Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XVI. Před výbuchem

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XV. Za důležitým posláním	XVI. Před výbuchem	XVII. V dnech bouřlivých

Údaje o textu
Titulek:	XVI. Před výbuchem
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 171–185. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

„Navrátiv se právě z další cesty své po krajích slovanských mocnářství našeho, mohu opět veškerou sílu svou věnovati redakci „Národních Novin“ jakožto nejmilejšímu povolání svému v tomto předůležitém čase. K. H. Borovský.“ — Tak čtlo se v neděli dne 28. května 1848. na nejposlednějším místě zadní strany Havlíčkova listu.

A věru, byl to předůležitý čas! Však pro nikoho důtklivější nežli pro národ český… Neboť zatím, co jsme zápolili zoufale s hroznýši frankfurtskými, již do týla nám prvním přikrádala se druhá úkladná zmije: ze strnutí k troufalosti procitlá reakce. Jakž mělo také to „staré Rakousko“ vzdati se svobodě tak snadně, takořka na první ránu? Metternich sice prchnul a s ním snad ještě několik jeho pomocníků nejznámějších, ale to bylo také vše. V čelo postaveni sice liberální ministři, ale jen aby nové víno nalévali do starých plesnivých sudův. Maďaři již byli šťastnější nás. Ti bystře vše dovedli si obsadit novými lidmi, rozumějme: svými lidmi: v Rakousku a zejména u nás trval však celkem posud starý aparát byrokracie Metternichovy nerozrušen dále; k tomu živel aristokratický a hierarchicko vojenský nemohoucí snésti pohledu na ten ozbrojený lid, pokládající všechno to náhlé uvolnění národů za bohaprázdnou sodomskou zvrácenost, za dopuštění boží — a prahnoucí toliko po zvěsti o prvním vítězství Radeckého nad rebelly vlašskými: — vše to pomysleme si k odvetě spiklé v chvíli onoho 17. května 1848., kdy bylo císaři Ferdinandu s celým dvorem prchati z pobouřené německo republikánské Vídně! Zcela přirozeně zraky veškerých těchto rozjítřených, takřka k zoufalství dohnaných živlů upjaly se nyní na Čechy. V Pešti, ani ve Vídni, ani v Brně nebylo již pro ně půdy, ale za to ještě v Praze! Čechy, tato staletou porobou nejvíce zhnětená a rozbrojem národním nejlépe paralisovaná „provincie“ — jevily se býti Archimedům reakce výbornou hradbou, z které všechno ztracené mohlo se vždy ještě nazpět vydobýti. Zatím tedy, co dvůr prchal do Tyrol, vlastní Monk absolutismu starorakouského — generál kníže Windischgrätz chvátal do Čech, kdež spolehlivý Tory hr. Leo Thun na stolci gubernatora již od počátku května opoutával českého lva.

Dobře dí Pulszky, že význačně charakteristickým znakem roku osmačtyřicátého bylo — překvapení. V březnu překvapili národové absolutismus; nyní počala reakce překvapovati dětinsky rozjařené, a — nesvorné národy; a nás vyhlídla sobě jako vždy za první oběť. Dnem 8. dubna slíbena nám v hodině svrchovaných rozpakův samostatnost. A hle, my robské plemeno, my to chtěli bráti do opravdy! My chtěli býti svobodni ve vlasti své jako bývali otcové naši. Jaká to pohoršlivá opovážlivost. To by tak ještě bylo scházelo, aby v chvíli, kde Maďaři a Italiáni vypřáhli, kde Vídeň třeštila horečkou republikánskou, abychom v tu chvíli také my ještě spustili husitskou.

Bylo zajímavo pozorovati, jak šlechta vytrácela se z Národního Výboru našeho, jakmile postřehla, že chceme opravdu rozrušit pouta českého rolníka, že cítíme demokraticky. Bylo neméně zajímavo pozorovati, jak ten vlastenecký „náš“ hrabě Lev Thun beze všeho vzpouzení se vypisoval v Čechách volby do frankfurtského parlamentu, zatím co my bláhovci se domnívali, že aspoň v té příčině smýšlení naše jest souhlasné se smýšlením kruhův dvorních a šlechtických.

„Nepochopitelným“ zůstává onen čin hr. Lva Thuna historiku Jakubu Malému po dnešní den! Avšak ještě větší illusí oddávali se vlastenci naši, když domnívali se, že živlové oni nebudou překážeti našemu snažení po svézákonnosti a svéprávnosti, aniž vezmou pohoršení z našeho vrozeného citu slovanského, jemuž měl býti dán průchod sjezdem slovanským. Což jsme jim nevysvětlili vše tak loyálně? Což jsme jim nedokazovali, že nechceme jiného, než zachrániti Rakousko proti Velkoněmcům a Maďarům? Že v obraně svého práva, své svobody a svého života bráníme zároveň dědictví dynastie? Logika těch kruhů zněla však zcela jinak. Byli bychom se jim líbili, jen kdybychom předně byli bývali svinuli ten prapor červenobílý a znali se pouze ku praporu černožlutému, a za druhé, kdybychom se byli odříkali té bohaprázdné svobody a toužili ne po svobodném, alébrž po šlechtickém Rakousku.

