Kalendář Zlaté Prahy/1895/Jan Řepinka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jan Řepinka
Autor: Jan Václav z Finberka
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 8–14.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pan Řepinka byl sám doma. Choť jeho odhopkovala se služkou do trhu, aby koupila liberního kapra a liberní štičku k Štědrému večeru. Ani kdyby chtěl ven, nemohl. Dům byl zavřen, ženské měly klíč s sebou. Ostatně dům pana Řepinky byl stále uzavřen. Chodí prý té čeládky bez zaměstnání celé houfy, to by prý pan Řepinka musil míti činžák v Praze a ne jednoduchý domek ve Skutči, který beztoho je dole tak ukrutně dlouho prázden. Bodejť by nebyl! Pan Řepinka nevezme někoho jen tak. K čemu pak je ten krám, k čemu ? Aby se v něm prodávalo… Ale na neštěstí vždy hlásí se nájemník, který krámu nemá potřebí.

»Nu, a co pak, řekněme na příklad, budeme dělat?« ptá se vždy nájemníka.

»Jsem tu při soudu, jsem auskultant…«

»To jako, řekněme na příklad, ten krám nebudeme potřebovat, pane, pane…«

»Houžvatko, Houžvatko,« dodával pan auskultant.

»Řekněme na příklad, pane Houžvatko…«

»Ne na příklad, já jmenuji se tak skutečně,« znova vpadl mu do řeči pan auskultant.

Pan Řepinka podíval se naň, mrkl, až kůže kolem očí se mu proměnila v nesčetné záhyby, odplivl si a řekl trochu pohněván:

»No, řekněme na příklad, to není pro vás byt; tak velkého ani nemáte potřebí; myslil jsem, řekněme na příklad, že jsme juž aspoň tím adjunktem, jako je náš pan Šlechta, víme na příklad, pan Šlechta ze Všehrd. My jsme teprve, řekněme na příklad, jen auskultantem. Z toho bytu musilo by se hodně platit…«

A odešel.

Pana auskultanta nechal na chodbě. Urazil ho, pohněval…

V pokoji pan Řepinka tenkráte chodil tak rychle po koberci od dveří ke dveřím, že všickni kanárci, hejlové a skřivánci v klecích mlčeli. A přec jich bylo několik. Pan Řepinka byl toho milovník. Cvičil je zpívat podle kolovrátku, mluvil s nimi jako s dětmi a obsluhoval je celý den. To byla jeho celodenní a celoroční práce.

»To jsem mu dal!« oddychl si. «Myslí si, že jsem hloupý člověk, řekněme na příklad, nějaký balík z hor, ucho ze vsi, já ti povím, ty hošíčku, abysi věděl, s kým jsi měl tu česť. Já jsem pan Řepinka, majitel domu ve Skutči, měšťan, velitel hasičů, starosta besedy, člen Sokola, Naděje, člen veteránů, dávám jim desítku jako pannu každý rok, jsem ekonom, bývalý mydlář, voskář, svíčkář, jsem výborem dvou záložen, mám knížky od peněz, až v Chrudimi, v Mýtě i v Praze v bance mám sumičky, mám za domem lán pole až ke kříži, až ke žďárecké cestě, mně se říká voni, ty auskultánku jeden… Řekněme na příklad, jak takový člověk hned urazí panstvo, jakobych nerozuměl, že se ten člověk opravdu jmenuje Houžvička, vlastně ne, Houžvatka… »Ne na příklad, já jmenuji se tak skutečně« — si mně řekne, a dělá ze mne ťulpasa. Jdi! Hledej takový byt! Ani za zlatého koně takový byt se nenajde…«

Do pokoje vstoupila stará služka pana Řepinky a všecka se třásla. Přinesla mu dva krejcary; zůstaly jí od masa, jež kupovala na oběd.

