Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXIX. Konec „Slovana“

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXXVIII. Čím dál, tím hůř	XXXIX. Konec „Slovana“	XL. Porota Kutnohorská

Údaje o textu
Titulek:	XXXIX. Konec „Slovana“
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 522–536. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Pomýšlel Havlíček na to, co počne, až mu absolutismus násilně vyrazí pero z ruky? Měl nějakých plánův pro budoucnost? Anebo jí hleděl vstříc s onou bezstarostností, která bývá údělem duchův geniálních, a netáže se po zýtřku, spoléhajíc buď v štěstí nebo v sebe? Nikoliv, Havlíček byl při všem svém idealismu a při vší své neohroženosti junácké spolu člověkem zralé rozvahy, mužem rozumným a praktickým, který uměl stálost a nezvratnost smýšlení rázného spojovati s moudrým použitím okolností. Zasvětiv se spravedlivému boji za svatou lidu věc, byl odhodlán vytrvati v něm do posledního dechu svobody, nechať to znamenalo podstoupiti všechno možné příkoří i dáti v sázku vše, což člověku drahého a milého na světě. Ale Havlíček o sebe neměl strachu. Když mu přátelé domlouvali, aby ustal v boji a prchl do ciziny, když se mu nabízeli, že mu opatří pas do Ameriky, Havlíček s úsměvem je odbýval: „Co by se mi mohlo stát? Vždyť se chovám zákonitě. Setrvám, až vykonám svou povinnost, aneb až mne usvědčí, že nejednám správně, ale výrok ten musí pronésti soud z národa, v řádné porotě.“

Však právě proto pamatoval na budoucnost, právě proto, za rostoucí persekuce napořád opravdověji se zabýval otázkou: jaké zaměstnání by měl sobě na dále zvoliti, aby mohl působiti zdatně v mysl lidu i pak, až reakce dolehne plnou, zdrcující tíhou na veškeren život náš, až nebude žádného volného slova ve vlasti trpěti, a odsoudí jej k životu soukromému mimo Prahu.

Nuž a tu předsevzal sobě Havlíček, že stane se pak — rolníkem. Samostatnost pracného, ale solidně klidného života rolnického ve volné přírodě, vábila jej vnadou neodolatelnou. Chtěl si buď najati neb zakoupiti kdesi v Čechách polní hospodářství, kde by nikým vyrušován, žil s rodinou svojí jako Cincinnatus, dobývaje si chleba svého vlastním potem, z vlastní role své. Zanášel se úmyslem tím vytrvale po celý rok, ba, jak Veselský svědčí, přiučoval se již také na statku svého přítele a souseda kutnohorského Antonína Macháčka, činně všelikým pracem hospodářským kdykoliv mu zbylo volné chvíle.

„Hospodářstvím,“ říkával mnohokráte svým přátelům, „ujde mi nejpříjemněji čas a při něm přestanu myslet na politiku. Knihy mi poskytnou theoretického poučení a čeho snad prakticky nedovedu, tomu mne přiučí moji budoucí soudruzi — rolníci. Odložím pero a chopím se pluhu.“

Než, z listu, jejž psal té doby Havlíčkův švakr Jaroš hraběti Chotkovi, dovídáme se ještě jiných podrobností. Dovídáme se, kterak Havlíček již tehda chtěl si od hraběte Chotka najati panský dvorec Lochy nedaleko Kutné Hory, spolehaje se při tom na hospodářskou zkušenost svého tchána Sýkory, s nímž se chtěl tam usídliti. Avšak nejzajímavější jest závěrek listu, kde p. Jaroš, přimlouvaje se vřele za švakra svého, hr. Chotkovi svěřuje se, „že Havlíček, obdařený takou nevšední chápavostí a obratností neunavného ducha, zajisté ze všech sil se přičiní, aby sobě zjednal hospodářských vědomostí a zkušeností, poněvadž tužba jeho k tomu se nese, aby mohl co možná brzy vydávati prostonárodní hospodářské noviny, aby aspoň tímto způsobem mohl býti užitečným svým rodákům, jichž důvěry požívá.“

Hrabě Chotek nechtěl však dvorce pronajati, — třeba že Havlíček byl volný podepsati veškeré výminky, jakýchkoliv by mu byl položil; — o zmar pak dalších plánů postarali se již oba ti démoni Rakouska: Alexandr Bach a rytíř Antonín Schmerling. Označili jsme, jaké následky měla návštěva tohoto ministra justice v Hoře Kutné pro Havlíčka. Tehdejší státní zástupce dr. Čermák měl uloženo, Havlíčka stůj co stůj lapiti v tenata tiskových processův, celá existence jeho na tom visela. Souboj mezi redaktorem „Slovana“ a z Vídně pobádaným prokurátorem absolutního státu stával se den ke dni tužším a dramatičtějším: Známý nám již stíhač Havlíčkův, správce trestnice Weinman, již veřejně se těšil, jak prý co nevidět dostane Havlíčka ve svou moc, za mřížemi žaláře…

