Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XIX. Mezi Charybdou a Scyllou

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XVIII. Z vězení do parlamentu	XIX. Mezi Charybdou a Scyllou	XX. Mezihra na Moravě

Údaje o textu
Titulek:	XIX. Mezi Charybdou a Scyllou
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 209–226. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Od prvního dne našeho politického oživnutí bylo nám na Argonautské naší pouti za zlatým rounem svobody a samostatnosti proplaviti se mezi dvojím strašlivým úskalím: z jedné strany hrozila nám rozhladovělá panovačnost plemene německého, z druhé strany panovačnost oněch zpátečnických starorakouských živlů, kteříž po ráně z dne 15. března 1848. již se opět vzpamatovávali a sbírali vůčihledě. Jedni jako druzí nenáviděli nás na smrt. Byla toliko otázka, který z obou soků jest nám tím časem nebezpečnější, zda reakce či Frankfurt? Nuže, při náležité chladnokrevnosti a prozíravosti státnické mohlo našim politikům již koncem července 1848. býti jasno, že z toho frankfurtského mračna, které se nás tolik naděsilo, již nebude žádné krupobití. Aby Německo stalo se republikou, od toho již tehda sami náčelníci hnutí německého upouštěli.

Kromě Bádenska nebyloť pro tu německou republiku nikde republikánů. Jakmile ale Němci zůstávali při trůně, smrštila se celá otázka jednoty německé na spor o trůn: Koho naň povolati? císaře rakouského nebo krále pruského? Tu ale věru již staletá historie mohla poučiti politiky naše, že ctižádostivý, mocně vzhůru dychtící rod Hohenzollerův rovněž tak nikdy již neschýlí se pod žezlo Habsburkův, jako naopak dynastie rakouská za žádnou cenu nevstoupá se svými zeměmi do Německa, kdyby v něm nebyla než vasallem Hohenzollerův.

Přes všechen hluk a křik německých hegemonův nebylo tedy zapotřebí umírati před nimi strachy, snaha jejich rozbíjela se o vnitřní nemožnosti a o příliš silné skály sporných dynastických zájmův. Pravé a vlastní nebezpečí naší národnosti a naší svobodě hrozilo od jinud; a bylo-li národa, jenž mohl je postihnouti a poznati, byli jsme to věru my Čechové! Vždyť se nám prvním ohlásilo velice výrazně — pumami Windischgrätzovými. Ano, ten starý Metternichovský aparát vojenské, úřadnické a kněžské hierarchie, který dychtivě upínal zrak na armádu Radeckého bojující na pláních Lombardských: ten byl tehda již nepoměrně větším nebezpečím pro nás, něž fanatikové němečtí dohromady. Vládnulť valnou mocí bodákův a děl, držel v rukou celou organisaci státu, kdežto němečtí hegemoni neměli než plíce, noviny a chátru vídeňskou. Mohlo se tedy za to míti, že my Čechové, majíce s ostatními Slovany rozhodnou většinu na ústavodárném sněmu Rakouska, bystře užijeme jí k tomu, abychom co možná nejrychleji a nejbezpečněji pojistili sobě svobodu i národnost, čímž byli bychom jedním rázem zdvihli náspy proti obojímu nepříteli. Když jsme již přišli o svůj domácí český sněm, měli jsme užiti v náhradu parlamentu vídeňského a pustiti se bez dlení do pracování konstituce Rakouska, v které bychom pokud možno byli si uhájili čeho nám bylo zapotřebí k volnému bezpečnému rozvoji svých sil. Když jsme již přišli o své vlastní ministry české, měli jsme užíti své majority slovanské na říšském sněmu a domáhati se s veškerou energií řízení parlamentárního ministerstva vybraného z většiny tak, abychom my Slované byli ve vládě samé náležitě zastoupeni. A nám zatím — ani nenapadlo!

Povznášejíce prapor federace a demokracie, osvědčujíce se skutky co strana rozhodně svobodomyslná, byli bychom měli při sobě nejen Poláky, Slovince, Dalmatince a Vlachy, ale i opravdově liberální Němce, jakých tenkráte ještě v Rakousku bylo. Celá řada poslancův německých hlásilať se ku zásadě federativní a „není pochybnosti,“ dokládá sám Havlíček v dopisu z Vídně od 26. července, „že by se k této straně ťederalistův i mnoho ostatních pokojných Němcův přidalo, kdyby viděli, že jen skrze federaci může se neněmeckým národnostem zadost učiniti.“

Naproti této silné většině federalistické stáli co menšina centralisté a frankfurtisté: však nikoliv co jedna pevná strana, nýbrž rozlišeni na kolikero odstínův. „Centralisté,“ vykládá opět sám Havlíček, „jsou dvojího, od sebe zcela rozdílného způsobu: první nazvali bychom byrokraticko-officiální (a jsou to hrabě Stadion z Haliče s rusínskými sedláky a Němci, nazvaní „Schwarzgelbe“). Ti chtějí jen dosavádní mašinu rakouského císařství trochu opraviti, všechnu moc ale ve Vídni zachovati a provinciím jen tolik samostatnosti popřáti, kolik jim nevyhnutelně dáti musí. Druhá jest strana falešných centralistů (totiž skrytých Frankfurtistů), v jejíž čele stojí nejúhlavnější nepřítel náš Löhner a jiní zuřivci protislovanští. Ti usilují o to, aby Poláci a Rusíni z vídeňského sněmu odešli a sami pro sebe doma sněm si zřídili, ovšem jen proto, aby pak ve Vídni síla Slovanů zlomena, nemohla odolati centralistické zuřivosti p. Löhnera a jeho společníkův, kteří chtějí pak celé Rakousko bez ohledu na historická jeho království a země jenom na departementy rozkouskovati, gubernie všechny zničiti, aby všichni krajští zrovna bezprostředně pod ministerstvem stáli a abychom tak poznenáhla všichni se poněmčili.

