Kalendář Zlaté Prahy/1895/Hřích

Kalendář Zlaté Prahy/1895
Minet	Hřích	Jan Řepinka

Údaje o textu
Titulek:	Hřích
Autor:	Otakar Červinka
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 5–8. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jarní večer. Úplné ticho přerušováno bylo pouze zpěvem ptactva, voláním žežulky, jakož i padáním dešťových kapek s listí, v nedotknuté svěžesti na stromech nepohnutě visícího. Bylo právě po bouři, tiché jarní přeháňce, které bývají tak půvabný, zanechávajíce po sobě osvěžení vzduchu, prosyceného tisícerou vůní lesního a polního kvítí.

Stinnou, poněkud příkrou a kamenitou stezkou listnatého háje kráčely dvě dámy. Starší z nich byla vysoké, přímé postavy, ladných dosud tvarů, tak že z jisté vzdálenosti pouze výškou od mladší své společnice se lišila. Ve tváři její byly též tahy posud ku podivu pevny a zachovány; pouze silně prošedivělé vlasy kontrastovaly k plným, od chůze ruměným lícím a modrým očím, které zářily vážným, příjemným leskem. Jak skvostná byla postava této ženy za prvního mládí, posud jevíc taký půvab!

Společnice její byla dívka sotva dvacítiletá, vyzdobená všemi půvaby nedotknutelného pelu prvního mládí. Ačkoliv nižší postavy než její společnice, byla souměrně rostlá. Hnědé, polodětské oči její rozkošně zářily leskem skoro zlatým, plné, růměné tváře jako planého máku květ a polootevřené růžové rty přímo sálaly radostí a štěstím ze života, jako ta příroda vůkol, omladlá novým jarem.

Les řidnul. Objevilo se údolíčko, kde se nalézalo několik roztroušených domků, ponořených ve svěží zeleň zahrad a lesa, rozkošné to, se všad lesy a skalami obklopené zátiší. Však již mračna se stáhla; počalo se ozývati dunění hromu a veliké kapky dešťové padaly hustěji a hustěji. Byla to při úplném bezvětří jedna z oněch bouřek, které přicházejí pouze v máji, doprovázeny nevýslovným půvabem jara.

„Měly bychom se ukryti před deštěm,“ pravila starší paní.

„Což abychom se vrátily?“ odvětila dívka. „Posud mnoho neprší a snadno přejdeme les, než se strhne nová bouře.“

„A nebojíš se, Irmo?“

„Čeho, tetičko?“ usmálo se děvče, ačkoliv při náhlém zablesknutí přece sebou trhlo.

„Musíme se přece ukryti,“ pravila její teta, kráčejíc k nejbližšímu stavení.

Byl to přízemní, čistě vybílený, taškami krytý domek, s jedné strany obklopený sadem. Na zápraží seděl na lavičce statný posud hospodář, se ženou poněkud drobnou a ustaranou. Ochotně poskytli oběma příchozím útulek před bouří a uvedli je do čistého pokojíku s okny do sadu vedoucími, načež po prvním uvítání se vzdálili, shánějíce nějaké občerstvení.

„Divná to shoda,“ promluvila paní, usadivši se na židli.

„Dnes — a před dávnými lety.“

„Před dávnými lety! Ty jsi zde již jednou byla, tetičko?“

„Ano, milé dítě. Byla jsem v tvém věku a zde, v této světničce, odehrálo se něco, co mělo osudný vliv na mne.“

„Vypravuj, prosím tě!“ dívka pravila lichotivě.

