Přeskočit na obsah

Jan Neruda/22

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Jan Neruda
Autor: Arne Novák
Zdroj: NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 90-95.
Online na Internet Archive
Vydáno: 1914
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

PROSTÉ MOTIVY zasluhují, aby je každý ze čtenářů bral do ruky s týmž zbožným a uctivým ostychem, s kterým takměr padesátiletý básník odevzdával veřejnosti »první svou knížku zcela subjektivní«. Zde, v těch čtyřech tak promyšleně a úměrně prokomponovaných cyklech, odhrnul Neruda s jakousi plachou cudnou váhavostí záclonu se svého osobního tajemství, které i pro psychology básnických koncepcí jest zjevem řídkým a vzácným. Na Nerudovi, jediném v našem umění, naplnila se slova, jimiž Goethe nezapomenutelně vystihl svůj plodný duševní stav v letech 1814 a 1815 »Geniální povahy prožívají opětovnou pubertu, kdežto jiní lidé jsou jen jednou mládi!« a »Prosté motivy« jsou právě lyrickým deníkem tohoto »dočasného omlazení«. Studený a povrchní pozorovatel najde snad v »Prostých motivech« mnohem méně, možná jen umění býti lyrikem ještě v padesáti letech; stačí však srovnati s »Prostými motivy« jinou lyriku básněnou v mužném věku, aby vysvitl podstatný rozdíl. Na př. v druhém díle Čelakovského »Růže stolisté«, skládaném cele na počátku čtyřicátých let poetových, najde se pět šest kusů náladové lyriky silného subjektivního zabarvení a zvláštního intimního kouzla, ale tyto claudelorrainovské krajinné prospekty se »zrcadlem živých vod« a s »obrůženými horami« obrážejí vyrovnanou, usmířenou duši bez bouří a krisí; Neruda však prožívá znovu opravdové mládí se všemi jeho touhami a rozběhy, erotickými horečkami a depressemi skepse — druhé půlce motivů jarních a skoro celému kruhu motivů letních porozumí pouze ten, kdo uvěří, že kdysi po r. 1879 namíchal Nerudovi Osud, tento nevypočítatelný alchymista, menšího elixíru, který vrací na čas mládí.

Dvojí pobyt na Šumavě, odkud si Neruda přinesl také »Romanci o Černém jezeře«, občerstvuje jeho fysické síly; krátké a prudké erotické dobrodružství, dnes zahalené mlhou diskrétnosti, ohrožuje jeho smysly; objetí a svatba, toť dva obrazy, jimiž Neruda vždycky znovu zachycuje své cítění i svůj názor krajinný. Ale teprve choroba, která sleduje hned po dočasném omlazení, otevírá písním, jež jako včely shromáždily se v úle básníkově, česlo: Neruda sám o tom píše v dopise z jara 1883: »Před 25 lety, když mně přátelé vyčítali, že nemám lyrického citu, odpověděl jsem: »Počkejte, však já také budu psát lyriku, až sestárnu.« Ani jsem sám nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba jsem měl slova ta v duchu dobře motivována. A ejhle, stáří ještě nepřišlo, přišla ale choroba, a cit dostal vrch. A jakmile je člověku jen trochu zas líp, vzkvétá opět bujnost a cit se choulí do koutku. Jsme to lidé!…«

Celému tomuto intimnímu processu dovedl Neruda se zcela ojedinělým uměním a s obdivuhodnou hospodárností dáti ráz lyrického cyklu. Jestliže již v »Knihách veršů« honosil se darem illustrovati duševní stavy přírodními obrazy, proměnil nyní tuto schopnost v celou básnickou methodu: roční život přírody od prvního tušení jara až k zimním bouřím poskytuje mu v časovém sledu souvislou řadu prostých a hlubokých symbolů pro příběhy srdce, které z churavé mdloby resignovaného stáří probouzí se k úplnému obrození a pak, proživši ještě jednou pohádku mládí, zase se vzdává starobě, resignaci, přípravě k odchodu. Tato komposice provedena jest s bohatstvím takřka symfonickým. Prvních šest jarních motivů zní jako předehra: skepse jest příliš silná, kůra kolem srdce příliš tuhá, než aby básník hned se dal svést, hned uvěřil:

ALŠOVA ILLUSTRACE K »PROSTÉMU MOTIVU« »TAK SÁM A SÁM«.

