Kalendář/Podzim

Kalendář Karel Čapek
Ornice	Podzim	Zlatá země

Údaje o textu
Titulek:	Podzim
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Člověk není nikdy s přírodou hotov. Myslí si, listy opadají, a je po celé parádě; zůstanou jenom holé větve. Ale když se na to během času (stačí na to několik desítek let) řádněji podíváme, shledáme, co toho na těch holých větvích zůstalo: co na nich je charakteru a osobnosti. Už když začneme korou, která je brunátně červená jako u dřínů, zelená jako u čilimníků, žlutá jako u vrb, bílá jako u břízek, stříbřitě šedá jako u buků, nadto pak ještě hnědá, skořicová, okrová nebo černá, hladká, napjatá, až se leskne, vrásčitá, zbrázděná, šupinatá, rozpryskaná nebo loupající se, – každý proutek se dá poznat, na čem vyrostl, každý má charakter celého stromu nebo keře. A co teprve větvení a stavba koruny; na to nám vůbec nestačí slovník, abychom našli výraz pro každou variantu růstu a větevné skladby. Jsou větve rozsochaté, bočité, křivolaké a urputně naježené, tvrdě a klikatě nasazené na větev mateřskou; a jiné, lehce a plynule vybíhající, jakoby pročesané, jiné tryskající kolmo do výše, jiné rozkladité; větve převislé, trčící, proutnaté nebo rozkošacené; svalnaté nebo vyzáblé jako kostra nebo podobné nějakým kšticím; hebké a dužnaté, nebo tvrdé a suché jako roští. Každý keřík a každý strom to dělá nějak jinak, podle svého druhu i své odrůdy; teprve když opadne list, můžeme se náležitě podívat na tuto nekonečnou rozmanitost přírody, a nejlíp, když na to napadne jinovatka.

A to ještě nemluvím o kořenech, co tam je podivuhodných a osobitých rozdílů v barvě i růstu, co do vlášení, dřevnatosti, prýtování a rozlohy; to už člověk nemůže dost dobře ocenit a snad jen nějaký Stvořitel se na to se zálibou dívá a pochvaluje si, jakou má tenhle strom nebo tamten keř krásnou korunu kořání. Jaká pěkná podzemní krajina, myslí si.

Vůbec se na to díváme lidsky neboli špatně, když říkáme, že na podzim příroda rezignovaně odumírá a podobné hlouposti. Předně příroda to má dobré, protože v naprosté většině případů neumírá; a za druhé neoddává se žádné takové sentimentální slabosti, jako je rezignace. Naopak, jde do toho ohromně činně a odhodlaně, jako by mínila: Jaképak řeči, musíme se na to připravit; musíme soustředit a mobilizovat všechny své síly, abychom se ubránili. Bez obětí to nejde; dáme na to všechno své lupení, utáhneme si opasek výměny látek, stáhneme své cukry, škroby a takové ty chemické náležitosti do kořenů. Dělejme, dělejme; nic nám nepomůže truchlit a žalovat; může to na nás přijít každou chvíli, nu, a pak nás to najde s dřevem vyzrálým a schopným něco vydržet; ale také schopným rašit a připraveným kvést, jakmile se vytáhneme z té zatracené zimy. Vydržet a mít zaděláno na jaro, to je teď naše heslo.

Jak vidíte, říká-li něco podzimní příroda, nepodobá se to žádné rezignaci, nýbrž mužnému povzbuzení.

A jedné noci padne surově, znenadání šedivý mráz. Holé větve se najednou rýsují s nebývalou a krásnou zřetelností, které jsme si dosud dost nepovšimli; jak je to všechno naráz strnulé, strohé a přísné, divže to neřinčí jako ocelové pruty a dráty. Všechno je připraveno; každá ta holá, tvrdá větévka je obrněná fronta, za kterou se hájí život. Říkáme tomu holé větve; a zatím je to vegetace oděná krunýřem obrany.