Též Frankfurtisté jsou dvojího druhu; praví, kteří se úplně podrobiti hodlají parlamentu frankfurtskému, tak aby i císařství rakouské úplně přestalo — pak mírní Frankfurtisté, kteří jenom nějakého přátelského svazku s německým spolkem žádostivi jsou, avšak nezávislost (souverenitu) Rakouska zachovati chtějí. S těmito ovšem nejen my Čechové, nýbrž i ostatní Němci velmi přátelsky porovnati se hotovi jsme.

Strana nejurputnějších Frankfurtistův jest ale zde na sněmě tak malá, že sotva 40 oudů počítati může.“ Slovem, tedy: Němci netoliko v menšině, ale nad to ještě mezi sebou rozpadlí, za to my Slované všichni (až na Rusíny) sjednoceni pod praporem federace, ve většině na ústavodárném sněmu říšském, vedle něhož nebylo žádné panské sněmovny. Lze-liž pomysliti sobě konstellaci pro nás výhodnější?

Podobné chvíle nevracejí se národům zhusta. A hle, jak jsme ji zatím použili a vykořistili? Místo co jsme měli vystupovati s plným vědomím své síly a moci vůči vládě, která byla odkázána jedině na naši dobrovolnou podporu, my jsouce ve své nezkušenosti a pokornosti již celí šťastní, že vláda přestává mluviti o Frankfurtu a počíná se znáti k zásadám federativním — dali jsme se ochotně v služby její, dali jsme se vésti její politikou, zatím co bychom jí diktovali svou! Poněvadž vláda svolovala ke zrušení roboty toliko za náhradu velkostatkářům, naši čeští demokraté také šťastně rozhodli se pro vyvazení pozemků za náhradu.

Poněvadž vládě spůsobovala potíže nezralá demokracie vídeňská, naši vystupovali proti Vídeňanům s nepokrytou zanevřelostí; a poněvadž vláda s dvorem hrozila se té míry nezávislosti, jakou zjara byla slavně povolila Uhrám, naši delegáti ochotně pomahali jí v její politice jdoucí k tomu, aby se Maďarům opět vyrvalo udělené jim ministerstvo financí, zemské obrany a zahraničných věci. Tím vším vzbudila slovanská pravice proti sobě zuřivou nenávisť lidu vídeňského, který v ní spatřoval nastroj zpátečnictva, zatím co Havlíček mínil, že slovanská pravice podporuje ministerstvo Doblhoffovo proti aristokracii a proti vojenské straně Windischgrätzově. Tím vším roznítili jsme proti sobě starou nedůvěru Maďarů, takže v nás spatřovali živel sobě nadmíru nebezpečný a vyjednávali v odvetu nejen s vídeňskými demagogy, ale i s Frankfurtskou levicí, aby si nás Němci vzali a tak sebe i Maďary zhostili hrozné nadvlády Slovanův! Marné bylo naše ujišťování, že nebažíme dokonce po žádném vůdcovství, nad tož po nadvládě nad kterými z ostatních národův, — nevěřilo se nám, neboť skutky naše zdály se svědčiti v opak. „Vy jste v theorii liberální, odpovídalo se nám, ale v praxi napořád pomáháte reakci.“

A čím ostřeji hnaly se věci v Uhrách ku katastrofě, tím neopatrněji přiváděla se naše politika do křivého toho světla, jakoby ze ctižádosti neb panstvíchtivosti bažila podlamovati tu volnost Maďarův, onde Němcův. Pravda, bylo dosti nesnadno slovanskému srdci, aby zachovalo klidu vůči té tragoedii v Uhrách. Avšak v politice nemá rozhodovati nikdy pouhý cit, nýbrž zdravý rozum. A ten kázal nám — rozeznávati. — K dvojímu cíli nesly se od let tužby Maďarův. Předně k vymožení si co možná největší samostatnosti, za druhé k zajištění maďarstvu absolutní nadvlády nad všemi nemaďarskými národy v Uhrách.

Tato poslednější snaha byla nemravná a zoufalý odpor, jejž zdvihali Srbové a po nich Chorvaté, Rumuni i Slováci proti neurvalé maďaromanii, byl oprávněný a hodný našich sympathií.

Vláda vídeňská jala se ujímati těchto ohrožených a zdvihajících se národův, zejména Chorvatův. Avšak prozírající zrak mohl brzy postřehnouti, proč tak činí: že jí dokonce neleží ani právo Chorvatův, ani Slovákův, ani Srbův na srdci, nýbrž že hodlá toliko podrážděných národův těch dobře užíti ku osekání velikých těch svobod, jež v chvíli březnové a dubnové tísně dvůr Maďarům udělil.

