Katův syn/5.

Katův syn Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 417–421. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo již po šesté hodině; nyní měl odsouzený zlosyn býti odpraven. Již na několik hodin před tím vyhrnulo se množství lidu za městskou bránu na popraviště. Je to strašlivá rozkoš, strašlivá zvědavost, kteráž ve smrti člověka zalíbení nalézá!

Mezi houfem lidu tropícího smích a šašky, ačkoli před sebou lešení a kolo viděl, stála také Veronika, i byla by ráda zplakala, kdyby nebyla přišla miláčka potěšit, a k tomu byly by se uplakané oči špatně hodily. Vedle ní stál bratr Jan v čistém obleku. Ona si mu byla ještě jednou postěžovala, v jakém nebezpečí se Lukeš nachází, a on jí přislíbil, že tomu nejprvnějšímu hlavu rozbije, kdo se opováží na mládence kámen pozvednout.

Najednou povstával v dáli temný hluk a valil se blíž a blíže k popravišti.

To bylo znamení, že již katova kára přijíždí. A vskutku ji bylo také brzo viděti. Vzadu seděl na ní odsouzenec v režné košili a vedle něho duchovní; po předu seděl kat se širokým mečem a vedle něho holomek. Nešťastný mladík hleděl napořád k zemi a lidu si nevšímal; byl na smrt bledý, a kdyby ho nebyly zvědavé houfy dle meče poznaly, nebyly by věděly, kdo je tu vlastně k smrti odsouzen — on anebo sedící za ním zločinec.

Ani sám o tom nevěda, vstoupil Lukeš konečně na lešení a byl tak roztržitý, že pranic okolo sebe nepoznal, ani Veroniku, ačkoli mu bratr její několikráte znamení dával. Katovi pacholci chtěli nyní odsouzeného na lešení odvésti; ten se ale začal zdráhati, dokládaje, že musí svému zpovědníku ještě něco svěřiti; bezpochyby si pořád ještě myslil, že by mohl milost obdržeti a nebo při nastávajícím soumraku náhle s lešení skočiti a prchnouti. Poněvadž se ale cesta z vězení až na popraviště byla tak prodloužila, že se již poněkud smrákalo a vzdálenější zástupové již ledva na lešení viděli a protož křičeti počali, aby si kat s dílem pospíšil: tedy musili pacholci odsouzeného násilně na lešení přivleknouti a tam jej přinutit, aby poklekl. Holomek mu obnažil krk a hodiv očima po katovi, okázal mu prstem nahé místo, jakoby chtěl říci:

„Sem ho, mistře, tni!“

Při pohledu na obnažené tělo, do něhož měl tnouti, protrhnul se mladý popravce ze svého těžkého zamyšlení a počal se na celém těle tak silně třásti, že se lešení pod ním hýbalo a meč mu z ruky vypadl. Holomek ho rychle zas pozvedl a podal mistrovi. Ten ho křečovitě popadl. Nyní mu dal hrdelní soudce znamení, ale mladík to nepozoroval; neslyšel ani hlasu jeho, neviděl ani, jak svou černou hůlku přelomil. Nejblíže stojící lid začal se již nepokojiti a hučeti.

„Honem mistře, honem!“ řekl nyní katův pomocník, nic dobrého nepředvídaje, a Lukeš, nevěda ani, co činí, pozvedl ze vší síly, kteráž mu ještě zbývala, svůj ostrý meč nad hlavu odsouzence. V tom okamžení se necítil; hanbou a vztekem uchvácený byl by vyvedl tak prudkou ránu, jakou na stínadle ještě viděti nebylo: ale v tom samém okamžení pozvedl odsouzený hlavu a zkřikl tak pronikavě, že Lukeš všechnu svou mysl ztratil a meč tak slabě spustil, že sice odsouzenému na krk padl, ale ani dost málo ho neporanil.

Tento ale sebou trhnul, jakoby mu byla smrt ledovou rukou po těle přejela, pak rychle vyskočil a roztáhnuv ruce po blízkých divácích, začal volati o pomoc, jakoby byl schválně trýzněn. Tuť nemohlo nic více vztek lidu zdržeti.

„Zabte ho! zabte toho dříče! toho trapiče!“ hučelo kolem na sta hlasů, a okolo nešťastného mládence začaly kameny lítati. Na štěstí bylo jich na popravišti málo a těžko nalezti.

