Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XV. Za důležitým posláním

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XIV. Obrana proti Frankfurtu	XV. Za důležitým posláním	XVI. Před výbuchem

Údaje o textu
Titulek:	XV. Za důležitým posláním
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 161–171. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Jako skalní orel za úsvitu do vzdušných výšin vzlétá, aby první v zlatém moři paprskův vycházejícího slunce osvěžil svoje perutě, tak bystře vznesl se duch Havlíčkův v těch dnech věkopamátných. Byl smělý a svěží jakoby znovuzrozen, — byl rázný a křepký k neunavení. Taká byla jeho horlivost pro věc národa, taký zápal jeho pro myšlenku, že zapomínal takřka sám na sebe, že dovedl sobě odepříti i těch chvil blaha nejdražšího, jaké skytá mladému muži jedva založený krb přemilé domácnosti, v níž bije proň srdce nejupřímnější. Měl ve své šlechetné, jemné Julii ovšem ženu, která sama oddychovala touž svatou láskou k věci naší, která rozuměla svému Karlu a s nejmilostnější něžností odříkala se bez povzdechu zábav, požitkův a příjemností nového žití, o nichž snad druhdy snívala.

Již samo řízení jedva založeného listu, jemuž byl Havlíček vytknul v také době úkol tak veliký, zaměstnávalo rozeného žurnalistu měrou nemalou. Havlíček býval první v redakci, pročítal veškeré noviny, veškeré korrespondence, řídil a obstarával vše od rána do noci s neúmornou veselostí mysli. Ale vedle těchto klopotných péčí s redakcí a tiskárnou, kteráž ke všemu ještě nalézala se přes kolik ulic od redakčních místností a v níž vídáno jej zaměstnaného probíráním rukopisův, neb povzbuzujícího sazeče k čilosti, mnohdy ještě pozdě po půl noci; — Havlíček nechyběl při žádném důležitějším podniku politickém a národním, v žádné závažnější schůzi vlasteneckých spolků, v žádné poradě Národního Výboru, do kterého již v březnu zvolen byl a v němž s neobyčejnou bodrostí, pronikavostí a opravdovostí pracoval v sekci jeho deváté, jež měla na péči poměry Čech k Moravě a Slezsku, k ostatním zemím Rakouska a k Německu.

Jakým byl Havlíček co spisovatel, takým byl i co řečník. Táž přímost a neohroženost u projevu zralého náhledu, táž pevnost v přesvědčení o pravdě hájené zásady, totéž bystré prohlédání ku jádru věcí a tvoření si o nich úsudku samostatného, charakterisuje Havlíčka rovněž u psacího stolu jako na řečništi. Nebyl obdařen skvostným a vzácným darem oné výmluvnosti libozvučné, jež fascinuje posluchače krásou svých obrazův, period i okřídlených slov.

Neměl onoho zlata v hrdle, jímž okouzloval Vergniaud, Daniel O’Connell i Košut Lájoš. „Avšak,“ podotýká prostě i dobře Rittersberg: „volil bych zajisté raději bojovati proti hřímajícímu proudu květnaté a jakkoli krásochutné výmluvnosti Riegrovy, nežli proti Havlíčkovi.“ — Mluvil poněkud rychle, ve větách úsečných, bez pathosu, bez obrazů. Ale co slovo, to křemen. Vždy přesná logika, vždy jadrnost střízlivého rozumu a energie přesvědčení, od kterého nepopustil a nedal se odvrátit žádnou autoritou, kromě důvodu rozumného. Slyšme jej pro příklad, an hájí v plné schůzi Národního Výboru rovné právo selského lidu s městským, co do jeho zastoupení na budoucím sněmu českém, proti Palackému, Riegrovi, Trojanu i Braunerovi. První sekce Národního Výboru pracující o volebním řádu pro příští český sněm (zpravodajem byl Rieger), navrhovala, aby města obdržela jednoho poslance již na 6000 obyvatelů, venkov ale teprv na 20.000, kteroužto přednost měst odůvodňoval Palacký tím, že prý jest ve městech více bohatství, vzdělanosti a průmyslu, než po venkově, pročež prý slušno, aby města větší váhu měla. Naproti tomu však vystupuje Havlíček a praví: „Když se mezi jednotlivci žádného rozdílu nečiní a všickni direktní daně platící občané stejné právo mají, proč by měla města nějakého privilegium užívati? A to jest jistě privilegium a nespravedlivost, když 6000 tolik práva míti mají jako 20.000. Ostatně ani to nestojí za takovou nespravedlivost, proto že beztoho těch několik deputovaných z měst rozhodujícího hlasu míti nebudou.“