„Mnoho nezměnilo se to zde,“ paní pokračovala jako pro sebe, ohlížejíc se. „Z háje zaznívá zpěv slavičí jako tehdy, zdá se mi, že vidím tytéž stromy a totéž okolí jako tehdy, pouze sestárlé tváře našich hostitelů a má vlastní připomínají mi, jaká doba dělí mě od oné chvíle. Byla jsem zde ve společnosti svých příbuzných. Ukrývajíce se před jarní bouří jako dnes, vešli jsme do tohoto domku. Jak to již bývá v životě za zvláštních okolností, octla jsem se v tomto pokojíku s jistým mladým mužem naší společnosti o samotě. Ostatní i s hospodáři vyšli před stavení, aby pozorovali, vzdaluje-li se bouře. Znala jsem onoho muže teprve krátce a mohu doznati, že učinil na mne příznivý dojem. Jak praveno, byla jsem tehdy v tvém věku a měřila jsem své okolí svou myslí dívčí, v které vše se obráželo jako v kouzelném zrcadle. Již dávno netěšila jsem se nenahraditelné péči mateřské. Spojovala jsem v bujně vyvinutém, zdravém těle letoru svého věku, mnoho citlivosti a hrdosti pod rouškou bezstarostné, snad poněkud překypující veselosti, tak že jsem proto bývala křivě posuzována, zvláště mládeží mužskou.

Bývá to snad nezbytnou vlastností mládí, že měří svět pouze svýma očima. Očekávajíc, že budou pochopeny mé dívčí sny a touhy, stavila jsem se jaksi na výlučné stanovisko hrdinky z románu, sama nevědouc jasně, co chci. Mělo to být zajisté něco neobyčejného, co by odpovídalo ideálům mé mladosti, mé síle, kráse, vřelosti a upřímnosti mých citů a mého společenského postavení. A které děvče v blažených letech mládí, v mých příznivých okolnostech nesní podobně?

Jsouc jedináčkem záhy ovdovělého, zámožného otce, byla jsem snad vyhýčkána a nabývala jsem vzdělání poněkud bez plánu ve velkých městech zde i za hranicemi. Vidíš, že dosti přísně sama se posuzuji,“ dodala se zvláštním, těžkomyslným úsměvem, který jí vracel téměř odlesk mladosti.

„Muž, s kterým mne svedla shoda okolností, byl vzdělaný, dobře situovaný bankovní úřadník z Prahy, velmi dobré pověsti. Nevím, jak v té krátké chvíli rozprávka naše mohla zabočiti směrem tak zvláštním. Bavili jsme se velmi živě a přešli jsme z literatury české k literatuře anglické, v které tehdy jsem měla veliké zalíbení, a konečně na můj návrat k domovu, načež můj společník v tomto obratu rozprávky vyžádal si ode mne nějakou památku.

„Jakou památku si přejete?“ otázala jsem se poněkud překvapena. Jakýsi vnitřní cit mi vnuknul obavu, že oba stojíme před obratem, který mohl se státi katastrofou. Vždyť jsme se vzájemně sotva znali, ačkoliv jsem přes to cítila k němu jakousi sympatii. Zároveň bezvadné chování muže toho dosud ke mně a vzorná pověsť o něm, která jeho povahu rovnala v ústech starších lidí téměř mužskému ideálu, upokojovala a činila mě zvědavou zároveň.

„Požádá zajisté o nějakou kytičku, nanejvýše snad o mou fotografii,“ myslila jsem si.

„Jakou památku si přejete?“ opakovala jsem tiše s úsměvem.

Váhal chvilinku na rozpacích, pak zašeptal: „Hubičku!“

„Dovolte!“ odvětila jsem, vstávajíc pomatena, divně, bolestně překvapena, skoro uražena jeho smělostí a již neohlížejíc se na něho, vyběhla jsem pobouřena ze síně.

Brzy na to celá společnosť hnula se k odchodu. Vraceli jsme se opět tímto krásným hájem. Jaro dýchalo vůní, teplem a zpěvem ptactva. S listí stromů chvílemi padaly veliké kapky, ozářené červánky západu a polosvitem úplňku, skrývajícího se za mračny. Obzor k severu posud byl zatažen mračny, ze kterých občas ozařovaly nám pěšinu blesky, doprovázeny hučením hromu vzdalující se bouře.