Leč hůře bylo, že sám Bach stal se netrpělivým. Obyčejná trestní procedura patrně jevila se mu býti příliš zdlouhavou a porota příliš nejistou zbraní na soka tak duchaplného. Havlíček měl býti učiněn neškodným buď po dobrém, nebo po zlém, ale rychle! Co to však znamenalo u Bacha „po dobrém nebo po zlém“? Znamenalo tolik: Dne 6. července vydána tato, přímo na život „Slovana“ ulitá a zamířená ordonance:

§. 1.: „Směřuje-li se v nějakém tiskopise periodickém setrvale k tomu, co trůnu, jednotě a celosti říše, náboženství, mravopočestnosti nebo vůbec základům společnosti státní jest na odpor, nebo s čím se zachování veřejného pokoje a pořádku srovnati nedá, — může místodržící té země korunní, v kteréž se takový tiskopis periodický vydává, po předcházejícím dvojím písemné výstrahy dání, když bylo bez účinku, další vydávání až na tři měsíce zastaviti. Zastavení takového spisu na delší čas nebo navždy, vyřknouti může toliko ministerstvo. Rekurs proti opatřením místodržícího nemá účinku odkládacího.“

„Není to nic jiného, než prohlášení obleženosti na tisk v celém mocnářství!“ — zvolal Havlíček v tu chvíli, dovtípiv se arci mžikem, kolik pro „Slovana“ uhodilo! —

Ale touž chvílí stiskl Alexandr Bach i druhé péro. Spoléhaje patrně na dojem, jaký ono hrozivé „Mene Tekel“ učiní na mysl Havlíčkovu, Bach za železem v zápětí vyslal — zlato: nabídl Havlíčkovi dar 4000 zl. stř. a mimo to stálý roční plat 720 zl. stř., upustí-li od svého směru opposičního a demokratického, i bude-li psáti ve smyslu vlády!… Potřeba dopovědít, jak drzé to nabídnutí Havlíčka pobouřilo a zranilo?

Pokládal to za nejtěžší pohanu, jaká se mu kdy v životě státi mohla! Když i jej měli za podplatného, zač cenili potom již asi ostatních?!

„Přišed v té době do společnosti přátel a ctitelů Havlíčkových, která scházívala se u kutnohorského národovce MUDra. Jaromíra Štětky,“ — vypravuje čáslavský notář p. Čapek, — „zastal jsem tam Havlíčka. Byl zamračen a jevil veliké rozčílení, ale mluvil málo. Když pak jsem zvěděl, co se stalo, proč je tak rozčílen, a počal jsem i sám proti tomu jidášskému žoldu, proti té úplatě horliti, tu vyvstal Havlíček a hlasem povýšeným pravil: „Já své právo ani za celý svět nezadám a své myšlence až do smrti věren zůstanu. Mne nekoupí!“^[1]

Tím byly kostky vrženy. Již dne 18. července oznamoval Havlíček svému čtenářstvu: „Úřední stíhání „Slovana“ zdá se nyní být na vrcholku možnosti. Sami se již skoro ani pamatovati nemůžeme, kolik rozličných processů a v jakých rozmanitých stupních proti nám v toku jest, tento týden ale byli jsme skoro jako v úředním obležení… Ve středu dne 16. bylo konfiskováno zase 50. číslo „Slovana“ a to sice na základě prý §. 52. tiskového zákona, kdežto přece tiskový zákon jenom — 44 paragrafů obsahuje. Pravdě nepodobno, ale přece pravda: úřední dopis, vlastní rukou úřadujícího komisaře Rudolfa psaný, to dokazuje. Co asi obsahuje tento, posud jen snad panu podkrajskému komisaři Rudolfovi známý §. 52 tiskového zákona? — Konfiskace „Slovana“ dějí se nyní najednou vždy s assistencí dvou c. k. žendarmů, příčinu toho, jakož i mnoho jiného, povíme čtenářstvu někdy při lepší příležitosti. Ve středu tedy odpoledne strávili jsme s pouhou konfiskací. Ve čtvrtek, druhý den, obsazeny jsou zase najednou tři místnosti v Kutné Hoře od komissí úředních s průvodem žendarmerie a sice místnost, kde se „Slovan' expeduje a tiskne, pak dům p. tiskaře Procházky, pak konečně obchod p. Haufa, kde se „Slovan“ pro kutnohorské odběratele vydává. Byl to shon a diváctva, rozmanité výklady kolovaly o takové posud nevídané demonstraci. — Nařízena byla konfiskace „Kutnohorských Epištol“!“