»Milostpane, tuhle ráčej mít dva krejcary. Půl kila vepřového, půl hovězího, za dva jater a pěknou kosť. Tak to maj jako už dobře.«

»Bětuško, řekněme na příklad, že jsem zas mohl mít nájemníka dole.«

»A nevzali, milostpane?«

»Ne. Je to nevzdělaný člověk, má mě za hloupého, víš, mě, pana Řepinku, povídal…«

»Líbej dovolit, milostpanc, on si dovolil jim povídat…«

»No, řekněme na příklad, že povídal,« a pan Řepinka se zarazil a vzpamatoval se. Uslyšel tak jasně to: »řekněme na příklad«, že až se ulekl a popošel od Bětušky několik kroků.

Ta nevyzvídala a odešla. Však pan Řepinka pro ty dva krejcary před chvílí s ní až hrozně se hrdloval, musila hned k řezníkovi, aby počítal ještě jednou. Padlo jí na hlavu několik pěkných slov, která pan Řepinka ve zlosti vždy dovedl tak rychle si vymýšleti… Měla naň proto posud zlosť, ale nutila se do řeči. Musila.

Když odešla, pan Řepinka sedl do lenošky, dal prst do levé dírky nosní, pak špičkou jeho si zaťukal na čelo a šeptal si:

»Řekněme na příklad, vždyť on neví, že říkám ,řekněme na příklad’, on to myslil dobře…«

A zase jen přemýšlel a jen jednou ono »řekněme na příklad« z věty oné slyšel.

»A pak je to přece pan auskultant, bude snad doktorem, takový nájemník hned se nenahodí, ostatně, kde by, řekněme na příklad, takový pán mohl bydliti. Musí také koukat na dům, na panstvo, nu a, řekněme na příklad, u pana Řepinky by byl v lepším domě… Řku, Bětuško, slyšíš? Pojď sem! Doběhni za tím pánem, aby se vrátil, že byt najmu bez krámu, řekněme na příklad bez sklepa, nač by měl sklep…«

A Bětuška odešla. Kam nevěděla. Zašla do budovy soudní, optala se vrátného, kde je ten nový pán; vrátný pověděl a Bětuška mu vše vyřídila.

Pan Houžvatka vypravoval onu aféru s panem domácím Řepinkou, páni v úřadě se smáli a novému úředníku vše vysvětlili. Ten mu odpustil a se starou služkou odebral se zpět do domu milostpána Řepinky.

Kdo mu řekl milostpán, byl nejhodnější, nejvzdělanější, nejlepší člověk…

»Tak, pane auskultante, řekněme na příklad, víme, já to mám tak v řeči, my si nerozuměli, ten byt najmu bez krámu, však ten Třípek mi z něho nic nedal. Utek.«

Pan Houžvatka byl rád a ještě raději, když spatřil v pokoji roztomilou slečinku.

»Řekněme na příklad, to je moje neť, po nebožce sestře, dej jí Bůh věčnou slávu, mám to kotě u sebe již tři léta. A chytrá! Nad doktora. No, řekněme na příklad, ona byla na vzdělání v Praze, ve spolku Minervě, umí hrát na piano jako svatá Cecilie na varhany, tohle ona vyšívala, tuhle čepičku dostal jsem k svátku, řekněme na příklad na svatého Floriana, jmenuji se po něm; však také jsem kus hasiče, řekněme na příklad jejich velitel, tohle sama kreslila, tohle a támhle, ono je toho mnoho, a řekněme na příklad, ona dělala i rébusy a koníčky a šarkády a gramtokrypty do Zlaté Prahy a do Světozora a do Lady a do Krbu.«

»Šarády a krypto…« jala se opravovati slečinka, pýříc a upejpajíc se při tom.

Vždyť já vím, jak se to jmenuje, mně, řekněme na příklad, přeskočil jazyk, to se rozumí samo sebou, že to pan Řepinka všecko ví…«

»Ale, pane strýčku!« zastavila proud jeho řeči, stydíc se, že se začíná tak titulovati a vychvalovati.

Ale pan auskultant neslyšel slova jeho. Díval se na hezounké stvořeníčko a těšil se, že seznámí se s ní.

