Jeremiáš a jeho „Pláč“/Úvod

Jeremiáš a jeho „Pláč“ Jar. Jivanka
	Úvod	1

Marně bychom hledali ve Starém Zákoně, „Joba“ snad vyjímajíc, knihy, která by v takové míře vynikala poetickostí, hloubkou, lepostí výrazu myšlenek jako kniha »Jeremiáš« vůbec a jeho „Pláč“ zvláště. V Jeremiášovi vidíme uskutečnění ideální zrovna povahy pravého Israelity, — spatřujeme v něm vyjádřenu onu nezlomnou oddanost k Jahvovi, houževnatou lásku k rodné půdě, horoucí nadšení pro čistotu a zachování kultu Jahvova. A nejen to! Jeremiáš nám představuje vrchol vývinu profetismu, kterého Jahve používal, aby uchoval v Israeli živou víru v jednoho Boha, v budoucí příchod Messiášův. — Jeremiáš byl prorokem, — geniem! — A poněvadž ho jen se stanoviska profetismu můžeme pochopiti, proto zmíním se dříve, než-li naznačím život a působení jeho, o tom, co znamená pro Israele jméno „prorok“, — a s jakého hlediska musíme proroky posuzovati.

Proroky nazývali Israelité jazykem svým „נָבִיא‎“ nábí’, — „רֹאֶה‎“ ro’eh, „חֹזֶה‎“ hozeh. Zajímavo jest tu sledovati význam těchto názvů. Jméno „נָבִיא‎ nábí’“ jest odvozeno od „נָבָא‎ nábá’“, což označuje „bublati, — plnou hubou mluviti“, — v přeneseném významu „hnán někým mluviti“. „נָבִיא‎“ tedy znamená toho, který mluví, jsa k tomu pobádán někým jiným. „רֹאֶה‎“ a „חֹזֶה‎“ jsou odvozena od „רָאָה‎“ râ’âh a „חָזָה‎“ hâzah a označují tolik co „vidoucí“. Všechny tyto názvy, kterými jmenovali Israelité proroky, poukazují dle toho již svým kmenovým původem k tomu, že prorok nebyl ve své činnosti sám na sebe odkázán, nýbrž že přicházel do styku s někým „jiným“, který na něho svou mocí působil. Tento „jiný“, jenž na proroka účinkoval, byl po většině Bůh israelský — Jahve. - Prorok byl závislým ve své činnosti úplně na Jahvovi, — mluvil-li Jahve, mluvil i prorok, prorokoval-li Jahve, prorokoval i prorok. — Prorok byl nástrojem Jahvovým a vykonavatelem jeho vůle!

Proroci však nebyli pouze privilegiem národa židovského. Bůh je vzbuzoval mezi všemi národy, — a tak i mezi národy semitskými, k nimž patřil Israel. Proroky své měli Babyloňané, Asyřané, Feničané, Egypťané,— — — a byli to proroci praví. I jim posílal Jahve bohonadšené muže, aby víru v jednoho Boha zachovali čistou, aby varovali národ před hříchem. Právě z toho, že vzbuzoval Jahve proroky mezi všemi národy od pádu člověka počínaje, vidíme, že Bůh se staral o celé padlé lidstvo stejně, že byl mu svou mocí, — svými proroky, — nápomocen k tomu, aby si zachovalo čistou víru v jednoho Boha, nezkalenou naději v příštího Messiáše, kterého pošle v plnosti času. Že někteří národové: Babyloňané, Asyřané, Feničané, Egypťané těchto vyslanců božích neslyšeli, bylo jejich vinou. Trest za to byl, že se u nich čistá a pravá víra v jednoho Boha poznenáhlu zvrhala v mnohobožství, že nezkalená naděje v příští Messiášovo se u nich ztrácela. Když upadli tito národové do modloslužby, tu ovšem již nevzbuzoval Bůh mezi nimi proroků, poněvadž by to bylo marným; neboť bloudivše daleko uchýlili se od pravé cesty a při seslabené vůli oddávali se víc a více mrzkým hříchům. — Nejdéle zachovali si víru v jednoho Boha národové semitští, bydlící v centrální Arabii. Odtud vystěhovali se, jak nám vykládá Genese XII., někteří kmenové hebrejští do dolin babylonských, podmanili si původní obyvatelstvo a usadili se tam. Některé čeledi táhly dále k Haranu. Odtud vystěhovala se čeleď Abrahamova (Genese XII. a XIII.) do území nynější Palestýny. — Tito kmenové zachovávajíce neustále víru v jednoho Boha měli též i nadále pro její utvrzení a posilu mezi sebou pravé proroky Jahvovy. Když pak modloslužba zachvátila i hebrejské kmeny, — a Jahvovi věrnými zůstali pouze Israelité, — vyvolil si Bůh tento národ zvláště za nositele idee messiánské, - vzbuzoval i nadále mezi ním proroky. — Že též u jiných národů vyskytovali se proroci, pokud oni národové věřili v jednoho Boha, — a ne pouze mezi národem israelským, — dosvědčuje nám historie Balaámova (Numeri XXII.—XXIV.). Balaám nebyl Israelita, byl Aramajec, — a přec byl pravým prorokem Jahvovým, poněvadž jeho kmen v době, kdy táhli Israelité z Egypta do země zaslíbené, byl monotheistický.

