Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXVIII. Čím dál, tím hůř

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXXVII. Politický charakter	XXXVIII. Čím dál, tím hůř	XXXIX. Konec „Slovana“

Údaje o textu
Titulek:	XXXVIII. Čím dál, tím hůř
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 509–522. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

„Mnohá léta!“ přál zajisté každý upřímný Čech z té duše „Slovanu“, když tento živ a zdráv vstupoval do nového roku 1851. Než Havlíček sám nečinil sobě již pražádných illusí. „Bude-li nastávají rok 1851 lepší než jeho dva předchůdcové?“ táže se v Slovanu a odpovídá pevně: „Ó nebude jistě, nýbrž horší! Jestli nás léta 1849 a 1850 mrskala biči, bude nás rok 1851 mrskati škorpiony! Teprve v tomto roce budeme jísti chleb z onoho koukolu, který v rocích 1849 a 1850 nepříznivou rukou naset byl do naší pšenice!“

Zlé tušení to počalo se naplňovati až běda rychle. Hned příštího dne 2. ledna přinesly úřední listy první ortele nad vězni májovými. Osmnácte mladíků odsouzeno pro velezrádu buď k smrti provazem, buď k mnohaletému žaláři. Nedlouho po té přišla druhá řada ortelů: znovu 22 mladíků odsouzeno pro velezrádu k smrti neb těžkému žaláři mezi 5 až 16 lety. Ostatním dvanácti, ještě ve vyšetřovací vazbě drženým, hrozil týž osud.

Přísnosť ortelů těch zachvěla veškerou zemí. Avšak jediný Havlíček dal pocitu obecnému výrazu mluvou, která nepřestane vydávati svědectví o jeho chrabrém, šlechetném srdci. — Poukázav na mladistvý věk odsouzencův, pravil: „Budeme nadarmo hledati v historii příklad podobného skutku některé vlády proti nerozvážlivým mladým lidem, u kterých by nějaký disciplinární trest přiměřen byl, ne pak provaz a 20tiletý těžký žalář.

Když dospělý muž s dobrou rozvahou se odhodlá vyšinouti se nad zákony a silou jednati proti síle vládní, když si umíní na podaření převratu násilného dáti v šanc svůj život: pak ovšem nevyvede-li svou věc, jeli přemožen, neb před časem prozrazen, ať padne za oběť své odvahy, ať složí hlavu svou pod ruku katovu, neb odejde do věčného žaláře. Onť věděl co jej očekává, věděl čeho se odvažuje a musel jako muž předvídati i také ten následek svého činu a musí se také chladnokrevně podrobiti svému osudu, dle zásady oko za oko, zub za zub. Ale když fantastické mladické studentstvo pod vlivem roku nepokojův také nápodobuje revoluci a spiknutí, a ještě k tomu, jak sám vojenský soud praví, zavedeno od jinud: tuť by přece neměla vláda vážná, vláda evropejské velmoci písmenu zákona i na ty vztahovati a s nezkušenými mladíky jako s nejnebezpečnějšími velezrádci a agitátory nakládati! Vždyť pak s takovou přísností ani nezněly ortely v Uhrách na muže, na vůdce za skutečné zavedení republiky, a za svedený boj s vládou, jak tuto v Praze zní ortele nad studenty, z kterých jistě nyní se mnohý sám tomu diviti bude, jaký jest nebezpečný člověk a revolucionář! Co chce vláda docíliti s touto parodií exekuce po bitvě na Bílé Hoře?“ — —

Nuže ukázalo se brzy čeho tím docíliti chtěla: Měl to býti nový zastrašovací prostředek ku podlomení obecné mysli, aby nepohnula se již ani potom, až zavzní smrtící ortel nad celou — ústavností rakouskou! Důvody k němu počínaly již vládní listy sbírat beze všeho studu: „S ústavou od 4. března tak jak jest, nedá se vládnouti.“ „Stojíť proti ní překážky takové, že není možno ji provésti v život ani ještě za deset, ba snad ani za dvacet let! Musí ji tedy vláda změniti,“ opovídaly již nepokrytě. —

„Na této cestě lehko jest přijíti až na Rus!“ zasmál se Havlíček trpce, a pustil se v boj proti drze vyvstávajícím praetoriánům absolutismu s udatenstvím Leonida: „Kdo pak udělal tuto oktrojovanou ústavu březnovou, která, jak pravíte, jest nemožná k provedení?“ dorážel na ně: „Udělal ji sněm? Udělali ji radikalisté neb červení? Nikdo jiný než kníže Schwarzenberk, váš mistr a pán! Ten jí co přednosta ministerstva císaři poradil a on za ní stojí před národy se svým podpisem, on jest odpovědný národům za ty učiněné sliby!“ —

