Kalendář/Ornice

Kalendář Karel Čapek
Podzim neboli sázení	Ornice	Podzim

Údaje o textu
Titulek:	Ornice
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Ornice

Byla by to pěkná mapa, která by věrně podle přírody zachytila barvy naší země. Musela by na ní být, to se rozumí, černá zeleň borů, sytá zeleň smrčin a světle zelená kadeřavost lesů listnatých; ale nejvíc barev by dodala půda, jak ji vidíme teď k podzimu, čerstvě zoranou, ještě nezvětralou a nevybledlou mrazy a suchem. Tato mapa by se ovšem poněkud kryla s mapou geologickou, ale nebyla by tak učená a sloužila by víc jen radosti očí, neboť by byla krásně barevná a bohatě odstíněná jako dílo malíře, jenž míchá se zálibou na své paletě různé ty hlinky, barvy spolehlivé a neblednoucí.

Je to pořádná stupnice barev, od bílých písků po mastnou čerň nejtučnějších půd. Někde jsou ornice bělavé, světle šedé, jakoby uprášené nebo vybělené suchem; jsou půdy zbarvené jako velmi světlé kakao, téměř modravé, nebo jako mléko, do něhož je kápnuto kávy. Potom jílovité žluťky v různých nuancích okru a rzi, půdy plavé a žluté, půdy ryšavé, v odstínech neapolské žluti, indické žluti nebo páleného okru; nejširší je ovšem škála hnědí od slamnatě světlých po hluboké a syté tóny sépiové, od nádechů lomených po bohatě zarudlé jako čokoláda; hněď kávová, hněď kaštanová, hněď vypálených džbánů nebo teplá osmahlost chlebových pecnů; suchá a vybledlá hněď mělké, kamenité ornice nebo kypré odstíny hlubokých spraší a náplavů. A nakonec půdy rudé, brunátné, od rezavě zardělých po sytě červené, přehrávající do fialova, ve všech intenzitách sieny, rudek a cihelných barev vypálených ohněm; jsou růžové kraje nebo končiny natřené jakoby černající krví nebo ruměné, jako by planuly v trvalém západu slunce. Kraj vedle kraje, skoro vesnice vedle vesnice má jinou barevnou dominantu a jinou světlost půdy; teď, kdy je sklizena úroda, mluví k nám naplno barevná mapa obdělané země.

Co všechno se do ní zarývá: kupky vápna a hromady černé mrvy, šámy a strusek a mouček; zvláštní, že sta a sta let práce nemohla přelakovat ani rozředit tu rodnou barvu půdy. Tolik set let člověk přimrvuje a obrací tu tenkou slupku ornice, pokrývá ji rok za rokem kulturním nánosem práce, ale brunátný kraj zůstane stejně brunátný a žlutý kraj stejně žlutý; půda se nedá přebarvit; ani věky jí nevezmou její řeč a barvu. Nedá se to předělat traktorem ani motykou; po rusém obilí nebo po tmavém brambořišti zní zase hnědá či plavá země svým původním tónem. Půda nebude nikdy uniformována; národy a kultury se mohou střídat i směšovat, ale to, po čem budou šlapat, se nedá roznést na kopytech ani promíchat. Snad proto tak rádi mluvíme o rodné zemi; chceme se přidržet její stálosti. Jen se podívejte, pane, jaká solidní a stálobarevná látka je naše půda; ta nás přetrvá.

Když se mluví o barvách podzimu, nezapomínejme na krásné a teplé barvy ornice odkryté pluhem. I po té stránce jsme, chválabohu, zemí požehnaně pestrou, oděnou rouchem měňavým; jsme, tak říkajíc, uhněteni ze všemožných vzorků půdy a všechny geologické věky se složily, aby byl zhotoven ten nevelký kousek světa. Jen lidé se ve svých odstínech a barvách nedobře snášejí – asi proto, že tu jsou, geologicky řečeno, teprve od včerejška. Bude to trvat ještě dlouho, než se na barevnou mapu národů a států budou lidé dívat se stejným zalíbením jako na barevnou mapu půdy.