Nuže, měli a směli politikové naši podporovati tak na slepo tyto snahy? Neměli od první chvíle vydávati svědectví pravdě, že Maďaři jsou v úplném neprávu, pokud utlačují ostatní národy, ale za to rozhodně v právu, pokud hájí své zákonem zaručené samostatnosti? Když pak nadešel onen osudný den 19. září a maďarská deputace s Deákem a Eötvösem v čele, přišla žádati říšský sněm vídeňský, tedy nás, slovanskou většinu o sprostředkování, tenkráte měli jsme my i co mužové přející sobě jako všem ostatním národům právo volného sebeurčení, i co Slované vstoupiti opásáni mečem práva a pravdy mezi rozvaděné strany a pokusiti se jako poctiví soudcové o rozsouzení a porovnání jich. Slovanská pravice měla předpustiti maďarskou deputaci stojící přede dveřmi sněmovny vídeňské a promluviti před soudem dějin k Maďarům, k Chorvatům i ku vládě. Maďarům měla říci, aby konali spravedlnost ku ostatním národům zemí uherských; aby ustáli od neurvalého toho vypínání se, a od toho šíleného úsilí o pomaďarštění procitlých národův, kteří žádají tímže právem pro sebe svobodu a zabezpečení existence svojí.

Chorvatům slušelo říci, aby bránili jedině své samosprávy a svého jazyka, nikoliv ale centralisačních zájmův ministerstva vídeňského; vládě konečně náleželo připamatovati, že i my toužíme po svézákonnosti a samostatnosti Čech, Haliče atd., pročež ji přejeme také národu uherskému, a nepropůjčíme se nikdy ku pomoci těm, kdož chtějí Maďarům opět bráti co jim jedva byli povolili. — Takto vystoupivše, byli bychom se objevili co poctiví zastanci spravedlnosti a svobody, byli bychom strhli maďarským aristokratům lesklou přilbu bojovníků svobody s hlavy, naklonili si demokracii a což nejvíce platilo: reakci mohl tím býti ještě v poslední chvíli překažen celý její plán.

Zvláštní ironie osudu tomu chtěla, že v onom desítihodinném zápase o to, má-li býti uherská deputace vyslechnuta, zrovna nejurputnější odpůrce náš — jediný viděl jasně: byl to Löhner: „Budoucnost,“ pravil, „v chvíli této čeká přede dveřmi této sněmovny, a čeká, zdali ji odmítnete. Říšský sněm stojí s rozhodnutím svým na prahu války občanské. Neptejte se nyní co uherská deputace chce, víte to, a musíte to vědět. Přísahám, že v tomto okamžiku zapomněl jsem, kterému národu náležím. Jsem toliko členem tohoto říšského sněmu, kterýž má býti ústavodárným. Jak ale hodláte budovati ústavní poměry, kde chcete nabrati klidu a síly k veliké práci té, když vůkol nás zuřiti bude válka občanská? Jaké váhy a platnosti bude míti psané slovo ústavy, kdyžtě zbraně rozhodovati budou o budoucnosti státu?“

Ukazoval centralistům jak sobě sami odporují, kdyžtě jinak stále blaho celé říše na rtech mají, v tomto případě však Uhry za cizozemsko prohlašují. Tázal se nás federalistův, chceme-li kabinetními rozkazy uzavírati spolek národův, a cejchoval onu licoměrnost, která popírá říšskému sněmu práva vkládati se do záležitostí uherských, za to ale rakouským ministrům plné právo nechává, aby zasedli k soudu nad Uhry. Nemíní omlouvati chyby a provinění uherské vlády. Avšak nedokazuje-li prý sám ten skutek, že se k návrhu samého Košuta říšský sněm uherský obrací na rakouský sněm, v němž Slované většinu mají, nedokazuje-li sám skutek ten, že Maďaři již obracejí a jsou odhodláni vyrovnati se po dobrém s Chorvaty i Srby, přiznati jim jejich práva národní? „Nuže Slované!“ končil: „Říkáte-li, že mocnářství toto jen potud pohromadě trvá, pokud vy Slované chcete, tož dokažte dnes, že to míníte do opravdy, a držte je! Až budou Uhry k zemi povaleny, pak jest příliš pozdě; pak ruka demokratův marně bude zachycovati meč, jejž napřahuje válečník: pak nechať se národové, kteříž zde dnes v kruhu pospolu zasedají, zahanbeni a v tichosti odtud plíží pryč, neboť pak se jim řekne: „Nechali jste bratrský národ povraždit, nyní došlo na Vás a budete ujařmeni všickni…““

Než nadarmo! Naši delegáti byli již příliš zamotáni ve vleku vlády, a jakkoliv tato nečinila z věci žádné kabinetní otázky, naopak chytře a zdrželivě se vůči celé otázce chovala, naši chtěli učiniti co vládě na očích viděli a svorně s tou stranou officielních německých centralistů, s těmi Lassery, Helferty, Pillersdorfy a Bachy odhlasovali, že deputace uherská přijata býti nemá.

Nedosti na tom. Dr. Rieger, zapomenuv v této veliké chvíli, že jest synem národa, který byť i malý počtem, nikdy nebýval smýšlením malým, — odbyl i čekajícího venku Deáka a Eötvöse — posměchem: „Máme-li je sem připustiti jen proto, abychom je viděli? Mají-li jen proto sem býti vpuštěni. abychom se mohli obdivovati skvostným krojům a krásným vousům rytířských Maďarův?“

V pravdě osudné to slovo, kteréž zaplatil národ náš dlouhou řadou let poroby, které nám oplatili Maďaři i roku 1867. i za Hohenwarta. Bylo rozhodnuto! Maďaři zdvihli válku, podnítili Vídeň k revoluci 6. října, veškeren svět proklínal nás jako pochopy reakce, naši poslanci musili prchat z říšského sněmu a z Vídně před pomstou rozjítřené chátry vídeňské, Windischgrätz na to přitrhl z Čech k Vídni a poraziv s Jellačicem revoluci vídeňskou, obrátil se s patentem nejvyššího velitele v kapse proti Uhrům a — reakce mohla zaplesati, že vyhrála partii již s dobrou polovinou. Pro oko nechána sice v Rakousku ještě ústavní forma; ba necháno i sněm říšský v klidu odlehlé, idyllicky tiché Kroměříže rokovati o ústavě dále; ale v pravdě již bylo svobodě národů rakouských — odzvoněno.

