Japonské pohádky/Kterak se lišáček jezevci pomstil

Japonské pohádky Adolf Wenig
Šippeitaro	Kterak se lišáček jezevci pomstil	O statečném kapru

Údaje o textu
Titulek:	Kterak se lišáček jezevci pomstil
Autor:	trad.
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:WENIG, Adolf - Japonské pohádky.djvu, s. 21–27
Vydáno:	Pacov: Přemysl Plaček, 1917
Licence:	PD traditional
Překlad:	Adolf Wenig
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Před dávnými časy žili ve velikém lese jezevec a liška s mládětem. Široko daleko kolem nebylo ani zvířátka. Všichni zvířecí přátelé byli lovci postříleni nebo do ok pochytáni. Přítulní jeleni a divocí kanci, zajíci, kolčavy a hranostajové, ba i mrštné veverky, — vše bylo v tomto lese vyhubeno. A tak na konec jen tři zbyli, o nichž se tuto vypravuje. Že nebyl jejich život šťastný, netřeba povídat, neboť se báli hlavu z doupěte vystrčit, úzkostí, aby nepadli do léčky nebo nevběhli do rány. Div že hlady nezhynuli.

Byli už blízko zoufalství. Kde nabrat potravy, aby se udrželi na živu?

Tu měl jezevec dobrý nápad. Po dlouhém uvažování řekl konečně:

»Můj plán nás všecky zachrání. Víte-li, co udělám? budu se stavět mrtvým, to umím výborně, a ty, milá liško, upravíš se za sedláka, poneseš mne do města a tam mne prodáš. Za peníze, které za mne dostaneš, nakoupíš jídla a přineseš sem do lesa.«

»A co bude s tebou?« ptala se liška starostlivě.

»O to se jen nestarej, milá brachu, já upláchnu kupci při nejbližší příležitosti. Pak poběžím, co mi nohy stačí, sem, a tu se budeme mít spolu dobře. Ale musíš vyčkat mého příchodu a nesmíš synkovi svému dřív dát z jídla.«

Liška slíbila, že se zachová podle rady jezevcovy.

»Příští týden bude to obráceně,« řekl jezevec, »budeš se stavět ty mrtvou, já půjdu do města a prodám tě.«

I s tím byla liška srozuměna a ustanovili se tedy na tom, že plán svorně provedou.

Jezevec stavěl se tedy skutečně dočista mrtvým, liška upravila se za dřevorubce, vzala hůl přes rameno, jezevce za nohy přivázaného na ni a dala se cestou do města. Nežli z domu odešla, zavolala si mladého lišáčka a řekla:

»Buď zdráv, miláčku, buď jen hodný a poslušný, nevykukuj z doupěte, dokud se nevrátím; buď tichý a trpěliv, přinesu ti něco hezkého z města.«

Potom odešla. Měla štěstí, že prodala ve městě jezevce hodně draho a nakoupila pak jídel po libosti, ryb, zeleniny a zamilovaného pokrmu „tofu“ z bílých bobů. Honem vrátila se do lesa, neboť se bála, že by se synkovi mohlo něco přihoditi. Na štěstí našla synečka zdráva a spokojena, jenže měl nesmírný hlad. Liška se zase svlékla z lidských šatů a lišáček prosil úpěnlivě, aby mu aspoň trochu „tofu“ dala.

»Ne, ne, dětátko,« řekla matka — »slibu třeba dodržeti — zdvořilost je klenot — čekejme na přítele jezevce.«

Brzy přiběhl jezevec, sotva dechu popadal.

»Myslím, že jste ještě nejedli,« křičel z daleka. Spokojeně pohlížel na bohatou tabuli a smál se.

»Nemohl jsem dříve přijít,« řekl, »neboť muž, jenž mne koupil, odnesl mne k své ženě, aby si mne prohlídla a nemálo se honosil, jak lacino koupil. Povídám ti, dvojnásobnou cenu mohla’s říci. Konečně mne nechali ležeti a poodešli. Hned jsem se vzchopil a uháněl jsem, co mi nohy stačily. Myslím, že můj útěk objevili teprve, když už jsem byl na míli daleko — běžel jsem jako posedlý.«

Sedli si tedy ti tři kolem stolu a pochutnávali si. Víte přec sami, jak chutná, když má člověk hlad a teprve, když jsou na stole ryby a „tofu“.

