Japanské pohádky/Mořská princezna Otohime a opička

Japanské pohádky Bohumil Klika
Soused dobrý a zlý	Mořská princezna Otohime a opička	Kouzelnice Riyu

Údaje o textu
Titulek:	Mořská princezna Otohime a opička
Autor:	Bohumil Klika
Zdroj:	KLIKA, Bohumil. Japanské pohádky. Matice mládeže. Ročník II. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: F. Šimáček, 1907
Licence:	PD old 70

Byla jednou čarokrásná princezna, jmenovala se Otohime a bydlila na dně mořském v překrásném paláci. Otec její byl mocný král, všichni obyvatelé moře jeho poddaní. Mimo palác, v němž bydlil se svou dcerou, měl ještě mnoho zámků na dně mořském, žádný z nich však nevyrovnal se krásou onomu paláci, který se jmenoval Riugu a byl zamilovaným a hlavním sídlem vládce mořského. Kvádry, z nichž byl vystavěn, byly z čistého, průhledného křišťálu, veřeje a pažení oken z růžových korálů, ozdoby z pestrých, nádherných drahokamů a nádherných perel, dvéře ze zlata a stříbra, střecha byla uměle sestavena ze samých blýskavých šupin, byla to zkrátka nádhera, jaké na zemi nenajdeš. Král však nedbal bohatství, jež ho obklopovalo; byl mu zvyklý od mládí.

Pravým pokladem, bohatstvím a štěstím byla mu jeho dcera; jen ta byla radostí života jeho. A Otohime, tak se jmenovala, byla tak krásná a roztomilá, že básníci mořské říše o ní pěli: „Jest krásná jako slunce, když tisícerými pestrými paprsky sestupuje k nám vodou. — Oči její září jako hvězdy noci, a růžové rty její jsou krásnější nežli nejnádhernější korály naše. — Pleť její má barvu a něžný lesk skvoucí perly, a postavou rovná se královně nebeské, když vystupuje z vln mořských.“

Otohime byla nejen krásná, ale i duševní vlohy její vyvinuly se znamenitě za vedení nejvýtečnějších učitelů. A tak byla krásná princezna Otohime v každém ohledu ozdobou královského dvora, milována a zbožňována jsouc všemi, kdo ji poznali; otci svému pak byla tak drahá, že nebylo ani pomyšlení, aby ho mohla kdy opustiti, třeba jen na jediný den.

Ani jí by to nebylo bývalo po chuti; i kdyby se provdala, nebyla by za nic na světě opustila otcovský palác. Kdyby se odvážil některý princ žádati otce za ruku její, musil by se odhodlati, zůstati v Riugu; takové bylo přání otcovo, a Otohime ani nenapadlo, aby mu odporovala.

I nejkrásnější plány zkříží však v životě mnohdy události nepředvídané. To se také stalo králi mořskému. Krásná dcera jeho Otohime ochuravěla, a žádný lékař nedovedl jí pomoci. Král vysílal posly na všecky strany, do všech moří i zemí, aby přivedli nejslavnější lékaře; leč vše bylo marno — Otohime chřadla a chřadla, a den ze dne byla slabší.

Tu přišel jednou do paláce nový lékař, a když ohledal puls princeznin a vyptal se na všecky bližší okolnosti, za jakých onemocněla, předepsal jí opičí játra; ta prý jistě princeznu uzdraví.

„Za deset dní,“ pravil, „až bude nový měsíc, musí játra snísti, a učiníte-li, jak vám pravím, bude princezna do úplňku uzdravena.“

Král měl z toho takovou radost, že se ihned ohlížel po spolehlivém poslu, jemuž by mohl uložiti, aby mu přivedl živou opici. Neboť lékař výslovně nařídil, že princezna musí snísti játra čerstvá, a proto bylo nutno, opatřiti živou opici a zabiti ji teprve před užitím léku; aby tedy byla v čas po ruce, chtěl král ihned někoho pro ni poslati.

Poradiv se s dvořany svými vyvolil rozumnou a opatrnou želvu, aby podnikla cestu na zemi, a želva se bez váhání vypravila. Vynořivši se na hladinu a rychle propluvši širé moře přistála u břehu a plula pak dále řekou proti proudu až do hor, kde bydlily opice. Úkol její však nebyl tak snadný, jak by se mohlo zdáti, neboť která opice byla by tak beze všeho ochotna, nastoupiti cestu na smrt? Proto musila želva užiti lsti i umínila si, že si bude počínati nanejvýš opatrně a především pečlivě: bude tajiti účel své cesty.

Celý den přemýšlela o tom, jak by se jí povedlo přemluviti některou opici, aby šla s ní; ale marně si lámala hlavu. Sotva se zmínila o svém přání, aby některá opice provázela ji do Riugu, hlasitě se jí všecky vysmály, že prý by raději letěly na slunce, než by se nechaly pohnouti, aby se potopily na dno mořské.