Vláda sídlící při dvoře císařském v Olomúci, neohlížela se hrubě více po tom parlamentním „draní peří“ v Kroměříži, až teprv onoho dne, kdy politikům našim spadlo bělmo s očí a oni prohlednuvše konečně komu a čemu sloužili, — pozdě, příliš pozdě chtěli napraviti chybu svou, podávajíce demokratům německým pravici ku společné obraně skonávající svobody…

Že Havlíček celou tuto pochybenou povahu a strukturu tehdejší politiky české neprohlédl v čas, naopak, až do konce 1848 o moudrosti její v té míře byl přesvědčen, že s celou rozhodností přesvědčení svého a s celou živostí své letory ji zastával a sice netoliko proti demokratům německým, ale i proti dosti četným odpůrcům jejím ve vlastním národě svém; že pak tím zápasem, mnohdy až nad potřebu ostrým a příkrým, on — ryzí a poctivý demokrat český spolu nevolky pomáhal ubíjeti živly demokratického smýšlení v národě našem: toť, ať tak díme, tragická vina Havlíčkova, za kterou ovšem vytrpěl brzy sám korunu mučednickou… Však nechť by ji ani nebyl smířil takým kalichem utrpení, demokracie česká odpustila by mu jako soud dějin. Kdož z tehdejších účastníků veliké té drámy omylův může říci o sobě — já viděl jasné, já nepochybil, já se nemýlil? Všichni byli jsme tehda politickými nezkušenci, všichni plni krátkozraké vášně, nikdo — klidným, dalekozírným Cavourem. Životopisci nepřísluší však, aby oděl se v roucho Rhadamantovo a soudil, nýbrž toliko, aby vysvětloval. „A vše vysvětliti, znamená vše odpustiti.“ —

Havlíček věřil předně, že ministerstvo Wessenberg-Doblhoffovo jest smýšlení skutečně liberálního, zejmena Doblhoff, Bach a Hornbostel, že jsou mužové novověkých zásad, demokraté a federalisté. „Celá aristokracie nenávidí toto demokratické ministerstvo a vojsko jenom s nechutí se mu podrobuje“ — píše z Vídně 30. srpna, krátce po tom, když byli čeští deputovaní podali ministerstvu velikou stížnost na vojenskou „strachovládu“ Windischgrätzovu v Čechách.

V této víře chválil politiku pravice, jež stála ve všem věrně při straně tohoto ministerstva a skytala mu svou podporu v naději, že ono pracuje upřímně ku rovnoprávnosti všech národův, jakož bylo slavně slíbilo, a tudíž k osvobození nás Slovanův od jha maďarského jako německého.

Taktéž nejlepší mínění choval o bánu horvatském Jelačiči: V chvíli, kde celý takořka svět mimo Jihoslovany nespatřoval v něm než nadšeného sluhu a bojovníka dvorského, Havlíček ujal se Jelačiče (v čís. 142 N. N.) co nejvřeleji:

„Popřáno mi bylo osudem blíže seznámiti se osobně s tímto znamenitými mužem Jihoslovanska a neváhám život a krev svou zaručiti za poctivost a liberálnost, za věrnou oddanost jeho k národu svému. Těžko by bylo druhého podobného muže hledati mezi vojskem naším, jenž by ve hluku života vojenského nezapomněl na jemnost charakteru slovanského, jenž jsa věrně oddán (jak jest obyčej vojenský) císaři svému, zároveň miluje nade všechno svobodu a svůj národ. Mezi nejpřednější vlastnosti bána Jelačiče náleží ta, že nezná vojenské poddanství: první jeho krok byl zrušiti samostatně despocii vojenskou v Hranici a povolati doputované Hraničarů na všeobecný horvatský sněm v Záhřebu; zajisté rekomandace nejlepší.“

A přece týž Jelačič jakmile překročil 11. září 1848. Drávu, rázem odstranil dosud vesele před vojskem horvatským vlající trikolory slovanské, aby je zaměnil prapory černožlutými, a čím dále postupoval, tím méně mluvil o svobodě Horvatska, ale za to tím více o silném jednotném Rakousku, tak že Maďaři chtějící s ním vyjednávati o požadavcích Horvatského národa, zatím od něho neslyšeli než stále tyže podmínky: Uznejte rakouský státní dluh, uznejte jediného rakouského ministra války a zahraničných věcí.“ —

„Za rakouský státní dluh se tedy chcete s námi bíti?“ zněla odpověď užaslého Pulszkyho: „Doufal jsem, že bude nám jednati se zástupcem Horvatska, a poznávám, že jednáme pouze s rakouským generálem!“

Tolik již dnes jisto, že byl Jelačič ubohým bezděčným nástrojem reakce, která ho užila za berana proti Maďarům, aniž mu však kdy důvěřovala zúplna. Bylť jí při vší oddanosti své přece jen — Slovanem.