Naše hnutí bylo jim oživlým hrozným husitstvím. Oni přes všechno zděšení před republikánským hnutím německým zůstávali Němci a chtěli, abychom i my jimi byli; neuměliť si pomysliti Rakousko jiným, než německým. Naše rozhodné odřeknutí se Německa, nebylo jim tedy hrubě po chuti, naše rozhodné rozvinutí praporu slovanského, bylo jim však ukrutně proti mysli. Němcům a Maďarům chtěli vyhnati toliko toho „revolučního ďábla“ z těla, — nám Čechům ale kromě toho i to slovanství, i to „husitské“ vědomí české.

Role byly výborně rozděleny. Zatím co ministerstvo vídeňské všemožně pracovalo k tomu, aby český sněm buď vůbec nesešel se, aneb kdyby se sešel, aby byl stlačen na pouhý bezvýznamný provinční sněmík, jemuž by nebyla dopřána než asi 14denní lhůta života; zatím co maďarská vláda všechny páky nasazovala, aby zmařila slovanský náš sjezd; kníže Windischgrätz vyslán kamarillou tyrolskou do Prahy, aby vůbec co možno rychle skolil to „revoluční hnutí“ české, aby tu Prahu Svornosti a slovanských trikolor co možno nejdříve proměnil v tábor reakce, odkudž by se sebraly síly k výpravě na poražení Vídně i Uher. — Ano, tolik různých nám nepřátelských sil pracovalo současně proti nám. Což divu, že naši politikové nedovedli celé to pásmo křivolakých směrů prohlédnouti, což divu, že nedovedli v tom zmatku křižujících se nástrah a piklů rozeznati přítele od nepřítele a nalézti z osudného labyrintu pro nás východiště spásné? Spoléhali v dané slovo, spoléhali v tu „magnu chartu“ naši, jak nazývali patent z 8. dubna i tehda ještě, když ministerstvo vídeňské prohlásilo panem Pipitzem vypracovanou centralistickou ústavu říšskou ze dne 25. dubna, i tehda, když Pillersdorf ujistil stavy dolnorakouské, že nedopustí nikdy, aby český ten sněm se vyšinul k jakés státoprávní úloze, ba i tehda, když zbouřená Vídeň vymohla si ústavodárný říšský sněm o jediné komoře. Pravda, říšský ten sněm, maje býti složen na základě všeobecného práva hlasovacího, sliboval nám Slovanům přirozenou většinu. Ale navzdor tomu neměli jsme jej nikdy přijati bez protestu, nýbrž měli jsme přesně ohraditi a vytknouti svoje právo na samostatnost, měli jsme stůj co stůj chtíti napřed svůj vlastní sněm a prohlásiti určitě: o tom chceme rozhodovati pouze a výhradně sami ve vlasti své a pouze o ostatních věcech volíme pospolitě rokovati na sněmu celoříšském.

Poláci tak učinili. U nás ale pohříchu po celý květen vládla osudná politická nezralost. Nejen že Národní Výbor pod vlivem Thunovským připravoval ty státoprávně předlohy pro budoucí náš ústavodárný sněm tak loudavě, že koncem května nebylo o nějaké ústavě království pořád ještě při něm ani jasného ponětí, ale i když ozvali se hlasové upozorňující na ty protivy mezi dubnovou centralistickou oktrojírkou a naším právem — i naléhající důsledně na to, abychom se domáhali těch slíbených nám „odpovědných nejvyšších úřadů zemských co možna rychle: i tehda nebyli to pouze Thun a Němec Borrosch, kdož tomu odpírali, alébrž i sám Palacký mínil, že máme na vše to dosti času. — Týž nejčelnější politik náš v tehdejší své blahověrnosti měl netoliko hr. Lva Thuna za upřímného milovníka našeho národa, ale i samého knížete Windischgrätze pokládal za člověka šlechetného.“^[1]

Avšak zdravý cit lidu od první chvíle co tento generál znovu objevil se v Praze, velice se nepokojil a netušil odtud nic dobrého. Tím více, ano s Windischgrätzem přijelo do Prahy z Vídně i množství jiného panstva, které proslulo svou nevraživostí proti svobodě a hrálo zde jakousi úlohu „emigrantů koblenskych“. Bylť Windischgrätz Pražanům již z dřívějších dob znám co nejtužší aristokrat a zpátečník, jenž proslul pověstným slovem: „člověk počíná teprv od barona“. Vědělo se o něm jak chtěl již v březnu při pádu Metternicha ve Vídni do toho jen sekat a střílet a jak reptal, když mu toho císař Ferdinand Dobrotivý nedovolil.