Trojan a Brauner přimlouvají se za přednost městům, hlavně z toho důvodu, aby prý byli na sněmu mužové, kteří by ve věcech průmyslových vysvětlení podati mohli.

K. Havlíček: Proti tomu musím namítati, že není zapotřebí k vůli vysvětlení průmyslových záležitostí zvláštní representace měst. A když bez toho ani politický stav mnohem důležitější u nás žádnou zvláštní representaci míti nemá, nač průmysl měst? (Oudové sekce volají. „Vždyť jest rolnictví zastoupeno!“) Pravím, že není, proto že mezi voliči na venkově nemají skuteční sedláci a rolníci většiny hlasu, což se i ukáže na letošním sněmu.“ Palacký: Nesmíme jedním skokem všechnu minulost zastříti a jako tabulam rasam učiniti, jest zapotřebí šetřiti poněkud měst, jež representují industrii.

K. Havlíček: Upírám, že by města u nás representovala industrii, a zdá se mi, že sekce jen nápodobňovati chtěla jiné země. O městech, ku př. anglických, ovšem se může říci, že representují průmysl, ale ne o našich. Co jest průmysl? Fabriky a řemesla. A tu kromě Prahy a Liberce nemáme dosud hrubě průmyslových měst. Fabriky právě nejdůležitější jsou v kraji a řemeslníků je též v okrsku 20.000 obyvatelů více, než ve městě o 6000 obyvatelích.“

Dr. Kliebert klade opět důraz na zastoupení intelligence, kteráž prý jest soustředěna přece jen ve městech a nikoli pokraji. Havlíček: Dru. Kliebertovi musím namítnouti, že potom sekce velmi otčímsky o intelligenci se postarala, myslela-li, že 14 deputováných, které městům nad právo přidává, má zastupovat intelligenci. Intelligence dovede sama si proklestiti cestu na sněm a jsem přesvědčen, že si aspoň na druhý sněm všecky okresy intelligentní lidi za zástupce zvolí a ti pak i průmysl dovedou zastoupiti.

„Pravím tedy ještě jednou, že tato přednost měst jest zbytečná nespravedlivost, proto že beztoho městům nic platna být nemůže pro malý počet jich deputovaných.“ — Tak přísně dbal Havlíček o rovnost a spravedlivost při udílení práv občanských. — Rovněž se neohlížel na to, že Palacký a Strobach horlili s většinou pro sněm český o dvou komorách. Havlíček podle přesvědčení svého hájil s Ruppertem jedinou sněmovnu a — „pře byla dosti důrazná a dlouhá“.

V systému dvoukomorním spatřovalť Havlíček škodnou aristokratickou instituci. „Dvě komory měly by jen tenkráte smyslu, kdyby se obíraly buď rozličnými předměty, anebo kdyby jedna druhé podřízena byla jako soud první stolice appelačnímu. Pakli se dvě sněmovny obírají těmi samými předměty a nadány jsou rovnou mocí i váhou, plýtvá se zbytečně časem i silami, aneb dokonce nastoupí škodlivé tření a navzdory. K čemu mluviti dvakrát a na dvou místech o jednom předmětu? Proč znesnadňovati si vzájemně činnost závažím jedné komory proti druhé? Jsou-li ti, kdož se chtějí vybrat do vyšší sněmovny, snad moudřejší a v politice zkušenější, pak se jistě také dostanou do komory lidu; nejsou-li, k čemu pro ně zřizovat zvláštní sněmovnu?“ Takové byly důvody Havlíčkovy. Mohli jej přehlasovati, ale nedovedli jej přesvědčit o jiném.

