Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XX. Mezihra na Moravě

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XIX. Mezi Charybdou a Scyllou	XX. Mezihra na Moravě	XXI. Před katastrofou

Údaje o textu
Titulek:	XX. Mezihra na Moravě
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 226–248. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

„Morava,“ — počíná Havlíček svou cestopisnou črtu, „podivným, velmi neočekávaným způsobem stala se nyní nejdůležitější zemí v Rakousích; na ní rozhodne se snad osud budoucí celé říše, neboť není pravdě nepodobno, že ústava rakouská vypracována bude v Kroměříži. Do této — cizí země — neboť sněm moravský nedávno uzavřel, že se Morava s Čechy nikdy nespojí — obrátil jsem nedávno cestu svou, a poněvadž právě jakýs oddech nastal v politice, jako přestávka mezi dvěma důležitými akty, vyplníme jej cestopisem…“

„Brno, o jehož protislovanské zuřivosti tolik slyšeti bylo, o němžto se básnilo, že hotovo jest, české poslance, jestli tam dne 20. října podle úmluvy přijdou, schytati a franko porto do Vídně odeslati, — toto Brno s vycpaným svým drakem na radnici vábilo mne zvláště. Před šestou hodinou k večeru kvapil jsem s ohromným palašem po boku k železnici. Nezmiňuji se na darmo o tom palaši a sice předně, proto, aby každý věděl, že jsem byl ozbrojen proti Brnu, za druhé proto, že tento palaš hraje znamenitou roli při mém cestování, a málem by příčinu k válce byl zavdal mezi králem českým a markrabím moravským. „Nechoďte do Brna! Pro všecky svaté! Nechoďte do Brna!“ pravil mi jeden z ouhlavních nepřátelů našich ze starých časů Průmyslové Jednoty, a nyní následkem všeobecného smíření „náš přítel“. —

„Na každém stanovisku železnice pozorovali jsme pozůstatek po kn. Windischgrätzovi, totiž zástup vojáků na stráži. Na nádraží Holomouckém, právě když jsem opět na vůz pospíchal, přistoupil ke mně, neb vlastně k palaši mému pan setník c. k. vojska, a sice v nepřátelském oumyslu. „Račte tento palaš zde zanechati.“ „„Kdybych ho zde byl zanechati chtěl, nemusel jsem ho ssebou brát: jedu do Brna!““ „Může být, že jedete do Brna, to však pozorovati nemohu ani z Vašeho palaše, ani z Vašeho kožichu, tolik ale jest jisto, že příkaz mám abych nikoho se zbraní k Vídni nepouštěl!“ — Tu jsem tedy pozoroval ohromnou mýlku c. k. setníka, jenž myslil, že já Vídni na pomoc táhnu! „„Jsemť H. B. … ten a ten, a mám průvodní list list do Brna,““ pravím satyricky v pevném domění, že se po těch slovech c. k. pan setník začervená a litovati bude, že mne v podezření měl, jako bych Vídni na pomoc táhnul s palašem. Ale c. k. pan setník zdál se býti v politice nezběhlý a stál na tom, abych palaš v Holomouci zanechal. „Dobře!“ myslil jsem si, odepínaje palaš — „jestli mne Frankfurtisté Brněnští zabijí, nebudu já mít zodpovídání z toho, nýbrž tento urputný v politice nezběhlý c. k. setník.“

Pokoj byl naplněn gardami z Holomouce, kteří neopomenuli hned doma vypravovati koho měl pan setník v důmění, že Vídni ku pomoci táhne, a komu vzal proto palaš. Zpráva roznesla se po Holomouci, a palaš můj počal tam strašiti. Já však strašil v Brně bez palaše…“

„Ostatně ale jsem v Brně nezakusil nižádného protivenství až na to, že se na mne mnozí skutečně jako na afrikánské zvíře dívati chodili, a pak na to malé nepohodlí, že jsem svou čepici červenou od národní gardy pražské pouzdrem zakryl, protože ji považovali mnozí za svornostskou, z kteréhožto ohledu nechtěl jsem býti nevinnou příčinou několika nešťastných porodů ze strachu před svornostskou čepicí.“

„Než jsem do Brna přijel, rozeslali již poslancové říšského sněmu meškající nyní v Brně, pozvání na všeobecný sjezd do Holomouce; porady Brněnské byly tedy jenom předběžní, a všichni odebrali jsme se do Holomouce, všichni po železnici, jen já po poště přes Litovli, s neobyčejnou touhou po osudu svého palaše.“

„Po celou noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynějším postavení Moravy k Čechům. Morava nyní asi v národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály r. 1834. Každý vzdělanec vypadá jako Němec, Slovanstvo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje o vzdělání národního jazyka, považuje se za divouse, za pošetilce, neb dokonce za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým.“

„Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému úmyslu našemu, že chceme aby Morava a Čechy spojeny, větší moc a váhu měly před světem. Druhá veliká strana na Moravě, strana netečná, protivila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na velikosti národa, nýbrž jen na provincialní moravské pýše. Nejen, že starou, poctivou a velebnou barvu naši: červeno-bílou, kterou jsme ještě od starých slavných časů společně zdědili, zneuctili, a za žlutočervenou přijali, a hned se snažili všechny své červenobílé orlice zažlutiti: i na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí. Člověk ale míní a Bůh mění, myslel jsem, a tím ustanovením, že budoucně na 10.000 duší v sněmu moravském jeden zástupce lidu seděti bude bez rozdílu měst a venkova, tím ustanovením vyřknuto jest — spojení Moravy s námi. Počkejte jen až lid zachovalý moravský, až naši Hanáci, Slováci a Valaši v Moravě poznají dějiny národa svého, až poznají, že nebyl nikdy rozdíl mezi Moravanem a Čechem ve zlém ani v dobrém, až poznají, že spisovní jazyk v Čechách užívaný, je vlastně čistá moravština, až tento lid vyrozumí, jak těžko jest Moravě a Čechům každému zvláště brániti se proti outokům vaším: pak najednou oni zástupcové na sněmu vyřknou to, co již Bůh dávno vyřknul, totiž že Morava a Čechy jsou jedno.“

„S takovýmito myšlénkami přijel jsem do Holomouce, kdežto mi souzeno bylo, shledati se opět — s palašem mým a s mnohými jinými známými. Shledání mé s palašem bylo následující: kdyby se některému z jistých lidí něco podobného s palašem bylo přihodilo, nebyl by opominul, nesmírný křik o reakci, o kamarille, o vojenské libovládě spůsobiti: já ale vzal jsem tu věc pouze z komického stanoviska. Kdybych já s některým vojnu vedl, také bych každému, kdo na tu stranu míří, vzal nejen palaš, nýbrž i pistole, které mi c. k. p. setník zapoměl vzíti. Že ale c. k. setník tak se zmýliti mohl, že redaktora Národních Novin v podezření měl, jakoby Vídni na pomoc spěchal, to arci je nedorozumění větší, než celá — německá říše. —“

