Jan Neruda/21

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
20	21	22

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 85-89. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

BALLADY A ROMANCE jsou knihou neobmezené štědrosti básnické; ba chvílemi jest v nich Neruda přímo rozmarným marnotratníkem. Ve volném rámci dvou doplňujících se epických genrů, pojatých bez formalistické pedanterie, proplétá se v svobodné hře několik cyklů, z nichž každý by vystačil básníkovi méně suverénnímu na celou knihu; ale mezi cykly vložena jsou ještě rozkošná dekorativní capriccia, která uprostřed ballad překvapí snad ducha úzkoprsého, za to však dvojnásobně potěší milence samoúčelné hry poetické. V knize, ve které se vlní celá stupnice obecně lidských citů od tragiky mateřského srdce pojaté přímo kosmicky až ke groteskní závrati tanečního reje, zbylo přece dost místa pro podrobné a důvěrné vystižení zvykových a krojových zvláštností lidových. Položena jest tu vedle sebe úmyslně prostičká parafrase veršované legendy národní a vysoce složitá ballada stavby umělé a virtuosně symmetrické; střídá se tu však i nejstřídmější úsečnost epická soustředěná přímo na dramatickou stichomythii a rozvětvená arabeska, která vypučela z čistě artistické záliby pro měnivou rozmanitost tvaru. Jednou zachycuje pregnantní perokresba Nerudova pouze nejhlavnější obrysy dějové, podruhé libuje si básník v širokém a pohodlném popisu také nejpodružnějších malebných jednotlivostí; někdy žádá od čtenáře, aby ze dvou ze tří narážek dokreslil si celou situaci, a jindy zastaví jeho dech přívalem miniaturních pozorování.

Uprostřed všeho toho bohatství, směstnaného do osmnácti stručných čísel, překvapuje však nade vše stále se vracející kontrast lidového primitivismu a umění velmi vyzrálého, ba raffinovaného. Nerudova látková invence jest prostonárodní, ať tká kouzlo naivity a srdečné nábožnosti kolem látek legendárních, ať vyvolává v balladickém přítmí suggestivně postavy vybledlé mythologie, ať sestrojuje s neobyčejným štěstím ze zvykoslovné mosaiky poloepické příběhy; v tom ve všem jest Neruda pravý balladik dobrého starého rodu. Usiluje však i v celé básnické expressi přiblížiti se co nejvíce lidovému stilu; jeho oko vycvičeno jest na legendárních a genrových výjevech malířů primitivů; jeho sluch prošel školou prostonárodních říkadel a formulí; obrazy a epitheta jsou vzaty z lidové poesie, k rýmům přimíšena jest assonance, v rhytmu a metru úmyslně připuštěna jest nejedna licence.

Není to však naprosto spontánní projev naivity přirozené, věrně dochované z domova, neporušené kulturními vlivy, jak to bylo u Erbena; Neruda přiznává se k uvědomělé, vykalkulované a soustavné methodě: »Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste«. A v této touze a snaze raffinované duše básnické, najíti zase ztracený ráj prostoty a naivity; v tomto útěku složitého Evropana, jenž právě prošel všemi illusemi vědy positivistické a liberalismu náboženského k zemi dětí, zázraků, legend; v tomto odhození všech tlumoků vědění a pochybování, hodnocení a znehodnocování zbytečně tížících poutníka, jenž chce se napíti z čerstvého pramene zpívajícího v lesích začarovaných — právě v tom jest nejhlubší osobní tajemství Nerudovo.

I »Ballady a romance« právě jako »Povídky malostranské« jsou pouze pro povrchní čtenáře neosobní a čistě objektivní epikou; tomu však, kdo je prožil, povědí o Nerudově lidské osobnosti více než mnohá zpověd lyrická. Poeta mateřské lásky, jenž zatím zvykl si promítati všecky bytostné vztahy lithurgickými a legendárními symboly pašijového týdne, hlásí se hned v ponurých rhytmech první skladby balladické. Zastřeně podává sebeobviňující lyrik lásky zrazené před naplněním a zavražděné zbabělým chladem v »Balladě staré-staré« tragicky uzrálou a do příšerných důsledků domyšlenou metastasi erotického svého románu. Rozkošně humorné capriccioso »Romance o Karlu IV.« jest epickou zkratkou pro Nerudův vývoj od kosmopolitické pochybovačnosti až k horoucí víře v národ; z úmyslně primitivistické »Ballady o duši Karla Borovského« a plesavě překotné »Romance o roku 1848« zpívají mocné impulsy Nerudova junáctví, kdežto »Romance italská« jest přímo oslavou veřejného liberalismu, jemuž zasvětil Neruda mužný svůj věk. S osobní důvěrností, s vroucím lyrismem pojal Neruda postavu Ježíšovu, které v »Balladách a romancích« připadla role protagonisty; není nesnadno vypozorovati, jak Ježíš jest tu podřízen vývoji velmi složitému. Kristus z »Ballady horské« jest zázračné božstvo, horoucně uctívané a sladce milované; v »Romanci štědrovečerní« stává se z něho rozkošné lidské bambino, jak je malovali quattrocentisté. Na okamžik kmitne se i silhouetta občana Krista pod červeným praporem republikánským, jak v něj věřil nejen Ugo Bassi, ale i Parini a Mazzini před Alpami a Havlíček neb Josef František Smetana na sever od Alp. Ale jako Neruda sám, vyrůstá i jeho Ježíš z bojovníka v humoristu a mudrce: bambino v »Balladě tříkrálové« zvedá se z jeslí a s pokynem božského prstíku uvažuje s resignovaným humorem o hořkém fragmentu dějinné filosofie; konečně v »Balladě o svatbě v Kanaan« jest kazatel z Nazaretu laskavým filosofem, jenž přišel na zem, aby posvětil radost, lidství, dary života. V kterémsi feuilletoně postoupil Neruda ještě o krok dále, nazvav Ježíše na kříži největším humoristou za slova »Odpusť jim, neboť nevědí, co činí!« Nerudova koncepce Ježíše neřadí se se k oněm interpretacím Rembrandtovským neb Uhdeovským, které rozumějí jen Synu člověka sociálně poníženému, bolestnému a pohaněnému, všelidsky soucítícímu; patří daleko spíše do okruhu, kde vedle Renanova lahodného rabbiho rozhazuje svoje květiny Wildeův Ježíš-romantik: Nerudovi v »Balladách a romancích« proměňuje se Kristus posléze v násobitele jasu a záře na zemi, osvětlené podzimními paprsky svrchovaného humoru.

Nejvroucnějším výrazem Nerudovy subjektivity v »Balladách a romancích« jest však stále se vracející apotheosa dětí, tento symbol básníkova hledání ráje prostoty a naivity; kromě Mánesových, obdobně symbolických akvarelů »Život na panském sídle«, není v českém umění tak toužebného chvalozpěvu na dítě. Jako osamělý Mánes namaloval i opuštěný Neruda v lithurgickém ovzduší »Ballady horské«, v zsinalém přítmí »Ballady dětské«, v rozkošných miniaturách »Romance štědrovečerní« daleko více než šťastnou řadu křehoučkých a kyprých dětských postaviček s celou hudbou graciesních pohybů a líbezných postojů: tady namaloval i svůj marný sen, svou tklivou touhu, totéž, proč r. l871 našel lyrický výkřik: »A vím,že jsem chtěl také šťasten být — a sluncem v okeán se lásky vpít, — , že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky — , ach bože, bože, — kde to moře lásky?«