Jan Cimbura/Třetí část/VIII

Jan Cimbura – Třetí část Jindřich Šimon Baar
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 407 – 421.
Licence:	PD old 70

Žežulkův Toníček, nejmenší ze všech malých Žežulků, stojí pod Cimburovým oknem, na špičky se napíná, proutkem na okénko klepá a ze všech sil volá: „Dědečku, dědečku, pojďte hned ven, Toníček je tu a má novýho koně, šimla, přivedl vám ho ukázat.“

Okénko se sice otevřelo, ale nevykoukla bílá hlava stařečkova, ale stařenčina, než i ta zve Toníčka: „Pojď jen dál do světnice, mládenečku, nestůj pod oknem. — Dědeček jsou nějakej darebnej, nevstávají.“

Toníček se hrne i s koněm na kolečkách na dvůr, s dvoru na zásep, ze záspi do síně, ze síně do světnice, ale dědečka nikde nevidí. — Aha! Už ho vidí. Tamhle leží na posteli v peřinách. Jen hlavička jako mléko bílá mu z polštářů vykukuje.

„Dědečku, co to děláte? Sluníčko už dávno vstalo, v Hanzlíčku se vykoupalo a vy ještě spíte? Lašťovka už dávno vstala, devět polí oblítala a vy ještě spíte?“ vadí se Toníček s dědečkem jako se s ním, ospalým kloučkem doma maminka vadívá, když se mu ráno nechce z pelíšku.

„A chlapečku zlatý, jsem lenoch, ba jsem, vstávat se mi nechce, spát jen, spát pořád bych chtěl,“ usmívá se dědeček, promlouvaje takovým nesvým, ospalým, jakoby zastřeným hlasem.

„Vidíte, dědečku, to jste zrovna jako já,“ těší ho Toníček, „já bych taky ráno spal, ale maminka honí mne z lože ven, spát mi nedají. — Babičko, vezměte na dědečka metličku a vyhoňte ho také,“ vážně radí kluk Cimburce.

Každý den se takové dětské návštěvy opakovaly a staré Marjánce rvaly srdce. Přicházeli i dospělí, ale ti ji nikdy tak nerozlítostnili, jako ti broučkové, kteří živou mocí pochopiti nemohli, že dědeček Cimburů zraje — pro smrt. Ti ven ho lákali a také za slunných teplých dnů vylákali.

O hůlce škrabal se Cimbura ven a Marjánka za ním vynášela peřinku, aby lavička dědouška netlačila. Děti chvíli točily se kolem něho; ale brzo viděly, že už s ním opravdu nic není. Nějak špatně slyší a vidí a tuze zapomíná na všecko, stát a proběhnout se mu nechce, hrát se mu nechce, a povídá-li, v nejlepším klímat počne, budit ho musejí a volat, „tak jak to bylo s tím princem a s tou zlatou muškou?“

„Aha, s tím princem tedy — jo — tak byl jeden princ…“

„Ale dědečku, to už jsme slyšeli, chceme jen ten konec, jak se muška proměnila v krásnou princeznu.“

Takový kříž měly děti s dědečkem a opouštěly ho. Přibíhaly sice ještě, ale jen na skok, na chvíli, a zase frrrr — jinam letěly.

V dědouškovi nenalézaly již kouzla, kterým by je dál k sobě poutal, a těkavé, sobecké dítě rychle zapomíná a na nové lásky zvyká.

A tak sedává Cimbura často sám, domácí musejí na pole. Marjánka má na starosti domácnost mladých. Samota Cimburů netíží, je mu milá a vítaná. Naslouchá a celá ves náhle k němu mluví, slyší skřípání kol, rachot vozů, vrzání kožených postrojů, šumění stromů, šplýchání řeky, kroky a hlasy lidské, podle rachotu poznává, čí je vůz, podle kroku, kdo je ten člověk, čí je kůň. To jsou složky denní hudby, které Cimbura velmi dobře rozumí a ve které každá novota je mu známá.