Teď byla dobrá rada drahá! Konečně však smyslila si želva něco, co se nemohlo minouti s výsledkem. Vždyť jí neříkali nadarmo chytrá želva! Bavila se s celou smečkou opic, a najednou svěsila hlavu a usnula. Opice se smály, křičely, tloukly do ní dlouhými pruty — nehnula se. Osmělovaly se stále více, prohlížely si z blízka její krásný, lesklý štít a jaly se konečně skákati bezstarostně přes široký hřbet její. A mladá opička, odvážlivější nežli ostatní, sedla si docela pohodlně na želvu a šimrala ji úzkou ručkou po hlavě; tu želva náhle vymrštila hlavu a již měla ruku opičky v hubě, držela ji pevně a nepustila. Opička se dala do křiku, ale ostatní opice, vidouce, že s želvou není radno žertovati, zbaběle se rozprchly, ponechávajíce mladou družku svou osudu.

Želva však pravila svému zajatci: „Neposlechneš-li mne, zabiju tě. Zůstaň na mém hřbetě a seď pěkně tiše, půjdeš se mnou!“ Pro jistotu držela ruku její stále pevně, až přišla ke břehu, a pak plula střelhbitě a ponořila se, tak že byla brzy s opičkou v Riugu u princezny.

Všichni: se radovali, a zvláště král děkoval želvě, že to tak dobře provedla, a bohatě ji odměnil. Ježto však bylo posud brzy, neboť měla princezna snísti játra její teprve při novém měsíci, zacházeli s opičkou dobře a vlídně, aby nepoznala, jaký smutný osud ji čeká, a zůstala zdráva a veselá. „Dbejte,“ pravil král, „aby to chlapisko neonemocnělo, a aby játra jeho zůstala dobrá!“

Opici se ani nezastesklo, ačkoli často toužila po stromech svého lesa a po družkách, s nimiž si hrávala; vedlo se jí v krásném, nádherném paláci příliš dobře, a neměla kdy, oddávati se stesku po domově. Nedělala nic, jen louskala nejsladší ořechy, jedla cukroví, tančila a skákala, a vždy měla plno veselých druhů kolem sebe.

Jednoho dne však zůstala u ní jen medusa. Bylo to tehdy zvíře jako všichni měkkýši skořepatí a mělo velikou, krásnou skořápku, jež jako plášť obklopovala měkké tělo její. Všechna ostatní zvířata mořská odplula; slíbila sice, že se brzy vrátí, ale opice se přece jen nudila s hloupou, tlustou medusou; zalezla proto do koutku a jala se zádumčivě vzdychati.

„Nedivím se ti, že's tak smutna,“ pravila medusa, „a divím se již dávno, že můžeš býti tak veselá, ač tě čeká osud tak smutný. Ach, není to žádná radost, zemříti tak mlád!“

Opice se hrozně lekla. „Čím jsem se provinila?“ zvolala a chvatně vyskočila ze svého koutku. „Co jsem učinila, že mně ukládají o život?“

„Ničím jsi se neprovinila,“ odvětila medusa; „ale jak bychom dostali tvoje játra, kdybychom tě nezabili? A játra tvoje musíme míti, bez nich by se naše drahá princezna neuzdravila! Smiř se tedy s osudem tím a zbytečně nekřič, slyšíš? Sice budeš zavřena a nebudeš již moci skákati a hráti si!“

Opice byla leknutím jako zkamenělá; nevěděla, co by řekla, a dlouho mlčela. Když však se vrátili druzi její a snažili se rozdováděti ji, vzpamatovala se a přemýšlela, jak by si pomohla. „Ta zlá želva mne sem dostala lstí a násilím, ale ukážu jí, že ani já nejsem padlá na hlavu!“ umiňovala si. Nic tedy na sobě nedala znáti a klidně čekala, nenaskytne-li se nějaká příležitost, které by mohla užiti k svému zachránění.

Tehdy právě po delší dobu již nepršelo; cestu do Riugu vykonala opice za krásného, slunného počasí, a co tam byla, ještě se nestalo, že by mraky byly zakryly slunce, které obyvatelé dna mořského vidí jen ohromnými spoustami vody. Nyní se to však stalo; zatmělo se, prudký vítr bičoval vzbouřené vlny, bouře hučela, duněla a skučela; opička nehybně seděla v koutku a chvěla se. Záhy však ustál divoký jek bouře, a daleko slyšitelné šumění naznačovalo, že prší, jen se leje. Opička jala se žalostně naříkati a plakala tak usedavě, že to král zaslechl a hned k ní pospíšil. „Proč pláčeš?“ tázal se netrpělivě, „proč naříkáš? Hned pověz, chci to věděti!“

