Jehan Rictus/Dojmy z procházky

Jehan Rictus
Charlotta se modlí k Panně Marii v Štědrovečerní noci	Dojmy z procházky	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Dojmy z procházky
Autor:	Jehan Rictus
Původní titulek:	Impressions de promenade
Zdroj:	Jehan Rictus. Praha : Rudolf Škeřík, 1929. s. 53–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jindřich Hořejší
Licence překlad:	PD old 70

Dyž smutnej, jak stín du vokolo krámů,
máš vidět ten kvalt těch keťasů.
Blesk srší jim z vočí, votlemněj tlamu,
šup z prahu a alou před kasu.

Můj kukuč má oučin: pro rány boží,
co dělat, než zmiznout hezky kách,
dyž myslej, že seberu je i zboží
a snad i paničku? Strach je strach!

Něco jim řiká; „Hrom do tvýho pupku!
Udav se, jen se cpi vo sto šest.
A tudlecten nemá co do žaludku!“
Jak potom jim nemám z krku lezt?

Má kostra hne svědomím, marná sláva.
Maj výčitky, to je celej trik.
A dyž se jim v kašli zjeví má hlava,
zežloutne každej jak nebožtík.

Klepaj se, ale řvou jako sto turů,
div, že jim nespadne putyka.
A nařez je celá ulice vzhůru.
Našinec aby bral žulíka.

„Pelašíš, trhane, prašivá sloto!
Poď, ať se ti kouknem na zuby,
ty hmatáku všivej, dám ti co proto,
čumět mi při jídle do huby!

Ptám se vás, vobčani, nejni to k steku,
mít strach už jen šáhnout na lžíci?
Co zákon? Proč daně chtěj na člověku?
A vod čeho pak sou strážníci?!“

Slyším je pořád, i dyž sem jim unik.
Kvik s větrem de za mnou jako dým.
Tak vo zabijačkách zakvičí čuník,
pes přežranej po psu hladovým.

V tichosti uhýbám na jinou cestu.
Já nemám rád žádnou reklamu.
A pak je znám: plaval bych do arestu,
jen abych jim nelez ke krámu.

Tak můžu si alespoň napokoji,
na volný noze přeřikat svý,
co na každým státním baráku stojí:
„Rovnost!“ — dyť víte! — a „Bratrství!“

Tak často to sou mý jediný hody.
(Ne samým chlebem je člověk živ.)
Eh, člověk je dobytek vod přírody.
Předělat Přírodu byl by div.

Těch proroků, mudrců, co tu bylo,
co mysleli, že to vobrátěj!
No, voč je lepší to železný kilo,
co menujou „srdce“? Povídej!

Vo nic a vo nic. Zlem, násilím na to?
Jo, než se člověk zas votřese.
S láskou, jak Spasitel? Celkově vzato,
ten taky se splet moc v adrese.

Čti v dějinách, tam je najdeš, ty hejly,
co na zemi chtěli lidskej kout
a člověka povznest… ty prej sou bejlí,
ty tak moct vyplejt a vykopnout!

A „Miserere“ tě za hrdlo chytí,
beč, přemejšlej, ptej se proč a zač.
Pak řekneš si: „To je holt Živobytí.
Nic nedá se dělat. Zbejvá pláč!“