„Kvok, kvok, kvok,“ to kvočna se svým kuřecím stádem blíží se k dědouškovi. Ten hned sahá do kapsy a převrací ji. Vyklepává drobečky, hází kuřatům a baví se s nimi. Náhle rozčileně zakřikla kvočna a hned je ticho, hluboké a úplné, jako když ve škole pan učitel rákoskou zaklepá o stůl. To vzduchem krouží ostříž a kuřátka ani nepípnou, aby na sebe neupozornila. Nebezpečí minulo. Velikým kruhem stočil se dravec nad lesy, kvočna jako by si oddychla, kvokla zas o poznáníčko pozměněným hlasem a tu, jakoby povolení dala, rozšvitořila se hned kuřátka, čile nahrazujíce zameškanou řeč. Zase kvokla, stádečko rázem sesypalo se kolem ní a ona jim předkládala broučka nebo koníka, červa nebo zrnko nějaké.

„Pane, ty jsi máma, mnohá lidská máma může si tě vzít za příklad,“ pochvaluje si Cimbura.

Zajde kvočna a zdaleka už slyší Cimbura, jak se sem kolébá husa s housaty, štěbetají cestou v jednom kuse, ukusují krátký trávníček, po vodě se shánějí. Posedí si chvíli u dědečka, ale brzy odvandrují kamsi k řece.

I koukejme se, mraveneček leze Cimburovi po noze. „Vítám tě, poutníčku černý,“ oslovuje ho v duchu Cimbura a raduje se z něho. Rozpomíná se, když šel do lesa a mraveniště nasíci, jak ruku do něho ponořil a jak mu ji mravenci navoněli, líp než by dovedl nejvyhlášenější voňavkář v Praze. Vzpomíná si Cimbura i na jiné libostné vůně. — Když šel kolem kupy suchého sena nebo Otavy, neodolal, aby do hrstičky nevzal a u nosu nepodržel, mateřídoušku v prstech jen pomnul, ale neutrhl, lístečky máty nebo muškátu do úst vložil. Kde jsou ty časy…

Vlaštovka mihne se kolem samé hlavy dědečkovy, v ladných křivkách prošvihuje vzduch, obletuje stařečka a ten na ni hledí s nevýslovnou rozkoší. „Tys ptáček boží, vlaštovičko malá, tak lítat po tobě nikdo nedovede, hlupák vrabec lítá frr, frr, holub křídly zaplácá, ale ty jako duch se tiše vznášíš.“

A jak se za vlaštovkou dívá, o korunu stromovou zavadí jeho oči. Je to koruna hedvábné jabloně. „Můj starý strome jabloňový,“ rozjímá Cimbura, „kolik ptáčků už se v tobě vylíhlo, na tvých větvích pohoupalo, jako ptačí kolébka a otcovský jejich dům ty jsi, kolik jablátek sladkých jako med, šťavnatých jako fík a voňavých jako růže jsi nám dala!“

Výš ještě svoje mdlé oči pozdvihuje a spatří tu ohromnou, modrou klenbu nebeskou a bolavé mraky, roztroušené po ní.

„Kam plujete, vy mráčky, obláčky — kam pospícháte, odkud jste vypluly, kde jste se zrodily? Čí zemi deštěm občerstvíte, která kvítka vláhou porosíte?“

Básnická jeho duše všecko objímá, oživuje a proniká, čistě a svatě celé přírodě naslouchá. — Ptákům, jak zpívají, hmyzu, jak bzučí, lesům, jak hučí, obilí, jak šustí po polích, vodě, jak šplouchá, stromům, jak šumějí. Poznává určité nálady v těch zvucích, ví, kdy příroda jásá a kdy hrůzou trne a čte v ní už dlouho jako v knize otevřené a učí se z ní. Ona mu poví, bude-li pršet, přijde-li sníh, bude-li jaro mokré nebo žíznivé a jak úrodný bude rok. Tisíce značek jako písmenek v knize zná Cimbura v živé i mrtvé přírodě, včely mu prorokují, ptáci mu předpovídají, list na stromu, drží-li nebo padá-li, mlhy v údolích i páry nad rybníky, všecko mluví k němu. Zkušené a vyškolené jeho oko zná barvy líp než oko malíře… Poznává všecky odstíny oblakové modře, mračen, vody, zeleně, pozoruje stálou, ustavičnou změnu kraje, který je jiný ráno, jiný v poledne a jiný večer, jiný v létě, jiný v zimě. A jeho obraz mu proto nikdy nezevšední, nikdy se ho nenabaží, den po dni může se s ním kochat. Cimbura jako pravý, rozený umělec vidí, co jiný nevidí a cítí, co jiným ani nepohne. Sedí jakoby všemi opuštěn, sám a sám sedí, ale přeje si býti sám a nevyrušován a prosí, aby ho o samotě nechali. Jaké kouzlo má pro něho samota a jaké poklady mu otevírá! O, že to dříve nevěděl Cimbura. Je sám a není sám. Neboť ve dne zlaté slunce k němu mluví, mraky na nebi, déšť šelestí v lupení stromů, za časného jitra jiskřivý mráz i rosa míhající se v paprscích slunečních, až zrak přechází. Ale i velebné ticho noci mluví k jeho duši, když nespí a oknem do tmy hledí. Bílý měsíček potichoučku se připlíží a vklouzne do světničky navštívit Cimburu, zlaté hvězdy upírají na něho zářivé oči, skučení větru, sněhová vánice, hrůzná nádhera kmitavých blesků víc v noci nezvedne dojímá Cimburu. Jako labužník s rozkoší ochutnává stařeček krásu slunečních východů i západů, jemných, nad řekou se vznášejících mlh, stromů, květin, obdivuje se jí, ale mlčí. „O čem si to pořád rozjímáte, nač to pořád hledíte, dědečku,“ ptávají se ho hosté, kterým je nápadná ta jeho zamlklost i jeho štěstím jakoby ozářená tvář.

