Poesie francouzská nové doby/Kdo bude králem?

Poesie francouzská nové doby
Niobe	Kdo bude králem?	Bouře

Údaje o textu
Titulek:	Kdo bude králem?
Autor:	Théophile Gautier
Původní titulek:	Qui sera roi?
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 108–114. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

Behemot

Hle! já jsem Behemot, slon, kolos, jenž se valí,
jsa hrbem na pláni můj obrovský hřbet z dáli
                jak hory vrchol ční,
jsem živé pohoří, tak světem šírým kráčím,
já bych byl archu zvrh’, když nohu v řeku vtlačím
až k mostu zábradlí vystříkne voda z ní!

Vzít věže na bedra jest pro mne směšná hračka,
jak beran drtící měst valy bok můj mačká,
                jak přijde k nim jen blíž,
kde jaký vojska pluk, jejž běh můj neproboří,
já chytnu v rypák svůj najednou jezdce s oři,
je hodím do vzduchu a nedbám o ně již!

Jich píky převrací jak trávu moje nohy
a krokem každičkým já házím k zemi stohy
                mrtvých a raněných;
a v srdci potýčky kde v hrůzyplném jeku
řve prostovlasá seč a zuří v děsném vzteku,
na maltu krvavou já mísím těla jich.

Se slabým praskotem se šípy po mně řítí,
jak v zimním chmúrném dni, když padá krupobití
                na tvrdé tašky střech,
nejtvrdší oštěpy, jež v brnění se topí,
mé koze tknou se jen a nenechají stopy,
já s hlavou vzpřímenou po cestách kráčím všech!

Když na cestě je strom, jej zlomím a dál pádím,
ve lesích bambusu já pobíhám a řádím
                jak ve obilí páv,
a řeku potkám-li, ji vypiju, když spěchám,
vysuším rypákem a v suchu ležet nechám
v řečišti vypráhlém ryb šupinatých dav.

Mé zuby slonové by rozpáraly zemi,
já nebe unes bych i se hvězdami všemi
                jak Atlas rameny;
nic těžkým není mi, svá silná, tuhá záda
moh’ bych mu zapůjčit, když světa pól mu padá,
já kdys jej nahradím, až bude umdlený!

II.

A hrozný Behemot, když proud své chlouby stavil
v své řeči rozhorlen mu Leviathan pravil:

III.

Leviathan

Ty Behemote mlč, já jsem Leviathan,
jak děcko rozmarné já šlehám ocean,
        když tlustý chvost můj sebou hází,
mé kosti rovnají se prutům železným,
jsem říše mořské král, bůh učinil mne jím,
        bůh, blankytu pán beze hrází.

I žralok ozbrojen jsa trojí sanicí
i delfín ohromný vous dlouhý mající,
        i kraken, jejž za ostrov měli,
beztvárný kladivoun, velryba děsivá,
ves šupinatý dav, jenž proudy prorývá,
        i nautilus i vorvaň smělý;

I ryba macar též, jež světy objímá,
od pólů velryby s hněvnýma očima,
        jichž nozdry vodu vystřikují,
i triton báječný, sireny, jejichž hlas
zní sladce se skály, kde zelený svůj vlas
        češí a prsy ukazují;

I hnusní krabové, hvězdýši zářící,
jenž jako tesáky svých klepet zbrojnici
        na všecky strany drze křiví,
ti hlasem společným králem mne jmenují
a hrůzou chvějí se a lezou do slují,
        když prohlížím své říše divy.

Pro oko, které můž’ se nořit na dno vln,
má říš jest nádherná, můj palác skvostů pln,
        tu cizích rostlin prales celý,
tu houby polypy, škeble a korály,
jak v lesích báječných v oblouk se sepjaly
        a v zelenou se tříseň dělí.

Když hřbetem pohnu jen, ocean chvěje se,
můj dech i orkany z dna jeho povznese
        a houstne v těžké mračno šedé,
van z velkých nozder mých i loďstvo uchvátí,
je vírem zatočí, že chvěje v závrati
        se na palubě mužstvo bledé.

Ó marná chlouba tvá i řeč tvá vítězná,
že tvrdší ocele jest hruď tvá železná,
        že každou hradbu hřbet tvůj svalí,
ó Behemete, když zrak můj tě prohlíží,
můj jícen by tě spolk beze všech obtíží,
        tvůj život úzký jest a malý!

Já vládnout budu přec, každého večera
jenž vodím na pastvu v bahnitá jezera
        beztvárné zvěře valné tlupy,
syn časů minulých, jenž od potopy zbyl,
jenž proudem nozder svých schvátil a zatopil
        kdys nad horami velké supy!

IV.

I Leviathan ztich’ a skryl se v mořské toky,
z nichž jako ostrovy se leskly jeho boky.

V.

Pták Rock

Mně zdá se, když zřím v hloubi dolů,
že slyším, jak se sváří spolu
tam Behemot, Leviathan,
z nich každý chce, ó marná váda!
by jeho byla světa vláda,
kam sahá zem i oceán.

A k čemu chtěl by vládnout světy
Leviathan, ten netvor kletý,
nač jemu prestol vesmíru?
či nemá k službě zvířat rody,
azúrný palác v hloubce vody,
jež stále krouží do víru?

I Behemot chce vládcem býti,
v nečistý pazour žezlo vzíti,
on, s velkým břichem, v jařmo pout
chce ukovati šírou zemi,
i oceán se zdroji všemi
chce brlohem svým obsáhnout!

Já jiný nárok činit mohu,
než oni dva, jenž z bláta nohu
pozvednout výše nemohou,
já, pták Rock, chci v rozmachu smělém
být všehomíra ředitelem,
jak vládnu v letu oblohou.

V svůj silný spár bych mohl tebe,
ó zeměkoule, vzít i nebe
a s vámi vzletnout do mraku,
dva světy stvořte, já je sřítím
a v každý pazour jeden chytím,
tak jako orel ve znaku.

Mé křídlo proudem světla pluje,
můj zrak bez víček pozoruje
horoucí slunce obličej,
když vzduchem letím, tu se stmívá,
v mrak ohromný se obzor skrývá,
tož ve svůj stín já halím jej!

U nejzažších hvězd bývám hostem,
mluvím s kometou s bledým chvostem,
z luny si hnízdo udělám,
na oblouku sfér usedávám,
a křídla vzmachem v pouť se dávám
a nekonečnem létnu sám!

VI.

Člověk

Ó Leviathane, slyš, já se proudům tvojím,
jenž z černých nozder tvých v oblouku letí dvojím,
i mořským hlubinám, jež dechem tvým se chvějí,
i polům lednatým i živlům všechněm směji;
na vetchý skočím člun a v tvoje boky stranou
hrot vrazím smrtelný, že jednou skonáš ranou,
neb v noční lampu svou já tuku potřebuji,
když slunce zhasíná a mraky nebem plují.
Ty, Behemote, v prach! i ty jsi mojím sluhou,
já břímě naložím na hřbet i šij tvou tuhou,
tvá děsná velikost mne věru neomýlí,
na hračky zpracuji tvůj velký zub a bílý,
tvé uši uřezám, jenž k bokům tobě visí,
a rovny praporcům se v krok tvých nohou mísí,
bych vyzdobil svůj stan a vycpal polštář sobě.
A peří, perutě chci, Rocku, vzíti tobě.
Má koule stihne tě a v křídlo raní tebe,
že neskončíš svůj let, že neprolétneš nebe,
a přímo k nohoum mým na skálu s výše mraků,
ó Rocku, upadneš a zhyneš, chlubný ptáku!