Byv ze všech stran, zvláště od některých liberálních kněží, o to dožadován, aby svoje „Epištoly Kutnohorské“, ve dvou ročnících „Slovana“ roztroušené, sebral v jedno a vydal co zvláštní knížku, Havlíček přepracoval a rozhojnil je na mnoze ještě tak, aby kniha obsahovala přes tři tiskové archy, kteráž nemusela se pak dle zákona ani státnímu zastupitelstvu, ani politickému úřadu předložiti. Na tom založil svůj plán a vydal na kolik neděl napřed provolání, aby se obecenstvo přihlašovalo.

Za nedlouho mohl na základě přihlášek těch tisknouti „Epištoly“ nákladem 4000 exemplářů, které také ve vší tichosti dne 7. července poštou vesměs zákazníkům rozeslal, nesděliv o tom úřadům ničeho. Doprava zdařila se bez úrazu a Havlíček vesele si v kruhu důvěrných přátel svých liboval: „Přece jsem jim jednou vypálil rybník!“ Epištoly bylyť jeho pýchou.

Poněvadž se ale zatím stále noví odběratelé přihlašovali, dal po týdnu tisknouti na novo 3000 „Epištol“.

„Leč,“ pokračuje Karel náš ve své zajímavé balladě: „právě když se již druhá strana posledního archu tisknouti měla, překvapil nás podkrajský komisař p. Nettwall konfiskací. Až přes půl desáté do noci trvalo to, než-li se ve dvou velikých truhlách octnula zásoba nedokončených „Epištol“ z naší expedice do c. k. podkrajství. Toho nebylo ale ještě dosti: V pátek navštívila nás okolo poledne zase úřední komisse v průvodu žendarmerie a prohledávala opět v tom samém účelu naši tiskárnu a expedici, a konečně — i soukromý příbytek samého redaktora, který jest zcela za městem v zahradě. Tedy tři dni po sobě, den jako den, prohledávání úřední v průvodu žendarmerie — mohl-li by i ten nejhorší zloděj něčeho více se nadáti? Nepřejeme si nic jiného, než aby celé Čechy mohli cítiti, co my cítíme!“

V týdnu na to obdržel Havlíček z Prahy od místodržitele Mecséryho již — první výstrahu! Zněla takto: „Č. 5830 ps. Panu redaktoru Havlíčkovi v Kutných Horách! Časopis „Slovan“ směřuje hned od povstání svého až do této doby se setrvalostí na nic se neohlížející ku věcem, s nimižto se nedá srovnati obstání toho, co dle vys. nařízení, dne 6. t. m. daného, pro obecné dobro proti setrvalým útokům periodických listů chrániti jsem povinnen. Vidím se tedy pohnuta napomenouti Vás co odpovědného redaktora toho časopisu, abyste o otázkách politických, církevních a národních s větší mírností jednal, s kterýmžto napomenutím zároveň výstrahu vedle §. 1. dotčeného nařízení spojuji. V Praze, dne 20. července. Místodržící Mecséry.“

Uveřejňuje toto memento mori, Havlíček dal k němu ihned svoji odpověď:

„H. B. Pan místodržící císařský sv. p. Mecséry pospíšil si, jak z tohoto připísu pozorujeme, s použitím té moci, která mu nyní ordonančně dána jest nad svobodou tisku. Dne 18. tuším přišel ten nový rozkaz našeho liberálního ministerstva v Čechách do platnosti a dne 20. kázal hned p. Mecséry napsati „Slovanu“ první výstrahu. Co taková výstraha znamená, nepotřebí snad ani dokládati: jest to první verš pohřební písně pro „Slovana“. Očekávajíce něco podobného již po kolik čtvrtletí, nemohli jsme se tomu nic diviti, jakož se vůbec ničemu nedivíme, co podobného vychází od nynější vlády.

„Reichszeitung“^[2] praví v posledním svém čísle (172) v jednom úvodním článku: „Máme všelikou úctu ke cultusu moci. Neboť moc, schopna-li je cosi trvanlivého způsobiti, nese známku oprávněnosti na svém čele.“ To jest jinými a pochopitelnějšími slovy: Každý kdo násilím něco provede, má k tomu právo, a následovně loupežník na silnici má právo obírati lidi jen když tak chytrý jest, že svou loupež podrží a se nevyzradí. Tážeme se, jest-li taková zásada „Reichszeitungu“ není nebezpečnější mravnosti a poctivosti všeobecné než všechno co posud kdy v nejradikálnějších časopisech stálo? — Kdo tedy má moc, má právo! — Tak učí „Reichszeitung“ a připomenuli jsme tak mimochodem čtenářstvu svému tuto okolnost.