Lukeš zůstal v prvním okamžení hrůzou bez sebe, pak ho to ale rozpálilo; i vztyčil se, založil ruce a postaviv se k předu na lešení jako člověk, jenž chce umříti, zvolal silným hlasem:

„Tu jsem! zabij mě, lide krvožíznivý!“

Těmito slovy rozbouřilo se množství diváků ještě víc; ženštiny, děti a vybranější třída měšťanů daly se na útěk, tak že na popravišti jenom zlomyslná luza zůstala, kteráž se nyní vztekle ke stínadlu tlačila, chtíc kata strhnouti. Tomu bránili však drábové, kteří se byli po lešení rozstoupli, dílem aby popravního mistra zachránili, dílem aby odsouzeného zadrželi, jenžto se chtěl násilně vymknouti.

V tu chvíli se na lešení pozorným krokem přikradl člověk (byl to Jan) a přiblíživ se k Lukšovi, pošeptal mu do ucha:

„Veronika tě zaklíná Bohem a svou láskou, abys ještě jednou s ní promluvil; tamhle dole stojí, pojď za mnou!“

Pak skočil po pravé straně mezi chumáč lidu, a jinoch poslouchaje náhlé vnuknutí lásky, učinil to po něm.

Jan mu hodil rychle svůj plášť přes ramena, dal mu svůj klobouk na hlavu a položiv ruku Verunčinu do ruky jeho, řekl:

„Jděte zmužile a pokojně skrze houfy, a tamhle mezi křovinami na mne počkejte!“

Pak se obrátil honem na druhou stranu lešení, dral se ku předu a začal z plného hrdla křičeti. Luza jsouc toho důmnění, že vidí nebo drží kata, hrnula se v slepé zlosti za ním, a takž mohli milenci tím spíše ujíti. Jan křičel zatím pořád:

„Zabte ho! zabte ho! tu je ten dříč! Sem s ním! My ho roztrháme!“ I vztekal se jako posedlý.

Tato náhlá chumelice, křik, zmatek a večerní soumrak přispěly Veronice, že mohla milovaného jinocha odvésti, aniž ho kdo poznal; neboť pláštěm a kloboukem Janovým byl jeho popravní oblek dost dobře ukrytý. Jenom jediný člověk byl je pozoroval; i všimnul si Jana, když Lukšovi plášť dával, a teď mu napadlo, že by to mohl býti kat, an ho luza na lešení nenašla. Kvapně pustil se tedy za milenci a zahlídnul je, an se ukrývali mezi hustinou. I zaklel radostí a vztekem a chvátal za nimi ještě prudčeji, dostihl je, strhnul s mladíka plášť a poznal nyní katův šat. Ani slova nepromluviv, pozvedl svou hůl a dal mladíkovi takovou ránu do hlavy, že se ubohý hned skácel. I chtěl zuřivec ještě dále svůj vztek na nevinném vylívati, ale tu se mu vrhla Veronika do náručí a sevřela ho oběma rukama tak pevně, že nemohl raněnému více uškodit. Pohledem na neštěstí miláčka svého byla se dívka nanejvýš rozlítila, a tento stav jí dodal velikou sílu; při tom poznávala, že je lépe s jedním vzteklivcem zápasiti, nežli s celým množstvím, a protož ani necekla, jen aby nikoho nepřilákala. Na štěstí přehlučelo povykování divých zástupů také volání a klení toho zlého člověka.

Ale již počínala dívka v nestejném zápasu umdlévati, an se tu náhle bratr Jan vyskytnul, kterýž byl zatím z houfu vyklouzl a za svými milými pospíšil Na první pohled poznal, co se tu bylo přihodilo. I zařičel pomstou, a nežli ho sestra zpozorovala, přiskočil k člověku, co s ní zápasil, popadl ho svýma svalovitýma rukama za ramena a strhnul ho pozadu na zem.

„Odnes Lukše do houští!“ zvolal na dívku; „není-li mrtev, tedy ho na vždy zachováme.“

Při tom vlekl neznámého chlapa tak prudce k popravišti, že se tento nikde zachytit nemohl. Když ho dovlekl mezi luzu, křikl silným hlasem:

„Tuhle je — tuhle je kat!“

„Zabte ho, zabte ho!“ volalo se nyní ze všech stran a všecko se hrnulo za Janem, chtíc viděti, co se bude dít. A když viděl Jan, že je vůkol něho již veliké množství zuřícího lidu, hodil muže mezi ně a zvolal:

„Tu ho máte! to je kat!“

A v tom samém okamžení začalo se na domnělého kata ze všech stran množství ran sypati; bědování a prosby jeho ztratily se v nesmírném povyku zlostného lidu, a za čtvrt hodiny nebylo v něm jiskry života. Šat byl na něm roztrhán, a tělo jeho bylo všelijakou zbraní tak rozsápáno, že je nebylo více možno poznati.