A po době tak dlouhé pan Řepinka zase měl nájemníka.

Tenkráte přišel v září. V listopadu zemřela mu matka. Zůstal již sám a sám. Otec mu zemřel už dávno. Byl úředníkem při poště. Pan Houžvatka říkal, že byl oficiálem. Bylo to poprvé, kdy tráviti měl štědrý večer sám a sám. Neměl nikoho. Ani přátel ve městě si mnoho nenadělal, poněvadž po smrti matčině svět trochu více se mu protivil. Neměl tu nikoho ze svých, zdržoval se více doma u svých knih.

Zamiloval si neteř pana Řepinky, procházel se s ní po zahradě, a když snížek vše zachumelil, zván byl nahoru. Pozvání to bylo mu milé, dlouhé večery ubíhaly jako voda.

Dnes, když pan Řepinka byl sám doma, kdy Bětuška s Julií šly na trh pro ryby, zrovna si myslil na pana doktora. Tak říkal mu, jakmile pan Houžvatka k němu se přistěhoval.

Chodil po pokoji, pohvizdoval si a ohlížel se po svých miláčcích v klecích, jakmile některý se ozval. Do zpěvu delšího nebylo právě žádnému.

»Julinku překvapím. Bude to nejlepší dárek pro Ježíška. Pozvu pana doktora k večeři. Pozvu ho. Ať je v rodině. Do hostince nepůjde. Jaký pak by to byl štědrý večer pro něho v hostinci? Ta se podiví. Má ho ráda, no ať, řekněme na příklad, co se mnou. Sestárl jsem … ale posud mohl bych se oženiti… jsem velký, posud nemám celou pleš, v obličeji nejsem, řekněme na příklad, právě ošklivý, to Bětuška dávno povídala, mám jmění… nu … nu … řekněme na příklad, proč bych nemohl? Julinka ovšem je mladá, hezká… však nemusila by za strýčka se styděti, kdyby jí byl, řekněme na příklad, mužem…«

Postavil se před zrcadlo a sešpoulil ústa.

V tom zaškohrtal klíč. Julinka s Bětuškou šly.

«Pane strýčku! Pane strýčku! Kde pak jsi? Pojď naproti!« volala roztomilá Julča.

»Aha! Už jde. Zatrolené šikovná to holka… Už jdu, už jdu…«

»Milostpane! Drahý! Jako vepřové maso. Ale kapřík jako máslo.«

»Štiku máte také?«

»Máme.«

Šli nahoru. Milostpán prohlédl, potěžkal a — bac — kapr mrskal sebou na podlaze. Pan Houžvatka býval by se potrhal smíchy, kdyby spatřil pana domácího, jak na kapra tlápl a křičel, aby Bětuška ho — chytila.

Když Julinka se odstrojila a převlékla se do domácích šatů, pan Řepinka zavolal ji do pokoje a řekl:

»Julčo, máš ráda doktora? Víš, co chci? Pozvu ho na večeři. Je sám, plakal by pro matku…«

»Strýčku! Můj dobrý strýčku! Máš zlaté srdce. Však si mi stěžoval, že je opuštěn od celého světa, že poprvé v životě tráví štědrý večer bez matky. Ten bude rád. A na oběd zítra ho pozvi, strýčku …« prosila Julča.

»Pozvu.« Děvče hned řeklo to Bětě. Také byla ráda. Bude to veselejší. Když pan Řepinka zaslechl dole doktora, poslal proň Julinku. Šla ráda.

»Karle, budeš dnes u nás večeřet, strýc chce, pojď nahoru; ale nezmýlí se, netykej mi, to jen když jsme sami…«

Nedomluvila. Polibek Karlův zastavil řeči.

Šli nahoru. Odpoledne pan Houžvatka do úřadu nešel. Zůstal u domácích až již do večeře. Bavil se s panem Řepinkou, jenž mu vypravoval svůj obšírný životopis, pak chvílemi s Julinkou, když na chvíli odběhla z kuchyně, chvíli četl noviny nebo prohlížel knihy.