Z poradní síně Národního Výboru chvátá pak opět do hlučné sborovny „Svornosti“, tohoto bojovného tábora pražské demokracie, jenž jest postrachem všech šosákův a Frankfurtistův, jenž má v čele národovce, jako byli hrabě Vojtěch Deym a baron K. M. Villani, a o jehož založení Havlíček nemalou získal si zásluhu. Zde, oděn v malebný šedý kroj s červenobílými šňůrami, na hlavě kozačkou huňatku s červeným zdobením, cvičívá se Havlíček chutě ve zbrani, za prozpěvování rázné Kolárovy:

„Komu Hus a Žižka platí
více, nežli všickni svatí,
toho chrání pekla vzdor:
Svornost! Svornost! Český sbor!“

Cvičeliště střídá se v krátce opět se schůzí některé vlastenecké jednoty aneb s poradou nějakého výboru a tak bez oddechu napořád den za dnem! Nelze si dnes učiniti ani dosti jasnou představu o klopotném ruchu oné pohnuté doby. Pouze těm, kdož sami prožili tehdejší dny v Praze, oživí vzpomínka na mysli obraz onoho zimničného vzrušení, oné všeobecné rozechvělosti nervův všeho národa.

Jaké to vzněty, jaké naděje a jaké obavy! Každý tuší, že nadešla hodina velikých dějův, že hraje se o naše bytí a nebytí. Královským patentem z dne 8. dubna 1848. byla království našemu slíbena svéprávnost a svézákonnost v konstitučním Rakousku. Měli jsme obdržeti svůj sněm, který by „o všech věcech zemských rozhodoval“, ba měli jsme obdržeti i nejvyšší úřady zemské, odpovědné sněmu českému. — Ale byla vskutku také při Vídni vůle upřímná dostáti nám poctivě v slovu? Již v dotčeném patentu samém byly dvě podezřelosti, jichž si ovšem v první chvíli radostné dobromyslnost a nezkušenost naše hrubě ani nevšimla, které ale nyní počaly dotírati na mysl obecnou a vzbuzovati nedůvěru. Předně byl nejdůležitější požadavek náš, který se týkal společného sněmu Čech, Moravy a Slezska, čili obnovení jednoty koruny české, v patentu samém již odkázán do kompetence příštího sněmu — „Našich říší, kdežto země Česká, Moravská i Slezská zastoupeny budou“ — t. j. ne my Čechové, Moravané a Slezané sami měli rozhodovati o spůsobě našeho spolužití, alébrž většina parlamentu vídeňského. Tím vloženo rozhodování nad korunu českou do rukou mimočeského parlamentu, což byl zjevný útok na samostatnost a svrchovanost země české. Že se to sneslo s naší strany bez protestu, mělo důvod svůj ve velikých nadějích, jež kladli jsme do síly našeho sněmu českého, v němž ponejprv i stav selský a městský měl býti zastoupen.

Poněvadž se pak tomuto našemu zastupitelstvu v patentu dubnovém výslovně přiznalo právo, že má rozhodovati „o všech věcech zemských“, představovali jsme si v blahém optimismu svém, že bude to sněm ústavodárný, pravé svobodné zastoupení národa, které vypracuje řádnou liberální ústavu pro samostatné Čechy, jejížto nárys měla připravovati II. sekce Národního Výboru. Toužili jsme asi po takové autonomii, jakou mají dnes Chorvaté, a nedbali, že je nám tak neurčitě připovězena.