Když sobě však ministerský „Lloyd“ 15. února 1851. již dovolil přímo otázku: „Což jest konstituční vláda sama sebou nějaké štěstí?“ tu Havlíček zahřměl v odpověď do Vídně: „Ovšem že jest poctivá konstituční vláda již sama sebou pro národ štěstím! Či není to štěstí, kde nesmí několik ministrů své nešikovné kousky a experimenty si od celého národa draze nechat platit daněmi? Či není to již štěstí, když nesmí jiný na své conto dluhy dělat, neptaje se mne ani; či není to štěstí, když nemá nikdo práva jako se zvířetem se mnou nakládati, mne od svých ozbrojenců kdy a kde libo nechat chytit, zavříti a trýzniti? Není to štěstí? A takové štěstí jest všude samo sebou v konstituci.“ Ještě jednou varoval vládní stranu s veškerým důrazem, aby tak příliš za nepatrné nepovažovala rozum a sílu národa! „Jest-li že nás proto snad, že jsme v nejtěžších okolnostech s největším sebezapřením zastávali Rakousko a bez ohledu na útržky, na potupy, přičiňovali se o zachování jeho, pokládáte za servilní lid, který z bázně neb z pochlebenství zapře v sobě důstojnosť člověčí a prohlásí sebe odevzdaným do libovůle vlád, tož se v nás ovšem velice zmýlíte! — Když se takto bude od vládní strany s danými sliby nakládati, bude klesati také věrnost vůbec… i může snadno přijíti čas, kdež byste sami rádi nahlédli možnost provedení ústavy, ale bude snad již pozdě, neboť nastanou potom zase jiné možnosti.“ —

Však mnoholi sobě štěstím opojený vítěz činívá z výstražného hlasu přemožených? Rozjeté kolo libovůle drtilo jedno konstituční právo po drahém. Dnes jednoduché nařízení ministra vojenství Ćoriče zrušilo § 118. ústavy, jenž stanovil, že vojsko má přísahati též na ústavu říšskou, zítra zrušena opět jednoduchým nařízením ministra Bacha svoboda myšlenky, anoť krutým divadelním řádem zloupeno jest divadlo o nejdražší klenoty dramatického básnictví a zejména z českého divadla zakleto představování nejkrásnějších a nejdojemnějších momentů z české historie. — Nedlouho potom došla řada na Havlíčka.

Jakož jsme již na svém místě podotkli, dojížděl Karel náš z Kutné Hory téměř každých 14 dní do Prahy, kdež měl své přátely a příbuzné, svoje knihy, ba i většinu svého nábytku. Jezdíval tam za svými osobními záležitostmi nevystupuje nikde do života veřejného, kterého vůbec pod vládou vojenskou ani nebylo. Proto si také soukromých těchto jeho návštěv Prahy po celý rok nikdo úřadně nepovšimnul. Ale dne 10. března byl Havlíček, meškající opět u svého švakra Jaroše v Praze, nenadále na policii povolán a tam mu oznámeno, že z rozkazu vojenského velitelství ihned Prahu opustiti má, a pokud obležení trvá, více ji spatřiti nesmí! Kdyby prý se přes ten zákaz do Prahy, nebo do okrsku obleženosti odvážil, že ihned zatčen a podle vojenských zákonů odsouzen bude. — Vše to mu také vepsali na policii do průvodního listu, načež v průvodu c. k. vrchního policejního komisaře nejprve na vojenské místní velitelství, pak k veliteli pevnosti landkraběti Fürstenbergovi ve fiakru vezen jest, kdež mu totéž — „jen že komandantským spůsobem“ opětováno bylo.

„Nabyl jsem ještě tolik času pro sebe,“ vypravuje Havlíček sám, „abych tento neočekávaný ukaz svým přátelům oznámiti a s nimi se rozloučiti mohl, načež jsem téhož dne s večerním vlakem po železnici Prahu opustil — ponejprv s citem vypovězence“… „Komu jest známo, že v ústavě dosud platné a jmenovitě v základních právech jenom §§. 5—11. v obleženosti vyzdviženy jsou, kteréžto §§ jen o svobodě tisku, o petičním a spolčovacím právu, o osobní a domovní svobodě a o tajemství listovním jednají a že tedy ten paragraf ústavy, který každému občanu všude dle libosti se zdržovati dovoluje (pokud se zákonitě chová), nikterak v obleženosti vyzdvižen není: tenť arci nahlíží, že vojenské velitelství žádného práva nemělo mne z Prahy vypovídat, aneb mi přístup do Prahy zakazovat. Aniž doložiti snad bude zapotřebí, že jsem já svým chováním dokonce žádné záminky, tím méně příčiny k tomuto násilnému rozkazu nezavdal, aniž také jaká příčina mi udána byla, pročež celou věc jen za strannické a nezákonní zášti považovati musím.“