Opička setřela si slzy a pravila vzlykajíc: „Pane králi, nehněvejte se na mne! Když mne vaše služka násilím odnesla sem, nemohla jsem si s sebou vzíti ani svá játra — právě jsem je vyprala a pověsila na plot, aby uschla. Nezáleželo by na tom, jatrům by se nic nestalo, jen kdyby tak hrozně nepršelo. Ale to játra nesnesou, zkazí se, nejsou-li chráněna před deštěm, a proto jsem tak zoufalá. Ach, co si počnu,“ volala opět plačky, „moje játra, moje krásná játra se zkazí; zůstanou-li v dešti na plotě!“

V králi by se byl krve nedořezal. Co si počíti? Co s opicí bez jater? „Ta stará, potrhlá želva jest tím vinna!“ pomyslil si a poručil ji hned přivésti. A když přišla, vyprávěl jí, co mu pověděla opice, a nakázal jí, ihned ji odnésti na zemi, aby si mohla přinésti svoje játra. „Ručíš mně za ni,“ pošeptal želvě do ucha; „postarej se, aby tu opice byla do příštího úsvitu zdráva a neporušena, sice tě stihne navždy nemilost moje!“

Želva byla zmatena a zaražena, ale nezbývalo jí, než vydati se na cestu. Opice sedla si jí na záda, a rychle spěchaly mořskými vlnami k zemi. Stará želva však opici nedůvěřovala; neschvalovala ukvapené rozhodnutí královo, a proto, čím více se blížily pobřeží, veslovala pomaleji. Konečně však přece dospěla pobřeží, a sotva octla se na první písečné výspě, kolem níž bylo již jen na několik prstů vody, skočila jí opice se hřbetu dlouhým skokem na břeh. Želva jí jen stěží stačila; ale pospíchala, co mohla, a neztratila mrštnou opičku s očí po celou cestu do hor.

Konečně tam došly, a když opičí čeládka spatřila svou družku, byla radost její veliká, a skákala i tančila jako divá. Když se trochu vydováděly, vypravovala opička, jak se jí vedlo, a tu se všecky opice rozzlobily, sebraly silné klacky a želvě pořádně napráskaly. To však jim ještě nestačilo, chtěly družku svou pomstiti ještě citelněji; vrhly se na želvu, spojenými silami ji převrátily na hřbet a nemilosrdně jí odtrhly první štít, tak že ubohé zvíře bolestmi se ani nemohlo hnouti.

Schladivše si žáhu opice odešly, a nyní vydala se také želva na zpáteční cestu. Vlekla se sice velmi bídně, ale těšila se tím, že jí opice nechaly aspoň život, a když po mnohých útrapách přiblížila se k moři, vzmužila se opět a napjala poslední síly, aby ho dostihla. Bez pokrývky prsní a břišní bylo jí sice hodně zima, ale přece dosti rychle vykonala cestu vodou do paláce Riugu.

Přišedši tam pospíšila k své velitelce a vyprávěla jí, jak smutně dopadla cesta její; ukázala jí svoji nahou hruď, chvějící se zimou, a princezna byla tak dojata, že jala se ihned přísně vyšetřovati, kdo opici vyzradil tajemství. Byloť patrno, že byla někým varována. A záhy zjištěno, že příčinou neštěstí byla medusa.

„Ty nerozumné stvoření,“ zvolala princezna, když byla medusa přivedena, „potrestám tě na věčné časy za tvoji povídavost a pomstím ubohou želvu!“ I poručila meduse odejmouti skořápku, z níž pak dala zhotoviti želvě nový prsní štít. Želva se záhy zotavila, když jí byl vložen na prsa, a byla opět zdravá a čilá; medusa však musí až podnes pykati za svoji povídavost; pluje stále ještě bez skořápky, a měkké tělo její jest bez ochrany.

A což nemoc krásné princezny? Ku podivu zotavila se i bez opičích jater a byla zdravá, jakoby jí nikdy nic nebylo scházelo. Král, otec její, radoval se z toho tak, že se ani nehněval na lékaře, jenž s takovou sebedůvěrou předepsal prostředek ten. Ba, když ho opět spatřil, pravil jen s úsměvem:

„Zmýlil jsi se, ale netrap se proto — jsem šťasten, že moje milená Otohime jest opět zdráva, a nemám chuti na někoho se hněvati, ani na ubohou medusu ne, která tak těžce pyká za svoji nemístnou povídavost!“

Lékař se uklonil a odešel; byl rád, že to tak dobře dopadlo, vzal nohy na ramena a pospíchal daleko, daleko odtud.

Královský dvůr však po šťastném uzdravení krásné Otohime pořádal neustálé slavnosti, při nichž princezna kde koho okouzlovala roztomilostí. A tak žil král se svojí dcerou bezstarostně a šťastně na mořském dnu dále, a nezemřeli-li, jsou živi posud.