Pravým prorokem Jahvovým se stal jen ten, koho Jahve k tomu zvláštním způsobem vyvolil. Tu nebylo rozdílu stavu, pokolení, věku. Prorokem se stal na zavolání Jahvovo chudý pastýř (Amos), syn vznešené rodiny (Oseáš, Jeremiáš), mladík i stařec, muž i žena. Často se vzpíral povolaný k úřadu prorockému vůli Jahvově, — ale,nic naplat, Jahve ho povolal za proroka, — a proto musí plniti vůli Jeho. Tak se omlouvá na příklad Amos, že za to nemůže, že se stal prorokem, neboť Jahve ho bez jeho svolení k tomu vyvolil:

„Zařve-li lev,
kdo by se nebál;
promluví-li Jahve,
kdo by se neměl prorokem státi,“

(Amos 3 9).

A Jeremiáš se vymlouvá, že neumí mluviti a proto že není způsobilý k úřadu prorockému, — a Jahve mu odpovídá:

„Půjdeš a všechny věci, kteréžkoliv rozkáži tobě, mluviti budeš (Jerem. 1 7).“

Poněvadž Jahve takto si volil proroky, proto mluvil i prorok myšlenky ne své, nýbrž myšlenky Jahvovy. Proto byl za takových okolností zástupcem Božím. Ve jménu Jahvově napomínal, káral, trestal, — budoucí věci předpovídal. Z toho si též vysvětlujeme i onen fakt, že názory proroků byly často diametrálně protivny s názory současníků jejich, — mezi proroky a jejich dobou byla nepřeklenutelná propast. Proroci byli geniové, jejichžto idee daleko předstihovaly současnou dobu. Tak na příklad:

Politické myšlenky proroků různily se od politických názorů vůdčích kruhů israelských a judských. Isaiáš a Jeremiáš sledují svými hrozbami a kázaními zcela jinou politiku než králové judští. Politika Isaiášova a Jeremiášova by zajisté spasila říši judskou, kdežto záměry králů judských, současníků Isaiášových a Jeremiášových, říši judskou zabily.

Náboženské a mravní názory proroků byly jiné než vládnoucích kruhův kněžských a lžíprorockých, jakož i různé od převrácených názorů mravních lidu. Proroci rozšiřovali lepší a dokonalejší pojetí o víře a povinnostech z víry plynoucích, Bojovali proti mrtvé liteře zákona, která ubíjí, — proti formalismu, — kázali teplé, oživující světlo víry. Tak oproti zvrhlým kruhům kněžským kázali, že úcta Boha nezávisí jen na velkých obětech, přinášených pouze pro chválu lidskou, nýbrž záleží v srdci Jahveho milujícím, Jemu věrném. „Jahve nežádá obřízky těla, nýbrž obřízky srdce! Nemá zalíbení v tom, přináší-li Mu kdo nesčetná stáda volů, — a na svých statcích utlačuje zástupy chudých, — z mozolné jejich práce odívá se v šarlat a purpur! — Běda Vám, kněží a lžiproroci, kteří kazíte lid a odvracujete ho od poznání Jahveho.“ — Tak a podobně kázali proroci.

Jest proto snadno pochopitelno, že proroci byli pro tuto svou činnost a pro své názory, jejichž uskutečnění znamenalo převrat stávajících poměrův, od zkažené šlechty israelské, od pokleslého kněžstva, které stálo ve službách zvrhlých králův a často hlásalo ne vůli Jahvovu, ale choutky vládnoucích, nenávidění a pronásledování. Výroky a knihy prorocké byly páleny a hubeny, — proroci z vlasti své vypuzováni, — ano i usmrcováni! — Podobný osud stihl i proroka největšího, Krista, jímž končí řada proroků, — jen s tím rozdílem, že Kristus dokonal své světové, Božské poslání v míře nekonečně dokonalejší než velký Isaiáš a Jeremiáš, — — — Vykrvácel na kříži!