„Než, dosti o tom: jakmile jsem se v Holomouci přihlásil, žádali mne co nejzdvořileji možná za odpuštění strany toho nedorozumění a pravili mi velmi ochotně, že palaš můj hned odevzdán byl sl. krajskému úřadu, aby ho za mnou do Brna odeslal. Člověk nezkušený byl by se z této zprávy zarmoutil, že palaš do Brna poslali; já ale jsa dobrý znatel všech c. k. kraj. ouřadů byl jsem přesvědčen, že se c. k. krajský ouřad nepřežene a že palaš jistě nejen nyní, nýbrž ještě po dvě neděle v Holomouci zůstane, a že ho snad teprve po mé smrti do Brna odešlou. Naděje mne nezklamala; palaš byl posud v krajském ouřadě a odevzdán mi jest s velikou ochotností. Byl bych však ještě jeden palaš s radostí poželel, kdyby byla celá deputace z Prahy nepřitáhla Vídni ku pomoci! — Holomouce jest pevnost, ve které žije více vojska než lidí. To jest nejznamenitější co se o ní povědíti může. O dvoru, který tam nyní sídlí, nebylo by nic pozorovat, kdyby nepřicházely ustavičné deputace. Věru, deputace nejsou moje zamilovaná věc a jakmile uzřím deputaci, vzpomenu si hned: „Ba kdybych měl ty peníze, které se protrávily na deputace od počátku konstituce až do nynějška!“ Věru, duch lidský je samá podivnost: dříve si lidé stěžovali, na drahá porta za psaní, a teď když jde psaní za 6 kr. stř. až na konec světa, teď zas posílají místo šestikrejcarového psaní deputaci mnoha osob, která obyčejně pořídí zrovna tolik jako šestikrejcarové psaní. Ještě nejlépe ze všech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti ve své slávě, červených spodkách přitáhli vždy všickni na koních s hudbou, s červenobílými, slovanskými a císařskými korouhvemi, táhli pak přes celé město pro žluč všem Frankfurtistům a za nimi na malém kočáříku několik matek s košíky vajec, drůbeže, koláčů atd. pro císaře. Tato všechna sláva i s vejci a drůbeži vzdána jest JMC., ale — ruku na to, že bude držet konstituci! Císař podal ruku. — Ba jedna opatrná deputace hanátská chtěla dokonce, aby jim tento slib pro lepší bezpečnost císař písemně a na „štemplu“ podal! Takový jest praktický smysl Hanákův. Oni si myslí „me sme me“, nepřijdou císaři vyhrožovat, přijedou zdvořile, přijedou s korouhvemi, s hudbou, s vejci, ale ne podlízavě, ne otrocky, nýbrž s tím vědomím, že bez konstituce není císaře! Jsem přesvědčen, že tito prostí, ale rozumní Hanáci u dvoru mnohem více úcty ku konstituci vzbudili, než mnohé malomocné vyhrůžky, které vždy jen směšné jsou, když za nimi nestojí veliká ozbrojená síla.“

Tato záliba v „praktické mysli prostých, ale rozumných“ rolníků moravských jest rovněž charakteristická, jako ono hněvné šlehnutí po pražských studentech a radikálech. Sluší totiž pro vysvětlení dotknouti, že pohled na obleženou Vídeň mocně vzrušoval mysle našeho studentstva a živlů ráznějších v národě našem vůbec, tak sice, že vysílali do Olomúce deputace prosící o ušetření povstalcův. Jedni viděli v revoluci vídeňské toliko následky našich vlastních hříchů, našeho to nerozvážně příkrého vystupování proti Maďarům a demokratům německým zároveň, druzí opět volali: „Pozor, národe český, ať za popravištěm, na kterém klesne nyní zpupná hlava panovačnosti maďarsko-německé, nevyvstane v tu chvíli jiná, ještě zpupnější — tana Windischgrätze.“

Tento strach před mstivostí ozbrojené, vítězné reakce, zaváděl z části studentstvo, že vysýlalo zřízence do auly vídeňské, a sympathisovalo napořád zjevněji s ohroženou revolucí vídeňskou. Strach bývá ale od jakživa nedobrým rádcem a Havlíček byl v právu, když v Národních Novinách rozhodně vystupoval proti tomuto poblouzení. Vídeňské povstání říjnové neměloť do sebe nic vznešeného, nic pravdivého; jenom aristokracie plemene bojovala tam ve jménu svobody a pod praporem republikánským o porobu Slovana.

Vídeňská revoluce měla proti sobě, jak dobře děl jistý pucista francouzský, spravedlivost, pravdu, zdravý rozum, právo národností a politickou víru celého jednoho kmene. — Ale Havlíček měl poučovati a ne hned s veškerou rozhořčeností tepati a ortelovati; měl býti pamětliv svého, vlastního pěkného slova o snášelivosti k míněním jiných (viz str. 121), jakož i biblického: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Pak byl by shledal, že ta chyba, již bičuje, nepochází ze žádných nekalých pohnutek, že jakkoli mladická ta nerozvážnost leckdy bloudí a přestřeluje, přece jen v srdci dobře to míní; ano pak byl by snad i nahlédl, že ti „splašení křiklouni“ a ti „kafírní politikové“ neměli přece jen tak zcela nepravdu a nebyli tak směšnými, když varovali národ český před onou chvílí, které vojenská moc vítězné potlačí odboj v Italii, ve Vídni a v Uhrách, — když naší delegaci vytýkali holubičí náturu vůči vládě a pamatovali stále, že bez svobody není národnosti.

Dějiny dávno již zodpovídaly platně, kdo viděl jasněji, i co nám tehda ublížilo více: zda ona nemoudrost a mladistvá přepiatost živlu radikálního mezi námi, aneboli spíše ona důvěřivá váhavost, nerozhodnost a konečně i nestatečnost našich povážlivých vlastencův, kteří tak dlouho ohledávali půdu, ke kroku, až se jim pod nohami — ztratila, kteří tak dlouho ne- věřili v reakci, až stála před nimi jako strmá hora, s níž čouhala děla obnoveného absolutismu.

Obě strany měly se proč bíti v prsa a naříkati na svou naivnost. Jedna, že byla tak úžasně nevidomou a slabou, jakkoliv domnívala se míti všechen státnický věhlas v pachtu a osud Rakouska v moci své; druhá, že jakkoli bystřeji viděla, ano i jedné chvíle též neobyčejnou moc v národě našem osáhla, přece tolikéž na pravou cestu národu ukázati neuměla, a proti neplodnému doktrinářství Guizotovskému toliko opět jen — doktrinářstvim, třeba Robespierským licho šermovala. Straně tak zvaných „předbřeznových vlastenců“ nedostávalo se především potřebné energie a odvahy státnické, poněvadž neměla víry v naši vlastní sílu. čeho u maďarských státníků byl nadbytek, to našim politikům scházelo. Lájoš Košut již dne 11. července 1848. ve své památné řeči sněmovní zvolal: „Toliko onen národ bude žíti, který sám v sobě dosti životní síly cítí. Kdo nedovede se udržeti vlastní silou, nýbrž jen podporou jiných, nemá budoucnosti žádné!“

Eötvös pak dokonce soudil, že „ten kdo oslabuje sebedůvěru národa v dobách rozhodných, dopouští se v pravém slova smyslu zrady na vlasti“. Naše politika ale od samého počátku vyrůstala z hubené půdy pochybování o vlastní naší síle; první slovo našich vůdcův bylo, že my sami jsme slabí, že se neudržíme vlastní silou proti příboji hrozné — „universální monarchie ruské“, nýbrž můžeme obstáti jedině podporou a pomocí spojencův, na něž jsme odkázáni.