Rovněž šlechetný byl omyl Havlíčkův co do tehdejšího ministerstva. Cože se vylouplo z onoho „demokrata a federalisty“ Alexandra Bacha v pídi dvou let? A při jaké to kalé hře postihli naši poslanci vůbec celé to „své“ ministerstvo týden po veliké oné službě, jakou mu prokázali řečí Riegrovou proti Maďarům? Nechť o tom vypravuje sám Palacký: „Ministerstvo tehdejší přiznávalo se k zásadám hlásaným od Slovanův (své tehdáž ne-li jediné, alespoň hlavní podpory ve sněmu) a zejména ku zásadě rovnoprávnosti národův, čili což bylo totéž, k emancipaci Slovanův a Romanův z pod Maďarův a Němcův: ale skutky hledělo vyhověti stranám oběma, i podporovalo podtají obou. Poslaloť hr. Lamberka do Uher co komandujícího (23. září 1848.), kterýž aby dokázal, v jakém duchu hodlal jednati, dal císařskému vojsku stříleti do těch samých dobrovolníků slovenských, kteří málo před tím opatřeni byli zbraní od samého ministra hr. Latoura.

Když pak i bán Jelačič měl s vojskem svým podnikati rozkazy Lamberkovy, a jeho agent ve Vídni, baron Kulmer, potomní ministr, vedl na „perfidii“ takovou stížnost u mne i u sněmovních přátel mých: já uradiv se s těmito a vzav s sebou pp. Riegra i Trojana za svědky, šel jsem oznámiti ministru Bachovi a skrze něho celé vládě, „že jsme my Slované, ačkoliv počtem nejhojnější, nežádali nikdy pro sebe panování v Rakousku, ale že chceme státi vždy ouplně na rovni s jinými národy, nic méně a nic více; v instrukci však a v moci hr. Lamberkovi dané, i v jiných skutcích, že poznáváme úmysl vlády, a ministerstva přese všecky jejich krásné sliby udržeti nás i dále ve stavu národního helotismu; rovnoprávnost naše národní, že jest spravedlností před bohem i před lidmi; nemůže-li, neb nechce-li Rakousko nám jí dopřáti a pojistiti, pak že nám na zachovaní jeho nic nezáleží, neb nespravedlnosti že se nám dostane i kromě Rakouska dosti a to gratis. Protož naše mnohonásobné shovívání a zapírání sebe pro ušetření vlády a ministerstva, že došlo svého konce, my že umínili jsme kráčeti napotom svou cestou bez ohledu na ně, staň se pak co staň.“

Přes tato chrabrá slova však byli jsme to opět my Češi, kteří, dojati zprávou o zavraždění hr. Lamberka na mostě peštském, jež bylo tak říkaje krvavým křtem revoluce Maďarův, hnedle na to povolili jsme téže vládě berně na celý příští rok, kteréžto „povolení peněz na válku proti Uhrům“ mělo za následek nový, všech posavadních krutější výbuch záští Vídeňanů proti nám slovanským prý „pomocníkům kamarilly“ (!) a „hrobařům svobody“, zášti, která byla, jak později dokázáno, živena chytře též vlivy reakcionářskými.

Netuše blízkost bouře té vzal si Havlíček 20. září několikadenní dovolenou ze sněmu, a přijel do Prahy, aby si poněkud spořádal Národní Noviny. Byla toho nemalá potřeba, neboť ani dr. Tomíček, ani Dr. W. Gabler nedovedli v redakci nahraditi Havlíčka.

Od jeho odchodu do Vídně Národní Noviny značně pozbývaly své prvotní živosti a obecenstvo počínalo nevrle sahati po jiných, ráznějších časopisech našich, vytýkajíc Národním Novinám, že nejsou již tím slavným naším listem, jakým bývaly, že ulevují vždy patrněji ve svém směru svobodomyslném a zůstávají za smýšlením národa, jenž hlásil se tehda u veliké většině své nadšeně k demokracii.

Havlíček byl však příliš věrným druhem a oceňoval služby sobě prokázané příliš vděčně, než aby byl hledal pro svůj list jiného redaktora. Hleděl napraviti věc tím, že svěřil svému dávnému příteli Dru. Gáblerovi nyní hlavní vedení — zahraničně politiky v listu a že dnem 23. září velkým programovým článkem znovu vyložil ducha „Národních Novin“ svých. V článku tom znovu objevuje se nám jará, sankvinická mysl našeho optimisty, kterou však přísný rozum vždy opět silnou uzdou pozaráží a v kroku drží.

Dokladem buďtež následující místa: „Přišel čas, že národ český dosáhnul rovnoprávnosti s německým, že i my stojíme v řadě národů, kdežto jsme již po dlouhý věk beze všeho politického značení jenom jakožto misera gens contribuens (t. j. bídný, podrobený lid) svou vlastní otčinu obývali, přispívajíce toliko k oslavení a ku velikosti našich podmanitelů.

Nemohouce tak snadno zapomenout na slavné doby našich předků, snažili jsme se vždy po svobodě a vyhledávali jsme si dle možnosti a slabých sil svých skrovné cestičky, na kterých bychom opět ze jha vyváznuli.

Však i my nenadáli jsme se, že idey naše a směr náš v praktickém životě se tak silným ukáže, a přiznejme se, že nám skutečně někdy bez našich zásluh náhoda a okolnosti pomáhaly.

Nyní ale jest povinnost naše udržeti se v této moci a dále pokračovati; nejsme již sekta pokoutní, naše povinnost je nyní starati se o veškeré blaho své vlasti, my jsme národ český, národ slovanský a můžeme míti nesmírný vliv na vyvinutí celé prostřední a východní Evropy. Tak mohou dojíti Čechové opět k takové, ba ještě ku větší slávě a moci, než za starých dob Karla a Otakara.