Tuto předtuchu zlou, tuto nedůvěru a tyto úzkostné obavy lidu ztlumočily již dne 25. května 1848. „Národní Noviny“ velmi srozumitelně:

„Od nějakého času,“ psaly, „žijeme v nadobyčejně živém hnutí. S jedné strany dal nám nenadálý odjezd J. M. C. z Vídně příležitost k osvědčení věrné naší oddaností k němu; s druhé ale shluklo se zde tolik protivných živlů zpátečnictví najednou, že se každý rozumný a poctivý nad tím pozastavil. Neměj žádný za to, že Čechové pro svou věrnosť nechají na sobě dříví štípat… Jak máme svého císaře rádi, tak se budem pevně proti vší reakci bránit a všem nemilým živlům se opírat. Velkou nevoli a rozpálenosť zbudila v Praze zpráva o přítomnosti J. O. knížete Windischgrätze. Praví se, že je určen za velitele observačního vojska u Plzně. Dobře, nechť slouží svým uměním zemi a císaři, nechť ale také osvědčí své nynější smýšlení. Praha zkusila v dřevnějších dobách jeho přítomnosť a má ji tuze dobře v paměti, než aby byla nyní lhostejna. Posud neukázal, jak stojí smýšlení jeho ke stavu měšťanskému. Pověsti neobhájí jeho jména, ale mužná důvěra k lidu, který — není psota („Bürger-canaille“)… nýbrž také muž!

Kdo ale důvěru k lidu má za snížení své hodnosti, neobstojí mezi námi, byť i bylo každé pohlédnutí jeho bodák, každá myšlénka jeho prach a koule. Veřejné mínění se nedá zbraní rozehnat.“ —

Zde zříme již nakreslený obraz onoho „odporného junkéře“, jakého lid pražský viděl ve Windischgrätzovi. —

V takovém položení zastal tedy Havlíček při svém návratu Prahu, v takové nejistotě naši věc. — Nuže, zkusmež postihnouti pokud bystrý jeho zrak prohlédl celou tu spletenou tragoedii a pokud zdravý rozum jeho znal uhodit na pravou cestu v té mlze šalby a úkladův. Přátelé v redakci přivítali jej zvláštní zprávou. Předešlý zeměsprávce Čech, hr. Rudolf Stadion, byl dnem 1. dubna povolal k sobě 24 šlechticů a vzdělanějších národovcův našich a vyzval je, aby se s ním co zvláštní „guberniální komisse“ radili o potřebných opravách veřejné správy země chystaných k slíbenému nám sněmu. Komisse rozstoupila se po té v odbory a jeden z těchto odborův, jenž měl se radit o zrušení roboty, tedy o nejpalčivější otázce doby, usnesl se na tom, že bude své protokoly uveřejňovat v Havlíčkových „Národních Novinách“. Následkem toho hr. Stadion odporučil „Národní Noviny“ obcím českým. — Nyní ale hr. Lev Thun, jedva dosedl na slolec presidenta gubernia král. českého, ono odporučení „Nár. Novin“ ihned zase — — odvolal.

Tento skutek jevil se býti Havlíčkovi pro situaci příliš charakteristickým, než aby jej byl lidu českému nezjevil. To byla první jeho publicistická práce po návratu do Čech. Bylo dne 30. května, když čtlo se v „Národních Novinách“ toto zajímavé slovo redaktora k čtenářstvu: „Nížepsaný, ačkoliv nemíní a nechce vládě jenom odporovati, přece svobodu svého osobního smýšlení nikomu jinému zadati nehodlá a samostatně bude vždy na všechno, co se ve vlasti děje, patřiti. Proto také staral se hned po udělení svobody — nové samostatné Noviny zříditi.

Stalo se ale, že zemská správa Pražská tyto nové „Národní Noviny“ zvláštním cirkulářem obcím schválila, aby si je z obecních důchodů držely. Bylať to věc v každém ohledu přepodivná, že vláda rekomandovala časopis téhož redaktora, který dříve vždy u slav. úřadů za člověka „nebezpečně“ smýšlejícího a za buřiče platil a pronásledován byl, protože s národem upřímnějí smýšlel, než s vládou. Tuto podivnost ale nyní vysvětliti můžeme. Když předešlý nejvyšší purkrabí hr. R. Stadion známou komissi k poradám utvořil — ustanovila sekce pro robotní záležitosti, hlavně působením pp. Braunera a Strobacha, že protokoly své bude v „Národních Novinách“ ohlašovati, a proto požádala hr. Stadiona, aby tyto noviny českým obcím držeti povolil a schválil zvláštním cirkulářem. Cirkulář vyšel, ale známo, že od pp. ouředníků málo kde ohlášen byl, — nepochybně ze strachu před pravdou, — a kromě toho c. k. pošty málo kde předplacení na naše „Národní Noviny“ přijímaly, tak že nám onen cirkulář velmi málo prospěl, povážíme-li, že posud asi 1050 odběratelů máme, kdežto jest v Čechách nejméně 6000 českých obcí. —