Pan místodržící napomíná mne, abych o záležitostech politických, církevních a národních „s větší mírností jednal“. Co jest mírnost? Mírnost jest zajisté jen to, čeho až posud viděti bylo právě nejvíce na mé osobě od r. 1848. Nebude mi snad popřáno dlouho již v časopisu svém k obecenstvu mluviti, a proto chci zde, ne k vůli své osobě, ale k vůli věci samé, poněvadž toho nyní zapotřebí jest, několika slovy naznačiti svou činnost od r. 1848. Jak mile padnul u nás absolutismus a nastalo volné hýbání a s ním spolu nevázanost mnohých, kteří nyní třeba zase slouží reakci, byl jsem já co redaktor „Národních Novin“ v celých Čechách jistě (mohu se tím nyní pochlubiti) nejúčinlivější rozšiřovatel mírného, povážlivého jednání, zastávatel zákonitosti a protivník všeliké libovůle, nejen libovůle vlády, nýbrž také libovůle a bujnosti jednotlivců. Že jsem to nečinil z nějaké zavázanosti k vládě, ví nyní každý, ačkoli mnohý v tehdejších časích snad ze zlomyslnosti nejvíce ale jen omylem o mne rozšiřoval nečestné pověsti. Že jsem to nečinil ze strachu a z pošetilé bázlivosti před každým čilejším pohnutím, nebude tuším také nikdo mysliti, činil jsem to z přesvědčení a sice z toho přesvědčení, že nelze dobýti trvanlivou svobodu nepořádkem, a že toho času dle mého přesvědčení pro naše politické a národní okolnosti nejprospěšnější bylo, právě tak se chovati. Zkrátka a srozumitelně řečeno, celá moje činnost směřovala tenkráte k tomu, aby se nepodařilo v Čechách způsobiti ozbrojené povstání proti rakouské vládě, a jest-li budoucnost uzná, že moje osobní přičinění také něco vymohlo k udržení pokoje, považuji to za svou nejlepší odměnu. Nepochybuji, že by v leckteré době r. 1848, ba i také r. 1849 lehce bylo bývalo rozkvašené mysli popuditi k chopení se zbraně, a zanechávám k uvážení každému, jakých následků pro Rakousku mohlo míti vydatné povstání v Čechách v jisté době, a jest-li tedy ti, kteří se o pokoj a o umírnění myslí přičiňovali, nezasluhují za to vděčnost. Pro náš národ bylo ale každé ozbrojené povstání, třeba by i v prvním okamžení se povedlo, jen záhubné: Maďary ochromilo jejich povstání u prostřed nejlepších vyhlídek do budoucnosti, nás Čechy by ale bylo zahubilo na počátku našeho z mrtvých vstání.

A kdo tenkráte, když vláda dokázaným způsobem ani moci neměla opírati se proti demagogii, z vlastního pudu, ke své osobní škodě dovedl se mírniti, ten by nyní nebyl rovněž mírný? Co jest mírnost, tážeme se ještě jednou? Třeba jsme nyní ve „Slovanu“ v ničem se neshodovali s nynější vládou, kdo může říci, že bychom proti ní popuzovali náruživosti? Ve „Slovanu“ alespoň nenajde nikdo deklamace náruživé, popuzování vášní, náš obyčej jest více žertem působiti a v posměch uvésti nerozumnost. Možná tu najíti nemírnosti?

Jest-li jest nemírnost, jest zajisté spíše zcela na jiné straně, jest to nemírnost ve zkoušení trpělivosti lidské, nemírnost, spoléhající se v nekonečnost jmění zemského a privátního, nemírnost v ordonancích, kdežto celá zem netrpělivě čeká počátek slíbených práv!

Kdo by nám dokázati mohl, že jsme svou nemírností kdy škodili zemi, ať se postaví před veřejnost a jmenuje naši vinu.

Ostatně není zde vlastně úmysl ani z jedné ani z druhé strany mluviti o mírnosti: o jiné věci se jedná. Na jedné straně se jedná o zrušení svobody tisku, na druhé chce se této svobody alespoň až do poslední chvíle použíti.

Pan místodržící království českého (neb mírně mluveno: korunní země české) má ovšem nyní moc a tedy i právo zapovědíti vycházení „Slovana“: ale tolik moci a tolik práva nemá žádný, aby změnil veřejné smýšlení, aby změnil běh historie. Brzy snad bude „Slovan“ zapovězen — a jediné co strany toho říci chceme jest: Přijde čas a doufáme se toho dočkati, kdežto rakouská vláda vyzývati nás bude sama, abychom vydávali zase časopis.