Jest se ještě zmíniti o „vlastních proroctvích“ v knihách prorockých. Jsou to ta, jež se vztahujína Messiáše a Jeho říši. — Prorok přijímal proroctví, výpovědi o budoucích věcech, od Jahveho. A tu se i stávalo, že prorok kolikráte sám nevěděl, co znamená jeho výpověď! Byl v tom případě pouhým nástrojem Jahvovým. Z toho se vysvětluje, že proroci mluví o věcech, které se mají státi, hned v čase minulém, hned v přítomném, hned budoucím. — A právě z této nejasnosti nejlépe vysvítá božskost a pravost jejich proroctví. — Tak na př. prorokuje Balaam v Numeri 24 17:

„Vychází hvězda z Jakoba,
povstává hůl z Israele,
a pobíjí vůdce Moabské,
a pustoší všechny syny Setovy.“

Zde Balaam sám nevěděl, co blíže znamenají, na koho se vztahují jeho slova. Viděl v extasi hvězdu a hůl, kterak obě vycházejí z tábora israelského, — vypovídá to, co viděl. On jest si jen vědom, že věci tyto znamenají pro Israele něco velmi důležitého a významného, — neboť hůl jest pro Orientálce odznakem moci vladařské, hvězda symbolem velké důstojnosti, — ale bližšího a určitějšího významu toho neví!

Tolik všeobecného o prorocích pro porozumění Jeremiáše, největšího proroka, genia Israelského. —

V životě Jeremiášově jeví se tak markantně působení Jahvovo, tak neodbytně vnucuje se nám jeho činností pravda božského, nadpřirozeného původu proroctví, že nemůžeme déle odporovati. Jeremiáš převyšoval svou dobu duševní svou úrovní, svým prorockým nadáním, prozíral několik století napřed, — a přece zároveň musíme doznati, že prorok, genius, jakým byl Jeremiáš, nemohl se lépe uplatniti než právě v době, ve které žil. Jeremiáš předčil svou dobu, — ale hodil se k ní nejlépe. Život Jeremiášův spadá mezi léta 650—579, do doby, která znamená pro jeho národ národní i náboženský úpadek a katastrofu.

Jeremiáš, syn Helkiův, narodil se v Anatot, osadě ležící ¾ hodiny severně od Jerusalema. Otec jeho byl potomkem onoho Abiatara, jemuž Šalomoun (II. Král. hl. 2.) vyhnanstvím z královského sídla odvděčil se za všechny jeho zásluhy, jichž si získal o Davida. — Ve vyhnanství tedy zrodil se Jeremiáš! — A právě vyhnanství poskytlo mu onoho vzdělání, vnuklo mu ony myšlenky a idee, kterých by mu prostopášný tehdy Jerusalem nedal. Otec a matka vykládali mu s tichým bolem o slavné zašlé minulosti svého rodu, o slavném předku Abiataru, kterému měl David děkovati za zreorganisování království. Slyšel o dávných dějinách vlasti až po Mojžíše. Z této úchvatné minulosti čerpal malý Jeremiáš lásku k vlasti, k národu někdy tak slavnému, — a nyní do záhuby se ženoucímu. Umínil si obětovati svůj život a své síly vlasti, — — — když tu ho povolá Jahve v 18. jeho roce za proroka a ukáže mu jeho cíl životní, úřad prorocký! — — —

Až dosud domníval se Jeremiáš, že zabrání náboženské i národní katastrofě svého národa tím, že bude s láskou a obětavostí pracovati a usilovati o to, aby jeho národ politicky se povznesl a nábožensky dospěl k čistému pojímání Boha a Jeho náboženství. — Tuto reformu chtěl Jeremiáš provésti hladce, nestavě se nijak násilně proti stávajícím poměrům. — — Tu mu však Jahve, vyvoliv ho za proroka, poroučí zcela něco jiného. „Ano, miluj svou vlasť, praví mu, ale lásku svou k ní ukaž tím, že jí budeš kázati můj hněv, kterým rozdrtím tento národ, — že vystoupíš zcela rozhodně proti nehodnému mému uctívání od lidu a kněžstva jeho! Neboť jen úplná záhuba a nejpřísnější trest polepší národ tento, který má zatvrzelé srdce“.

Jeremiáš ubírá se nyní, poslušen jsa rozkazu Jahvova, s krvácejícím srdcem do Jerusaléma, káže tyto myšlenky proti své vůli, — — a právě těmito ideami předchází svůj věk a své současníky.

