Jehan Rictus/Doslov

Jehan Rictus
Dojmy z procházky	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Doslov
Autor:	Josef Hora
Zdroj:	Jehan Rictus. Praha : Rudolf Škeřík, 1929. s. 57–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jehan Rictus

JEHAN RICTUS vzbudil u nás pozornost teprve v roce 1922, kdy ho začal překládáti Jindřich Hořejší. Zatím co jsou u nás překládáni mnohem mladší francouzští básníci, na nichž obdivujeme především styl, obraz, slovo pro slovo, Jehan Rictus, narozený v roce 1867, získal si u nás (s výjimkou S. K. Neumanna, jenž z něho přeložil kdysi jednu básničku) ohlasu až teprve v době, kdy naše mladá lyrika zatoužila po stvoření poesie sociální, pracovní, či jak se jí celkem nesprávně říkalo, proletářské.

Naši proletářští básníci zůstali i na vrcholech své poesie intellektuály, sklánějícími se k proletariátu ze soucitu, nebo z ideologických pohnutek, a jejich poesie je především poesie, v níž se mluví o proletariátu, málokdy však poesie, kde mluví proletářská ústa sama. Jehan Rictus, zpěvák pařížské chudiny, byl takovým básnickým tlumočníkem proletářské duše už dávno před válkou. Jeho chansony se ozývaly s prken montmarterských kabaretů, děsily přirozeně měšťáky, ale hlavně mluvily za pařížskou chudinu, jejími slovy, jejím rytmem, její obrazivostí. „Přiblížiti se k lidu, znamená mluviti jeho řečí,“ řekl Rictus v kterémsi interwievu. A „je třeba mluviti jako lid, abychom byli milováni lidem“. Ano, mluviti jako lid a přece zůstati umělcem, nehledati v argotu exotiku, nýbrž nalézati v lidové řeči kouklo jazyka, jenž se učí své mateřštině v chudobě a neštěstí, v šeru hladu a zločinu, jimiž volá o pomoc bída.

Rictus našel tuto mohutnou, výraznou a obrazivou řeč a našed ji, mohl zpívat ne o chudém, jako často tendenční poesie poválečná, ale chudého sama. Rictus je ten, který sní s chudým chlapcem o Ježíšku bohatých, je ten, jenž se zločincovou matkou najde v odsouzeném člověka, který byl zrozen k lásce a štěstí, je sám chudák své básně, jenž padl vysílením na ulici a druhý, jenž filosofuje resignovaně nad neštěstím kamarádovým, je ten, jenž si představuje, co by bylo, kdyby se vrátil na svět Kristus — zde všude básní ne básník, ale kdosi, jenž přijal zrovna mysticky tělo a krev chudých a stal se jejich ústy.

Hanuš Jelínek, jenž v Čechách první před pětadvaceti lety o Rictusovi psal, prohlásil ho kdysi v „Rozhledech“ za nepřemožitelného, ale Hořejšího převody ukazují, že to již není pravda. Ovšem, bylo jistě mnohem větším uměním, překládáti Rictuse, než třeba Baudelaira. Bylo třeba nedbati české básnické řeči, bylo třeba sžíti se s českým chudákem a najíti v jeho argotu ten rytmus a tu obrazivost, které našel Rictus u proletáře pařížského, aby bylo možno tohoto básníka lidu a visionářských slov bídy přeložiti. Jindřich Hořejší nalezl nám nejen Rictuse, ale i prostou, z bláta opovržení zvednutou a přece mohutnou řeč českého proletářského předměstí, jadrnou řeč české bídy.

Josef Hora.