Každý dobřesmýšlející uzná zajisté, že „Národní Noviny“ svobodu tisku nezneužívaly, neboť byla naše úhlavní zásada, že v tomto zmateném čase nesmíme bez potřeby občana proti občanu, stav proti stavu popuzovati a proto jsme mnohé věci, které nebyly dle vůle a chuti naší, raději mírnili, jen abychom bouři přirozenou ještě nerozpalovali. Odvoláváme se na úsudek veškerého čtenářstva svého.

Přece ale nynější náš p. správce zemský hr. Lev Thun za užitečné uznal, ono schválení novin našich opět cirkulářem odvolati (což se za nepřítomnosti redaktora přihodilo). Tím spůsobem tedy nám dlouho nesvítilo slunce příznivosti sl. vlády a od té doby budeme se zase jenom spoléhati sami na sebe, jsouce sami svým milostivým protektorem a v tomto stavu si přejeme setrvati až na věky. Myslíme, že za tento druhý cirkulář sl. vládě více povděčni býti musíme než za předešlý, neboť nás pochvalou svou (které jsme ale nehledali, jak nám pp. Strobach a Brauner, původcové její, dosvědčiti mohou) snad leckde v nemilé nám a nezasloužené podezření přivésti mohla.

Vůbec ale utvrdili jsme se tím v starém úmyslu svém, že nechceme nikdy s novinami svými v nějakém spojení neb svazku s vládou býti a byť si byla vláda jakákoliv, třeba úplně dle smýšlení s námi se srovnávající. — „Národní Noviny“ budou bohda vždycky, pokud redakce naše potrvá, věrny názvu svému, sloužiti budou jen národu, bez ohledu na všechno ostatní. Bude-li ale vláda naše tak, jak posavád pokračovati, přinuceni budeme chovati se úplně jako noviny opposiční.“

Však totéž číslo „Národních Novin“ přinášelo již hned také druhý článek z péra Havla Borovského, z něhož viděti lze, jak hned na první ráz Havlíček tušil nebezpečenství, které za jeho nepřítomnosti zdvihlo se a rostlo proti naší svézákonnosti.

Na vlastní domácí sněm český obrací co nejdůtklivěji pozornost lidu a takto zní jeho „prostonárodní slovo o volení poslancův na sněm zemský“ ze dne téhož 30. května 1848.: „Nynější sněm, ve kterém se rozhodne o celé naší budoucnosti a budoucnosti našich potomků, na němžto si my všickni sami dobrovolně ustanovíme pořádek, dle kterého se říditi chceme ve své zemi a kterému se pak každý dobrovolně podrobiti musí, — tento sněm jest nejdůležitější věc, jež se po 300 letech v Čechách přihodila a na které každému nejvíce záležeti musí.

Nehleďte při volení na žádnou důstojnost a učenost, ale volte si rozumné, zachovalé sousedy, kteří užívají důvěry vaší a jsou lidé samostatní, aby se nemuseli na nikoho ohlížeti. Hleďte na to, aby byli vaši vyslancové mužové světa zkušení, neohrožení, kteří dovedou pravdu každému do očí říci buďsi on kdokolivěk, třeba sám JMC. král náš Ferdinand! Nevolte nikoho, který již skutkem nedokázal v životě svém, že jest muž neohrožený, jenž od práva svého neupustí; z mužů učených nevolte žádné jiné než takové, kteří se již povždy co dobří vlastencové ukazovali, neboť jest zapotřebí, aby již Čechové nebyli v poddanosti u jiného národa, nýbrž aby ve své zemi ve vážnosti stáli. — Považte, že se na sněme rokovati bude o věci velmi drahocenné a že se všechno většinou hlasů rozhodne. Kolikráte se jen o několik hlasů rozcházeti bude a tito hlasové budou mnohému nesmírně drahocenní, drahocennější než mnoho tisíc zlatých stř. Nesaháme nikomu do svědomí, ale již jest svět takový, že člověk ztratí raději deset tisíc než padesát tisíc, a že tedy těmi 10.000 po těch 50.000 hodí. Krátký smysl dlouhé řeči jest, abyste volili muže, o kterých přesvědčeni jste, že jsou mužové svobody milovní a že se od nikoho uplatiti nedají.