Ani lístek se nepohnul, příroda tiše snila a usmívala se. Byla to jedna z oněch chvil, které svou velkolepostí nesmazatelně se nám vryjou do paměti. Pouze v mém nitru válčila divná bouře citů mně dosud neznámých. Domnívala jsem se býti oním mužem naschvál pokořena, uražena. „Co na mně vidí vyzývavého, že po známosti tak krátké chová se ke mně tak drze, jako k obyčejné ženštině? Snad pro to, že již nemám matku?“ tak se to ozývalo ve mně.

On marně se snažil přiblížiti se mi, snad aby omluvil své jednání. Plaše, hněvivě vyhýbala jsem se mu, přimykajíc se k své přítelkyni, stejného se mnou věku.

Potlačovala jsem slzy lítosti a hněvu. Proč sestoupil s oné výše, na kterou jej v duchu pozvedly má důvěřivosť a obdiv dívčí? Všechen půvab přírody obklopující nás pro mne zmizel, mě naplňovala hořkostí jediná myšlénka: „pokořena, zahanbena!“

Zábavné výklady, které náš hostitel a průvodčí cestou k nám činil, jsem neslyšela. Dojem minulých rozkošných dnů jakoby byl setřen nelítostnou rukou.

Tentýž večer onen muž loučil se s hostiteli mými a při tom znova přiblížil se ke mně — snad aby mě odprosil. Odvrátila jsem se od něho, neodpovídajíc k jeho prosebnému, vlídnému slovu rozloučení.“

Stará paní se zamlčela, vyhlížejíc oknem do jarního, tichého večera, plného tepla a vůně.

Mladá společnice její se zvláštní účastí hleděla na svou tetu: však cokoli v její sličné hlavince se dálo, neprozradily její rty.

V tom opět vstoupili hostitelé jejich. Zatím venku déšť ustal a obě dámy za krátko odešly po malém občerstvení, rozloučivše se se svými hostiteli.

„A jak to skončilo?“ na zpáteční cestě otázala se Irma své tety.

„Jak to skončiti muselo. Muže onoho jsem po léta nespatřila. Později jsem se dobře provdala dle rady svého okolí a dle pojmů světa. Ale nebyla jsem šťastna. Ovdověvši a nemajíc dítek, zůstala jsem po smrti otcově na světě osamělá. S počátku zábavy, cesty a rozličné studie v mé duši nahrazovaly ono prázdno, které jsem stále cítila. Ohlušovala jsem jimi, co ve mně stále se ozývalo: ‚Nevím sama, čeho si na světě přeji.‘ Ale moje dívčí sny a touhy, kreslící mi zátiší rodinné, zůstaly nevyplněny.“

„A onen muž?“

„Žije posud. Viděla jsi dnes při slavnostním obědě onoho přívětivého starého pána s hlubokým modrým okem? Vzbuzoval všeobecný pozor a sympatii.“

„Ten? Věru i mně se líbil vzdor svým šedinám. Dosud zachoval si valnou čásť svěžesti mládí.“ Načež, jakoby chtěla slova svá opraviti, mladá dívka dodala, rdíc se jako červánky na západě:

„A proč jsi mi to vyprávěla, milá tetičko?“

„Sama nevím. Jenom se mi zdá, že tehdy jsem zhřešila — poprvé a naposled ve svém životě.“

„Zhřešila?“ s podivením zvolala Irma. „Čím?“

„Přílišnou úzkostlivostí a citlivostí. Vidíš, byla jsem bohata a neodvislá budoucnosť mi kynula. Kdybych byla poslechla hlasu vnitřního, nikoliv uražené hrdosti dívčí, celá věc byla by se urovnala a snad i jinak skončila pro mne i pro něho. Byli bychom oba lépe dostáli úkolu svému životnímu.“

A po krátké pomlčce připojila:

„Mnohdy i ctnosť nedobře pochopená anebo přemrštěná bývá hříchem, který se mstí po všechen život.“