To mělo za následek, že jsme tak brzy, a tak snadně upustili od vymahání si samostatnosti Čech, za to ale tím horlivěji komponovali v mysli federalistické Rakousko, doufajíce pevně, že i Maďary skloníme pod tu míru skrovničké autonomie, jakou my za vděk brali! Že tomu tak, že naši vůdcové r. 1848. dělali politiku bez víry ve vlastní sílu našeho národa, dosvědčil sám Palacký o dvacet let později, přiznav se k tomu veřejně v hodině slavné. Pravilť zajisté při hostině v den svých 70. narozenin, 14. června 1868. pořádané, v řeči slavnostní doslova:

„Věru, že dlouho to trvalo, nežli jsem nabyl pevné naděje a víry v trvalé vzkříšení. Víra tato je teprv skutek posledních let, která mne přesvědčila, že národ náš, který živ býti chce, také živ bude!“ —

O Havlíčkovi ale víme naproti tomu, s jakou pevnou důvěrou v tu „tvrdou českou hlavu“ byl se vrátil z Rus, s jakou rázností jonáckou podnikl první své zápasy publicistické právě proti oněm našincům, kdož zoufajíce o naši síle vlastní, jedinou spásu pro nás očekávali toliko od velikého slovanského Ruska. Havlíček tenkráte nazýval to málo čestným pro nás, spoléhati se na vzdáleného bohatého strýčka a budil proti tomu mocnou víru v životní tuhost našeho národa, který takovou minulost má za sebou; — bylť jakož víme, pevně přesvědčen, že největší naší chybou jest toliko naše netroufalost, že sami nevíme co jsme; tenkráte vřele hlásal, bychom nespoléhali se v nikoho, než ve vlastní přičinlivost, kterouž brzy opět se vzmůžeme ku čestnému postavení v řadě živoucích národův.

Kterak tedy stalo se, že po krátkých dvou letech zříme Havlíčka s touže horlivostí zastávati politiku, kteráž z hola nevychází z takéto hrdinné víry v sebe, nýbrž naopak v cizé činitely mimo národ spolehá, hledíc je úslužností a mírností svou přesvědčovat o pospolitosti, ba totožnosti našich zájmův a prospěchův? — Působilo tu, jako vždy, kolikero různých příčin. Upamatujeme se, co přivedlo Havlíčka po jeho návratu z Rus v důvěrný styk s Palackým; že byla to jeho nenávisť k tupému despotismu carátu ruského; Palacký opět nenáviděl na smrt politiku ruskou, poněvadž sdílel úplně onen strach před — „universální ruskou monarchií“, jenž panoval tehda ve všem učeném světě německém. Viděl takřka již v duchu jak tato „mocnost, vzrostší již nyní u velikost ohromnou“ — (vlastní to slova Palackého v proslulém jeho listu do Frankfurtu) „jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, přirozeným pudem zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude.“

Ale každý krok, jejž by Rusko na této cestě své ještě dále učinilo ku předu, jevil se Palackému jako „nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic“, jehož prý by ač Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. „Nejsem nepřítelem Rusův,“ pokračuje Palacký doslova, „naopak pozoruji s radostným oučastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích ku předu činí po dráze vzdělanosti: však ale, že při vší vřelé lásce k národu svému, vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnosť universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne.“ V tomto strachu před Ruskem ohlíží se Palacký tedy po spojencích. „Víte, že na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní (Slované, Valaši, Maďaři a Němci) — z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na Východě odporovati mohl s prospěchem pro vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku však jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati… Pozvednu-li tedy zraku svého, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych obracel ho — do Vídně a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i provoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo; ústředí, od jehožto moci a síly já ne samé jen země české spásu očekávám… Pro spásu Evropy, Vídeň nesmí klesnouti, by stala se městem provinciálním… Zajisté kdyby státu Rakouského nebylo již ode dávna, musili bychom v interessu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“

Tím stojíme na samém temeništi celé tehdejší politiky Palackého, jižto diktovaly prvotně strach před Ruskem, již utvrdil brzy po té strach před republikánským Velkoněmeckem, až tě ji posléze krátkozraké podceňování síly nenáviděných Maďarův, jako ignorování vzrůstu starorakouské strany reakcionářské zahnalo na skaliska žalostného sklamání. Havlíček ale opět vysvětluje nám zřetelně sám, co jej přimělo, by uznal obavy Palackého před „kozáckou Evropou“ důvodnými: „V bibliotéce knížete Galicina, bývalého místodržitele v Moskvě, před několika lety zemřelého,“ — píše — „kteroužto bibliotéku jsem pořádal, nalezl jsem mezi jiným také báseň pod titulem: „Píseň o osvobození Srbska“, tištěnou roku 1806 v Petrohradě ve vládni tiskárně a sice srbsky a s ruským překladem, ve kterém mezi jiným takto se praví: „Alexandra Prvního, slovanského vladaře, Velikého Slovanského cára, Srbie milého Hospodára. Zavěste se orli dvojhlaví na Alpy, Ural i na Kavkaz. Slovanstvo celé ať nyní v srdci nosí Svého naznačeného hrdinu Následníka, Jeho miluje a s ním se chlubí. Sestrám svým ať laskavou zprávu podá, aby nemařily času, neb věk běží, slunce svítí! Ať též prohledají, ať neleží ve mrakách do věku. Celá Rusko-slovanská síla mořem, zemí, zdvihá se k pomoci, aby sestry svoje vykoupila.“

„Po ruském překladu písně následuje pak doslovně takto: Sestry tyto jsou: Polsko, Porussia, Míšeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilirie, Tyroly, Benátky, Koroš, Dalmacie, Raguza, Černohorsko, Albánie, Alaunie, Epirotie, čili Malá Rus, Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Moldavie, Valachie, Galicie, neb stará ruská Halič a zkrátka všechny plemena a rody slovanského původu.“

„Kdybych měl času, excerpta svá prohledávati,“ pokračuje Havlíček, „mohl bych ještě dokázati, že již za císařovny Kateřiny Veliké takové náhledy v Rusích panovaly mezi osvícenějšími. Co se nynějšího cara týče, víme o něm jen tolik, že za jeho vlády panslavické professury zavedeny byly na universitách ruských, že vysláno jest mnoho filologů ruských zvláště do Rakouska, kteří s podivuhodnou důkladnosti v žurnálu ministerstva osvěty, a kromě toho (jak dobře víme) ještě ve zvláštních soukromých zprávách popsali celý stav nynějších rakouských Slovanův; za císaře Nikolaje Pavloviče stala se také znalost všech nářečí slovanských (to jest: zvláště češtiny, polštiny a jihoslovanštiny) obligátním předmětem na universitách ruských. Jaký oučel při tom měla vláda JMC. Mikuláše Pavloviče, nemohu sice já určovati, domýšleti se ale může každý snadně.“

Dne 30. srpna 1848. pak, v článku, „o kterém si přeje aby jej každý přečetl a rozvážil“, zpovídá se Havlíček dále: „Kdyby bylo Rusko země svobodná, konstituční, mohli by Slované rakouští (pro případ rozkladu Rakouska) tak jako Němci, Maďaři a Vlachové bažiti po spojení s rodáky svými, aby jakožto jeden veliký národ, jakožto soustátí slovanské — čestné a snad nejpřednější místo zaujímali mezi ostatními národy tohoto světa. Ale Rusko jest země despotická a my ostatní svobodní Slované musíme se bohužel! tohoto vlastního bratra svého, co nejhoršího nepřítele varovati.“