Nemysleme však, že nám toto všechno přijde ve snu, náhodou a bez našeho přičinění: svět jest ustavičný boj, síla se silou, rozum s rozumem, národ s národem se měří, slabší slouží silnějšímu a činnějšímu, a kdo myslí, že mezi národy skutečně již nyní nastane bratrství, toho považujeme za nepraktického snílka, jenž se z historie ničemu nenaučil a jenž svou nepraktickou theorií vlastnímu národu škodí a cizému pomáhá. Nesmíme nyní v ničem spolehati se na jiné, nýbrž sami se o všechno postarati; co si sami nespůsobíme, to nebudeme míti.

Hlavní věc jest, aby zřízení naše politické bylo moudré a svobodné, pak — utužena doma přiměřenými zákony, vzkvete naše vlast a projeví činnost svou i na jiné národy, zvláště na slovanské. Za několik let vzroste pod dobrou konstitucí štěstí domácí, moc a sláva našeho národu. Zároveň ale s těmito nynějšími okolnostmi musí nastati i změna jiná, která se již do konce zabrániti nemůže a nemá.

Pokud jsme byli slábi, nesvobodni, byli jsme všichni ouzce spojeni, nebylo mezi námi stran, při každé dosti malé různosti ve smýšlení volalo se: „Svornost, netrhejte se od sebe, jsme ještě slabí, musíme dohromady držeti!“ Nyní, když se náš počet nesčíslně rozmnožil, tím větší nastaly různosti ve smýšlení. Musíme se nyní již na rozličné strany rozpadnouti, z kterých každá svou cestou kráčeti bude. Mnozí snad želeti toho budou a za neštěstí považovati, že již nemůžeme všichni jako dříve býti jedna duše a jedno tělo: my ale nejsme toho zdání a naopak přesvědčení chováme, že toto rozdělení na strany jenom dobré věci poslouží. Ať se každá strana dle nejlepšího přesvědčení svého snaží k cíli dojíti, která pravdu a poctivost při sobě má, o té doufáme, že nejdále dojde.

„Národní Noviny“ budou vždy svobodu a sice v nejširším smyslu a co nejvíce možná, vyhledávati. Avšak každý o svobodě jiné ponětí má: naše přesvědčení jest, že svoboda bez vzdělanosti národu je nemožná, a proto bude naše ouhlavní péče rozšiřovati podle sil svých vzdělání. Jen vzdělaní národové mohou býti opravdově svobodni a proto musí opravdový přítel svobody k tomu pracovati, aby vzdělání nebylo jako posud obmezeno jen na některé stavy, nýbrž aby poznenáhla celý lid se vzdělal a poučil, Lehko jest lid zvláště nevzdělaný drážditi, těžko vzdělati: a proto my zanechávajíce nepotřebné dráždění těm, kteří v tom svou svobodomyslnost vyhledávají, budeme si raději hleděti poučování a vzdělávání.

„Národní Noviny“ budou také vždy demokratické. Avšak, i tuto zapotřebí jest výkladu, proto že se za našich časů takových krásných slov velmi zneužívá. Demokracie znamená rovnost, rovnoprávnost celého národu a za našich časů pozorujeme mnoho druhů demokratů, pročež se musíme osvědčiti ku kterému druhu my náležíme. Jest druh demokratů, který aby se rovnost docílila o to usiluje, aby všecko co vyššího vzdělanějšího jest, se zesprosťačilo, který všechno od shůry dolů strhuje; k tomu druhu demokracie, která se nazvati může demokracie sprostoty, nenáležíme a náležeti nechceme.

My naopak rovnost tak docíliti chceme, aby se nižší k vyššímu vzhůru povznesl, aby nevzdělaný se vzdělal a tak vzdělanému se vyrovnal. Taková jest naše demokracie a s těmi, jenž toliko toho za pravého demokrata považují, kdo s nimi po hospodách celé dni a večery marně tráví, dále s těmi, kteří sice vždy o lidu mluví, ale jen sami sebe za tento celý lid považují, kteří nikdy neříkají poctivě: Já tak smýšlím, já to chci, nýbrž vždycky tropicky: „lid tak smýšlí, lid to chce“, jakoby byli ustaviční plnomocníci celého neplnoletého národu: s těmi my nesympathisujeme.“

Napsav kromě toho ještě několik článků o různých praktických otázkách buď školství, buď rolnictva našeho se týkajících, vyzvav dále kněžstvo české, aby užilo konstituční volnosti a veřejně i směle pronášelo svá mínění o poměru církve ku státu i o všelikých času přiměřených a žádoucích opravách v zřízení hierarchickém — rozloučil se Havlíček rázným článkem o „nepoctivosti naších nepřátel Maďarů a Němcův“ o sv. Václavě opět s milou svou redakcí a Prahou; odjížděl rovnou do Vídně, netuše ani ve snách co ho tam očekává. Veškeru mysl jeho zaujímal boj vzplanuvší v Uhrách, kde na zpupného Maďara konečně „narostla boží metla“ — Jelačič. Když tedy ve Vídni uslyšel, že vláda v odvetu na zavraždění hr. Lamberka, ustanovila Jelačiče za vrchního velitele v Uhrách, netajil nikterak své radosti nad tímto dobrým obratem věcí pro nás Slovany a pověděl každému, kdož o to dbal, jak přeje Maďarům od srdce — „spasitelný slovanský výprask“.