Tma byla brzy, chumelilo se, mraky rozložily se nad městem a mlha houstla.

»Strýčku, abychom v pokoji již rozsvítili,« povídala Julie.

»Dost času. Posud nikde nevidím světla, a říká se, řekněme na příklad, kde nejdříve rozsvítí, tam že nejdříve je umrlec. Nu, a řekněme na příklad, chceš, abych zemřel nebo se chce tobě?«

»Nemluv o smrti, strýčku, bojím se jí…«

»Aha. U Vlachů svítí. Bětuško, Bětuško! Lampu!«

Ale Bětuška v kuchyni si zabručela: »Co pak mám čtyry ruce a nohy. Z jednoho do druhého. Protahuji štiku novým máslem a budu se mazat petrolejem.«

»Bětuško!«

»Hned, hned!« Bětka povídala nahlas a pošeptmo: »Seďte po tmě. To si to dá sloužit…«

Poněvadž se k tomu neměla, přinesla lampu Julinka. Za hodinu se večeřelo. Po večeři každý rozkrojil si jablko. Všickni měli na průřezu hvězdu, jen Běta kříž.

»To, řekněme na příklad, je smrť, Běto,« prohodil milostpán.

»Pověra, milostpane, já na to nedám,« odpověděla na to Bětka, ale, když všickni měli plné ořechy, jádro krásné, a ona jen shnilé, přece se zarazila a nemluvila.

Po večeři pan Řepinka ukrojil kousek housky a kousek chleba. Vzal kuchyňský nůž, kousek nitky a povídá:

»Řekněme na příklad, bude-li pak letos ,zkáza’ na žitko nebo na pšenku? Na tu stranu nože dám kousek housky, na druhou kousek chleba. Teď to omotám a zarazím nůž do trámu. Pod čím nuž zarezaví, pod tím, řekněme na příklad, že leží ,zkáza’.«

»Jak to, pane domácí!« tázal se doktor.

»To je tak. Řekněme na příklad, že nůž zrezaví pod chlebem, pak letos bude ,zkáza’ na žitko, neurodí se žádné, a je-li to naopak …«

»Tu je ,zkáza’ na pšeničku,« dodal pan doktor. »Ano, ano. To já dělám kolik let.«

»A je to vždy pravda?«

»Někdy ano, někdy ne.«

Pan Houžvatka již chtěl říci, že jsou to pověry, ale Julie do něho šťuchla, aby mlčel. Byl by proti panu Řepinkovi. On to zajisté dobře ví. Pak pan Řepinka vzal cibuli, rozkrojil ji a rozebral. Vybral dvanáct největších cibulových mističek. Běta musela přinésti prkénko, pan Řepinka dal cibulové mističky na prkénko, vzal sůl a do každé misky trochu nasypal.

»Nač to, pane domácí?«

»To je nejdůležitější. Řekněme na příklad, že je to dvanáct měsíců, pěkně po pořádku, leden, únor až do prosince. Ve které misce sůl do rána zvlhne, ten měsíc v roce, řekněme na příklad, že bude mokrý, ve které nezvlhne, měsíc bude suchý. Tak pěkně. To se dá tuhle třeba na zem a ráno bude se to vědět…«

»Milostpane, nepokoušej’ Pána Boha, to je v jeho moci,« povídala Běta.

»Co ty budeš mluvit. Já to vím. Ty hloupá. Nevíš, že každý přichází sem se ptát: Jak pak, pane Řepinko, bude slunečno, bude deštíček?… To nevíš ? Pak každý to chce vědět, a teď jen se tomu směje. To je u mne hloupý člověk, abys věděla…«

»To já vím, milostpane, dávno, že jsem hloupá, mně už to říkají na dvaatřicátý rok, však je to poslední… Kříž, shnilé jádro… ještě rok a udělám místo pro mladou…«

»No, no, řekněme na příklad, to se nemusí hned plakat, však jsem to tak nemyslil… Bětuško, neplač! Dones dolů do chléva kus housky a kus chleba dobytku, hoď kousek do studně, tyhle skořápky od ořechů dej ke stromkům, aby byly bez housenek. No, no, řekněme na příklad, Běto, Běto!«

Ale Běta dělala, jakoby neslyšela.