Nedejte se od nikoho, buďsi velký nebo malý, žádným spůsobem nutit, abyste tomu neb onomu hlas svůj dali. Neb jakmile deputovaného si zvolíte, již více práva nemáte v něčem mu poroučeti neb zakazovati, nýbrž on sám dle své vůle za vás mluviti a jednati smí tak, jak za dobré uzná.

Právě proto musíte o to dbáti, aby muž od vás vyvolený tak smýšlel, jak vy smýšlíte. — Co se ostatně stavu deputovaných týče, doufám, že již váš vlastní rozum vám poví, jak se zachovati máte. Považte, že na tomto sněmu bude ještě celý starý sněm, to jest asi 200 šlechticů, kteří právo měli na sněmy choditi, pak asi 90 deputovaných větších měst a asi 220 deputovaných ostatního lidu venkovského. Mnoho se na sněmu jednati bude o porovnání poddaných dosavádních s vrchnostmi. (Neboť poddanství přestati musí!) Vyvolíte-li si tedy poslance takové, kteří více o vrchnosti než o poddané pečovati budou, jistě si špatně ustelete. Z toho ohledu bojovali jsme v Národním Výboru mnoho o to, aby ouředníci voleni nebyli, když jsme ale nic nepořídili, zůstala celá věc jen na vás a vaší opatrnosti.

Pomozte si sami, koho nechcete volit, nemusíte. — Též vám výstrahu dávám, abyste pokoutní písaře a podobné lidi, ačby se váš prospěch vyhledávati zdáli, přece nevolili. Jsouť obyčejně povahy nejisté. Jak vám za peníze sloužili, budou sloužiti jiným, kteří jim více dají.“

Každý sobě zajisté povšimnul zajímavé té nedůvěry, jakou zde projevil Havlíček proti třídě lidí „učených“. Úvodem vynáší důležitost nastávajícího sněmu, jakoby se na něm měly projednávati největší záležitosti národa a státu českého a přece varuje jaksi před volením mužů učených na sněm. Avšak on sám po několika měsících vysvětlil nám tehdejší slova svá, to když co deputovaný poznal tvářnost říšského sněmu vídeňského a s politováním shledává, kterak na něm „skoro polovice poslanců nemá ponětí o všech těch věcech, kterých vědomost musí míti ten, kdo chce o budoucí ústavě tak neobyčejného státu, jako jest Rakousko, rokovati.“ Vina toho jest prý na voličích, neboť při volení poslance „hledělo se obyčejně více jen na dobrou vůli a známou poctivost, než na jiné schopnosti“.

Načež pokračuje doslova: „Jáť zajisté nemyslím nikdy, že jen tak zvaní lidé studovaní ke všemu se hodí, ba naopak, uznávaje mnohé poklesky školské moudrosti, vždy jsem byl přítelem zdravého rozumu, kterým častěji Bůh mnohého rolníka hojněji obdařil, než leckterého doktora a proto také jsem sám v „Národních Nov.“ radil, aby se do našeho českého sněmu, ve kterém se mělo jen o domácích věcech jednati, volili rolníci. Avšak jsou opět věci, ve kterých pouhý zdravý rozum bez náležitých vědomostí spíše uškodí, než prospěje.“

Což platí prý zejména při zdělávání konstituce. „Tu jest nezbytně zapotřebí mužů politicky vysoce vzdělaných, obohacených všemi potřebnými vědomostmi státoprávními, aby národ na konec a pozdě nezplakal.“

Z toho vidíme, že Havlíček již koncem května 1848. pozbyl víry, že by sněmu českému bylo dopřáno zdělávati ústavu pro samostatné Čechy. Zato však soudil, že se veliká věc osvobození půdy, tedy úplné zrušení svazkův poddanských a roboty vyřídí na tom sněmu a v tom již poznával dějinnou jeho důležitost pro věc našeho národa. Neboť teprv osvobozením našeho rolnického lidu počínáme býti znovu národem.

Tolikéž neklamal se, jakož z „prostonárodního slova“ jeho patrno, Havlíček o pravděpodobné povaze nastávajícího sněmu, že totiž oněch 200 šlechticův vtiskne mu asi ráz převahou konservativní.