Jedva pak se byl vrátil do Hory, nadešla éra nových příjemností, na kterou arci byl Havlíček připraven již od října loňského roku, co byl uslyšel o rozmluvě, jakou tehda do Kutné Hory na visitaci soudův zavítavší ministr práv Ant. Schmerling měl při hostině v hostinci na poště s tehdejším c. k. návladním Drem. Čermákem. U přítomnosti veškerých radů krajského soudu, úředníkův z návladnictví, p. podkrajského Reisera a některých hodnostářův městských, počal se Schmerling interessovati o Havlíčka. Obrátiv se k Dr. Čermákovi, děl k němu po německu: „Lituji vás velmi, pane státní zástupce, že máte zde tolik co činiti s Havlíčkem!“ Načež Dr. Čermák důvtipně počal se omlouvati: „Není vinou státního zastupitelství, Excellenci, nemůžem-li redaktoru tomu na kůži, neboť tiskový zákon nechal redaktorům k vyváznutí celá vrata dokořán, kdežto státnímu zastupitelstvu k pronásledování jich nevyhrazena než myší díra.“ Schmerling jal se po té vyptávati přítomných politických úředníků po občanském chování se Havlíčkovu, i uslyšev, že je zcela bezúhonné, doložil: „Nedá se nikterak upříti, že Havlíček jest nejnadanějším a nejgenialnějším politickým redaktorem, i musí se proto jen litovat, že se s vládou srovnati nechce.“

Zajímavá ta rozmluva nezůstala dlouho tajemstvím. Věrný ctitel Havlíčkův P. M. Veselský mohl mu ji jednoho dne s touž úplností zjeviti, jako ji zachoval historii; a Havlíček odměnil se mu za to tímto zajímavým lístkem do památníku:

„Zle příteli zle;
Schmerling již byl zde,
jednal s návladním Čermákem,
by se mnou již počal hákem:
Hůř bude než zle!

12/10 1850.
Karel H. Borovský.“

Měsíc na to, jak víme, stihl zákaz „Slovana“ pro Uhry, když však vzdor všem ranám „Slovan“ koncem roku nezemřel, nýbrž s novou junáckou křepkostí v svatý dostavil se boj, ba když zjistilo se, že v novém roce počet odběratelův jeho se rozmohl: tu pokynuto z Vídně, aby užilo se ostří zákona tiskového s největší možnou přísností a energií…

Pršelo-li již dříve, tož od března 1851 strhlo se pravé konfiskační krupobití nad hlavou „Slovana“; zmála každé druhé, třetí číslo zabaveno! Všechna žurnalistická obratnost, všechno umění slova vycvičeného v zápasech s Metternichovou censurou i s vojenskými osudy, ničeho tu neprospěly. Rovněž málo zpomohlo, zrušil-li soud k námitkám Havlíčkovým po týdnu neb ještě později konfiskaci. Vycházelť „Slovan“ od Nového roku 1851 k vůli zdražené dopravě poštovní pouze jednou v témdni a mezera konfiskací spůsobená byla tedy velmi značná.

Kutnohorští arci si znali přivstat: čekávaliť v určitou hodinu, kdy se počal „Slovan“ vydávati, houfně již před expedici, aby obdrželi číslo dřív, „než si pro ně přijdou“. Ale na venkově bylo za to po celý týden smutno „jako po pohřbu“, když „Slovan“ nepřišel.

Lze si domysliti, jak na počátku tato nová methoda persekuční Havlíčka rozčilovala; ale — „časem zvykne člověk všemu, časem zvykne si i redaktor na konfiskace a naučí se je považovati za chleb svůj vezdejší. Konfiskace spisu tištěného, má-li skutečně míti účinek, nesmí se tak příliš zhusta opakovat a musí také vždy jen zasahovati spis skutečně nebezpečný.“ Brzy počal i zde humor Havlíčkův vítězit nad mrzutostí situace. Když pro příklad bylo zabaveno číslo „Slovana“ ze dne 28. června neméně než pro sedm prý přestupků a přečinů, — Havlíček vzav k ruce zákonník, vyhledal si z něho, že trest za všechny ty přestupky a přečiny obnášeti by mohl sumou – 26 let a šest měsíců žaláře mimo 5100 zl. stř. pokuty. Což jej znamenitě rozveselilo: „Cožkoliv děláš, dělej důkladně!“ žertuje:

„Půjde-li to takhle dále, budou zajisté někteří páni biskupové přinuceni, vypsati za redaktora Slovana všeobecné modlení o přiměřené prodloužení jeho života, aby totiž spravedlnost náležitý průchod míti mohla, neboť by se jinak lehce státi mohlo, že by tentýž redaktor při vší své známé úctě a poslušnosti k zákonům a při vší naději na dlouhé stáří přece k velikému zármutku svému v stavu nebyl celý trest náležitě odseděti. — Šest a dvacet let a 6 měsíců a 5100 zl. stř. za jeden svazek! Věru, že si snad naše čtenářstvo tento neobyčejný pád jinak nedovede vysvětlit, nežli že jsme se nějak při tomto svazku zbláznili a všechno své dosavádní aequilibristické umění ztratili. Ale není tomu tak: a kdybychom mohli čtenářstvu všechny ty články předložit, ve kterých pan zástupce našel příčiny k možnému 26. letému a 6 měsíčnímu žaláři a k 5100 zlatové pokutě, jistě by alespoň o našem dobrém rozumu nikdo nepochyboval.“

Tou dobou měl Havlíček vskutku již také asi desatero tiskových processů na krku, na které se ale jen těšil, poněvadž musely býti dle zákona souzeny porotou. V tu spoléhal s myslí nejklidnější. Pravda prý, že ministerstvo může na tisk opposiční vynalezti i při porotách kleští znamenitých: na příklad praksi, že o rekursu proti konfiskaci může se rozhodovat až po kolika nedělích, což prý by jistě účinkovalo na opposiční tisk výdatněji než muchomůrka, — avšak dokud může se redaktor hájiti před porotou, dotud přece jen nesluší od vytrvanlivosti upouštěti, nýbrž snášeti a říditi se dle okolností. „Teprv až by jednou nynější ministerstvo na svých cestách a pokusech proti jinak smýšlejícím překročilo i tuto hranici zaručené svobody tisku: pak teprva zahalivše hlavy pomyslíme si: „Finis Austriae“.

Poněvadž ale měl toto ministerstvo za schopné všeho, předsevzal sobě, že použije chvíle večerních červánků a otiskne z bývalých potlačených „Národních Novin“ u zvláštní knihu všechny ty články své, v kterých vyjádřeny byly zásady a myšlenky, hýbající věčně českoslovanským národem. Tak vznikl Havlíčkův „Duch Národních Novin“ — ono evangelium národnosti a svobody, určené ku posile a utužení všech upřímných Čechův, ale spolu také ku zahanbení všech těch našich diplomatův, „kteří nyní při všeobecné reakci obyčejně z nechvalitebných ohledů velice změnili se ve svém smýšlení“, za to ale ještě ke všemu Havlíčkovi lstivě vytýkali, že prý on se ve „Slovanu“ zpronevěřil zásadám druhdy v „Národních Novinách“ hlásaným!

„Těmto tedy,“ praví Havlíček v Předmluvě, „chtěl jsem spolu přítomným spisem v slabou jich paměť vštípiti, že duch „Národních Novin“ v létech 1848 a 1849 nebyl v celku žádný jiný, než nyní duch „Slovana“, a jest-li nyní skutečně veliká již jest mezera mezi mnou a těmito protivníky mými, že příčina toho není mé přílišné napřed kráčení, nýbrž jejich přílišné nazpátek couvání.“

Měl vůbec Karel náš tajných i zjevných nepřátel, jako každý značný muž, blíž i dále, u cizích i u svých hojnost. Musel býti tudíž co chvíli připraven na úklady z té neb oné strany, někdy zároveň z obou. Jedním z takovýchto společně osnovaných manévrů byla kleveta o brzké smrti „Slovana“.

Neprošlo téměř ani jediné čtvrtletí, aby se ku konci jeho byla nerozšiřovala v lid český pověst, že prý „Slovan“ přestane vycházeti. Stačilo ovšem pokaždé jediné slovo Havlíčkovo, a ničemný klep byl učiněn neškodným. Ale jednou přece Havlíček o věci důkladnější slovo promluvil, a sice v červnu r. 1851, když ministerský „Lloyd“ zrovna zase v době nového předplacení šťastně přiklusal s bezpečnou zprávou, že prý Havliček neustálými processy a konfiskacemi promrzen, časopis svůj přestane vydávat.