Byl již jednou čas, kdežto jsme dobří byli Rakousku se svou mírností; ale poněvadž nás nyní potřebovati nemohou, nebudeme zase my míti kdy v té době, kde bychom snad přece tak, jak jsme nyní považováni, byli zase za mírné.“ —

Jest přísloví maďarské: „Komu v patách vlk, tomu havran nad hlavou.“ Jakmile rozlétla se po Rakousku zpráva, že „Slovan“ dostal první výstrahu, kde jaký vládní list počal naň dorážet jako na uštvaného jelena. Největší kuráž dostal p. Jirečkův „Víd. Denník“. Domnívaje se, že už „Slovan“ je takřka dobitý, chtěl mu kleknout na prsa a zasadit mu ještě několik políčků. Nabrav vážně tvář, chtěl jako Rhadamantus nad celým působením a celou povahou Havlíčkovou držeti soud! Ale potázal se ze zlou. Ten domněle ubitý vzchopil se silou lví a roztrhal dotěrného havrana, jen z něho peří lítalo.

„Slovan“ loučí se s „Vídeňským Denníkem“, byl nadpis úvodního článku „Slovana“ ze dne 7. srpna a za památným heslem „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabíti nemohou“ — vzplamenala ještě jednou polemická síla Havlíčkova plnou skvělostí. „Vídeňský Denník“, strhav se svého reakcionářského stanoviska činnost Havlíčkovu z let 1848—49, i vůbec celou stranu naši, pokračoval, jako by chtěl nápodobit řeč Ciceronovu proti Catilinovi tímto deklamatorským tónem: „A jaké jsou zásady, jež on (Havlíček) hlásal ve „Slovanu“? On nešetřil náboženství, ba ani nejposvátnější jeho city: nechť si přečte při chladné rozvaze na důvod epištolu tu, kde v podobenství mluví o tom, co udělali biskupové atd. se zakladatelem našeho náboženství; on nešetřil zákona: račiž si jen vzpomenouti, jak říkával, však my to dovedeme otočiti tak, aby zákonem na nás nemohli: on nešetřil povinnosti ke státu: nech vyhledá si jen ono číslo „Slovana“, kde za vrch politické dospělosti schvaluje, aby národ každou chvíli mohl revoluci provésti; on nešetřil cizí cti: nech si zpomene na nepravdy a rozličné posměchy, jež vrhal na muže zcela bezúhonné. A po tomto všem chce mluviti světu o své mírnosti a prorokovati vládě, že brzy přijde čas, kde ona bude prositi jeho!“

Tak se snažil p. Jos. Jireček sestavovat obžalobu na Havlíčka. Ale Karel náš odrazil jej levou rukou:

„Divíme se,“ zasmál se mu do očí, „že tuto deklamaci proti „Slovanu“ odbyl „Vídeňský Denník“ tak příliš zkrátka a že vynechal tolik důležitých věci. Mohl ještě říci: On nešetřil manželství, neboť byl nepřítel reversů, chválil civilní sňatek a psal proti coelibátu kněží; on nešetřil vzdělání, neboť chtěl, aby se daly lepší platy učitelům a aby byly vyproštěny školy z poddanstva biskupského; on nešetřil Němců, neboť chtěl, aby byla opravdivá rovnoprávnost; on nešetřil jmění občanů, neboť chtěl, aby se nevybíraly daně a nedělaly dluhy bez povolení sněmu; on nešetřil svobody obecní, neboť chtěl, aby byla každá ves sama obcí pro sebe; on nešetřil rakouského císařství, neboť chtěl, aby byla foederace. Ach Bože! co toho jest ještě více, čeho nešetřil „Slovan“! On nešetřil ani nejsvětějšího, ani ministra Thuna, ani ministra Bacha, ani „Vídeňského Denníka“!! — S ostatními předhůzkami „Víd. Den.“ byli bychom tak dalece spokojeni, jenom na to si vzpomenouti nemůžeme, kdybychom byli vrhli ve „Slovanu“ nepravdy na muže zcela bezúhonné? Snad „Víd. Den.“ několik takových pádů ze „Slovana“ sebraných má, učinil by nám velmi vděk, kdyby nás na ně připamatoval. — Že nám trochu špatně porozuměl „Víd. Denník“ v některém ohledu, na tom mnoho nezáleží. Tak ku př. nemyslíme, že vláda rakouská bude kdy prositi nás, redaktora „Slovana“, aby zase vydával časopis, ačkoli jest na světě a zvláště v Rakousku všechno možné. Slovíčko „nás“ znamenalo v tomto pádu tu politickou stranu, kterou „Národní Noviny“ a „Slovan“ zastávaly, ne však osobu nynějšího redaktora. Neboť osoby pomíjejí, ale strany a národy trvají dlouho, obyčejně déle než vlády jednotlivé — a opakujeme to ještě jednou, že přijde jistě čas, kdežto tak jak jsme nyní, se vším tím co se nyní ve Vídni na nás radikalismem, nemírností, fanatismem a t. d. jmenuje, velmi dobří bychom byli rakouské vládě, tak jako jsme jí se vším tím byli dobří r. 1848.