Nuže, tato otevřenost mohla ho málem život státi. Šestého října — den to po „nakrmení Jelačiče ve Vídni“, jak byl Löhner jízlivě pokřtil bezvýminečné povolení vládě daní slovanskou většinou, zlítila se Vídeň frankfurtsko-maďarským zuřením. Ministr války Latour ukrutně zavražděn, ministerstvo násilně svrženo a pravá honba po „zrádných“ Češích a „černožluťácích“ zahájena. Mezi žhavě nenáviděnými Čechy však první místo zaujímali: president sněmu Štrobach, Rieger, Trojan a — Havlíček. Byli vyhlédnuti mezi prvními obětmi rozkácené bezuzdné chátry. Studenti, proletáři, ba i gardisté vídeňští pásli po nich, hrozíce jim hlasitě oprátkou.

V ten den byl Havlíček skoro neustále s Riegrem. Vyčkávali pospolu, zdali bouře se utiší, anebo vzroste v krvavou anarchii. Když pak ode všad dostihovaly jich zprávy o děsné rozpálenosti všeho lidu vídeňského proti Čechům, když co chvíli dostávali důtklivější a důtklivější výstrahy buď od přítele, buď od šlechetného odpůrce, aby ani minuty déle se neomeškávali na dlažbě vídeňské, je-li jim život milý, — a když konečně okolo 4. hod. odpolední uslyšeli, jak byl právě ministr války hr. Latour ve svém úřadě přepaden, k smrti ubodán, po schodech smýkán a na kandelábru oběšen: tu sám Havlíček nahlížel, že by bylo pošetilostí déle prodlévati a Vídeňákům svou hlavu tak lacino dávat. Sebravše v chvatu pouze nejpotřebnější z věcí svých, vsedli do fiakru a dali se středem rozbouřené Vídně dovésti směrem jižním do vesnice Mauru, kdež doufali najíti bezpečnějšího přístřeší a vyčkati, kterak se věci dále obrátí. Jen s těží dostali se ze brány města, neb tu byl povoz jejich zastaven od chátry ozbrojené, mezi níž vedli přední slovo lidé s uherskými kokardami. Toliko duchapřítomnost je zachránila. Přes všechnu podzíravost a přísnou inkvisici neprozradili se a nebyli poznáni.

Po trapné čtvrt hodině, za které život visel takřka na vlase, jsou od lidu propuštěni z města, načež již bez úrazu dostihli večerem Mauru, kdež přenocovali. Když ale dle dle zpráv z Vídně již nedalo se na další klidné sněmování pomysliti, odhodlali se, že vrátí se přes Kremži do Čech. I najali si spolu pryčku, s níž dostali se náhodou do průvodu císařského dvora, kterýž dnem 7. října podruhé musel prchati od zbouřené Vídně „do provincií“, jen že tentokráte neodjížděl více do Tyrol, nýbrž se silnou eskortou asi 4000 mužů vojska na Moravu, a sice do Olomouce. Ještě v Kremži byli by málem bývali lidem zajati, ale i zde je „zachránil Appollo“ dobrým nápadem neohrožené mysli. Vyváznuvše takto podruhé z nebezpečí života, dostihli dne 9. října ráno šťastně Prahy a ještě téhož dne odbývána na staroměstské radnici schůze 27 poslancův českých, kteří tolikéž byli z Vídně ujeli. Příštího dne sdělil Havlíček návrat svůj obecenstvu českému takto: „Právě jsme s Riegrem dorazili do Prahy po mnohých nesnázích: hrozilo se nám ve Vídni od Frankfurtsko-maďarské strany maličkostí — — pověšením!“

Zároveň s Havlíčkem a Riegrem i ostatní poslanci čeští z Vídně šťastně vyvázli a shromažďujíce se v Praze, měli pevně za to, že sněm říšský stal se pro nedostatek přítomných k uzavírání neschopným, i dbali od první chvíle o to, aby byl svolán na jiné místo. Avšak věc zatím utvořila se jinak: „Poláci, ať užijeme slova Havlíčkova, jsouce vždycky tam, kde je jakás revoluce“, zůstali ve Vídni a drželi s levicí; sněm měl tím spůsobem dosti členů, aby mohl pod předsednictvím Smolkovým dále rokovati.

Prvním jeho skutkem bylo, že volal rozptýlené poslance k návratu, k čemuž tito však odpověděli protestem proti právoplatnosti kusého, v nevolnosti rokujícího parlamentu. Spor ten spůsobil v Praze rozhodný obrat v smýšlení. Kdežto posud veřejnost naše celkem jednání poslancův českých úplně schvalovala, nyní zvláště studentstvo a ráznější živlové, soustředění v politickém spolku „Slovanské Lípy“, brali našim poslancům za zlé, že odešli ze sněmovny; čímž prý zadali mladému parlamentarismu smrtelnou ránu a nadehnali vodu na mlýn reakce. Nuže, v polemice, která o to vznikla, Havlíček snadno přesvědčil veřejnost naši, že za těch okolností, jaké nastaly Čechům ve Vídni dnem 6. října, poslanci naši nic rozumnějšího podniknouti nemohli, nežli opustiti sněmovnu, s jejíž galerií zlícený lid namířenými puškami vynucuje si hlasování po své zvůli.^[1]

Když ale s rovnou horlivostí jal se zastávati také vlády, popíraje rozhodně, že by chovala zámyslův reakcionářských, tu se mu nezdařilo již přesvědčiti touž měrou všecky, naopak ozvala se nedůvěra pokřikem, že prý se zaprodal vládě!