Doufali jsme, že dosáhneme samosprávy a svézákonnosti v záležitostech politické správy země, v soudnictví a vyučování, krom toho ovšem též ve financích zemských; za to jsme byli volni ponechati záležitosti obchodní, vojenské a zahraničné i s náležitým k nim hospodářstvím berním a finančním, jakož i zákonodárství o hmotném právě občanském a trestním moci ústřední ve Vídni…

Pouštěli jsme tedy notný kus z pravé samostatnosti Čech, ale činili jsme tak v naději, že nám za to poctivě bude necháno ostatní. Chtěli jsme dle slov Palackého utvořiti Rakousko i kdyby ho nebylo, poněvadž jsme v něm doufali nabýti nejbezpečnější záštitu proti nájezdům lakoty cizinské; a proto jsme byli ochotni postoupiti ze svého přirozeného práva, cokoliv k udržení jeho moci a jednoty vidělo se nám býti nutným.

Než, jakých zkušeností jsme za tuto obětavost svou doznávali den za dnem? Pravda, zemská vláda nechala po boku svém rokovati Národní Výbor o předlohách pro budoucí sněm, ale o svolání sněmu samého nebylo pořád slechu. Za to však šlechta na Moravském sněmu ničeho nechtěla slyšet o spojení Moravy a Čech, za to vídeňské ministerstvo pořád více povolovalo Frankfurtem zmámené a demagogy zjitřené Vídni v její choutkách německých i centralistických, za to vždy mocnějším příbojem dorážel na život nás Slovanů rakouských, revoluční ruch německý a maďarský směřující svornou nenávistí i silou uvědomělou k rozchvácení Rakouska a k utvoření tu říše velkoněmecké, onde velkomaďarské. Nebezpečenství záhlady šklebilo na nás svá ústa smrtící v pravo v levo, ale ve Vídni pořád nerozuměli našemu volání, byli k našim životním požadavkům pořád hluchými i němými.

V těch okolnostech procitl pud sebeobrany u nás jako u Jihoslovanů téměř soudobně. „Nečekejme od nikoho jiného pomoci kromě od vlastní družnosti a statečnosti. Když se naši nepřátelé vůkol dorozumívají pospolu o naše uhnětení, tož dohodněme se konečně již my rodní bratří o své pospolité uhájení se.“ — Tak vznikla myšlénka památného sjezdu slovanského mezi národovci pražskými i záhřebskými.

Nikdo ji nepropagoval s větším zápalem nežli Havlíček. A byť i pro první čas, mínil, takovýto náš sjezd nebude více než demonstrací, již tím vyzískáme nesmírně, již tím zajistíme sobě Moravu a naženeme respektu Němcům jako Maďarům. Však sjezd ten může se státi zcela dobře základem i stálé svorné akce nás Slovanův rakouských za účelem rovnosti a svobody pospolité ve způsobě federativního Rakouska. — Ovšem bylo překonati jednu velikou obtíž: nechuť a nedůvěru to Polákův ke všemu, což slovanského. Oni museli býti získáni stůj co stůj pro myšlénku sjezdu, a byť si Maďaři i Němci všemi možnými svody je od nás odtrhovali.

Na účastenství Polákův záviselo vše. Nuž a tu se Havlíček odhodlaně nabídl, že sám se o to pokusí, aby Poláky haličské naší myšlénce naklonil. S rychlostí a rázností, jakou vše podnikal, cokoliv si byl zrale uvážil, rozhodl se ku opětné cestě do slovanských krajin a sice především do Krakova i Lvova a dnem 2. května se vskutku také z Prahy vypravil.