Šel sám. Když odešel, Bětka otřela slzy a usmála se.

»Je náš milostpán podivín!«

Pan doktor s Julčou se smál a prohodil:

»Julinko, nalejeme strýčkovi do cibulových misek vody, ať celý rok je mokrý…«

»Ano, ano, nalejeme!« obě volaly. Bětka přinesla hrneček s hubičkou, a pan doktor do každé misky nakápl…

Když pan Řepinka se vrátil, všickni znova usedli kolem stolu a dlouho vypravovali. Bětě nechtělo se do nádobí.

Pozdě v noci pan doktor odešel a těšil se na zejtřek. Dostaviv se na oběd, nemohl ani udržeti se smíchy. Pan Řepinka byl mrzut a s počátku málo mluvil. »Tak nač bude ,zkáza’?« ptal se pan doktor.

»I ku podivu je to šeredné. Řekněme na příklad, na oboje. Rez je na obou stranách.«

Bětka v kuchyni se smála, bylať špatně utřela nůž, zrezavěl na obou stranách.

»A jak je to s cibulí, vlastně s počasím měsíců?«

»To je teprve, řekněme na příklad, podivná věc. Všude byla voda…«

Julča se zakuckala smíchy a pustila polévku z úst na zástěrku… I doktor se usmál a Bětka musila na chodbu, aby se vyřehtala.

Pan Řepinka ani nepozvedl hlavu, jen povídal:

»Bude se lejt celý rok.«

»To by bylo špatné … viď… viďte, Julinko…?«

Pan Řepinka podíval se na pana doktora, pak na Julinku, která se začervenala, a rozpovídal se:

»A vy jste spolu juž daleko. Řekněme na příklad, oni juž si tykají. To bude svatba, řekněme na příklad, děti…«

»Pane Řcpinko! Strýčku! Prosím za ruku vaší neteře…« vyrazil ze sebe doktor a objal pana domácího.

»Inu, máte-li se, řekněme na příklad, rádi, vezměte si ji. Za nějaký čas uděláte adjunkta, pak snad ji uživíte…«

»I teď bych ji uživil…«

»Vždyť já, řekněme například, jen tak se směju, já jí to dám všecko, co pak s tím. Jen Bětě vymíním byt do smrti a ten žvanec, aby nešla do špitálu. Však si to zasluhuje …«

Bětka to zaslechla. Radostí pustila mísu na zem a běžela do pokoje.

»Milostpane! Pán Bůh jim dej dočkati se aspoň ještě dvacetkráte těchto dnů…«

Plakala. Když po obědě zase pohromadě hovořili a laškovali, pan Řepinka zamyslil se.

»Proč pak jsi tak smuten, strýčku,« tázala se Julinka.

»Myslím na ten mokrý rok…«

»Nemysli naň, strýčku, my jsme ti nalili do misek… vody…«

»To, řekněme na příklad, jste udělali?…«

Hlas, jakým pan Řepinka to pronesl, i pohled a zblednutí zarazilo všechny.

»Odpusť, strýčku, chtěla jsem tě vyléčiti z těch pověr, aby si věděl, že to není pravda, že rok bude suchý…« chlácholila ho Julie.

»Vidíte, děti, řekněme na příklad, to jste neměli udělat…« smutné pravil pan Řepinka a usedl do lenošky.

Mrzelo ho to velice… Byl jim pro žerty… On, pan Řepinka, velitel, výbor, ekonom…

Litovali, že mu to řekli. Zkazili sobě i jemu celé svátky.

* * *

Po ostatcích zemřel.

Kdyby byl zůstal na živě, byl by spatřil, že celý rok byl suchý…

Letos by spatřil u večeře i malého Florianka…