V tom stihly do Prahy vážné zprávy o nových bouřích vídeňských a o tom, kterak zbylé tam ministerstvo kleslo docela v moc vítězných demagogův. Následkem toho český zeměsprávce hr. Lev Thun měl za povážlivé, aby déle ještě řídil se rozkazy takovéto, „v jednání svém nesvobodné a pod terrorism revoluční schýlené vlády“. Zkusil v prospěchu dynastie emancipovati se od Vídně a zřídil sobě jakous „vyšší radu“, jejímiž členy byli Borrosch, Brauner, Palacký, Strobach, hr. Wurmbrand, hr. Alb. Nostic a Dr. Rieger. Poslednější dva vyslal za císařským dvorem do Inšpruku, aby tam vymohli schválení tomuto činu z nouze. Ale ministerstvo vídeňské protestovalo rozhodně proti zákonnosti této prozatimné vlády české a v Inšpruku váhali s jejím uznáním. Nevědělo se tedy v čí rukou vlastně jsme, kdo že naším vlastním pánem: zda hrabě Lev Thun, či kamarilla Inšprukská, či ministerstvo vídeňské. Ale nebolela nás hrubě tato anarchie, neboť mysl a naděje všeho národa byla touž chvílí zaujata zcela velkolepým sjezdem slovanským, jenž se dnem 2. června v Praze slavně zahájil a na kterémž Havlíček zastával úřad tajemníka.

Mohutný, ba přímo uchvacující byl dojem, jakéž vzbuzovalo rokování prvního toho sboru sbratřených národův slovanských v zlaté Praze. Avšak jakkoliv radostné byly naše city nad touto manifestací našeho slovanského uvědomění, nad touto šírozvučnou demonstrací naší statečnosti a solidarity, — přece nebylo národu našemu v těch dnech volno u srdce. Cítili jsme takřka instinktivně, že radost ta není nám přána, že zbude trpká sedlina na dně té číše blaha nám se mihnuvšího. Neboť cože znamenal ten ruch v táboře zpátečnictva? Co ty schůzky aristokratův u knížete Windischgrätze, co to častování vojska se strany šlechticův, co ty nakvašené řeči důstojníků Windischgrätzových proti občanstvu? A při kom stála vláda? Při nás, nebo při těchto strůjcích reakce? Jednání její bylo dvojsmyslné, váhavost její u svolání sněmu českého a u zřízení slíbených nám nejvyšších úřadův pro království české, stávala se napořád podezřelejší.

Tu — právě an zahájen sjezd slovanský, počal hr. Lev Thun redakcí p. Tomkovou vydávati si v Praze svoje vlastní vládní noviny, „Pokrok“…

„Bohudík,“ zaradoval se Havlíček, — jakmile uslyšel o skutku tom. „Nyní bude snad aspoň mezi námi jasno!“ — A hned na to 6. června prohlásil svoje „Národní Noviny“ za opposiční, odůvodniv své rozhodnutí tímto vyjádřením v čele listu:

„Dnešním dnem vyjde první číslo novin „Pokrok“, které bude vláda naše ve svém smyslu vydávati. Poněvadž tedy nastoupila doba, kdežto může vláda sama smýšlení a jednání své zastávati, majíc k tomu zvláštní svůj časopis: můžeme nyní již směle odporovati vládě ve všem tom, co se nám k prospěchu národa českého býti nezdá. Až posavád, ač se nám mnohé velmi nelíbilo, šetřili jsme vládu co bezbrannou a nezvyklou ku konstitučnímu zápasu v novinách. Krátkými slovy řečeno: Prohlašujeme „Národní Noviny“ za noviny opposiční. V budoucím čísle podáme své politické vyznání víry, aby každý sám dle svého dobrého svědomí usouditi mohl, chce-li držeti s námi, neb býti proti nám.“

Až dosud spatřoval se od prvopočátku v každém čísle „Národních Novin“ a sice v samém jich průčelí hned pod nadpisem tento stálý program Havlíčkův:

„Skutečná rovnost národností. Spojení zemí koruny naší. Zrušení práv feudálních. Rovnost všech stavů před zákonem. Soudy přísežných. Odpovědné ministerstvo pro korunu naší. Všeobecný sněm celého národa. Národní gardy všude. Úplná reforma škol a úřadů.“ — Lapidárním těm heslům chtěl nyní Havlíček dodati váhy tím, že je podepřel zásadami svého přesvědčení, z nichž je byl vyvážil. Nikdo neměl býti o jeho smýšlení politickém zůstaven v pochybnosti a omylu, ani vláda, ani Němectvo, ani národ český. Učinil to jak byl připověděl hned na zítří.

„Zásady „Národních Novin“,“ zněl nadpis památné té deklarace, v níž Karel náš takto se osvědčuje:

1. Blaho a sláva národu česko-slovanského jest náš nejhlavnější oučel, k tomu směřujeme všemožně a hotovi jsme všeho jiného, buďsi to cokolivěk, odříci se, kdyby to blahu a slávě českého národu překáželo.

2. Rovnost mezi Čechy a Němci… Naše mínění jest: Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí strany národnosti své v úřadech i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.

