Jeremiáš a jeho „Pláč“/2

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Hlava druhá.[editovat]

1Ach, jak zahalil v hněvu svém — Pán dceru Siona,

shodil s nebe na zemi — okrasu Israele,

nevzpomněl podnoží nohou svých — v den hněvu svého.

2Pohltil Pán, nebyl milostiv — všem sídlům Jakobovým,

rozbořil v hněvu svém — pevnosti Judské,

dal dotknouti se země, — probodnul království i vůdce jeho.

3Zlomil v vzplanutí chřípí — každou moc Israele,

navrátila se zpět pravice jeho — před tváří nepřítele,

a hořel v Jakobu jako oheň plamene, — a strávil okolí.

4Kráčel luk jeho jako nepřítel, — postavena pravice jeho jako utiskovatel,

zabil všechno žádoucí oku — v stanu dcery Sionské,

rozlil jako oheň — rozhořčení své.

5Stal se Pán jako nepřítel, — pohltil Israele,

pohltil všechny paláce jeho, — zničil pevnosti jeho,

a rozmnožil v dceři Judské — vzlykot a nářek.

6Krutě zacházel se zahradou svou, — zničil shromáždění,

uvedl v zapomenutí Jahve — svátek a sobotu na Sionu

a potřel v prudkosti hněvu svého — krále a kněze.

7Zavrhl Pán oběť jeho, — zapudil ze svatyně své,

uzavřel rukou nepřítele — zdi paláce jeho,

hlas byl vydán v domě Judově — jako v den slavný.

8Pomýšlel Jahve na zničení — zdí dcery Sionské,

roztáhl provazec, neodvrátil — ruku svou od spolknutí,

truchlící učinil vojsko a zeď, — zároveň zmalátněli.

9K zemi padly brány jeho, — zničil, potřel závory jeho,

králové a vůdci jeho mezi národy, — nemá zákona,

proroci jeho nenalezli — vidění od Jahveho.

10Na zemi sedí, mlčí, — starci dcery Sionské,

dali vystoupiti prachu na hlavu svou, — opásali hrubá roucha,

daly sestoupiti hlavě své k zemi — panny Jerusalemské.

11Upotřebeny byly v slzách oči mé, — vzbouřily se vnitřnosti mé,

rozlita jsou na zemi játra má — nad potřením dcery národa mého,

když chřadnuli hoch i kojenec — na ulicích města.

12Matkám svým pravili: — kde obilí a víno?

když chřadnuli jako probodený — na ulicích města,

když hynuly duše jejich — na ňadru matek jejich.

13Co ti dosvědčím, co tobě přirovnám — dcero Jerusalemská,

co tobě připodobním a jak tě potěším, — panno dcery Sionské,

poněvadž jako moře jest velké potření tvé, — kdo tě zhojí?

14Proroci tvoji viděli tobě – zlo a faleš

a neodkryli viny tvé, — aby odvrátili zajetí tvé,

a viděli tobě – výroky klamné a svedení.

15Spínali nad tebou ruce — všichni přecházející cestou,

syčeli a kývali hlavou svou — nad dcerou Jerusalemskou,

pravili: jest toť to město — dokonalé krásy a radost vší zemi?

16Rozevřeli nad tebou ústa svá — všichni nenávidějící tě,

syčeli, skřípali zuby, — pravili: pohltili jsme zcela,

toť den, který jsme očekávali, – našli jsme, viděli jsme jej.

17Učinil Jahve, jak uložil sobě, – splnil řeč svou,

kterou rozkázal od dnů dávných, — rozbořil a nebyl milostiv;

radoval se nad tebou nepřítel, — vyvýšil moc utiskovatelů tvých.

18Křičelo srdce jejich ku Pánu: — hradbo dcery Sionské,

dej sestoupit slzám jako potoku — ve dne, v noci,

nepopřejž přestávky sobě, — ať neumlká dcera očí tvých.

19Povstaň, vydej zvuk v noci, — při začátku bdění,

rozlej jako moře srdce své — před tváří Pána,

vyzdvihni k němu ruce své — pro duši hochů svých,

schřadlých hladem — na rohu všech ulic.

20Viz, Jahve, a popatř, — s kým jsi tak zacházel;

hle, pojídají ženy plod svůj, — hochy, které nosily na rukou,

hle, zavražděn jest ve svatyni Páně — kněz a prorok.

21Leželi na zemi ulic — mladík a stařec,

panny mé a jinoši moji, — padli mečem,

zabil jsi v den hněvu svého, — odpravil jsi, nebyl jsi milostiv.

22Voláš jako v den slavnostní – strachy mé zvůkol,

a nebylo v den hněvu Jahvova — útěkem vyváznuvšího a se spasivšího,

kterého jsem já na rukou nosil a vyrůsti mu dal, — nepřítel můj popravil je.