Katův syn/1.

Katův syn Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 405–408. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Leta Páně 1500, ten večer po sv. Florianu, zatáhla se nad hlavním městem^[1] celá obloha i začalo silně pršeti. Bylo teprva okolo deváté hodiny, ale na ulicích nebylo již ani živé duše viděti. Jenom na jednom pokoutním podloubíčku stál kvetoucí mládenec o pilíř podepřen a maje ruce křížem na prsou složeny hleděl zamyšleně před sebe. Chvílemi mluvil cosi krátkými a temnými slovy, pak hluboce povzdychoval a konečně se dal divoce do smíchu. Při tom se hryzl do pysků a v očích mu stály slzy.

Najednou pohledl k nebesům a pozvedl k nim ruce.

„Ó Bože, Bože!“ zvolal při tom. „Jestliže mě tvoje svatá vůle k utrpení stvořila, tedy mi daruj také sílu, abych pod ním neklesl. Hlava mě pálí, smyslové mi přecházejí, zachovej mě, Pane, abych nezoufal! Nechejž mi pomyšlení na tvou milost a spravedlnost!“

Hlas jeho zase pomalu slábnul, až i utichnul.

Po chvíli se mladík vzchopil a vida, že přestávalo pršeti, rozběhl se přes ulici. Pak šel skrze několik jiných ulic, pořád vedle domů, a po nestejné, váhavé chůzi bylo na něm pozorovati, že se ještě nějakou myšlénkou obírá. Chvílemi se také zastavil.

„Žízeň mě trápí, jako bych měl v sobě jed, musím píti!“ řekl najednou žalostně a pustil se kvapnějšími kroky dále, při tom nahlížel do oken, kde měli rozsvíceno, ale nikde dlouho nepostál; neboť odevšad zaznívaly lidské hlasy a ty ho pudily dále.

Konečně se zastavil v odlehlé uličce před krčmou a poslouchal u okenice.

„Bohu díky!“ řekl tiše. „Nikdo tam není; tady se napiju.“

I vtlačil si klobouk ještě hloub do tváří, vzal za kliku a vešel do jizby. Ale jak se ulekl! Doufalť, že je prázdná, a ona byla zatím plna rozličných hostů, jen že tiše seděli, protože pozorně na člověka hleděli, kterýž u jednoho stolu jakési kejkle s kartami vyváděl.

Žíznivý mladík se zarazil i chtěl zase odejíti, ale někteří ho byli přece již zpozorovali, a tuť se mu zdálo, že by ho třeba pronásledovali, kdyby se vzdaloval, a protož přistoupil ke štočku, u něhož krčmářka seděla, a žádal o džbán piva. Ta si hosta neznámého prohlížela, jakoby mu tuze nevěřila, i chtěla mu lépe do tváří nahlédnouti; on ale sklonil honem hlavu ještě níž a pod širokou střechou svého klobouku ušel zraku jejímu. Honem běžela tedy pro pivo, hosté pak si počali mladíka jaksi nepokojně prohlížeti a jeden druhému cosi pošeptávati; zvláště jeden mezi nimi ukazoval velikou chuť mladíka potýrat. Ten ale stál pořád tiše na jednom místě zády k hostům obrácený a třásl se ouzkostí. Krčmářka tu byla s pivem dřív než obyčejně i podala mu rychle džbánek. On pil hltavě i vyprázdnil nádobu jedním douškem skoro napolo; potom postavil džbán na pivní střez a podal ženě groš. Když mu tato dodávala, přiskočil jeden z hostů, popadl džbán a vlil ostatní pivo mladíkovi do tváří.

„Proklaté katovo plemeno!“ křičel při tom. „Budeš ty píti s námi v jedné sednici? Chceš, abych ti ruce a nohy přetloukl, hanebný kluku?“

Nešťastný mladík byl vskutku jediný katův syn, něco málo přes dvacet roků starý, a jmenoval se Lukeš. Nyní je snadno poznati, proč se lidu štítil. Co se nyní jemu přihodilo, stalo se každému katovi a dětem jeho, jakmile se ve společnosti jiných měšťanů okázali.