„Vídeňský Denník“ jest mezi jiným také tuším vynálezcem té theorie, dle které jsou všickni jen radikalisté, kterým opravdová rovnoprávnost na srdci leží a kteří nenávidí libovládu. „Vídeňský Denník“ velmi často mluví o konservativní straně v Čechách a chová se tak, jako by on byl orgánem této strany. Ale kde pak máš milý „Vídeňský Denníku“ tu svou stranu schovanou, že ji nikde nevidíme u veřejnosti vystupovati? Několik professorův pod komandem p. ministra osvěty, několik aspirantův ne professury, několik hierarchistů — ejhle, to je ta tvá celá strana!…

V Čechách, milý brachu! jakož i všude mezi Slovany rakouskými není a nemůže také býti posud žádná konservativní strana. My nejsme ještě tak daleko, abychom mohli konservovati, my musíme teprva dobývati a konservativní strana mezi námi připadala by mi tak, jako člověk, který chtěje zbohatnouti, ale nemaje posud ničeho, dal by si především několik hodně velikých, železných truhel na peníze udělati.

Že na naše politické svobody posud žádnou pokladnici nepotřebujeme, to tuším nebude nikdo upírati, a „Víd. Denník“ sám zdá se ve svém srdci tuto pravdu uznávati, neboť mluví vždy jenom o rovnoprávnosti a raduje se z toho, že prý je již vymožena a pojištěna!! Avšak i v tomto ohledu jenom slepý tvrditi může, že v Čechách je naše řeč s němčinou rovně oprávněna. Ani v oboru ministerstva osvěty nesmí se to říci. Což teprva díme o Moravě, což díme o ostatních větvích státní správy!! A v takových okolnostech chce „Vídeňský Denník“ býti konservativní a rovná nás, kteří liberálně demokratické zásady a skutečnou rovnoprávnost zastáváme, ke Koldovi z Náchoda a sebe tedy nepochybně k Jiřímu z Poděbrad! Tu přece byl jistě aspoň v Jiříkovu vidění, kdežto mohl nějakou podobnost najíti mezi sebou a dobré paměti králem Jiřím z Poděbrad. Když se již chcete vy konservativní páni Češi! s někým historickým přirovnávat, proč ne raději s Janem biskupem Litomyšlským, s Michalem de Causis a s mistrem Pálčem?

Ale dosti toho; nastal již čas k loučení a tato slova byla poslední, která „Slovan“ v čas bytování svého v tomto slzavém údolí promluvil s „Vídeň. Denníkem“. Brzy budou naše kosti srovnány k otcům naše kosti je zase plurál, a aby mu dobře bylo rozuměti, doložíme, že „naše“ znamená kosti „Slovana“ i „Víd. Denníku“. „Slovan“ umře nepřirozenou smrtí v nejlepší síle, „Vídeň. Denník“ z mrtva narozen jest; ale „Slovan“ i po své smrti více bude míti života, než „Vídeňský Denník“ při svém narození.

„Slovan“ až skoná, budou zvonit všude hrany a na tisíce věrných přátel bude ho litovati: Tebe, milý „Denníku“, až uhasne Tvůj kahánek, v tichosti zavezou do některé šachty Vídeňské a žádný se ani nezeptá, kde jsi pochován.

Divíš se, kterak může býti člověk v krátkosti před svou smrtí v tak dobrém rozmaru? — To dělá, příteli! dobré svědomí a naděje na šťastné z mrtvých vstání.

Česká hlava stěnu prorazí! —
To jest moje naděje a víra,
o kterou se v proudu nesnází
národ český ještě podepírá.
Čech nezoufá nikdy, v nejtužším pohromy davu
spolehá se na svou staročeskou, tvrdou hlavu.
A pokladu toho, jemuž rovna svět nezná,
měl bych odřeknout se jenom já?“ —

