nespoléhá na blahovůli majetných. Vychází ze zásady, že základem lidské povahy jest sobectví. Každý chce, aby co možná při nejmenším namáhání mohl co nejpohodlněji žít. Jest sice možno, že by šlechetné lidumilství přimělo jednoho fabrikanta, aby dobrovolně se zřekl neoprávněného zisku a svým dělníkům dal plný výtěžek jejich práce, sám pro sebe spokojiv se pouze mzdou, která mu stejné jako jim za skutečnou práci v podniku konanou přísluší. Je možno, že by se našlo takových spravedlivých fabrikantů deset, dvacet, sto. Ale je úplné vyloučeno, že by se svých zisků a svého nadpráví zřekli továrníci všichni anebo aspoň většina! A když to učiní jen malá menšina, jaké budou následky? Že tito budou konkurencí bezohledných utlučeni a jejich místo zaujmou ti, kdož dovedou býti většími a brutálnějšími vydřiduchy.

Bylo by tedy marným spoléhat na »dobrou vůli« třídy kapitalistické. Sobectví jest základem lidské povahy. Ale když sobectví, pak jako u kapitalistů jest sobectví také u dělníků. Také dělníci chtějí se při co možno nejmenší námaze co nejlépe míti! Tak vzniká mezi třídou kapitalistů a třídou proletaliátu rozpor zájmů, rozpor, který nemůže býti urovnán; o němž rozhodnuto může býti pouze bojem, bojem, ve kterém zvítězí ten, kdo má větší moc.

Mocí třídy dělnické jest její sjednocenost, svornost, organisace. - Organisace jest proto nezbytnou podmínkou pro třídní boj třídy dělnické, ona jest jedinou zbraní, jedinou oporou, jedinou nadějí délnictva. A tak jako moc kapitálu není omezena hranicemi národu a státu, tak také organizace proletariátu mudí být mezinárodní. Celé dějiny moderní doby neznají vznešenějšího besli než to, které Karel Marx v »Kommunistickém manifestě« učinil bojovným heslem dělnictva: »Proletáři všech zemí, spojte se!« 

Povinnosti každého vědomého dělníka jest, aby byl členem organisace politické i odborové. Mezi oběma těmito organisacemi není rozpor, nýbrž nejužší spojení. Jsou to dva stejně účinné meče, které třímá jeden bojovník proti jednomu nepříteli v boji vedeném za jedním cílem. Účelem odborové organisace jest, aby už za dnešních poměrů vymonla dělnictvu lepší poměry pracovní a životni. Ona vede stávky za účelem zkrácení pracovní doby, zvýšení mzdy; ona poskytuje dělníkovi podpory v případě nezaměstnání, stávky, nemoci, jeho rodině v případe úmrtí, poskytuje mu právní ochranu ve sporech se zaměstnavateli. Stará se o to, aby vědomí dělničtí zástupci zvítězili při volbách do různých, pro dělnictvo důležitých institucí, jako jsou nemocenské pokladny, úrazová pojišťovna, živnostenské soudy. Tím vším, že přispívá k zlepšení hmotného stavu a zmenšení osobní odvislosti dělníkovi, umožňuje tomuto také, aby se mohl více starati o své vzdělání a s větším porozuměním a zájmem aby se mohl věnovati politické činnosti.

Politická organisace stejně se stará, aby už za dnešních poměrů byl osud třídy dělnické co možno zlepšen. Pracuje k tomu, aby měli dělnici co nejvíce svých zástupců ve sborech zákonodárných, v říšské radě, zemských sněmích, stejně také v okresích a obcích. Nabývajíc postupně stále větší politické moci, vynucuje vydávání dělnictvu prospěšných zákonů, domáhá se zákonné úpravy pracovní doby, starobního, invalidního pojištění, pensi pro dělnické vdovy a sirotky atd. Domáhá se svobody spolčovací, shromaždovací, koaliční, které jsou nezbytným předpokladem pro odborové hnutí. Domáhá se zkrátka všech těch idu prospěšných reforem, o nichž bude podrobněji řeč v další části tohoto spisku.

Cílem všeho tohoto snažení, jak už bylo řečeno, jest, aby proletariát pomocí všeobecného rovného práva hlasovacího dosáhl v parlamentech jeho počtu přiměřené většiny a aby dnešní kapitalistickou společnost přeměnil ve společnost kolektivistickou.

Tim vysvětlili jsme pojem a cíle socialismu.

Dělnickou politickou stranou, která vědomě k dosažení naznačeného cíle pracuje, je sociální demokracie.