„Modlím se,“ odpovídá Cimbura a nelže. — Neboť ty všecky jeho úvahy a rozjímání utvrzovaly ho v tom, co šeptaly často jeho rty: „Nebesa vypravují slávu boží, a dílo rukou Jeho zvěstuje obloha.“ Svět není mrtvá, náhodná hmota, ale Duch boží vznáší se nade vším. Jeho stopy Cimbura vidí. Jeho moudrosti se koří. Jeho lásku vidí. „Sláva Bohu Otci i Synu i Duchu sv.“, spíná Cimbura ruce a vroucně z hlubokosti duše naplněnou silnou, neochvějnou a ohnivou vírou volá, neboť nemůže nalézti lepších, výmluvnějších slov, kterými by řekl Bohu, co cítí.

„Kam pojedeš, Martine,“ optal se pojednou stařeček se svého sedátka, když spatřil Martina zapřahat volky do prkeňáku. Jaký div se to s dědouškem stal? Otázka jistě znamená obrat k lepšímu, už dávno se po ničem neoptal, teď zase znovu počíná se starat a o práci se zajímat.

„Jeteliště zaorávat,“ ochotně odpovídá syn, „Marjánka přede mnou šla, líchu poseče, zaořu ji a jeteliny pak domů přivezu,“ podrobně vysvětluje.

„Hoď mi do vozu otep hrachoviny, pojedu s tebou,“ poroučí náhle dědeček. Divná žádost! Neublíží si dědoušek? — Neroztřese si staré kosti v prkeňáku? Nenachladí se, až v poli usedne?

„Tatínku, volky mi dobře v pluhu chodí, netřeba je obracet ani pobízet, pohovte si doma.“

„Nepojedu volky vodit ani pobízet, loučit se pojedu, hoď mi do vozu hrachovinu,“ se stařeckou neústupností stojí na svém. Martin zná tatínka, dlouho rozvažuje, ví, co jednou řekne, od toho neupustí. Do stodoly běží a už v korbě vozu pohodlné sedadlo chystá i tatínkovi na vůz pomáhá.

„Jeď pomalu přes celou ves, nemluv na mne, jako bys s prázdnem jel, tak jeď,“ rozkazuje Cimbura. — A jedou.

Pomalu klátí se volky, co noha nohu mine lezou a přes prkna vozu rozhlíží se Cimbura vesnicí. „Ještě jednou, dřív než umru, všecko to chci vidět,“ hýbá se mu v duši nevyslovené přání, ke kostelíčku a hřbitovu se na kopeček zadívá a hlavou zakývá, „co nevidět, mě tam odnesou,“ při tom si myslí. Faru i školu vidí. — „Jemnostpán s panem řídícím mi pěkně zazpívají,“ slibuje si. Vůz dál se klátí. Aha! Tu jsou, vřadě tu stojí statky a chalupy. I hleďme! U Hubáčků si postavili novou sednici. Jan u Piksů má nově obíleno, u Srnku novem přikryto, tak, tak, ti mne všichni ponesou, aby mohli říci: „já taky starého Cimburu na hřbitov nes’.“ Vůz zabouřil. „To už jsme na mostě,“ praví si Cimbura a smeká před kapličkou i bezem; jenž u ní roste; neboť kolem bezu má chodit sedlák s čepicí v ruce, protože všecko bezové jest užitečné, i kořen, i dřevo, i list i květ i plod. Do zelí zajeli a po mezích známí vítají Cimburu, tamhle na něho kývá řebříček, na všecky i rány dobrý, hned vedle proti kašli jahodový list, slzičky Panny Marie, heřmánek se usmívají.

