Japanské pohádky/Kouzelnice Riyu

Japanské pohádky Bohumil Klika
Mořská princezna Otohime a opička	Kouzelnice Riyu

Údaje o textu
Titulek:	Kouzelnice Riyu
Autor:	Bohumil Klika
Zdroj:	KLIKA, Bohumil. Japanské pohádky. Matice mládeže. Ročník II. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: F. Šimáček, 1907
Licence:	PD old 70

Ve vesnici u velikého, jasného jezera horského žili před mnoha a mnoha léty manželé se dvěma dětmi, synem a dcerou. Dcera byla starší nežli syn a jmenovala se Riyu, syn se jmenoval Take. Riyu, jež byla nevýslovně krásná, líbila se každému, a protože rodiče v zaslepenosti své příliš si zakládali na kráse její, nebylo divu, že se z ní stala dívka pyšná a marnivá. Take, dobrý, hodný hoch, rmoutil se proto a snažil se, jak mohl, sestru napraviti; ale při tom došlo vždy mezi nimi k hádce, a nahodili-li se k tomu rodiče, zastávali se vždy dcery a plísnili Takea jako svárlivce, jenž nepřeje sestře její krásy a lásky rodičů. Take rmoutil se proto velmi a nahlížeje, že to nemůže změniti, mlčel a jen tajně sestru pozoroval.

Riyu byla chytrá dívka, a protože srdce její bylo stále zatvrzelejší, byla by se ráda stala paní všech lidí a všeho majetku v okolí. Ve vesnici, v níž měli rodiče její slušný statek, bylo mnoho zámožných lidí; veliké zahrady, obklopující domy, spolu sousedily, a než připadla Riyu na zlou myšlenku, že by to všecko chtěla míti sama, žili sousedé svorně a spokojeně. Take pozoroval nyní čím dále zřetelněji, že Riyu má zlé úmysly, a když postřehl, že často chodí ke staré čarodějnici učit se kouzlům a nosí jí mnoho peněz, rmoutil se ještě více. Leč co mohl počíti? Musil mlčeti a vyčkávati příležitosti, jež by snad rodičům otevřela oči. Příležitost taková se naskytla, ani se nenadál. Jednou, když v noci nemohl spáti, zaslechl vrznutí dveří domovních, vyskočil a plížil se jako kočka, aby zvěděl, co se děje. Dvéře byly jen přivřeny, a když vyhlédl ven, spatřil sestru spěchati k jezeru. Pospíšil za ní, a když stanula na břehu, skryl se nedaleko ní za silný strom. A tu viděl, jak Riyu na břehu sehnula se pro jakousi bylinu. Natrhala jí hrstku, vložila do úst, a ihned protáhlo se tělo její a proměnilo se ve velikého, hrozného draka, pokrytého silnými, pancéřovými šupinami. Drak vrhl se pak do jezera a zmizel. Vrátil se teprve za hodinu, vyplivl onu bylinu, a hned tu stála Riyu v přirozené podobě své a vracela se rychle do domu otcovského. Take ji opatrně sledoval a dostal se nepozorovaně do svého pokojíku; nemohl však spáti a vyčkával netrpělivě rána. A jakmile spatřil rodiče, vypravoval jim, co se v noci stalo; leč ti, místo aby mu uvěřili, rozhněvali se tak, že mu poručili, aby okamžitě a navždy odešel z rodného domu, neboť se domnívali, že Take sestru svou pomlouvá. Svěsiv hlavu opouštěl s těžkým srdcem rodiče. Peněz neměl a musil, když prodal kus po kuse krásný oděv svůj, konečně žebrati. Šel ode vsi ke vsi, dále a dále, až se konečně dostal k moři a tam stihl loď, jejíž majitel dal se uprositi, aby ho vzal s sebou. Ale za mořem upadl v bídu ještě horší, a po dlouhém putování octl se konečně sám a sám v pustině. S pláčem usedl na pařez a uvažoval o žalostném stavu svém. Veliký, nekonečný les rozkládal se před ním a nikde nebylo východu. Živé duše neviděl a neslyšel, byl sám a sám a hladov.

Tu pocítil náhle na svých rukou, jež měl přitisknuty na očích, horký dech, a když je uleknutě spustil, zřel před sebou jiskřivé oči statného tygra, stojícího vedle něho. Ztrnulý leknutím díval se na hroznou šelmu a neodvažoval se hnouti. Jak se však podivil, když se k němu tygr přitulil jako kočka! Nevěřil svým očím, a zdálo se mu, že sní, když se tygr jal vlídně přísti a otíral se při tom jemnou, nádhernou srstí svou o jeho kabát.