3. Kdokoli se proti spojení Moravy a Čech protiví, toho za zrádce národu považujeme a za ouhlavního svého nepřítele. Neboť jenom skrze toto spojení může kvésti blaho a sláva lidu moravského i českého.

4. Žádným spůsobem nechceme býti provincií rakouskou: nýbrž koruna česká požívati musí ouplné samostatnosti, čím větší tím líp, tak aby Rakousko (nepřijmeme-li jiné jméno místo tohoto u mnohých národů nenáviděného) bylo jen foederace (spolek) samostatných zemí a národů.

5. Ostatně se samo sebou rozumí, že držíme a držeti budeme stranu demokratů, to jest ouplná rovnost všech občanů před zákonem. Ačkoliv jsou a vždycky býti musí ve světě nerovnosti, jak ve jmění, tak ve schopnostech a zásluhách: přece před zákonem stejně platiti musí každý občan, buďsi bohat neb chud, šlechtic nebo nešlechtic, učený neb neučený.

6. Všech stavů si vážíme, pokud jiným neškodí a nepřekážejí. Privilegie šlechty, které ostatním stavům škodí a překážejí, buďtež zrušeny.

7. Co se náboženství týče, ctíme každé upřímné a svědomité přesvědčení: ale nenávidíme pokrytce, kteří očima vždy k nebi míří a rukama se světa chápají, kteří nemajíce v srdci žádné náboženství, před světem největší nábožnůřstkářství provozují a zuřiví odsuzovatelé jsou všech, jenž mínění své upřímné poctivě povědí.

Katolickou církev považujeme za hlavní zemskou, avšak aby ostatní církve v zemi naší uvedené ouplné požívaly svobody. Reformy katolické církve, které za potřebné považujeme a o které vždy bojovati budeme, jsou:

Zrušení celibátu, aby kněz byl občanem skutečným a neprotivil se přírodě; zřízení více biskupství, aby biskupové zase byli jen starší kněží, ne pak magnátové světští; uvedení národního jazyka do církve místo latiny, synody církevní, zrušení patronátu, postupování podle zásluh, zrušení štóly, desátku atd. a uvedení stálých slušných platů, spojení učitelského a kněžského stavu v jedno.

8. Budeme vždy směřovati k tomu, aby vláda obětovala na školy a na vzdělání nejméně desetkrát tolik co posud, na vojsko ale a na diplomaty zase jen 1/10 část toho, co posud.

9. Strany ouřednictva jsme přesvědčeni, že časem svým na třetinu zmenšeno býti může a to ještě k většímu urychlení prací. Ouředník jest služebník země: obce jsou zcela svobodné ve své administraci.

10. Co se zřízení zemského týče, přejeme si jednu komoru, ve které všechny druhy občanů dle přirozené váhy své náležitě hlasu míti budou. Když tři sněmy po sobě na něčem se usnesou, budiž to zákonem i bez královského potvrzení jako v Norvéžsku.

Zjevně jsme pověděli oučel svůj, aby každý též zjevně s námi neb proti nám býti mohl, jak za dobré uznává. My, bohdá, dovedeme hájiti tyto své zásady proti všelikým námitkám.“

A v tomže čísle 52. „Národních Novin“ ze dne 7. června 1848. zahajuje Havlíček již také svou publicistickou opposici jadrným a řízným poznamenáním celé té dvojliké, podezřelé hry, jakáž provozovala se s námi od samého počátku konstituční éry. — Jako v zrcadle obráží se v článku tom onen předůležitý kus tehdejší politiky vládní, jenž podnes čeká na svého dějepravce. — Čtouce tu polemiku Havlíčkovu, takřka znovu cítíme zimničné ono chvění teskné nejistoty a hlodavé nedůvěry, jakáž tehda lomcovala českou Prahou.

Stůj proto i zde rovněž poučný jako charakterický článek ten v znění doslovném:

„Rádi bychom se již jednou dočkali konce té podivné komedie, kterou s námi Slovany naše vláda již hraje od času udělení konstituce. Věru, již nás omrzela znamenitě ta jednotvárná hra. Ačkoli se dobře věděti mohlo, že vláda si nepřeje býti pod Frankfurtským parlamentem, přece nám Čechům mermomocí nařizovala voliti, nepochybně jen proto, aby nás a německé krajany naše hodně jednoho proti druhému rozdráždila (divide et impera). Zatím ale známí svobodomyslní Stavové Moravští se také proti Frankfurtu prohlásili, nejpěknější důkaz, že tajné k tomu pokynutí od vlády míti museli, neboť nemáme důkazů, aby páni Stavové Moravští něco učinili co se vládě nelibí.

Chorvatům vláda ustanovila bána, učinila jej velitelem hranice vojenské — a pak jej zas jiným nařízením podrobila ministerstvu uherskému a vydala jej tím do takových okolností, že jej Maďarové zjevně za buřiče mohou prohlašovati. Polákům dalo ministerstvo na žádost jejich odpověď, kterou, abychom málo řekli, nestydatou nazvati musíme.