Odpověď Havlíčkova zněla nad míru charakteristicky: „Lloyd“ patrně zná velmi špatně povahu redaktora „Slovana“, který již od roku 1846 vede život zcela stejný. Život kvetoucí opposice proti rakouské vládě, ve kterém jedna bouřka druhou stíhá a ve kterém čas pokoje jest vždy jen dobuřování minulé a vzdálené vrčení nastávající bouře. Komu by bylo možná promrzeti se, musel by býti za tento čas již dávno na tvrdo domrzen, a redaktor „Slovana“ doufá, jest-liže žádnou jinou vlastnost za tento čas na sobě až k nepochybnosti neprojevil, jistě projevil vytrvalost a neomrzelost. Proto také jest tuším patrno, že by „Slovan“ pro nedůstatek těchto vlastností snad nikdy nemusel přestat vycházet.“

Ale jsou prý jiné příčiny, pro které Havlíček sám často prý si přál a přáti musí, aby mohl již co nejdříve s vydáváním „Slovana“ — přestat!… Jednak prý časopis na venkově, opodál hlavních středišť národního života redigovaný, vésti musí život polochorý, zbavený mnohých a důležitých pomocí, což prý zvláště nyní se pociťuje, kde redaktoru „Slovana“ Praha jest zakázána. Však nad tyto obtíže a technické překážky závažnější příčinu shledává Havlíček v tom, že prý může v nynějších okolnostech vycházení „Slovana“ poznenáhla věci naší snad více — škodit než-li prospívati…

„Mnohému snad bude se zdáti něco takového pravdě nepodobné,“ vysvětluje, „poněvadž jsme ale vždy se všemožnou nestranností a chladnokrevností činnost svou pozorovali, není nám těžko vyložiti tuto věc velmi pochopitelně:

Při panující nyní všestranné politické reakci přivedla to již strana nám nepříznivá a odporná tak daleko, že časopis „Slovan“ u velmi mnohých se považuje za nějaký spis nedovolený, buřičský, ultraradikální atd., ačkoli jak každý náš čtenář věděti musí, vždy jen o pokojné a rozumné opravy se zasazujeme. Přišlo to již tak daleko, že skoro nikdo od vlády neb od vládnoucí strany nějak odvislý ani opovážiti se nesmí, veřejně k zásadám „Slovana“ se přiznávati. Ano na některých místech orgány veřejné bezpečnosti zapisují si odběratele našeho časopisu. Že osoba redaktora samého u této strany nejinak se považuje než co nějaké dravé zvíře, nebo morem nakažený, k němužto pouhé přiblížení, neb několika slov promluvení již záhubné jest úředníkům atd. — to jsou věci známé, o kterých by se dalo mnoho vypravovat. Ovšem že redaktor, který od vlády žádných milostí nechce, neočekává a nepotřebuje, pro svou osobu velmi lhostejně a rovnodušně se dívati může na vše to, ovšem že také největší počet čtenářů „Slovana“ rovněž tak od vlády neodvislý býti musí, poněvadž se počet našich odběratelů posud kromě násilných zápovědí nezmenšil. Ale „Slovan“ nevychází ani k vůli redaktoru, ani také pouze k vůli odběratelům, nýbrž k vůli pokroku slovansko-české liberální strany. Jakmile ale „Slovan“, nyní v Čechách jediný orgán liberálně národní strany, bude se od mnohých považovat za něco nedovoleného, nezákonitého, ultraradikálního, již bude pak „Slovan“ navzdor svému obsahu přece snad více škoditi, hlavně tím, že strana naše očihledě seslábne, třeba ne ve skutečnosti, přece aspoň před očima světa. Neboť mnozí, kteří s námi zcela se srovnávají ve smýšlení, při tom ale buď od vlády co úřadníci, buď skrze jiné okolností od jiných osob vládní strany odvislí jsou, nebudou směti při takových okolnostech veřejně se k nám hlásiti a přiznávati, a mnohé jiné osoby, třeba neodvislé a samostatné, při tom ale slabšího ducha, dají se konečně ustavičným křikem strany jediné slovo vedoucí tak daleko přivésti, že nás a naše zásady považovati budou za to, zač nás vykřičeli. Poněvadž ale kromě „Slovana“ není jiného neodvislého orgánu a jako praporu veřejného mínění, což divu, že pak všichni ti a takoví budou třeba proti své vůli neb alespoň proti svému úmyslu počtem svým rozmnožovati vládní, protiliberální stranu… V takovýchto okolnostech není vydávání časopisu jako jest „Slovan“ na svém místě a mnohem užitečnějším bylo by pro naší stranu, vydávat v Praze noviny každodenně vycházející, třeba pro obleženost neobsahovaly nic než dobré zprávy a zajímavé, poučlivé články, jen když by směr jejich nebyl přímo reakcionářský a protiliberální. Zřejmá opposice proti vládě našla by nyní, pokud svoboda tisku výslovně vyzdvižena nebude, mnohem lepšího místa v jednotlivých knížkách a brošurách. Proto redaktor „Slovana“ již dávno, jak totiž o úmyslech vlády patrně se přesvědčil, snažil se všemožně o to, aby v Praze nějaké neodvislé noviny vycházeti mohly.“ Poněvadž prý ale všechno jeho usilování, všechno domlouvání v té příčině zůstalo pro liknavost výtečníků pražských marným, poněvadž není posud žádného jiného neodvislého listu českého, musí „Slovan“ dále vycházet, aby neumlknul hlas český dokona a lid nezůstal v úplné tmě, opuštěn ode všech.