Mohlo se pochybovati, byla-li chvíle dobře volená, neboť v Krakově právě těch dnův bylať se strhla krutá potržka mezi vojskem a lidem, s nímž byla nevyzpytatelná politika vídeňská tak otčímsky nakládala, že by to bylo zpěnilo té doby i krev jinou než polskou. Jestli nám té svobody ukrajovali skoupě, — Polákům nechtěli povoliti dokonce ničeho, ba ani volného návratu emigrantům jejich! To přivodilo krvavou katastrofu z dne 26. dubna a krev občanská tekla po dlažbě krakovské.

„Přijeda dne 4. května večír do Krakova,“ píše Havlíček odtamtud, našel jsem město v takovém stavu, jakoby nedávno od nepřítele vydobyto bylo. Na mnohých místech vytrhána dlažba, okna rozbita, rozstřílena, leckde známky bomb a kulí, všude plno vojska, na rynku po celou noc u Sukenice stojí a bivuakuje asi setnina jako v poli před nepřítelem, ze zámku, dávného staroslavného sídla králů polských všude míhají se bílé kabáty „ochránců svobody a práva Poláků“, všude na vysokém zámku nyní v kasárny proměněném, viděti ještě místa, odkud se dávaly městu ony známé poslední důkazy královské a kus takového důkazu asi 5 liber daroval mi náš vel. p. Tupý-Jablonský, jenž zde na Zvierzynci farářem jest, na památku, jak se v Krakově slavilo udělení konstituce. Již po cestě skrze prusské Slezsko setkával jsem se s emigranty polskými, kteří pokládajíce mne pro českou bílou a červenou kokardu za Poláka, důvěrně mi výstrahu dávali, že, vracím-li se z Paříže, nebudu do Krakova vpuštěn, a vypravovali mi o všem, co se v posledních dnech přihodilo. Celá skoro emigrace opustila byla Krakov a ve Vratislavi se zdržovala.

V Krakově nemeškal jsem ihned obeznámiti se úplně s okolnostmi nynějšími a maje rozmluvy s muži nejrozmanitějšího smýšlení, s emigranty demokratické i aristokratické strany, s občany krakovskými radikálního i mírného smýšlení, s ostatními meškajícími šlechtici z Haliče a jmenovitě ze Lvova, s malými měšťany zdejšími, s židy, s českými ouředníky zde ustanovenými, s důstojníky vojska a konečně i s representanty zdejší — policie; a ze všech těch nejrozmanitějších krásných i ošklivých, voňavých a smrdutých kvítků utvořil jsem si konečně obraz pravdivý o stavu zdejších záležitostí vůbec, jakož hlavně o událostech v Krakově v nejposlednějších dobách. Nejlepší ovšem zprávy mi podal náš milý Jablonský, jenž jsa svědkem očitým všeho, nedívá se na události zdejší ani okem janičárů a satrapů systumu Metternichova, kteroužto roli zde bohužel naši odrodilci čeští co ouředníci a důstojníci vojenští hrají, ani zas s předpojatým srdcem utištěného Poláka, jemuž nedovolí cit národní, nechváliti všechny kroky krajanů svých a nehaniti všechno, co od nenáviděné vlády rakouské pochází; Jablonský, jediný snad v celém Krakově spravedlivý, jest soudce obou stran ve zjevném nepřátelství proti sobě postavených, poněvadž pouze srdce a rozum slovanský nestranně souditi může o těchto poměrech. Snažil jsem se dle možnosti vysvětliti Polákům nynější politiku českou, která u nich všeobecné pochvaly došla; když jsem ale mínění naše strany Polska přednášel, tu patrně rozpadala se smýšlení Poláků na dvě strany. Strana opatrná, mírná, srovnávala se s tím, že Čechoslované, Jihoslované a Poláci spojeni politicky a pomáhajíce jeden druhému, jistě a bezpečně dojdou společného oučele svého, jenž jest samostatnost a důstojnost národní a politická svoboda, a z toho ohledu hotova jest, obeslati sjezd slovanský v Praze ku konci máje vypsaný, bychom se tam společně poradili o záležitostech slovanských vůbec a rakouských zvláště. Ačkoli nebudou Poláci snad nikdy tak ouzce spojeni s náhledy českými, jako jsou Jihoslované, a ačkoli také není možná, tak upřímný a tuhý svazek mezi Čechy a Poláky utvořiti, jako jest mezi Jihoslovany a námi, přece doufám, že srozumění mezi Poláky a námi oběma stranám mnohé výhody přinese, zvláště v pádech nyní nepředvídaných, kterých se ale odříkati nesmíme za nynějších časů, za kterýchž jest všechno možné, i rozpadnutí rakouské říše.