A bezprostředně na to, — zrovna jakoby nám chtěl v zrcadle ukázati myšlénkový chod oněch hodin, z r. 1847., v kterých jej Palacký „zasvěcoval“ v politické názory a plány své, — dokládá Havlíček: „Každý kmen z nás rakouských Slovanů jest sám pro sebe slabý, aby vedle jinonárodních mocných sousedů čestné, samostatné místo zaujímal.“

Zde máme klíč k celému politickému smýšlení Havlíčkovu až do jara roku 1849. Vycházelo z osudně bludného domnění, že Rusko nám národům Slovanským kope právě tak společný hrob, jako Němectvo! Jako Palacký i on mínil, že nemáme na vybrání než mezi zahynutím v despotismu Ruska, nebo v moři slovanomorného Němectva. Za těch okolností jevilo se i to Metternichovské Rakousko, jakkoliv naším nepřítelem, přece nepřítelem nejslabším a tudíž nejvhodnějším. Bylo přirozeno, že se netoliko Palacký, ale i Havlíček pro ně rozhodl. A když by se mu pomohlo, proti výbojnosti Ruska i Německa, když by se pevnou rukou zadrželo na kraji propasti, nemohli jsme doufati, že táž pevná ruka je potom i sobě udrží?

Přišlo jaro roku 1848, Rakousko stalo se k našemu největšímu překvapení svobodným, říší konstituční. — Nuže tu přece museli jsme my Slované obdržeti ve vídeňském parlamentě většinu a s tou i vládu? Pak nestali jsme se my Slované Rakušany, alébrž Rakousko stalo se říší slovanskou, ovšem říší svobody a poctivé rovnoprávnosti všech, tudíž říší federační pojišťující každému národu kromě jazyka i jistou míru svézakonnosti a svéprávnosti politické. To vše bylo na pohled tak logické, tak rozumné a spravedlivé jak jen kdy která politická theorie.

Což divu, že Havlíček v možnost jejího provedení uvěřil, a uvěřiv, jako pravý muž poctivě za ni horlil a bojoval, až tě krutá praxis celou tuto rakousko-slovanskou, aneb jak nebožtík Dr. Pinkas říkával — velkochorvatskou naši politiku, rozbila na kusy.

Zápas smrtelný předcházívá začasté podivná úleva. Hynoucímu zdá se téměř jakoby nemoc s něho byla spadla, nic ho nebolí, on mluví s úsměvem o přestálém nebezpečí, dělá plány do budoucnosti, a netuší že to — poslední zákmit životní síly — poslední dobrodiní, jež mu skytla útrpná příroda před hrobem. V podobném skoro stavu ociťovali se naši politikové koncem října 1848., když Windischgrätz bombardoval Vídeň, a vláda Olomúcká odročivši „konvent“ vídeňský, svolávala sněm říšský na 15. listopad do Kroměříže. — „Sláva, sláva!“ volali Jelačičovi Serežáni dobývajíce Vídně a to stačilo naší blahověrnosti, abychom doufali, že Windischgrätz vítězil pro nás! Sám Havlíček myslel tenkráte, že faraonským tím ponížením Frankfurtských hegemonův nadchází nám Slovanům rakouským nová lepší doba!

„Dobytí Vídně“ — píše 9. listopadu v „Národních Nov.“, „jest sice věcí smutnou, ale nevyhnutelnou a pro náš vlastní prospěch na nejvýš důležitou…“ Nevídáno prý, že Vídeň zakusí nyní také trochu krutovlády Windischgrätzovy, jížto naší Praze s takou passí přála: „Tím naše svoboda dokonce nic neutrpí, protože náš národní život nezávisí od Vídně^[1] tím méně, když sněm říšský na jiném místě držán bude.“ — Ano, ale jen kdyby byl držán býval v Praze a ne v odlehlé, bezvýznamné Kroměříži, kterouž jediná železnice míjela na půldruhé hodiny cesty. — Víme, co přivedlo Palackého na neblahou tu myšlénku odporučovati Kroměříž za sídlo sněmu: Ohled na žárlivost panující tehdáž strany na Moravě, a ohled na blízkost sídla dvorního v Holomúci.

Však jediné porozhlédnutí se po těch živlech, kteréž tou dobou kolem dvora Holomúckého kroužily, jediný pohled na všechnu tu zabořilou aristokraticko-jezuitskou společnost, jaká se tam k trůnu chorého krále Ferdinanda Dobrotivého tlačila, a mohlo nám stačiti, bychom co nejúsilovněji hleděli sněm ústavodárný dostati na pevnější půdu českou, v lůno národa politicky probuzeného a značnějšího. Jádrem celé strany Frankfurtácké byliť poslanci německého lidu z Čech. Tito fanatikové byli nyní zdrceni a krčili se, aby unikli zdviženému ramenu vojenského soudu. Nuže, nebylo zrovna zapotřebí, ztepati těchto poražených tak nerytířsky, jako učinil dr. Rieger na sněmu Kroměřížském, ale bylo za to svrchovaně důležito, použíti okolnosti, ku poučení lidu německého v Čechách o pravdě věcí, aby ruku v ruce s námi bránil ústavní svobody a samostatnosti Čech a tím hmotného blaha nás všech.

Možné tehda vystoupení celého království českého za princip konstituční bylo by tuším mělo svou váhu, a sněm ústavodárný rokující pod stráží a záštitou pěti milionů uvědomělých obyvatelův tohoto království, v Praze, byl by jistě imponoval zcela jinak, nežli — idylla Kroměřížská.

Než, jak praveno, nám bylo tak volno, a tak milo, že jsme si žádných starostí nepřipouštěli, kromě jediné: aby snad ta horkokrevná naše mládež z útrpnosti k přemoženým povstalcům vídeňským nedala se uchvátiti k nějakým demonstracem revolučním, aby ze strachu před reakcí nepřipravila nás o tu svobodu, kterou jsme se domnívali držeti již v hrsti, an Windischgrätz na Štěpánské věži vídeňské zatyčoval opět prapor černožlutý místo velkoněmecké trikolory a němečtí důstojníci dovolovali našim českým rekrutům po ulicích vídeňských prozpěvovati „Šusselka nám píše…“.

Našel se sice i tehda poctivý český Tomáš, který spatřiv na vlastní oči velice podezřelý ten ruch živlův zpátečnických, vojenských a šlechtických kolem dvora Holomúckého, hlasitě zvolal svoje „Nevěřím“ a ve „Wečerním Listu“ (čís. 130.) důtklivě varoval nás před pravým nebezpečím a nemístnou důvěrou ještě v chvíli poslední. Byl to Václav Seidl, tehda mladý právník a člen výboru Slovanské Lípy pražské.^[2]

Leč naši státníci, vidouce Vídeň pokořenu, Jalačiče s Windischgrätzem na pochodu proti Maďarům a sněm ústavodárný shromažďující se prostřed požehnané Hané, — byli již tou měrou uspokojeni a ubezpečeni o dobrém stavu věci naší, jako ti bodří Hanáci, když to měli „rukou dáním“ a „na štemplu“. — Havlíček odpověděl k článku „Wečerního Listu“ tak podrážděně a ostře, jako krátce před tím šlechtě polské.