Nescházelo na protivnících, kteří pokládali vše to za liché třpyty ješitnosti, asi jako když ob čas pohrožuje marnivý vůdce svým odstoupením jen, aby vzbudil tím sobě milý ohlas, „Zůstaň, jsi nenahraditelný!“ Vždyť prý se ukázalo velmi brzy, jak to Havlíček mínil s těmi novinami do opravdy: krátce po tom, když byl potlačen „Večerní List“ a národní strana pokusila se o založení politického svého orgánu v Praze: hle, tu prý byl Havlíček první, jenž tasil zlostně zbraň — proti němu.

Míní se tu onen „Pražský Prostonárodní list“, jenž počal redakcí Jakuba Malého vycházeti v Praze dne 16. června r. 1851, a o němž v „Politické bibliotéce české“, vydané „Českým klubem“ r. 1883, výslovně se praví, že to byl „orgán národní strany“, v jehož redakci uvázal se Jakub Malý ve srozumění s Palackým, že úlohu svou plnil svědomitě a — „jakkoliv ještě před vyjitím svým od „Slovana“ (Havlíčkova) podezříván byl, že brzy sobě získal důvěru všech střízlivějších národovců, kteří nežádali nemožnosti.“ (Sv. VI., str. 136 a 137.) Tu se tedy ještě po 30. letech Havlíček šeredí jako člověk, který jinak jedná než mluví. — Jaký by to byl charakter, jenž by na svou vlastní stranu nalehal, aby sobě založila v Praze svůj vlastní časopis, zatím ale, když by ona konečně tak učinila, rázem obrátil a podnik její ještě v zárodku, a tož podezříváním ubíjeti počal?

Pohříchu je mrtev Havlíček i Palacký; ale já troufám sobě i bez svědectví těchto mužův p. J. Malému dokázati, že jeho „Pražský Prostonárodní list“ nikdy nebyl žádným orgánem liberální strany národní, nýbrž naopak listem protiliberálním, a vládě asi tak nepříjemným jako — Jirečkův „Vídeňský Denník“. A to byla také ta pravá i jediná příčina, pro kterou Havlíček jej — „podezříval“. Tvrdí-li p. J. Malý nyní, že uvázal prý se v redakci „Pražského Prostonárodního listu“ „ve srozumění s Palackým“, tož je naproti tomu dokázáno, že Havlíček tehda i potom trval s Fr. Palackým v nepřerušeném přátelském styku (právě tou dobou věnoval mu svého „Ducha Národních Novin“), což by přece bylo zhola nemožné bývalo, kdyby Palacký byl stál za listem Malého, před nímž Havlíček obecenstvo jako před podezřelým zbožím varoval, kdyby onen list byl býval opravdu orgánem strany národní, kdežto Havlíček o něm ve „Slovanu“ jistil, že je to tajný orgán vládní. — Kromě toho mluví však dosti zřetelně i ta okolnost, že onen záhadný „orgán strany národní“ byl vřele odporučován — „Vídeňským Denníkem“, a sice ještě než na svět přišel, „co list směru konservativního, který se varovati bude všech výstředností…“

Havlíček zvěděl však o tom ponurém publicistickém podniku ještě zcela jiné věci. V 48. čísle „Slovana“ (z roku 1851) píše doslova:

„Že bude v Praze v tiskárně K. V. Medaua vycházeti od 16. července nový český politický časopis: „Pražský prostonárodní list“, jehožto nakladatel jest p. Kuh, a redaktor p. Jakub Malý, známo již bude našemu čtenářstvu. Jakého způsobu bude směr tohoto nového časopisu, o tom jsme se starali z bezpečných pramenů se dověděti, anť v ohlášení ani jedním slovem zmínka se o tendenci nečiní. Dověděli jsme se tedy, že prý to bude list opposiční, ale — že k vydávání jeho povzbuzen byl nakladatel od jistého vysokého úředníka policejního, a sice z té příčiny, poněvadž prý vláda sama si přeje v Praze nějaké opposiční noviny. Máme všechny příčiny, držeti tyto zprávy za velmi jisté, neboť i ta okolnost, že nový časopis 7krát týdně vycházeti bude s kaucí jen 6000 zl. stř., potvrzuje nás velice o jeho upřímné opposičnosti… Jest totiž, jak latináři povídají, „modus in rebus“; zákon náš tiskový praví, že v Praze časopis politický, více než 3krát týdně vycházející, 10.000 zl. stř. kauce položiti musí; když jen 3krát týdně vychází, 5.000 zl. stř., a když méněkrát vychází, 3.000 zl. stř. S povolením vysokých vrchností dá se ale tento zcela zřejmý zákon také obejíti takto: Ohlásí se, že časopis vycházeti bude jen třikrát týdně, začež se 5.000 zl. stř. kauce složí, že ale bude jednou za týden vycházeti co nepolitický, pouze zábavný list, a ke každému z těch tří čísel politických že bude příloha. Tato příloha má vždy datum toho dne, vydává se ale — tak pozdě na večer, že si lidé pro ni obyčejně až ráno přicházejí, a tak vlastně vychází časopis za 5.000 zl. stř. kauce přece jen 7krát za týden tak dobře, jakoby byl 10.000 zl. stř. položil. K rozehnání veškeré illuse ohlašuje dokonce v předplacení, že se může poštou 7krát týdně zasýlati. Otázka: Kolikrát tedy vlastně vychází týdně? Třikrát? Ó ne, nýbrž 7krát. Tohoto práva však užívají proti patrnému smyslu zákona jen „opposiční“ listy jistého druhu.

Z toho ohlášení, že ten „Pražský prostonárodní list“ bude dáván za náhradu všem bývalým odběratelům „Večerního Listu“, soudíme ve spojení s okolností, že i pan Kuh jest opět nakladatelem, že za kauci použito jest těch samých 5.000 zl. stř., které za onoho času složili rozliční liberální lidé, aby „Večerní List“ vycházeti mohl. Činíme je tedy na to pozorny, aby v tom pádu, kdyby nově ohlášený časopis opposiční, až nějaký čas vycházeti bude, se nezalíbil, neopomenuli své částky nazpět vzíti. Směšné by zajisté bylo, aby našinci ještě peněžitě podporovali časopis, který si vláda sama založí co opposiční, ta vláda, která všechny opravdivě opposiční časopisy buď zničila, buď zničiti usiluje.“

Na výmluvných, nepopíratelných skutcích zakládalo se tedy podezření Havlíčkovo a věru že by se ještě dnes, vstav z hrobu, divně tomu zasmál, kdyby zvěděl, jak r. 1883 v historii „Našeho znovuzrození“, onen obskurní lístek, — jenž v krátce zanikl úbytěmi, nezůstaviv po sobě stopy nejslabší, — nadouvá se p. Malým na orgán kdysi strany národní, jenž prý svědomitě dostál své úloze atd.!! Hotový paskvil!

Jakož tedy polemika Havlíčkova proti podniku pp. Malého a Kuha nedokazuje pranic, tak jest naopak nazbyt důkazův proto, že Havlíčkovi opravdu nic více na srdci neleželo, než aby si našinci v Praze založili nový národní list v náhradu za bývalé „Národní Noviny“.

Nalehal na ně celou řadou dopisův tak důtklivých, jak jen nalehati může patriota, vidoucí valící se nebezpečí na vlast — a syny její liknavé. Úzkost vlastenecká z nich mluví, pak bolest, a konečně hněv planoucí, když vráží všude jen na netečnost, neobětovnost, pohodlí, zkrátka: na vlastenectví pouze na rtech.

Již koncem roku 1850 hořce žaluje na to svému švakru, jak že u nás každý chce býti jen důstojníkem a generálem, nikdo ale bubeníkem, nikdo sprostým vojákem. Kde to nic nestojí a jen slávu vynáší, tam že se jich přihrne a tam že jest vlastenectví, až se hory zelenají: ale jak to dojde ku práci, jakmile se má něco nasadit, kde hrozí trochu nebezpečenství, nebo i jen možnost ztracení karriéry, tu bývá vždy hned plno výmluv a nikde nikdo. — V Krakově Poláci mají také obležení, nicméně založili si tam velmi řádné noviny „Czas“. A u nás taková bohomrzká vlažnost a netečnost!