Ubezpečen jsem, že při takové politice, jaká až dosud u ministerstva vídeňského v obyčeji byla, snadno ještě do zimy může býti veta po císařství rakouském, a ani my Čechové neuchráníme rozpadnutí jeho. Každý v politice zběhlý vyznati musí, že vlastně jen náhodě děkovati budeme, udrží-li se Rakousko, jistě ale ne ministerstvu, které za posledních dob všem svým národům (vyjma Vlachy a Poláky) přátelství své ukazovalo, jen že bohužel každému na outraty jiného kmenu. Tak na př. ze zdvořilosti k Němcům nařizovalo nám, abychom obeslali frankfurtský parlament, ze zdvořilosti k Maďarům nepovolilo žádosti Ilirů, ze zdvořilosti k Ilirům učinilo bana Jelačiče komandantem vojenského pomezí, čímž mezi Maďary zjevné zbrojení provolalo, ze zdvořilosti k části Moravanů špatně smýšlející nepovolilo spojení naše s Moravou proti zjevnému právu, vymlouvajíc se, že obě strany tázány býti musí. Taková politika znamená nikomu se nezachovat, sednout si mezi dvě stolice.

A z té příčiny musíme, ačkoli si upřímně přejeme trvání rakouské říše, přece i přípravy činiti a o tom pomýšleti, co počneme, roztrhneli se násilně svazek náš s Rakouskem a z této příčiny musí nám mnoho záležeti na srozumění s jinými přirozenými spojenci našimi.

Co se Poláků týče, počínají sice nyní rozuměti trochu co to jest vzájemnost slovanská; a přesvědčili se, že nejsme my přátelé vlády ruské. Mírná strana zdejší ve Lvově i v Poznani a nepochybně ještě více v království polském a na Litvě srovnává se mnoho s náhledy našimi, avšak prudká strana zajisté ještě několikrát strhne ssebou povážlivější krajany do neštěstí, jako ku př. v Krakově v posledních těchto dnech, jmenovitě 26. dubna, kde Krakov byl dvě hodiny bombardován kulemi, kartáči a kongrevskými raketami.

Popisy události té, které v pražských německých časopisech umístěny byly, pochází od zdejšího c. k. ouřednictva a jsou příliš jednostranné. Jisto jest, že obě strany chybily, ale větší vina jest na straně c. k. vlády, a pokud se úřednictvo v Haliči nezmění, pokud zde budou jen cizinci nejvíc ouřadovati, není pomyšlení na nějaký pokoj v Haliči. C. k. ouřednictvo a národní strana (o sedlácích zde řeč býti nemůže, proto že náležitého vzdělání nemají) stojí proti sobě ustavičně co zjevní nepřátelé a jeden druhého všelikými dovolenými i nedovolenými, lidskými i nelidskými prostředky zničiti usilují. Teď zde panuje generál Šlik, český pan, jehožto předek někdy před staroměstskou radnicí, co rebellant odpraven byl a který při příchodu svém zdejšímu obyvatelstvu prý pohrozil, že všechno rozstřílí, nebudou-li se dobře chovat.“

„Co ale překáží k ouplnému srozumění mezi jinými Slovany západními a Poláky, jest polská hrdost, nedočkavost a neznalství okolností. Polák (mluvím zde o větší části, ačkoli jsou výjimky malé) nezná nic než Polsko a Francouze, o Německu má již křivé náhledy, ale poměry Slovanů západních dokonce nezná…