Když se Havlíček vůbec na kohos rozlobil, pak mu pověděl své mínění vždy od plic a jak náleží jadrně. Šlechtě polské řekl, že je zrovna tak tyranskou k Rusínům a Litvínům jako maďarská k Slovanům a Rumunům, že neumí, než pro zábavu svou a svých paniček romány spisovat a nové mazury komponovat, plány na revoluce do větru malovat a pro lid svůj — kořalku pálit. — Radikálnímu „Wečernímu Listu“ ale odpověděl doslovně: „Pan V. S. nemusel cestovat až do Holomouce, aby se dověděl, jací lidé jsou okolo J. M. C., aby se dověděl o kamarille; mělť k poznání těchto věcí mnohem bližší cestu; také mně s palašem, i bez palaše okolnosti tyto dobře známy byly. Já ale naději svou stran naší svobody neskládám v žádné dvořeníny, v žádné tety a strýce J. M. C., aniž v kamarillu a nikdy jsem svobodu a slávu naší země od takových neočekával. Já naděje své skládám v národ, ale v rozumný, statečný, vzdělaný národ; bude-li ten chtíti upřímně svobodu, bude také svoboda, kterou žádná kamarilla, žádné dvořenínstvo zničiti a zkaziti nedovede. Ale já znám jinou kamarillu, která svobodám naším více nebezpečná jest, a tato kamarilla, tato reakce jsou ztřeštěnci a rýpalové političtí, kteří ustavičným brojením, ustavičným rozsíváním nedůvěry a nesvornosti konečně tak popletou záležitosti naší ubohé vlasti, že po dlouhých rozmíškách zase jen hrůzovládou do pořádku budou se moci uvésti. Reakce tak hanebná jest, že se nyní nesmí nikde zjevně a bez larvy ukázati, proto vystupuje v larvě přepiatcův politických a snaží se svobodu, kterouž nenávidí, ad absurdum přivésti, snaží se podpalováním ustavičným dokázati, že jest svoboda nemožná, snaží se tropením ustavičných nepořádků všechny usedlé občany a majetníky zastrašiti, aby je konečně falešným spůsobem od svobody odvrátila, aby v nich zbudila myšlénku, že tyto nepořádky ze svobody původ svůj mají a že tak dlouho trvati budou, pokud svoboda nepřestane a stará despotie, opět uvedena nebude. To jest jediná nyní nebezpečná reakce (!) proti které se musí zasaditi všichni upřímní přátelé svobody a směle pravím, že svoboda naše skutečně do největšího nebezpečenství přijde, nepoštěstí-li se nám přijíti konečně k zákonnímu, bezpečnému stavu. Není větší nepřítel svobody, než ten, kdo pracuje k revoluci a zamítá cestu reformy, na které my nyní podle našich okolností jedině můžeme dojíti svého cíle.

A cesta k revoluci jest to, když se ustavičně dráždí, podrývá, nedůvěra zbuzuje, straší atd. Lehko jest popuditi k revoluci a zbořiti staré, nepohodlné stavení, ale těžko jest nové a pohodlné vystavěti, ve kterém by mohl národ opět na delší čas pokojně žíti a duševně pokračovati. Stav revoluční není přirozený, není pokrok: revoluce jest jenom bouřka, po které následovati má počasí a ouroda.

Jedna bouřka v přírodě po dlouhé pohodě těší nás, ale ustavičné bouřky zhnusí se každému, nejen v přírodě, nýbrž i v životě politickém.

Příklad máme v historii všude, ale jmenovitě ve Francouzsku. Poněvadž nebylo možná po veliké revoluci francouzské v předešlém století brzy zas zákonní stav uvésti, poddal se národ francouzský raději libovládě Napoleona a zadal mu svobodu svou za tu mzdu, že uvedl zákonní pořádek. A nač jest historie, nemáme-li se z ní učiti a příklad a výstrahu sobě bráti?

Avšak budete se snad ptáti, kterak souvisí toto mravné naučení s článkem ve „Wečerním Listu“? Souvisí takto: Vy křičíte na kamarillu, na vojsko, na dvůr a snažíte se všemožně mezi nimi a lidem ještě větší mezeru, než jest, způsobiti.

Máte ale moc pohromadě, kterou byste mohli kamarillu, dvůr a vojsko pokořiti? Nemáte-li jí ale, tedy hleďte odstraniti to, co škodné jest, po dobrém a nedrážděte svými malomocnými výhrůžkami sílu, které odolati nemůžete. To jest v krátkosti moje mínění. A bojím se skutečně, že budete — tak dlouho čerta malovat na stěnu, až sám přijde.“ —

Pochopujeme ostatně proč zrovna výtka, jakoby též on svobodu a spásu pro národ svůj očekával od dvořenínův, ministrův a kamarilly, Havlíčka tak dojala. Bylť stále tím demokratem, jímž býval od mladosti, a neustával budit v národě našem to mužné sebevědomí, které nespolehá na žádnou protekcí, nýbrž toliko ve vlastní schopnost a přičinlivost. Než, jak vypadala tehdejší politika naší pravice v praxi? Nestavěla skutkem všechny své naděje pouze na moudrost a uznalost těch rádcův při dvoře, kterým stále dávala, na rozum, kterak prý jejich prospěchy s našimi jsou totožny?

Poctivý náš liberál Havlíček, tehda ještě neprohlédl dosti pronikavě ledví a povahu politiky té, nýbrž hájil jí s celým zápalem vlastenecké dobré víry, že je to politika ryze demokratická a liberálně národní, stejně vzdálena radikalismu jako zpátečnictví. Rovněž mýlil se, an přičítal tehdejšímu radikálnímu živlu a hnutí u nás takou povážlivou důležitost.

Zcela jinde rozhodovalť se osud svobody naší, jako všech národův Rakouska, a zcela jinam obracela reakce tehda své zraky nadějné; nikoliv ty redakce českého „Wečerního Listu“ nebo „Občanských Novin“, nikoliv ty naše kavárny, alébrž bojiště na pláních Lombardie byly předmětem její pozornosti; ve válečných táborech Radeckého a Windischgrätze spatřovala svoje Rakousko a nikde jinde. Že „král revoluce italské“ Carlo Alberto byl v krvavé rozhodné bitvě u Custozzy od Rakušanů na hlavu poražen, že Radecký byl od srpna opět pánem Milána, že rakouští generálové opět již vládli absolutisticky v Modeně a Parmě, že král Neapolský dobyl Messiny a konečně, že cár Mikuláš z tohoto přemáhání revoluce rakouské takovou upřímnou radost jevil a pomoc svou sliboval: to rozhodovalo v počtech tehdejších tajných řiditelův politiky rakouské, nikoli ale nějaká přepiatá, revoluční řeč v některém časopisu neb spolku českém. Dokonce pak po pádu Vídně a po první porážce Maďarův v Švechatu! Tu narostly hřebínky měrou takovou, že sám ubohý Jelačič zdál se již býti „nepohodlným Slovanem“ an — Windischgrätz všechno spraví sám.“

Tu již bylo rozhodnuto v oněch kruzích o osudu celého konstitučního života v Rakousku tak troufale, že snad jedině ještě veliké prohrané bitvy v Italii neb v Uhrách, aneb ohled na hrozící zakročení svobodomyslných států, jako Anglie a Francie, mohl svobodu naši zachrániti, nikdy ale pouhá naše umírněnost, nebo naše protestace.