Mužně krásná slova ta zavzněla tichou vlastí jako poslední jarý zvuk polnice v dobuřující bitvě. Ještě jeden výstřel a bude po všem; a výstřel ten platil obraně „Epištol Kutnohorských“, po kterých na všech stranách zahájena skutečná honba. Všude četnictvo a c. k. podkrajství po nich pátrají, aby je lidem odnímali i ze soukromých příbytkův, poněvadž prý jsou zapovězené. Havlíček tedy pozvedá ještě jednou hlasu za právo a zákon; dokazuje, že ani „Epištoly Kutnohorské“, ani vůbec žádné číslo „Slovana“ nejsou zapovězeny, poněvadž k tomu, aby spis mohl býti zapovězen, dle zákona zapotřebí jest, aby spisovatel neb vydavatel jeho byl porotou odsouzen, což se ale posud nestalo. „Do té doby, třeba byl spis úřadem zabaven, t. j. až do ukončení processu z veřejného prodeje v opatření úřadní vzat, zůstává naším a předplatitelův našich jměním, které nám nesmí nikdo bráti a které nám musí být navráceno, budeme-li uznáni za nevinného, aneb jest-li vláda sama od soudu upustí,^[3] což jest velmi pravdě podobno, třeba nyní, dle té honby soudě, viděla v oněch nešťastných epištolách něco nanejvýš nebezpečného! Vláda, která se obávati musí malé knížečky!! Proti mne by mohlo vysoké náměstnictví nechat vydati celý foliant ve velikosti Hájkovy kroniky, odpověděl bych na to v krátkosti, a nepotřeboval bych ke své obraně ani žandarmů ani konfiskací! Proč nedokáží raději, že to není pravda, co v těchto „Epištolách“ stojí? Toť by byl přece nejsnadnější prostředek. Takto ale postarala se vláda sama nejlépe o rozšíření naší knížky, a mohla by si gratulovati, kdyby její tištěné produkty takové agio měly jako naše „Epištoly“, kterých se nyní až za 1 zl. stř. exemplář prodává, dříve od nás za 6 neb 7 kr. daný, a které se nyní leckde pilně opisuji a od takových lidí čtou, kteří by je jinak sotva byli četli! — Ó zkažené pokolení našich časů, které rádo čte zapovězené knihy!“

Pan místodržitel baron Mecséry, neb chceme-li správněji mluviti, ministr Alexandr Bach nezůstal dlouho dlužen odpověď.

Právě se chystal Havlíček za krásného srpnového dne s přátely svými ku vycházce na zříceniny památného hradu Sionu, v němž dobojoval před 400 lety hrdinný Roháč z Dubé poslední boj za věc lidu Žižkova; v tom vstoupil úřední sluha a doručil mu dvě listiny. Jedna pocházela od soudu a sdělovala, že vrchní soud potvrdil dvě obžaloby proti Havlíčkovi pro články v „Slovanu“ nadepsané: „Správa záležitostí obecních“ a „Proč jsem občanem?“ — v kterýchžto článcích státní zástupce Dr. Čermák shledával zločiny proti veřejnému pokoji a řádu…

Druhá listina však pocházela od pražského c. k. místodržitelství, byla dána dne 9. srpna a zvěstovala Havlíčkovi krátce: „Poněvadž první napomenutí dané redaktoru „Slovana“ dne 20. července zůstalo bez účinku, dává se tímto redaktoru „Slovana“ Karlu Havlíčkovi výstraha druhá; nebude-li ani této dbáti a šetřiti, bude další vydávání „Slovana“ úřadně zastaveno. —

Dle svědectví Veselského nedojala tehda Havlíčka ani tak stvrzená obžaloba, jako tato druhá výstraha. Podav po malé chvíli příteli ruku, pravil: „Co jsem napsal, počíná se plniti, opusťte mne a nechte mne o dalším přemýšleti.“

A výsledkem toho přemýšlení byla — Brutovsky hrdá smrt „Slovana“ dne 14. srpna 1851.

Tisícerým mužům českým vyhrkly slzy z očí, když dostalo se jim do rukou číslo „Slovana“, v kterémž spatřovala se svrchu uvedená druhá výstraha úřední a za ní Havlíčkův článek nadepsaný osudným slovem: „Konec!“ Takto se loučil chrabrý bojovník s věrným českým lidem svým:

„Dle nařízení od 6. července t. r. k tomu účelu schválně vydaného, může po této dvojí výstraze pan místodržitel „Slovana“ tak zapovědít jako vojenský komandant v obležení a není žádné pochybnosti, že by to co nejdříve učinil. Vždyť by si pak přece páni ministři toto nové nařízení nebyli nadarmo udělali!