Už vidí mladou Marjánku sekat a starou za ní pohrabávat a šibalsky se usmívají.

„Hleďte, koho vám vezu,“ křikl na ně Martin.

„Jejej! Dědeček!“ spráskly obě ruce překvapením.

„Hleďte si svého a o mne nedbejte,“ odhání je stařec. Žádá si býti samoten. Bez odmluvy poslouchají.

Martin složil pluh, přepráni voly a zaoral. — Vlhká země se začernala — Cimburu polily slzy.

Orat se mu chtělo, skočit s vozu dolů, pluhu se chytit, brázdou kráčet a čerstvou zemi cítit. Ale není síly v nohách, není síly v rukách, jeteliště těžbo se oře, „ostatně brzy země se dočkám, složí mne do ní,“ konejší se stařec, nepouštěje očí s Martina. Dobře oře, rovně, hluboko, „zbrasky“ nenechává, v pořádku má pluh, protože brázdu dobře převrací. Tak orával i on — Cimbura. Po jetelišti síval pšenici, často se díval, jak vzcházela a přezimovala, po jaře pro ni o déšť toužil. Rozpomínal se, jak radostně z lože vyskočil, jemný šumot mu spaní přetrhl. „Prší,“ si řekl a k oknu přistoupil. Ráno potom celý kraj se zazelenal. — Ozimy se opraly, jaře vzešly, zázrak se stal v té noci jarní, „ano, jeden májový déšť jest dražší než celá Praha, chalupníkům v něm padají šestáky, sedlákům zlatky, pánům dukáty,“ znova si potvrdil Cimbura. Ve vzpomínkách dál sledoval rozmanitou práci polní, sekání i vázání obilí, dělání sen a otav, podzimní a jarní síji a konečně — mlácení zralého obilí ve stodole na mlátě. „I já jsem takový zralý klas. Smrt — výborný sekáč skosí mne a v nebeské stodole sám Pán Bůh zrní z klasu vymne, prohlédne a těžké zrno, dobré skutky od zuny, hříchu, oddělí. Ale to si ještě promyslím, co a jak se optá a já odpovím, s tím ještě hotov a na to připraven nejsem, jemnostpána si k tomu zavolám,“ usuzuje stařeček. Také času není, ženské už jsou hotovy, jetel teď naloží a domů pojedou. Tak rychle ne jak si myslí, Martin chce doorat. Taky dobře, alespoň půjdou napřed a on zas pojede s Martinem sám.

A jede. Martin zas dědečka v jeteli zahrabaného veze a dědeček s vysoká se dívá. Starou Pelikánku vidí kravičku na mezi popásat a usmívá se. Chytrá kravka! Travičku okolo spásla, ale kozího pysku se netkla, ten stojí neporušený. Kdo tu kravku učil přírodopisu, že ví a zná jedovaté býlí a že se ho netkne? Zná je tak, jako by měla za jeslemi Janův botanický atlas a v něm jazykem si převracela listy s barevnými obrázky jedovatých bylin, jako by jí v chlévě visely tabulky, jako visí dětem ve škole a na nich vymalovány bolehlav, blín, durman a náprstník. „Jo, Pán Bůh, to je ňáký učitel,“ velebí v duši Cimbura. Pelikánka myslí, na ni že se usmívá a on zatím na kravičku.

Přejeli. Vyplašená ještěrka mihla se břehem, myš z díry vykoukla, kolčava skočila pres cestu. I na ně hleděl stařec s úsměvem.

A v té chvíli, jak tak seděl na voze ovršeném jetelinou, taženém párem strakatých voloušků, přijeli ‚na hrbek‘, malý to kopeček s rozkošnou vyhlídkou.