Ustanovení Windischgrätze za vrchního velitele všech vojsk rakouských, tudíž i Jelačičových, a povolání generála knížete Felixe Schwarzenberka v čelo nového ministerstva, v němž Stadion řídil politiku vnitra, mohlo bystrozrakým politikům zjevovati již celou smutnou perspektivu věcí příštích. Vskutku také hned z prvního pohledu „listopadového toho ministerstva“ obešel Havlíčka mráz neblahé předtuchy.

Když dne 12. listopadu 1848 poslanci čeští z Prahy odjížděli na sněm Kroměřížský, charakterisoval Havlíček (jenž odejel teprv 15.) naši nejistotu a nevědoucnost politickou výborně jedinou větou: „Poslancové čeští odjíždějí opět na sněm nevědouce sami, budou-li náležet ku straně ministerské, neb oposiční!“… Bojí se, aby nebyl dobrým prorokem, když říkával, že po pádu ministerstva Doblhoffova přijde vláda pro nás na jisto horší.

„Ministerstvu ale, které by o svobodu upřímně nestálo, musíme dle svědomí svého vždy ze všech sil svých odporovati a tak dlouho odporovati až padne!“

Skvělými barvami zářil prápor, jejž nové ministerstvo Schwarzenberkovo rozvinulo dne 22. listopadu 1848 před Kroměřížským sněmem národův, v nově svolaným, aby oddal se výhradně velikému úkolu vypracování ústavy pro státy rakouské. Zvonivé byly to přípovědi, jimiž zapuzovalo nedůvěru z myslí národů: „Přijímáme řízení moci vládní“ — pravilo v programu svém „zároveň s odpovědností, pevně jsouce odhodláni, oddáliti všeliký vliv ústavě protivný a nedovoliti žádné zasahování v moc výkonnou. Chceme monarchii ústavní upřímně a bez tajení; podstatu její shledáváme ve společném vykonávání moci zákonodárné od panovníka a zastupitelstva lidu rakouského a ve svobodném zřízení jednotlivých zemí ve všech jejich záležitostech vnitřních… Doufáme, že co možná nejdříve budeme moci předložiti výsledek rokování vašeho sankci Jeho Milosti císaře. Dvojí účel v tom budeme míti na zřeteli: nezkrácené zachováni svobody národům rakouským zaručené; zabezpečení výminek, bez nichž svoboda obstáti nemůže. Ministerstvo nechce zůstati pozadu za snahami po zřízeních svobodných a lidumilých; ba pokládá spíše za povinnosť svou, aby se samo postavilo v čelo hnutí toho.“

Takové mluvy z úst aristokratické vlády poslanci naši nenadálí se. Byli oslnění liberálností její a vděčili vládě nadšenou pochvalou. Jedině Havlíček — potřásal hlavou. Nemohl si pomoci: slyšel poselství, ale neměl víry. Čím více obracel na mysli tyto bedlivě vysoustruhované fráze, tím dvojsmyslněji mu zněly.

I napsal v tu chvíli z Kroměříže do Národních Novin: „…Ačkoliv sněmovna s potleskem přijala toto vyznání ministerstva, ačkoliv je sam Šuselka nahlas chválil, musíme přece vyznati, že ve mnohých ohledech chytře sestaveno a vysloveno jest, což se teprv při dobrém rozvážení pozorovati dá. My budeme ministerstvo raději z činů jeho, nežli z řečí posuzovati.“

A s touže skepsí oznamuje z Kroměříže do Čech druhou znamenitou událosť: „Divte se, — ale nevěřte ještě tak, jako my posud věřiti se neosmělujeme: pan Löhner a s ním větší díl bývalé Levice odřekli se zouplna Frankfurtu!! a vyznávají ouplnou federací národův rakouských. Může se věru říci, že v celém sněmu vyjma snad p. Zimmera a několik jiných nemluvňátek německých nikdo již na Frankfurt nemyslí! Levice vydala návrh svůj budoucí konstituce, který se skoro srovnává s těmi zásadami, které jsme my vždycky za svoje pokládali! Není nemožné, že se slovanská strana s bývalou levicí srozumí a s ní společně většinu tvořiti bude… Návrh levice, který jsme v kamenotisku do rukou dostali (sepsán jest prý od p. Brestla), jest asi hlavně následující: Rakousko (prozatím mluví se jen o té části, která na sněmu zastoupena jest) budiž federativní stát se silnou ústřední mocí, sestavený z pěti národních států a sice: polský (Halič, Krakov, Bukovina) s ouřední řečí polskou a rusínskou; český (slovanské kraje české a moravské) s ouřední řečí českou; slovinský (Krajinsko, jižní Štýrsko atd.) s ouřední řečí slovinskou; vlašský (jižní Tyrolsko, Istrie, Dalmátsko) s ouřední řečí vlašskou; německý (Rakousy, Štýrsko, Koruš, Tyrolsko, německé části Čech a Moravy) s ouřední řečí německou. — Každý z těchto pěti států řídí doma sněmem svým záležitosti domácí a ke střední moci ve Vídni náleží jenom zahraničně záležitosti, vojna, důchody, říšský obchod atd., jest to veliký krok nám vstříc učiněný a doufati můžeme, ža si srozumíme… Zdá se vůbec, že budeme nyní míti větší šarvátky parlamentární s bývalým centrum. Toto se též znova tvoří, a jmenovitě pod vůdcovstvím p. Kaj. Mayera (bývalého státního sekretáře, jenž měl býti také ministrem vnitřních záležitostí), povstane snad strana nám nejodpornější totiž německých byrokratických a moderalistických centralistův. Strana tato není ale posud četná a mohlo by se říci, že záleží jen ze samých liboministrů, to jest z takových deputovaných, kteří se sami za velmi schopné pro ministerstvo považují.^[3] Ostatně se také ještě tvoří zvláštní strana pod jménem německé, o které naděje jest, že se s námi srozumí ve společných zásadách. I mezi Poláky počíná jedna malá strana s námi se shodovati, čemuž tuze povděčni jsme, ačkoli napřed víme, že většina polských poslanců vždy bude proti slovanské politice… Značný počet poslanců slovanských krajů z Krajinska, z Pomoří a z Moravy přistoupil nyní odhodlaně na slovanskou stranu a mezi nimi mnozí, kteří posud co Šavlové proti vlastnímu prospěchu s levicí drželi.“

Takž jevilo se Havlíčkovi, že události vídeňské spůsobily slovanské straně na sněmu dobré následky. A vskutku, co do nedávna každý byl by měl za nemožné, stalo se. Přes všechny kruté srážky nedávné minulosti, ba i přes „krvavé obvinění“, jež dr. Rieger ještě v Kroměříži (27. listopadu) vrhl Levici do tváře, — dorozuměla se tato se slovanskou Pravicí o pospolitou ochranu svobody ústavní proti ministerstvu stále pánovitěji vystupujícímu, aby přivedena byla k místu svobodomyslná, demokratická ústava na základě vyrovnání a smíru mezi zásadou centralisace a federace. — Nouze naučila slovanského jako německého Dalibora housti. Zdaž vzpomněl si Havlíček na své někdejší, teprv čtvrt roku staré slovo, že tyto dvě strany jedna s druhou nikdy se nespojí? Ve slovníku politických dějin není žádného „nikdy“. Jaké neštěstí pro svobodu všech národův rakouských, že nepokusili jsme se o dohodnutí hned tehda, že spojili jsme se teprv pod kladivy tvrdých zkušeností a na kovadlině trudného sklamání; nyní konečně sráželi jsme se Slované i Němci v jeden šik ku svorné konstituční práci a ku obraně svobody proti reakci, ale bylo již — pozdě! Každý cítil, že Rakouskem nevane více onen svěží vzduch jara národův, ale že atmosféra jest prosycena dýmem děl. Po zimničném napnutí nastala všeobecná povážlivá ochablosť veřejného života, a nyní teprv pociťovalo se jakou ránu přetěžkou utrpěl parlamentarismus událostmi vídeňskými.