I stál tu nyní jinoch všechen sklíčený a trpělivě hlavu skloniv pohlížel na šat, po němžto mu pivo teklo. K svému nepříteli nepromluvil ani slova; ten ale nepřestal křičeti a klíti a zahulákal posléze i na krčmářku:

„Dneska jsme tady naposled! Zejtra půjdeme ke Třem lvíčkům. Vy byste byla ještě s to dáti nám džbán, z něhož to katovo plemeno chlastalo!“

„Tu, tu ho máte!“ zvolala krčmářka úzkostně i hněvivě, a hodila džbánem o podlahu, že se na samé střepy roztloukl. „Což mohu já za to, že ten šibeničník do mého poctivého domu vešel?“

Pak se obrátila k samému mládenci:

„Půjdeš-li pak odtud, šelmo a lidský trapiči? Co tu ještě hledáš, katovino?“

Jinoch snesl až posud všecko pokojně; ale při těchto hanebných přezdívkách probudila se konečně jeho mužná pýcha; neodešel na slova krčmářčina, ale pozvedl hrdě hlavu svou a řekl jí vážně:

„Milá paní, však já půjdu. Jsem arci dítě katovo, ale mám se svým bližním větší útrpnost. Můj otec činí, co mu velí zákony; vy mě ale mučíte z vlastní vůle, ačkoli jsem nevinen.“

Při tom byl hlas jeho tak měkký a dojímavý, že se krčmářka podivila; i nemohla pochopiti, jak může člověk pohaněný tak mírným zůstati.

„Vezměte si svůj groš nazpátek,“ řekla poněkud pohnutá; „tu ho máte a jděte s Pánem Bohem!“

I hodila mu ho; peníz padl ale na zem, a host, jenž byl mládence polil, rychle se po něm sehnul, zvednul jej a pohleděv na něj, hodil ho s ošklivostí na stůl.

„Podívejte se!“ zkřikl při tom; „vždyť je na něm lidská krev!“

Po těch slovech shrnuli se všickni hosté ke stolu a pak hrůzou zase odskočili, nic jinak, než jakoby tam nějaké mrtvé, katovýma rukama zkrvácené tělo leželo. A všickni začali mladíka proklínati. Ten ale věděl, že je peníz čistý, a hanebné týrání zlých hostů popudilo jej nyní tak, že jako stěna zbledl. Hněvivě přikročil ke stolu, na němžto groš ležel, a zkřikl jako rozlícený lev:

„Ničemové, co tu mluvíte o krvi? Nevidíte, že má groš více mědi nežli stříbra jako na tisíce jiných grošů? Nenávist vás oslepila. Mně vyčítáte, že jsem katův syn — ano, tak to ustanovil Bůh! — ale vy jste mnohem horší — mnohem!“

Sotva to dořekl, začaly se na něj se všech stran těžké rány hrnouti. On se ovšem udatně bránil a mnohého také porazil; ale počet nepřátel byl tuze veliký. Při tom znělo klení a hanobení, tloukly se džbány, překocovaly se stolice a krčmářka volala o pomoc.

I trvalo to hodnou chvíli.

Ale najednou se octnul mladík na ulici, aniž věděl, jak se to bylo událo; byl celý ztlučený a hlava mu jen hučela. I sebral se poněkud, poopravil na sobě šat a klobouk, a bral se dále kvapnými kročeji.

---

1. My tady schválně jmeno města neklademe, chtíce tím naznamenati, že lidé toho stavu, o němž tento příběh vypravuje, všude stejný osud mívali; všude byli držáni za nepoctivé, nikdo s nimi neobcoval, někde nesměli ani do kostela a někde tam měli z milosti v koutě svou zvláštní lavici, ano máme příklad, že r. 1511 kat v Inšpruku prosil, „aby se mu dovolilo ke stolu Páně přistoupiti jako jiným křesťanům“, a pánové mu i tuto žádost odepřeli!