Netřeba ani povídat, že si jezevec vybíral nejlepší sousta. Mělť se tuze rád. Za pár dní, když už všechno snědli, co liška byla nakoupila, a měli zas pořádný hlad, řekl jezevec k lišce:

»Teď je řada na tobě, abys umřela, milá přítelkyně!«

A udělali právě naopak, jako poprvé. Jezevec upravil se za drvoštěpa, vzal lišku na hůl přes záda a šel do města. Také on měl štěstí, dobře prodal, za pěkné peníze.

Znáte přece jezevce a víte, že nemá dobrého srdce. Nu tedy. Můžete si pomyslit, co ten zlosyn učinil? Chtěl míti všecko zlato pro sebe, všecko sám pro sebe nakoupit, sám také sníst. Pošeptal tedy muži, který lišku od něho koupil, tajně do ucha:

»Milý pane, tahle liška je podvodnice: jen se tak staví, jako by byla mrtva, zatím žije a nedáte-li pozor, upláchne vám.«

»Snadná pomoc,« řekl muž, přehodil lišce smyčku kolem krku, přitáhl — a usmrtil ubohou, jež tak důvěřovala prohnanému příteli.

Spokojeně odcházel jezevec a nakoupil za množství peněz, jež náleželo teď jen jemu, tolik dobrých věcí, co mohl. Odnesl je do lesa, do doupěte a tam dal se s chutí do jídla sám, ubohému lišáčkovi ani drobečku nedopřál.

Lišáčkovi stýskalo se tuze po mámě a plakal nahlas, srdcelomně. Bylo mu zle bez mámy. Musel potravu shánět, jak se dalo, i s nebezpečím života a často jen jen že vyvázl. Ale byl to přece jen chytrý chlapík a brzy vypátral, že jezevec vinen je smrtí jeho matky. Ustanovil se na tom, že pomstí smrt matčinu a potrestá jezevce za hanebnost. Jak jen to navléci? Jezevec byl přece mnohem silnější a obratnější, nežli on a na zápas na život a na smrt nebylo pomyšlení. Bylo třeba vymysliti jiný plán k spravedlivému potrestání jezevce.

Lišáček nedal na sobě znáti, jak nenávidí jezevce, nýbrž byl s ním zcela zadobře — takže jezevec netušil nic zlého.

»Viš-li co,« pravil jednou lišáček jezevci, »vymyslil jsem si výbornou sázku. Třeba se trochu pobavit v jednotvárném životě. Poslyš! Proměníš-li se tak dobře, že tě mezi všemi jinými nepoznám, vyhrál’s sázku — a dovedu-li to já, je výhra moje. Dovol, abych já začal.«

Jezevec svolil. Myslil si: však já tě najdu a poznám. Lišáček byl na odchodu. Volal ještě na jezevce:

»Nemysli si jen, že se přestrojím za kohosi praobyčejného, i kdež — proměním já se v pána, ve velmi vznešeného pána.«

Jezevec se smál, a lišáček odešel — ale ne snad do Tokia, do hlavního města. Za strom se jen schoval, neboť spatřil, že přes most, jenž vede do lesa, ubírá se velký houf Japonců. Nesli v nosítkách prince ze vznešeného rodu, a jeho rádcové a sluhové následovali jej v četném průvodu.

Sotva jezevec spatřil průvod, vylezl z doupěte.

»Aha,« myslil si, »snadno hádat.« Proklestil si cestu houfem lidí až k nosítkám a volal vesele na prince:

»Já vyhrál sázku — poznal jsem tě, ty prohnaný lišáku, poznal jsem tě, můj drahý!«

Když to princ slyšel, byl velmi rozhněván:

»Jaký to drzý jezevec!« volal v zlosti, »nedopustíte přece, aby vašeho prince někdo urážel!«

Tu jeden z průvodčích princových tasil meč a zabil jezevce jednou ranou. —

Lišáček pozoroval to vše z úkrytu a radoval se, že nevěrného přítele za hanebnost jeho stihl spravedlivý trest.