„Zastav, Martine, prosím tě, zastav,“ jako by se bál, aby to místo neminuli, zavolal stařeček, pozdvihuje se v jetelině. Na západě nad Štěkní stálo sluníčko a na rozloučenou líbalo se s krajem. Po slunci směrem k Písku dívá se Cimbura. Vidí hradišťské lesy „Vápenice“, skály „na baráku“ poznává. Smrkovce u Boubína bělají se v dáli, za nimi se „klášterní rybníky“ skrývají a Semice tam leží. Semické „Pecky“ a přes ně oba Mehelníky, velký s malým kývají na Cimburu. Kmet násilím odtrhl od nich zraky, jak hlavu otočí, zelené „Hůrky“ pohledem pohladí a k Heřmani, Protivínu a Vodňanům teď hledí, s Panenkou Marií Skočickou, s Drahonickým zámkem se loučí, vesničky Chvaletice, Křtěnice, Stožice naposled si jmenuje — a už oči proti slunci rukou chrání a k západu je upírá. Temně modré hvozdy šumavské za Strakonicemi rýsují se na obzoru. „Rodný můj kraji,“ rozplakal se Cimbura a na kolena do jeteliny padl — „slavný a pěkný — vidím tě dnes naposled. Loučím se s tvými vrchy a lesy, s tvými vodami a zemí, s lidma i zvířaty, se vším všudy. Jako jsi nás živil, živ i naše děti, prodat se nedej a naším zůstávej až na věky věkův amen.“ — Domluvil a odmlčel se, sluníčko zapadlo.

Martin setřel si slzy a bez povelu volky do kroku pobídl.

Tak Cimbura objal celý kraj pohledem, pochopil, že žití je nejvyšší dar boží a že třeba být Bohu zaň ustavičně, ve dne v noci vděčným. Mnoho věcí člověka těší a blaží: děti, koně, ptáci, květiny, ty okrašlují život a konec se blíží, konec všemu zde. Už nespatří po jaru kvést žluté petrklíče, ani načervenalé jehnědy, prášící ve větru jemnoučkou moučku pelovou po lískách a břízách. Konec se blíží. Cosi jako lítost u srdce pocítil po své modlitbě a podivil se sobě: „ajaj! ještě jsem neodumřel světu? Hle, hlas života se ozývá ještě ve mně, zalíbilo se mi dnes znova na světě. Ale všecko marnost! Bez dvou devadesát let mé tu Pán Bůh nechal, ale dýl nenechá. Smrt se blíží, cítím to — je třeba se světem se loučit…“ Tak dojel domů. Nikoho a nic už neviděl cestou, slzy se mu leskly v očích a když mu s vozu pomohli, odebral se do lože rovnou nohou. Po ničem už teď netoužil, všecko od srdce mu odpadlo, on ode všeho upustil, pouze samota byla jeho láskou poslední. „Jsem tuze rád sám,“ říkal každému, kdo k němu přišel; i svým dětem. Všecka vůle jako by v něm pohasla. Jindy, když něco silně chtěl, zrovna cítil, jak se síla ze srdce tělem rozlévá, to chtění činívalo z něho reka, hrdinu, který ničeho se nebál. Teď nic nechtěl, ničeho už si nežádal, po ničem netoužil a hle, i jeho tělo jakoby zvetšelo, skleslo. Zcela určitě cítil, jak uvolňují, rozvazují se svazky, pojící tělo s duší. Duše již nemá vlivu na tělo a tělo vadne a slábne, ale zato duch ku podivu je jasný a čilý. Cimbura chápe a rozumí věcem, kterými si dřív marně lámal hlavu. Do svého vlastního nitra zraky obrátil, do sebe jaksi vstoupil, když byl přerušil veškeré styky, které se světem měl. Osvobozen si oddychl, cítil se volným, nespoutaným. Jakoby s výšky a dálky hleděl na vlastní minulý život, střízlivě a nestranně, jakoby na život ne svůj, ale cizí i na život jiných. S výše dolů hledí na všecky lidské činy, přezírá je a chápe jejich pohnutky. Prohlíží jejich souvislost, pochopuje jejich vnitřní spojitost. Do lidských srdcí hledí jakoby do kalichů. Už ví, že Kudrna opíjí se jenom proto, že má špatnou ženu, Kratochvíl že se zadlužuje a upadá, protože je marnivec a chlubič, Skůček že se jen proto soudí, že se živí závistí a pýchou. Sobectví a ne Bezděka mi uoralo kus pole. Bezděka za nic nemůže, to je otrok, sobectví je jeho pánem a vládne jím a bije ho a Bezděka bláhovec poslouchá. Tak jako pavučinu vidí Cimbura duchovní i společenský život a postřehuje v něm i ta nejjemnější vlákna.