Těžká a nezasloužená to křivda. Nikoliv, toho byl spíše každý jiný schopen, jenom ne Havlíček. Jemu prostě nešlo na rozum, aby vláda, kdyby obmýšlela reakci, dala národní stráži Pražské 6000 pušek do rukou a znovu ozbrojila studentskou legii naši.

On měl za nemožné, aby vůči burácející revoluci vídeňské v rozhodujících kruzích nepoznali konečně již totožnost svých zájmův se zájmy nás Slovanův, ješto vidí kterak máme oba tyže společně nepřátely Němce a Maďary: „V koho se může nyní dvůr spoléhati? Jedině v nás Slovany. Nám jediným záleží upřímně na Rakousku, a může se nám to věřit, poněvadž my Slovani jedině v něm pohromadě se udržeti můžeme a tudíž ho nezbytně potřebujeme. Tu máme tedy stejný interess s dynastií. Rozdíl mezi námi jest ovšem veliký v tom, že nám záleží a záležeti musí na zachování svobodného demokratického Rakouska, kdežto dynastii záleží hlavně jen na silném, jednotném Rakousku. Jisto ale jest, že dynastie sama svými prostředky a svou toliko moci aristokratické a nesvobodné, t. j. absolutistické Rakousko udržeti nemůže, neb vlastně již nemohla; ba pochybno jest, zdali by je udržela, třeba bychom my všickni Slovani v tom ji podporovali, čehož však nebude. Jisto proti tomu jest ale nade všechnu pochybnosť, že my Slované rakouští ve spojení s dynastií svobodné a demokratické Rakousko pohromadě udržíme, třeba se i Němci i Maďaři o rozpadnutí jeho pokoušeli. Doufejme tudíž, že dynastie sama svůj prospěch dobře rozváživši a s upřímnými rádci se poradivši od svobody a demokracie, kteréž se my Slované pevně držeti budeme, neodstoupí. Potřebí jen, abychom si počínali rozumně a umírněně, abychom neopouštějíce od cíle a nepřestávajíce jen na polovici, přece zas nechtěli všechno hned na jednou když to možná není, nýbrž vždy jen tolik, co možno dostati a proraziti.“

Tak rozumoval tehda Havlíček v duchu Palackého. A když dokonce stihla do Prahy z Olomúce zvěsť, že ústavodárný sněm říšský zůstane národům i přes tu vzpouru Vídně zachován, Havlíček teprv utvrdil se ve své blahé naději a víře nadobro: Zatím co Windischgrätz kvapí se 40.000 muži vojska z Čech na Vídeň, kterou již od 10. října svíral Jelačič, Havlíček jakoby oslněn těmi slovanskými kokardami, jež sobě vojsko při odchodu svém z Prahy náhle nasaditi smělo, píše 21. října v Národních Novinách:

„Jak nyní věci stojí, nemáme se co obávati. Jsouť nyní záležitosti dvoru císařského a záležitosti Slovanů ouzce spojeny. Sněm říšský bude jistě a v nejkratším čase od JMC. na jiné místo přeložen, na které se posud s jistotou udati nemůže. Veliká síla vojenská, která se brzy okolo Pešti a Vídně sestaví, brzy zajisté pokoří stranu maďarskou a frankfurtskou, pak ale uvidíme, bude-li dvůr císařský pamětliv toho, kterak jsme se my Slované zachovali v době nebezpečné. Říká se, že velcí pánové rádi zapomínají na dobrodiní, ale na Východě jest opět přísloví, že dobrou službu král nikdy nezapomene.“ —

Netřeba dokládati, že této blahé víry byli skoro veškeří poslanci naši, kteří pravě tou dobou položili si s Moravany schůzku do Brna, na které by se uradili o potřebných krocích, ku pojištění parlamentární svobody a bezpečného trvání ústavodárného sněmu říšského, za jehož příští sídlo prozatimné, odporučoval Palacký, k patrné spokojenosti vlády, — odlehlou, tichou, prostřed ryze slovanského kraje ležící Kroměříž.

K soukromé schůzi té vybral se ovšem i Havlíček, a sice s rudou čapkou pražské národní gardy na hlavě a s palašem po boku; žeť i s výborným humorem, toho nejlepším dokladem rozkošný jeho obrázek „z Moravy“, který ač v listopadu psán, nicméně oddychuje svěžestí a veselostí jara. Takto za časté vídati bývá muže chrabrých srdcí, ani s bezstarostností dítěte kráčívají na samém pokraji propasti.

Havliček smál se těm našincům, kdož viděli všude stíny a chmury reakce, on nespatřoval té doby nikde nebezpečí, leda kdybychom sami dopustili se nějakého zbrklého, výstředního kroku; a zatím v pravdě již tenkráte byla věc naše — ztracena a my radujíce se, že unikli jsme šťastně Scylle panovačnosti německo-maďarské, unášeni jsme neodolatelným proudem v hrozné jícny Charybdy zpátečnictva.

---

1. „Nemluvím zde sice o tom,“ pravil v „Národních Novinách“ dne 15. října, „že by někteří deputovaní čeští byli skoro jistě o život přišli: životy několika mužů nejsou příliš důležity pro celý národ; ale nevyhnutelná porážka naší strany ve všelikém hlasování v době tak rozhodné pro osud všech národů slovanských musela přiměti poslance české k odchodu ze sněmovny a z Vídně. Čeští deputovaní byli jádro protiťrankfurtské strany, a myslíte snad, že by s nimi ostatní nerozhodní hlasovali v těch okolnostech pobouření, kde Frankfurtsko-maďarská strana nad vojskem opanovala a barikády postavila?“