Jeremiáš a jeho „Pláč“/1

Jeremiáš a jeho „Pláč“ Jar. Jivanka
Úvod	1	2

Hlava první.

¹Ach, jak samotno sedí město — četné národem,

jest jako vdova — četná v národech,

vůdkyně mezi městy — došla ku zkáze.

²Slzením svým slzí v noci, — a slza jeho na líci jeho,

nemá těšitele — mezi všemi milými svými,

všichni přátelé jeho podvodně jednali s ním, — stali se mu nenávidějícími.

³Obnažen jest Juda pro vinu — a pro četnost úsilí,

sedí mezi národy, nenašel odpočinutí,

všichni pronásledující ho — oddálili ho do úzkých.

⁴Cesty Sionu truchlící — pro záhubu jdoucích k slavnosti,

užaslé všechny brány jeho, — vzlýkající kněží jeho,

smutny panny jeho, — jest mu hořkosť.

⁵Stali se jeho utiskovatelé hlavou, — obloupili ho nenávidějící ho,

Jahve odstranil ho — pro množství poklesků jeho,

hoši jeho kráčeli do zajetí — před utiskovatelem,

⁶A vyvedl z domu sionského — všechnu ozdobu jeho.

byli vůdci jeho jako srnci, — nenalezli pastvy,

kráčeli bez síly — před pronásledovatelem.

⁷Vzpomínal Jerusalem dnů ponížení svého a pronásledování svého, — drahocenných věcí, které byly z časů dávných,

při pádu svého národa do rukou nepřítele, — nebylo tu kdo by posilňoval,

viděli jej utiskovatelé, — smáli se záhubě jeho.

⁸Hříchem bloudil Jerusalem, — stal se odvrácením všem ctitelům svým,

rozvrátili jej, — poněvadž viděli nahotu jeho,

i vzlykal — a obrátil se nazpět.

⁹Zneuctění jeho na cípech oděvu jeho, — nevzpomínal konce svého;

proto upadnul podivuhodně, — neměl těšitele svého:

patř, Jahve, na ponížení mé, — neboť velkým učiněn jest nepřítel.

¹⁰Vztáhl ruku svou utiskovatel — na žádoucí věci jeho;

viděl’ť národy, — kráčeli ze svatyně jeho,

o kteréž jsi rozkázal: — nevejdou ve shromáždění k tobě.

¹¹Veškeren národ jeho vzlykající, — hledající chléb,

dali drahocenné věci své za pokrm, — aby navrátili si duši;

viz, Jahve, a popatř, — že stal jsem se třesoucí.

¹²Vy všichni přecházející cestou, — o patřte a vizte,

zdali jest žalost jako žalost má, — kterou přidal mi,

kterou oddálil Jahve — na den vzplanutí chřípí svých.

¹³S výšiny vyslal oheň v kosti mé — a šlapal se po nich,

roztáhl síť noze mé, — obrátil mne nazpět,

učinil mne zaraženého, — po všechen den smutného.

¹⁴Přivázáno jest jho poklesků mých — rukou jeho; zapředly se,

vystoupily na šíji mou, — seslabena síla má;

Vydal mne Pán v ruce, — nemohu povstati.

¹⁵Odňal všechny stalečné — Pán ve vnitru mém,

zavolal na mne v dobu ustanovenou, — aby zlámal mládence mé,

lisem rozdrtil Pán — pannu domu Judova.

¹⁶Nad nimi já plačící, — oko mé, oko mé šlape se po vodě,

poněvadž vzdálil se ode mne utěšitel — navracující duši mou;

byli synové moji zaražení, — poněvadž sesílil nepřítel.

¹⁷Rozprostřel Sion ruce své — neměl utěšitele,

rozkázal Jahve proti Jakobovi — nepřátelům jeho vůkol něho,

byl Jerusalem k odvrácení — synům svým.

¹⁸Spravedlivý jest Jahve, — neboť jsem urazil úst jeho;

slyšte všichni národové — a vizte žalosť mou:

panny mé a mládenci moji — kráčeli do zajetí.

¹⁹Volal jsem na milé mé, — odtrhli mne;

kněží moji a starci moji — vydechli život svůj v městě,

poněvadž hledali potravy sobě, — aby navrátili si duši svou.

²⁰Slyš, Jahve, poněvadž mám utiskovatele, — poněvadž vnitřnosti mé vzbouřily se,

poněvadž obrátilo se srdce v nitru mém, — poněvadž rozhořčení jeho vyvolal jsem;

zvenku obloupil mne meč — jako v domě smrt.

²¹Slyšte, poněvadž vzlýkající já, — neměl jsem těšitele;

všichni nepřátelé moji slyšeli o zlu mém, — radovali se, poněvadž ty jsi to učinil.

Přivedl jsi den, řekl jsi o něm, — a jsou jako já.

²²Přiveď vše zlo — před tvář svou,

a přidej jim, co jsi přidal mně — pro poklesky mé,

poněvadž četný vzlykot můj, — a srdce mé smutné.