Jeremiáš vystupuje proti politickým názorům své doby; poučen jsa od Jahveho, že tímto směrem činnost jeho jest marna, bezúspěšna, počíná si při tom rozhodně, jedná rázně, hrozí záhubou. — Politická hladina byla tehdy velmi rozvířena; judští králové Joakim, Joachin, Zedekiáš a s nimi všechno kněžstvo a šlechta sympatisovali s nespolehlivým Egyptem proti Babylonu, mezi nimiž oběma rozpoutal se prudký boj na život a na smrt o vlastnictví bohaté Syrie. Jeremiáš marně upozorňuje, že podobnou politikou zničí se vlast a národ. Nic naplat; káže hluchým uším. Marně hlásá, že mocný Babylon zničí Jerusalem za jeho spojenství se lstivým Egyptem, jenž v rozhodné chvíli jej opustí; jeho slova vybízející Judsko ku spolku s Babylonem [Jerem. 21.1—10] zanikají. — Záhuba se blíží. Roku 605. dobyt Jerusalem, král Joachim s rodinou, šlechtou a kněžstvem odveden do zajetí [IV. Král. 24.1—17]. Léta 586. vzat Jerusalem od Nebukadnezara podruhé, oslepený král Zedekiáš odveden s 8000 nejlepších synů národa do zajetí. — Tak nezmohla činnost Jeremiášova na poli politickém ničeho, — a jeho národ, který nebyl schopen polepšení, byl zotročen a zničen, jak byl s ním Jahve při jeho volbě za proroka sdělil.

Podobně s nezdarem potkala se činnost Jeremiášova v jeho boji proti převráceným náboženským názorům současníků. — Kněžstvo tehdejší bylo mravně zkaženo, bylo slepým nástrojem zvůle královy, — lžiproroci balamutili lid. Proto vystupuje Jeremiáš ostře proti kněžím, lžiprorokům a volá bolestně:

„Pro hříchy proroků jeho, — pro viny kněží jeho (Jerusalema),
prolévající v prostředku jeho — krev spravedlivých“.

[Pláč 4 13.]

A opět jinde žehrá na lžiproroky a vytýká jim nesvědomitost a veřejné zanedbávání povinností [Pláč 2 14]. Prudce bojuje proti formalismu, který zavládl v náboženství, jenž ubíjí pravý a vroucí cit náboženský. Neustále vštěpuje v srdce svého národa nové myšlenky náboženské: „Jahve nepotřebuje chrámu, — chrám zničí, a nikdo ho nebude postrádati [Jerem. 3 14]. Jahve nežádá obřízky těla, ale srdce [Jerem. 4 1], — Jahve nedá nic na zevnějšek, ale zkoumá srdce i ledví [Jerem. 11 20, 20 12]. Jahve žádá věrnost povahy a věrnost ve víře. Věrným musí Mu zůstati každý. Kdo odpadá od víry, jest neomluvitelným, neboť přirozené poznání Boha jest člověku vrozeno, v tom není rozdílu mezi židy a pohany [Jerem. 8 7, 16 19-20n].

Takovým bezohledným vystupováním proti zlům ujavším se a zakořenivším v lidu Hospodinově, pobouřil Jeremiáš proti sobě celý národ. Kněží a šlechta ho nenáviděli, poněvadž spravedlivé výtky jeho proti nim olupovaly jich u lidu o veškeru autoritu, lid pak nemiloval Jeremiáše, protože se rozhodně stavěl proti převráceným jeho názorům náboženským. Nelibosť proti němu vypukla v celé síle za druhého obležení Jerusalema od Nebukadnezara, kdy Jeremiáš byl uvězněn [Jerem. 37 12-16]. Po dobytí svatého města Nebukadnezarem roku 586. byl prorok s předními národa zavlečen do Mizpy, osady u Jerusalema, kde sídlil nástupce Zedekiášův Godoliáš, nový král judský, dosazený Babylonskem. Avšak Godoliáš byl od židů nenáviděn, neboť viděli v něm špehouna babylonského, a proto ho zavraždili. Bojíce se trestu uprchli vinníci do Egypta, vlekouce s sebou i Jeremiáše, jenž dle tradice byl tam ukamenován — oním lidem, pro jehož spásu bez úspěchu nadarmo celý život pracoval. — —

Tak nepochopili současníci Jeremiášovi spasitelné myšlenky a idee svého největšího proroka, — genia. Až po smrti poznali velikosť ducha jeho, — Výroky Jeremiášovy byly pilně ve vyhnanství a v zajetí sbírány, působily skoro zázračně na zahojení utrpěných ran a obrozovaly pomalu nábožensky národ israelský. — Postava Jeremiášova stávala se židům stále idealnější, a pozvolna objevoval se Jeremiáš lidu jako největší jeho prorok a genius. — Národní pověst zmocnila se jeho osoby: stal se lidu přímluvcem u Boha [II. Makk. 15 11, připravovatelem příchodu Messiášova, strážcem posvátných nádob chrámu jerusalemského, které se měly za doby Messiášovy zase objeviti [II. Makk. 2 4). — — —

Celou velikost a úchvatnost Jeremiáše, jako proroka, nám dosvědčuje jeho „Pláč“.