Úžas Takeův dostoupil vrcholu, když tygr usedl, zdvihl levou přední nohu a pravil: „Nezbavil bys mne toho ošklivého oka? Trápí mne již dlouho, a sám nedovedu sprostiti se toho silného drátu!'“ Soucitný Take jal se hned uvolňovati drátěné oko. Nebyla to ovšem práce lehká, neboť bez nástrojů nebylo skoro ani možno, ohnouti silný drát, a také se bál, aby tygrovi nezpůsobil bolesti, i počínal si velice opatrně. Ale pomocí několika větví a hrotitých kamenů, jež sebral v lese, podařilo se mu konečně kličku uvolniti, a pak již bylo snadno, oko úplně odstraniti. Drát s nohy tygrovy spadl a Take i tygr radostně si oddychli.

„Neustále nám lidé ukládají o život,“ pravil pak tygr, „kladou nám oka, líčí jed a různé pasti, a tak se stalo, že jsem se jednou octl nohou v takové pasti. Leč síla moje byla větší než síla železa, vyvázl jsem, ale oko mně zůstalo na noze. Přísahal jsem proto všem lidem pomstu; ale ty jsi z ní ovšem vyňat, ty's hodný, a chceš-li se mnou vejíti v přátelství, povede se ti dobře a nikdy toho nebudeš litovati!“

„Přijímám s radostí,“ odvětil Take, „neboť nemám žádného přítele a cítím se tak opuštěným, že jsem ti opravdu vděčen, mocný tygře, pokládáš-li mne hodným svého přátelství!“

Tygr vyskočil, otřásl se a odklusal slíbiv, že se brzy vrátí. A dostál slibu; ale nevrátil se sám a s prázdnou. Vedle něho přiklusal slon s celým nákladem velikých kmenů, jež na volném místě tak srovnal, že z nich povstala malá dřevěná chatrč. Take žasl stále více; po chvilce však chopil se také sám práce a staral se, aby stavba měla dvéře. Slon s počátku silně funěl, když se Také vmísil do jeho práce, ale vida, co chce, uklidnil se záhy. Když byl dům hotov, vzal tygr velikou, nádhernou kožišinu, kterou přinesl s sebou, a rozestřel ji na podlahu; přinesl také různou loveckou kořist svou, jíž mohl Take zahnati hlad. Tak dobře se Takeovi dávno již nevedlo. Byl přešťasten a ulehl spokojeně a vděčně na měkké lůžko svoje.

Tak žil v pustině té několik let klidně a bezstarostně; tygr byl mu vždy věrným přítelem a staral se o něj.

Jednou však ozvala se v srdci Takeově touha po domově, po rodičích a i po sestře, ač ta nebyla hodna lásky jeho. Dobrá duše jeho neznala hněvu a nenávisti, a tak svěřil se jednou příteli tygrovi, co ho tísní, a prosil ho, aby mu dovolil podívati se domů.

„Nalezneš domov svůj velice změněn,“ pravil tygr zarmouceně a starostlivě. „Rodiče tvoji bezpochyby již zemřeli, a zlá sestra tvoje mohla by ti ještě ukládati o život; radím ti, zůstaň zde!“

Take zavrtěl hlavou. „Zůstanu-li zde,“ odvětil, „zahynu touhou po domově; spatřím-li však ještě jednou místo, kde jsem se narodil, pak nechť přijde cokoliv — budu se vším spokojen!“

Tygr nahlédl, že musí povoliti, a jal se hned konati přípravy na cestu. „Doprovodím tě,“ pravil; „musím ti býti na blízku, kdybys potřeboval pomoci, a proto půjdu s tebou. Také bys se beze mne nedostal přes moře.“ Pak poručil Takeovi, aby si sedl na široká záda jeho, a když po nedlouhé chvíli dostihli moře, skočil s ním tygr do vody. Tygr byl znamenitý plavec, i netrvala cesta přes moře dlouho. Aby nepolekal rodičů, požádal Take tygra, aby zůstal na břehu. Ten však navrhl mu: „Podívejme se především k horskému jezeru, jež sousedí s rodnou vsí tvojí; tam zůstanu v záloze, kdybys mne potřeboval.“

Take souhlasil a ubíral se s přítelem svým dále. Když byli u cíle, pravil tygr, ukazuje na jakousi bylinu: „Natrhej si této kouzelné byliny a přilož si ji na srdce, pak budeš všecky bytosti viděti v jejich pravé podobě. Jakmile si pak budeš přáti, aby bytosti ty, kdyby snad byly očarovány, nabyly původní podoby své, hoď jim kousíček byliny té do obličeje a přání tvoje se splní!“

Take srdečně tygrovi poděkoval a poslechl ho; natrhal si kouzelné byliny, svázal ve svazeček a ukryl na srdci. Pak se s přítelem rozloučil a odběhl do vesnice.