Hrdost nedovolí Poláku mluviti a mysliti o něčem jiném, než o obnovení celé Polsky, jak byla za starodávna, to jest od Baltu až snad k Černému moři! Daleká cesta, marné volání! Co bylo, již nebude! I česká země sáhala jednou od Baltu až k Adrii, ale žádnému Čechu nenapadlo obnoviti tuto říši! To jest největší chyba, že v Polsku jen lidé bez zaměstnání, totiž šlechta ustavičně bez práce o politice přemýšlí a jedná. Jinak by byly cesty Poláků mnohem praktičnější: nebo člověk, který jinak zvyklý jest se životem zápasit, zná i všeliké těžkosti v politice zdravěji uvážit a dobré cesty hájit a nepouští se jako polský šlechtic bez vesla na moře. — A dokavad se nezmění tato stránka charakteru polského, pokavád sám lid polský neucítí potřebu samostatnosti národní: posavad nemají Poláci dle mého domění žádné jistoty k dosažení záměrů svých.“

List tento určen jsa pro veřejnost, nezjevuje, kterak Havlíček v příčině vlastního účelu cesty své pochodil. Avšak zjevují nám to dějiny. Asi touž dobou, kdy byl Havlíček dojel do Krakova, zvěděli Maďaři obsah dnem 1. května v Praze uveřejněného provolání ku sjezdu Slovanskému. Zlé svědomí jejich ihned bylo pobouřeno.

Ministr Bathyanyi neprodleně obrátil se na uherského ministra věcí zahraničných kn. Esterházyho: nelze prý pochybovati, že takovýto sjezd všech Slovanů rakouských znamenitě prý vzpruží odbojného ducha „slovanských rebellů“ v Uhrách. Mělo prý by se vše vynaložiti na jeho zmar. Nelze-li toho však více dosíci, tož nechť prý se aspoň za každou cenu zhostí rázu všeslovanského a stlačí na pouhý provinční sjezd Čechův. K tomu konci ať prý pohne Esterházy rakouskou vládu k tomu, by rychle usmířila Poláky co možná největšími koncessemi, „aby se na podporu svých tužeb neutíkali ku spolku s ostatními kmeny slovanskými“.

Ano, o to chytrým synům Arpádovým jednalo se: aby odvrátili od nás Poláky. Pak nebyl to více žádný sjezd Slovanův rakouských, pak byli by to vyhlásili za pouhou hromadu slovanských zpátečníkův, proti nimž všickni liberální živlové mají právo i povinnost vzhůru býti. Avšak tentokráte přišla maďarská čipernost přece jen pozdě.

Náš Havlíček bylť si přivstal a znal s Poláky promluviti tak bodře i tak přesvědčivě, že získal netoliko mírnější stranu knížete Lubomírského, nýbrž — což bylo vůči emissařům maďarským skutečným mistrovstvím, — i demokratickou stranu mezi Poláky pro sjezd Slovanský, na němž zasednouti měli ovšem též Rusíni, ba kdež měl se učiniti pokus o usmíření Rusínův s Poláky na základě poctivé rovnoprávnosti národní.

Dokázav v několika dnech tento skutek pravé dovednosti státnické, Havlíček chvátal z Haliče opět na jih slovanský, kdež ovšem již bylo dohodnutí daleko snazší, neboť tam již nesnesitelná panovačnost Maďarská dávno byla dýkami probudila touhu po solidaritě Slovanů rakouských proti zapřísáhlým zhoubcům jejich.

S vědomím radostným, že dílo krásné se zdaří a že ku zdaru jeho platně byl se přičinil, vracel se Karel náš po třech nedělích ze své agitační pouti do matičky Prahy, kdež jej s touhou očekávala milovaná jeho Julie, kdež kynul mu vavřín trním protkaný.