»Nevrle hledím oknem ven —
nechte mně led můj, nechtě sníh —
vždyť nechápu více, nač ten rej,
k čemu ta vřava, spěch a smích!«

Toť první nejisté jarní dny, směs jásotu a chladu, větrů a květů, písní a chmury. Na to setkává básník z celého pásma psychologických motivů druhou skupinu jarích písní, obrážejících první stadia jeho omládnutí: dětské vzpomínky, národní poesie, občerstvený obraz matky se proplétají; mladá travina na louce, zlaté pršky slunce, májový větřík dávají přírodní dekoraci. Na samém konci motivů jarních, vzdává se však již Neruda regeneraci, — rozkošně buršikosní písní všech svobodných srdcí »Hej uvidíš, přírodo, uvidíš« počínajíc až k předposledním dvěma letním motivům obměňuje, rozvíjí a vždy nově pointuje Neruda dvanáctkráte v sytých obrazech ze zrající přírody zalité širokým sluncem svoji druhou pubertu. Zde uprostřed písňové erotiky plné smyslného kouzla a rozkošnické záliby najdou se některé vzácné kusy samoúčelné deskripce krajinářské (»Slunce je jak velký žernov«, »Náš kraj se ženil dnes« a mezi podzimními motivy »Náš Boubín má šedivou čepičku«): Nerudovo já zmizelo zcela v objektivní chvále světa zářivého a šťastného; to zdá se být kdosi úplně jiný než básník »Knih veršů«.

A přece není. Báseň, již jako ranou meče Neruda náhle přeťal zálibně a radostně navíjené pásmo žhnoucí erotiky sršící vtipem a rozmarem, sestupuje ve svém důsledně promyšleném a psychologicky bolestně pronikavém symbolismu až k samému dnu Nerudovské lyriky, praeformované jíž v »Elegických hříčkách«.

»Má poesie — dívčina
a mžikem láskou plápolá:
jak spatří oči mladé,
již ruku k srdci klade,
a hlava jde jí do kola.

Hned chystá roucho svatební
jak padlým sněhem vroubené,
a chystá závoj řáiný
a bleskný šperk si krásný,
i vozy věnci zdobené.

Již svatba v plném rozletu —
v tom rozum v cestu vyrazí:
tři stará slova vrhne
a šátek v uzel zdrhne
a rázem svatbu přimrazí.«

A jako listí se stromů, tak prší illuse básníkovy. Pro podzimní svoje nálady našel krajinný rámec v šumavském podhoří, kdežto slunné léto svého opojení prožil a básnicky symbolisoval ve volném kraji, slastně se chvějícím v objetí oblohy. Ale hory, jež Neruda zná od odstínů ovzduší až po floru, neinspirují ho ani tesknou vznešeností ani chladnou výší; zdůvěrňuje si je. Pod jejich stráněmi a vichřicemi prochází ve střídavé hře dojmů a nálad posledními plesy a prvními tuchami smrti; konec podzimního cyklu jest táhlé, chmurné maestoso. V každém cyklu »Prostých motivů« znamená závěrečná báseň vystupňování a vyvrcholení: opojná erotika z motivů jarních vyhnána v apostrofě Terezy à Gesu až k paroxysmu; synthesu slavného léta, avšak zároveň i divinaci zádumčivé jeseně zavírá toužebná vzpomínka na Hálka; celou tichou moudrost podzimu v tragické stručnosti zhušťuje strofa:

»Je pravda! Nač se plavit mořem,
nač slézat strmých horstev lem:
zde zcela nízký pahrbeček,
a za ním zcela nová zem!«

Stilově tíhnou podzimní a vetší ještě měrou zimní motivy ke krajní prostotě výrazu, omezují se na kratičké strofy, užívají písňové jednoduchosti prostonárodní, varují se deskripce a široce malebné dikce a právě tím dosahují hlubokých účinků, — kolik melancholie a kolik lyrické krásy zamknuto je jen ve čtyřverší skoro prosaické na pohled:

»Již širý kraj zhnědnul, a hory jsou
jak holé zdě,
a vzpomenuv jara, nevíš víc,
nač bylo zde.«

Proti rozmarné hře motivů podzimních řazeny jsou motivy zimní opětně jaíto první cyklus s účelnou psychologickou úmyslností: od chvilkové melancholie nad příchodem mrazné zimy a nad rakví dívčinou sestupuje básník hluboko na dno hoře obecně lidského, na jehož themata básněna byla jeho lyrika vůbec: smutek života bez pokračování, výčitka lásky nedožité a zrazené, stesk stáří nad slabými křídly pozdního zpěvu — to vše podává si ruce jako vlna vlně. Pak vyvře ještě několik spodních přímo fysiologických bolestí: hrůza bezesných nocí, ukrutný stisk nemoci, tušení blížící se smrti; jen malé prosté výkřiky bez příkras a básnických dekorací nahrazují uzavřená čísla lyrická. Když konečně básník v bolestné námaze soustředí poslední tvůrčí sílu, aby zachytil i konec svůj mohutnými symboly a zapěl si vlastní žalm pohřební v hymnickém slohu, jakým byl oslavil velké tragoedie vesměrné, jest nejen uzavřen tento »rok duše«, ale i básníkův vývoj vůbec.