Jak se však ulekl, jak se roztesknil, když zpozoroval hroznou spoustu, jež se tu udála. Vše se rozpadlo, domy byly prázdné a zpustlé, sotva je poznával, a jen s námahou nalezl dům otcovský. Když však otevřel dvéře, vyšla mu sestra vstříc s klamnou vlídností. „Konečně přicházíš, drahý bratře!“ zvolala. „Ó, jak mne to těší! Hned ti přinesu tvoje zamilované jídlo, abychom oslavili návrat tvůj! Ale prosbu mám k tobě, bratře; tluc na tento buben! Viděl jsi asi již, jak zpustle vypadá vesnice; bojím se, že bych zbloudila, ale budeš-li tlouci na buben, pak nezbloudím a vrátím se rychle, neboť mne zvuk jeho povede!“ Zlá čarodějnice ta! Užila lsti té jen proto, aby Take klidně seděl a v nepřítomnosti její nepátral po příčině, proč jest osada i dům otcovský ve stavu tak truchlivém.

Take chopil se paliček, jež mu sestra podala, a jal se podle jejího přání bubnovati.

Sotva však Riyu odešla, spatřil, jak z jednoho koutu jizby vylezly dvě krysy a pomalu i zarmouceně blížily se k němu. Take byl jako omráčen, neboť pomocí kouzelné byliny poznal v krysách svoje rodiče. Ruce mu ztrnuly, a přestal bubnovati; obě krysy však ihned vyskočily na buben a bubnovaly svými ocásky.

„Ach, hleď, ať jsi pryč odtud,“ volaly, „zlá sestra tvoje, jež změnila celou ves v poušť, odešla jen proto k jezeru, aby se proměnila v draka, a až se vrátí domů, pohltí tě, jako mnoho a mnoho jiných lidí. A koho neshltla nebo jako nás nezačarovala v podobu zvířecí, ten uprchl daleko, aby ušel kouzlům jejím a smrti. Prchni, drahý synu, prchni také, aby tě nestihl stejný osud jako nás!“

Take byl tak ohromen, že ani nepomyslil na to, aby rodiče odčaroval, a bylo dobře, že opatrné krysy stále bubnovaly, neboť jinak byla by se Riyu vrátila rychleji, dříve ještě, než by se byl Take od rodičů dověděl o hanebných kouscích jejích. Když ho však rodiče opět úpěnlivě prosili, aby prchl, a když otevřeným oknem spatřil blížiti se draka, utekl chvatně zadními dveřmi. Drak, jenž to nepozoroval, přišel domů, právě když se buben odmlčel, neboť krysy zalezly opatrně opět do svého úkrytu. Jakmile nyní ohyzdné zvíře poznalo, že Take jest pryč, soptilo vztekem oheň a spěchalo tak rychle za uprchlíkem, že ho záhy dostihlo. Po Takeovi bylo by bývalo veta, kdyby nebylo tygra; ten přikvapil právě, když Take téměř bez sebe klesl úzkostí a hrůzou. Drak vzepjal se vysoko, spatřiv silného nepřítele; obratný tygr však bez váhání zakousl se mu do měkkého hrdla, jež nebylo kryto tak tvrdými šupinami jako hřbet a boky; nedbal ohně a jedovatých slin zuřivého zvířete, ale prokousl mocným chrupem svým krk jeho tak, že hlava odpadla od trupu. Hrozná nestvůra válela se v černé krvi, a Take objímal tygra a děkoval mu vřele za svoje zachránění.

„Nemáš mně proč děkovati,“ pravil tygr, „oplatil jsem ti jen, co jsi učinil pro mne; neboť kdybys nebyl nohu mou zbavil oka, byl bych dříve či později zahynul. A teď s Bohem!“ dodal a odklusal k moři, jež opět přeplul, aby se dostal do svého lesa.

Take spěšně se vrátil do rodné osady a především odčaroval rodiče, kteří naň již u dveří čekali. Malé krysy proměnily se, jakmile se jich Take dotkl kouzelnou bylinou, opět v otce a matku; srdečně děkovali synovi a trpce si vyčítali, že dříve neposlechli jeho výstrah.

Zpráva o tom, že drak jest mrtev, rozšířila se záhy v celé zemi, a obyvatelé vesnice, kteří uprchli před netvorem tím, vraceli se do opuštěných statků. Všem začarováným lidem, kteří jako ptáci a jiná zvířata bloudili po lese, vrátil Take lidskou podobu, a všichni ho ctili a žehnali mu.

Take i tygr jsou ještě dnes v Japonsku velebeni a vděčný lid uctívá je slovem i obrazem.