Sněm Kroměřížský nebyl více již schopen oné mohutnosti a čilosti, jakouž mladá zastupitelstva imponují vládám i národům, alebrž hluboce pokořen svou porážkou vídeňskou jevil se býti takřka zlomeným v duši své. Nežil více v plné mužné síle, ale živořil toliko v resignaci bezmocného exilu. Neboť pozbyl nejmocnější opory, jíž potřeboval v těchto hodinách velikého ústavodárného úkolu svého: onoho nadšení národův, oné sympathie duchův očekávajících jedině od něho spásy. Sama ta půda malého, odlehlého a bezvýznamného venkovského městečka ponižovala jej jako události šumící přes hlavu jeho. Všechna jeho činnosť byla po dlouhé neděle soustředěna hlavně v pracech výboru§§ připravujícího návrh ústavy. Zajímavé rokování výboru toho nepřicházelo však na veřejnosť a tak upadal sněm snažící se národům konečně dáti velikou chartu jejich práva a svobody takořka v zapomenutí. Toliko jeden ještě pablesk naděje vyzářil na zachmuřeném obzoru: dávno připravovaná a přece překvapující změna na trůně rakouském ze dne 2. prosince 1848.: císař Ferdinand složil korunu a odstoupil ji synu bratra svého 18ti letému tehda králeviči Františku Josefu I.

Změna ta vzbudila v Havlíčkovi, který v oné parlamentární zmalátnělosti byl již jako na trní, novou víru v lepší budoucnosť:

„Den 2. prosince,“ píše z Kroměříže do Národních Novin, „jest jeden z nejdůležitějších pro Slovanstvo. Císař Ferdinand přísahal, že zachová v celistvosti korunu uherskou (t. j. nadvládu maďarského národa nad ostatními pod korunou uherskou spojenými národy); císař Ferdinand, který tuto přísahu složil, není již císařem, a nový císař nesložil ještě přísahy: doba jest právě nejvhodnější, aby bez této přísahy podle žádosti uherských národů a zvláště slovanských, koruna uherská rozdělena byla tak, jak zapotřebí jest pro tyto národy.^[4]“

Ustanovení barona Kulmera, onoho horlivého diplomata chorvatského, jenž po celou dobu tak věrně zastupoval záležitosti Chorvatův, za ministra bez portefeuillu, určitá zpráva, že bánu Jelačiči svěřeno jest gubernatorství dalmatské, konečně pověsti, že také Srbští národovci Rajačič a Suplikac do ministerstva přijdou, vše to naplňuje Havlíčka důvěrou, že uherská otázka rozhodne se ku prospěchu Slovanův. Avšak i nám prý otrne: „Nastoupení mladého císaře,“ doufá náš sankvinický Karel, „zavdá také dobrou příležitost k odstranění některých osob ode dvora, které byly zvykly míti příliš velikého a škodlivého vlivu na záležitosti rakouské. Nechceme se obšírněji vysloviti. Také ono alter ego v osobě Windischgrätze musí přestati, poněvadž jen za císaře Ferdinanda byl ustanoven Windischgrätz jakožto zástupce a pobočník císařův; nový císař, jiní zástupcové. Kníže Windischgrätz jest od toho dne — dle našeho míněni — jenom nejvyšší velitel vojsk a nic více… Nastaly tedy konečně doby, že Slovanům počíná spravedlnosť se díti; nebudou již jako posud odstrčeni… Starému panování německo-maďarskému bude konec a rovnoprávnosť nastane…“

Jak rychle ale prchal ten krásný sen z očí našeho šlechetného snílka, když uzřel ten návrh Stadionova centralisticko-byrokratického zřízení obecního, v němž kraje jsou zrovna podřízeny ministerstvu, any země zmizely, v němž udílelo se občanství rakouské v Čechách každému, kdo jest občanem — německého spolku (!), a kde obec nemohla kroku učiniti bez povolení krajských úřadů neb ministerstva.

„Dosti toho“ — trne Havlíček — abychom viděli, jaká by to byla pěkná svoboda obcí! A tento návrh nese na čele svém jako satyrický posměch první větu: „Základ svobodného státu jest svobodná obec!“ Ovšem, že jest; proto ale že pan Stadion snad nechce svobodný stát, proto chce učiniti tak nesvobodnou obec. Rozumí-li ale ministerstvo svobodě vůbec tak, jako hrabě Stadion svobodě obcí: toť odhodlaně vstoupíme do oposice. Ministerstvo může snad rozehnati sněm, ale přinutiti jej ku krokům svobodě škodlivým nemůže zajisté. Tolik aspoň důvěry máme ve statečnosť většiny poslanců! Jakož i máme důvěru, že časem svým národové dospěji k té moci, aby se mohli pomstíti těm, kteří je chytrácky a nepoctivě o svobodu připravují.“

S tímto hněvným výkřikem ze sklíčených prsou loučil se Havlíček se svým úřadem poslaneckým. Čtyři dni po té ve schůzi sněmu Kroměřížského ze dne 14. prosince oznamoval president Šmolka, že poslanec Karel Havlíček složil v ruce jeho mandát svůj. A jaká to podivuhodná náhoda! Téhož dne, kdy Karel náš zhošťoval se tížící tógy poslanecké, aby znovu vstoupil v Praze na stráž svého milovaného národa, jakoby tušil, kterak brzy nadejde doba, kde péro jeho bude jedinou nadějí vlasti: téhož dne 14. prosince úhlavní protichůdce Havlíčkův kníže Alfred Windischgrätz psal ministru Felixu Schwarzenberkovi ze svého hlavního stanu od Vídně tento historicky významný důvěrný list:

„Můj milý Felixe! Ježto jsem neměl již příležitosti, abych s Tebou rozmlouval, vidím se pohnuta dotknouti se opět záležitostí, o nichž jsme spolu již tolikráte byli jednali. — Poslední bezprostřední zprávy z Kroměříže, jakož i vše to, co noviny sdělují o směrech na říšském sněmu se jevících, spúsobilé jest k tomu, aby jen měrou svrchovanou utvrdilo náhled, jaký jsem choval o tomto shromáždění od prvopočátku. Že se tito lidé vůbec ještě opovažují rokovat o hanebném tom výrobku tak zvaných základních práv, že ve výborech (téhož shromáždění) přijímají se paragrafy nejzávadnější: z toho lze změřiti ducha, jaký ovládá většinu poslanců. Proto dle mého mínění nezbývá nic jiného, než aby se císař odhodlal k činu. jejž jsem hned při jeho nastoupeni na trůn označil jako nezbytný: Rozehnat říšský sněm a oktrojovati nové zřízení, jaké se dáti chce: to se musí rozhodně podniknout a s veškerou rázností do konce provésti!