Čekal přes Nový rok 1851; ale když pořád ještě naši politikové nejevili ani nejmenší chuti k dílu, nýbrž zahanbiti se dali Němci Kuhem a Medauem, kteří v Praze zarazili tehda navzdor obležení nové, neodvislé noviny německé: tu protrhla již hořkost drahně nastřádaná všechny hráze: Havlíček ulevuje sobě v listu důvěrném příteli K—ovi z dne 26. března r. 1851 doslovně:

„Že jsou ti naši velicí mužové v…áci (salva venia) a nechají se od Kuha a Medaka předhonit, to mne nevýslovně bolí. — Věru, když je tak vidím, tu teprva začínám pochybovati o naší budoucnosti! Tak ničemní dlažbošlapové! kteří jako medvědi v zimě cucají tuk z drápů v letě ztloustlých. Nepochybně budou čekat, až je zas někde vyvolí někam do sněmu. Hanba mluvit!“

Před veřejností však dotud ani slova. Teprv když z výsměchu „Vídeň. Denníku“ poznal, kterak již ve Vídni znají naši bídu, když Jirečkův orgán, mna sobě jako veselý dědic ruce nad umírající prý již „tak zvanou národně-liberální stranou českou“, co důkaz její slabosti smrtelné výslovně uváděl, jak se strana druhdy tak mocná nemůže již zmoci ani na vlastní noviny v Praze: pak teprv promluvil Havlíček ve „Slovanu“ o věci ponejprv veřejně, a sice dne 30. dubna 1851: „V tomto punktu,“ napsal, „se také „Slovan“ docela srovnává s „Vídeňským Denníkem“ a diví se skutečně té neobyčejné pohodlnosti našich pánů Pražanů, že posud ani žádný pořádný krok k tomu neučinili, aby v Praze mohly vycházet alespoň české noviny neodvislé, nehledíc při tom pranic na tendenci, jen když by nebyly přímo vládní nebo reakcionářské. Kdo chce s vydáváním novin v Praze čekat, až přestane obležení, ten se lehce ještě všeličehos dočká, jen ne novin. Není ovšem žádná radost pod obležením noviny vydávati, zvláště české: ale přece lépe vždy, než pod censurou. Že ale „Vídeňskému Denníku“ nepřísluší vychloubati se svým vlastním vycházením, kdežto všickni okolnosti jeho vycházení dobře známe, to jest ovšem patrno, ale ještě patrnější jest, že on, „Vídeňský Denník“, nemá právo komukoli vytýkati, proč nevydává noviny. Orgán vlády, která již tolikero novin nám svou libovůlí pokazila, měl by se alespoň ostýchat, vytýkati nám, proč novin nemáme, a chlubiti se, že on vychází. Ostatně, každý živočich raduje se z živobytí svého.“

Tak omlouvá Karel náš vůči nepříteli ještě onu liknavost nevlasteneckou, která mu již tolik hoře byla způsobila, a teprv po kolika měsících, když naše strana v Praze nechala opět minouti čtvrtletí bez nejmenšího kroku, ba když již po veškeré naději bylo v té příčině veta, teprv 18. června 1851 zjevuje obecenstvu ve „Slovanu“ celou pravdu těmito trpkými, než vždy ještě z živobytí šetrnými slovy:

„Někdo si snad bude mysleti, že ve vládě jest překážka, pro kterou žádné noviny české posud v Praze nevycházejí: s dosti velikou bolestí povinni jsme ale k vůli pravdě tuto oznámiti, že se posud strany této věci od našinců v Praze ani žádný krok u vlády neučinil, a obecenstvo naše odpustí nám, jest-li si ušetříme tu bolest, pojmenovati takové chování těch našinců, kterých se to týká, pravým jmenem. Abychom pouhou pravdu řekli, jest celá příčina takové apathie ta, že každý u nás v Praze, který něco umí, zpyšniv krátkým, kočičím leskem r. 1848, nyní již považuje se za příliš důležitého a vznešeného muže, než aby se sám chopil práce v nějakém podobném literárním podniknutí, a že každou jinou roli při novinách kromě protektorství za příliš nízkou a neslušnou pro sebe považuje: z kteréhožto úsudku ovšem vyjímáme zde všechny ty, kteří jinými důležitými a rovněž tak potřebnými pracemi zcela zaměstnáni jsou. To jest tedy ta jediná pravá příčina, pro kterou v Praze nyní žádné české noviny vycházeti nemohou na potupu naši před celým světem.“

Však po té ještě omlouvá se charakteristicky sám: „Někdo by snad mohl mysleti, že jen tak nám záleží na vydávání jiných novin v Praze, abychom mohli nepříjemnou nyní publicistickou činnost na jiné vložiti a sami sobě pohověti. Ačkoli by ostatně nemohl nikdo spravedlivý redaktora „Slovana“ za zlé pokládati, kdyby si skutečně žádal na nějaký čas od někoho vystřídán býti, nezaživ po kolik let ani duševního pokoje: přece nám posud nenapadlo vzdáliti se kdy, pokud nám působiti možno bude, od práce veřejné, a třeba bychom žádný časopis neredigovali a nevydávali, přece nepřestaneme, pokud jen možno bude (co ale my jmenujeme možnost, jest posud známo), působiti vždy ve stejném směru, jakož jsme působili posud.“