Celému světu bylo patrno, že udržeti Rakousko jen na nás Slovanech záleží: a naše milostivá vláda přijímala od nás pokorné osvědčení naší oddanosti, přece ale pro nás nic posud neučinila a nechala nás vždy bojovat ne jen s protivnými živly, nýbrž i se zákonem. Což pak si myslíte, že Slovan jako ono známé otrocké zvíře vám nohy přec lízati bude, třeba jste jej kopali?

Nyní máme druhé jednání této komedie: náš pan gubernátor hrabě L. Thun ustanovil si sám nad sebou provisorní vládu, to jest asi, jako by dosazoval kaprál důstojníky; vysláni jsou deputovaní k J. M. C. o potvrzení, a ejhle! ministerstvo vídeňské protestuje slavně proti tomu kroku hr. L. Thuna! — radujíc se jistě potají z toho, co hr. L. Thun učinil.

A náš Národní Výbor? ten jest pouze proto, aby se tam dvakrát za týden mluvilo, aby ti nepokojní lidé měli příležitost hráti si na parlament jako děti. Vláda nechá Nár. Výbor rokovat a sama dělá — co chce.

„Táži se, kde ukázala posud vláda naše upřímnou chuť býti konstituční, a uvésti ve skutek to, co národu českému přislíbila? Nikde, vyjmeme-li to, že vydává plakáty ve dvou jazycích.“

Rieger meškal co vyslanec Thunův stále ještě s hr. Nosticem u dvora v Inšpruku a vymáhal tam přes odpor vídeňských ministrů Wessenberka a Doblhoffa, audiencemi u arciknížete Františka Karla i arcikněžny Žofie, onen svolávací patent pro český sněm ze dne 6. června 1848., který podnes čeká na své provedení — Havlíček ale již zatím v Praze tušil, že to s tím naším sněmem jaksi podivně dopadnouti může. Duch panující mezi šlechtou v Praze shromážděnou za děly Windischgrätzovými nevěstil nic dobrého, a tolikéž ruch volební po venkově prozrazoval rejdy zpátečnické, které svědčily neklamně o tom, že chce aristokratie a tož nepochybně s vědomím hr. Lva Thuna na sněmu českém překaziti všeliké zákony liberální a demokratické a použíti za to své převahy k loyálním osvědčením na prospěch návratu k absolutismu.

Havlíček měl za svou povinnost udeřiti na ty úklady. Pozvedá dne 8. června svého výstražného hlasu: „Diviti se musíme nepořádkům, — horlí — s jakými vláda naše k tomuto prvnímu důležitému kroku obnovení vlasti naší přistupuje! Dne 15. má býti všude volení skončeno a posud ani instrukce všude rozdány nejsou! Komissaři ještě z Prahy neodjeli a slyšíme, že již leckde voleno bylo. Mezi lidem roztrušují se podivné zprávy, že nemůže býti nikdo deputovaným, kdo 6 škol nestudoval, kdo německy neumí atd. Vy pánové! kteří snad rozličnými pletichami při volení na svou stranu verbovati zamýšlíte, pamatujte na to, co se stane, podaří-li se vám sestaviti sněm reakcionářský, který by snad jednal proti národu! Pamatujte, v jakém čase žijeme a že takový sněm nevyhnutelně povede k revoluci, k bouřkám a záhubě země! Ani Vy svého cíle nedojdete a přece na celou zemi uvádíte veliké neštěstí. Starejte se raději sami o to, aby byl sněm svobodomyslný, rozumně smýšlející… My se sněmu nebojíme. Ať si je jakýkoliv, proti svobodě a právu nesmí nic ustanoviti, neboť národ ještě příliš dobře pamětliv jest sobě své síly.“

Tato mluva muže tak rozvážného projevovala velikost nastalého svobodě nebezpečí. V ní ozývala se již nevyhnutelnost nadcházející katastrofy.

Zatím co takto poctivý Karel náš zakřikoval ještě jednou reakci, Windischgrätz již svážel svá děla a konal své vojenské přípravy. Tři dni na to nastal — výbuch. Ona to osudná srážka mezi bezbranným lidem a vojskem, vyrazivším v poledne na Sv. dušní pondělí r. 1848. z Windischgrätzova paláce. Podrážděný lid počal vytrhovati dlažbu pražských ulic a reakce měla, po čem toužila: barikády s českými prapory a slovanskými trikolorami, kterých mohla dobývati, aby v několika dnech vztýčila svůj prapor vítězný nad pokořenou, slovanskou Prahou…

---

1. Viz Radhošť III. díl.