Chceli císař snad ještě nějakou národní gardu trpěti, tož musí se tato obmezit všemi těmi opatřeními, která jsem byl již několikráte ponavrhl. Však jest tato instituce (ozbrojení lidu) na všechen spůsob ustavičným zdrojem revoluce, pročež bylo by nejlépe, odstraniti ji docela. Zvláště selský lid musí být ve všech provincích odzbrojen bez prodlení. Neboť čím déle se s tímto pro veřejnou bezpečnosť a zákonný pořádek tak nutným krokem otálí, tím obtížnější pak bude odzbrojení lidu provésti.

O veřejný tisk musí být postaráno tak, aby škodlivý jeho vliv rázně byl zamezen. Návěstí na nárožích nesmí se vůbec trpěti. Právo spolčovací musí rovněž zůstat vyzdviženo. O zákoně konskripčním jsem také své mínění již dříve pronesl i shledávám, že mělo by se hned teď pronésti platné slovo o navrácení výsad schýlené šlechtě. Slušíť zajisté při monarchii, jakou jest naše, vítati co šťastnou okolnost, že dají se některá práva vyšší šlechty odvoditi ze smluv. Spolu dokládám, že zejména fidejkomissy musejí se udržeti v platnosti. Právo petiční musí býti obmezeno a v jisté formy vtěsnáno… Stav věcí horší se vždy více a více jedině slabostí úřadův. Setrvávám na svém starém přesvědčení, že dá se provésti vše, cokoliv jen rázně a důsledně se podnikne. Slovem chceme-li si opatřit budoucnosť bezpečnou, musí způsob i podstata jednání našeho býti taková, aby budila důvěru u všech dobře smýšlejících v říši a u všech pořádných lidí za hranicemi. Především musí se vláda postaviti na stanovisko takové, které vydávati bude nejmakavější důkaz, že nestojí ona pod vlivem strany revoluční…

Čeho posléze ještě dotknouti se musím, jest znovuzřízení policie, této nutné páky moci vládní. Staloť se poslední dobou vše, aby policie byla seslabena, tak že úřady policejní, jak nyní vypadají, nejsou k ničemu. Obzvláštní zřetel budiž obrácen na zřízení důkladné tajné policie, která v naší, spiknutími ohrožené době má pro nás důležitost největší. Byloť by svrchovaně pošetilé a politováni hodné, nepoužíti prostředku, z kteréhož strana protivná spůsobem nejobratnějším kořistí a který náleží k nejmocnějším jejím pružinám. Dáno v hlavním stanu v Schönbrunně 14. prosince 1848. Windischgrätz.“ Co ale takto vůdce reakcionářů z válečného svého tábora nabádal vládu k smělému státnímu převratu, v Čechách druhý sloup reakce, hrabě Lev Thun všemožně ucházel se o hlasy lidu českého i německého. Ale tu vrážel na zlou překážku, tu stálť Havlíček na stráži. Již volbu v Budějovicích zkazil mu tak, že pan hrabě neobdržel tam než 13 hlasův. Přes to kandidoval v několika dnech poznovu ve smíšeném okresu Wimberském. Havlíčkovi nic se nehnusilo více, nežli nespolehlivosť charakteru. Jako nemohl nikdy cítit radikála Karla Sabinu, poněvadž za jeho kurážnou dialektikou, znamenal úžasně lehký a — nestatečný charakter, tak rovněž zanevřel na Toryho hr. Lva Thuna, který druhdy našincem se tvářil, však v rozhodných chvílích léta 1848. Čecha docela ze sebe svlékl a pouze tuhým reakcionářem býti se okázal.

Zatopil tedy nyní o smutných vánocích r. 1848. panu Lvu Thunovi touto „silnou upomínkou“ na naše smutné svatodušní svátky: „Oba tehdejší účinkující živlové, Ormuzd i Ahriman, dobrý i zlý, stojí proti sobě. Ormuzd (dobrý) jest vel. p. Rozsypal, kaplan z Vlachova Březí, jenž o svatodušních svátcích též nevinně ve vězení seděl. Ahriman jest bohužel hr. Lev Thun, pod jehožto vladařením vynalezeno jest ono spiknutí, které bombardováním Prahy nepochybně tak se zplašilo, že po něm ani stopy nezůstalo. Tito dva protichůdci, — vězeň bývalý a jeho věznitel, — stáli naproti sobě v zápasu a síly jejich byly sobě skoro rovny, jen několika hlasy zvítězil p. Rozsypal, kterému vítězství přejeme, znajíce jej co dobrého a svobody milovného vlastence. — Zároveň ale musíme jednou a na vždy všem těm okresům, ve kterých se snad ještě voliti bude, připomenouti, že ten český okres, ve kterém bude hr. Lev Thun vyvolen, na věčné časy potupu si zjedná a v celých Čechách do posměšného přísloví přijde. — Nechceme nikdy hraběti Lvu Thunovi jeho dobré vlastnosti upírati, ačkoliv jeho byrokratické i aristokratické pedanství jim velice vadí: ale hr. Lev Thun jest hlavní původce bombardování Prahy a všech těch smutných následkův v naší vlasti; on jest hlavní původce toho, že celý český národ v celém světě falešně a utrhačně potupen byl, jakoby byl obmýšlel vražednické spiknutí proti svým německým krajanům a vládě — a toho byste chtěli vyvolit za zástupce svého, za tlumočníka vaší vůle? Hrabě Lev Thun mnohem více má na svědomí naše sv. dušní události, než kníže Windischgrätz. A jest to možná, že již ve dvou místech málem by byl vyvolen? že mohl dostat přes padesát hlasů? Proč nevolíte již raději knížete Windischgrätze?!“

Tak vyzníval památný rok 1848. u nás. Lid ochablý a zamlklý, — Havlíček ale v boji proti Dioskurům reakce, plný horlivosti, chrabrý, vytrvalý a břitký jako v první den zápasu.

Však na samém skonu svém, památný ten rok, jako políbení na rozloučenou, ještě jeden paprslek blaha poslal našemu Karlu: zrovna o štědrý den 1848. obdařilať jej milenná jeho Julie prvním poupětem jich lásky nevadnoucí: dceruškou, jedinačkou, — Zděnkou!

A což dovršovalo radosť Havlíčkovu: mladistvá matka i novorozeňátko byly úplně zdrávy. „Radujte se, veselte se s námi, Ježíšek nadělil nám pro Vás vnučku jako rybičku“ — oznamuje blažený Karel matce své do Brodu, i plesá nad kolébkou nového svého miláčka s našim Horácem:

„Ten luzný cit, v prsou to vlání
sobecký nezná bezženec!“

---

1. Zajímavé to rčení odporuje zásadně Palackému. (Viz téhož psaní do Frankfurtu.)
2. Nemýlíme-li se, týž Václav Seidl, který po dlouhých létech co „starý vlastenec“ elektrisoval národ náš svým návrhem zlatkových sbírek na znovuzbudování vyhořelého Národního divadla, a přispěl tak znamenitě ku provedení krásného díla.
3. Z podívané na ty „liboministry“ snad vznikl Havlíčkův epigram:

   „Povím já ti, milý Bořivoji,
   prostředek k snadnému zbohatnutí:
   Kupuj učence, zač věru stojí,
   a prodávej, zač se sami cení.“

4. Právě té doby meškala u dvoru Olomúckého deputace Srbův uherských vedena Subotičem a odporučovala jak se zdálo s dobrým úspěchem vládě rakouské, aby Uhry byly rozděleny dle národností na patero částí a sice: slovensko-rusinskou, maďarskou, srbsko-chorvatskou, rumunskou a německou, každá se zvláštním sněmem.