Avšak této radosti nikomu jinému dopřáti nehodláme, aby „Slovana“ zapověděti mohl: pročež sobě sami nyní zapovídáme „Slovana“ a toto číslo budiž poslední jeho číslo. Dvakrát již zapověděli „Národní Noviny“, po třetí aspoň ať se jim toho nedostane, a „Slovan“ ať jest čist všech zákazů a ať se raději co přítel práva sám vyhne libovolnosti i z cesty! Hned jak vyšlo ono pověstné nařízení od 6. července t. r., jímžto se vlastně obleženost tisku na celé mocnářství rozšířila, a jehožto příliš zřejmý úmysl proti „Slovanu“ jsme nejen my sami, nýbrž i mnozí jiní poznali, umínili jsme si, zachovati se tak, jak se to nyní stane; totiž vyčkati až do druhého napomenutí pana místodržícího, pak ale hned přestati a nečekati až na formální zákaz. Vlastní zákaz „Slovana“ jest již ono nařízení od 6. července a nemůže nám tedy mnoho záležeti na tom ještě několik těch dní života beztoho napolo podkopaného sobě ušetřiti, než by následoval po druhém napomenutí skutečný zákaz.

Mnohý snad bude se mrzeti, že přestane vycházeti skoro již poslední neodvislý časopis český, a mnohý bude snad mysliti, že bychom snad přece byli lépe učinili, podrobíce se zcela nynějším okolnostem a autokratické vůli vlády nyní v této chvíli všemohoucí, aby alespoň se psalo jak se dá psáti, že jest lepší něco než nic, jak se obyčejně říkává. Těm ale odpověděti musíme, že toto přísloví: „Lepší něco než nic!“ nehodí se na naše okolnosti: přijde na to, jestli nyní tak, jak věci stojí, není zaniknutí všelikých liberálních a samostatných časopisů víc, nežli kdyby přec některý dále ještě živořil. To slovo také něco musí platit na váhách našeho času, že nynější rakouská vláda, nazývajíc sebe sama konstituční, netrpí ani časopis, který beze všech přepiatostí hlásí se jen k zásadám ustavičného pokojného pokroku, práva a zákonnitosti! Co se ostatně často již řečené mírnosti týče, řekli jsme již a opětujeme nyní, že právě ti, kteří ustavičně o ní mluví, sami žádnou mírnost neznají, a že ta mírnosť, kterou oni vlastně chtí, žádných mezí memá, že to, co dnes jim sluje mírné, již zítra by slulo radikalismem, kdyby nebylo nic jiného: pročež bláhovec každý, kdo myslí, že se tak dovede zmírniti, aby se jim zalíbil. Jediné, co žádají, jest podrobiti se ve všem jejich vůlí a mocí, a kdo to neučiní neb učiniti nemůže, marná naděje jeho přijíti kdy do milosti.

Zkrátka řečeno, dráha časopisectví politického, volného, skutečně liberálního, dráha časopisectví neodvisle národního jest v této době u nás v Rakousích alespoň na čas zavřena, a kde vládne pouhá moc, která sobě sama dle libosti a pro každodenní potřebu zákony dělá, tam přestalo býti možné opposiční časopisectvo. Lépe tedy opustiti docela tuto cestu.

A však tím ještě není ukončena naše činnost, činnost národu bažícího po uznání, po zákonnité volnosti, hlásícího se o své spravedlivé dědictví, nenávidícího všelikou libovolnost. Před r. 1848 neměli jsme přece též žádného samostatného volného časopisu, a přece jsme dovedli býti činní, a dovedli jsme kus po kusu svých přirozených práv sobě nazpět dobývati z ruky té, která nám je odňala, dovedli jsme navzdor všem protivenstvím krok po kroku docházeti k větší mohutnosti, k většímu uznání. Jest-li jsme ale před r. 1848 co strana slabá, ve světě skoro neznaná, jest-li jsme co strana skoro na prsty se počítající s takovými prostředky a v tehdejších okolnostech tolik dovedli: proč bychom nedovedli nyní více s lepšími prostředky, v lepších okolnostech, nyní kdežto naše strana již v několika příznivých letech vzrostla tak, že se nedá spočítati!? Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal; promrzelosti, která tak lehce vším praští a v mrzuté nečinnosti si hoví, promrzelosti, kterou právě nejvíce chtějí vzbuditi všichni nenávidící pravou svobodu národů. Všude pozorujeme jejich snahu ustavičným stíháním, poznenáhlým ale jistým smrtícím uskřipováním promrzeti každého, kdo jest jiného mínění nežli oni, aby tak konečně utichla všechna činnost strany liberální, všechna jiskra budoucího pokroku. Nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti!“

---

1. Dle stenogramu, otištěného v „Kutnohorských Listech“ 16. ledna 1883.
2. Orgán tehdejší vlády.
3. Vskutku také upustila, ale jak! Process o „Kutnokorské Epištoly“ byl po odstranění Havlíčka do Brixenu prostě zastaven a žádný výrok soudní nepotvrdil konfiskaci, ale zabavených výtisků nicméně Havlíček nikdy více nespatřil! Topiloť se jimi!