„Láska,“ napadne ho pojednou, „by všecko srovnala. To je pramen, ze kterého kdyby se lidé napili, přestanou soudy, žaloby, lži, sváry, podvody, opilství a všecka jiná neřest. Zbytečnými se stanou vojáci, četníci, hlídači, hajní, soudcové, úředníci. — Nač a proč je to všecko?“ Cimbura najednou namáhavě, jako ze sna promluvil: „Děti, to vám povídám, mějte se tu rádi,“ chtěl vlastně říci, „miláčkové moji, milujte se vespolek,“ jak to často říkal, ale jazyk mu selhal. Opět se odmlčel na kolik dní.

Život lidský zdá se mu ornicí, zemí, a lidské pudy, toť kořen a každý čin lidský stromem, bylinou, která z té země roste, majíc pod sebou spleť kořenů i kořínků.

Ano, je třeba zemi vzdělávat, kypřit, mrvit, orat, třeba i duši vzdělávat, neboť z ní rostou, šťávu a sílu berou lidské činy, dobré i zlé.

Jako třeba i stromy šlechtit, o bylinu pečovat, ke kolům vázat, aby křivě nerostly, tak nutno i lidi stále povznášet, duše plevele zbavovat, ořezávat, roubovat, štěpovat a to může jen náboženství, učení Kristovo.

Ale aby rostliny se dařily, zapotřebí světla, slunce a to přináší osvěta, vzdělání.

Jedno bez druhého se neobejde, všecko je marno. Půda vyšeptalá, vymrskaná, vyžilá, špatným semenem osetá — plevelem zarostlá nerodí — i kdyby světla bylo sebe víc.

A ve stínu nic neroste, nezraje a nedaří se, kdyby bylo panenské ornice třeba na dva sáhy hluboko.

Bože! Jak tomu teď rozumí! Vše vidí jinače.

Kdyby tu byl teď kníže pán, jak hezky by si porozuměli.

To poznání učinilo srdce jeho lehkým. Veliký svátek zavítal do jeho duše a ta cítila se volná jako by jí křídla narostla, na kterých by se mohla vznést a uletět.

Ale nesmí ještě uletět. Není ještě se vším hotov. Vypořádal se už se světem, ale ještě nemá pořádek s Bohem. Teď mu nastává. Ostatně nelze nyní ani umřít. Práce plné ruce, ozimy musí do země, brambory ze země, brambořiště musí být přeoráno, nebylo by ani času Cimburu kloudně pochovat — teď umřít — to nelze!

Proto jen všecky ustavičně napomíná: „Popilte si, střízlíček už je tu, sníh padne co nevidět, já pak umru.“

„A tatínku, vždyť vy ještě neumřete, těší ho Martinova žena, která také pomáhá mamince Cimburu obsluhovat.

„Hloupá holko,“ plísní jí Cimbura, „tak se mluví se stonavým? To mě máš pěkně ráda! Máš říci, tatínku, jste už tuze starý, skoro přezrálý, mohli byste nám snad umřít, usnout na věky, pošleme vám pro kněze. — To je řeč k nemocnému, ale ne zalhávat, šidit. Jedná se přece o věčnost. — Hned se obleč a skoč na faru, aby se jemnostpanoušek cestou u mne zastavili.“

„Však už se vícekráte ptali, co děláš, jak se máš,“ odpověděla mu žena, „že se jemu i kostelíčku po tobě stýská.“

„Dobře, dobře,“ kýval Cimbura, přivíraje oči. Chtěl být zase sám. Po obědě přišel ho pan farář navštívit. — Cimbura čekal. Neležel, ale za stolem oblečen seděl. Domácí nechali ho o samotě.

„Tak si myslím, sousede,“ počal po chvíli všeobecného rozhovoru farář, „že si vás Pán Bůh volá k sobě na výměnek.“

„Taky se mi zdá,“ přisvědčuje starý sedlák.

„A těšíte se přece na to? Kristus Pán sedláky i selskou práci měl v obzvláštní úctě. Mluvil o rozsévači, o koukolu a pšenici, o zrnu hořčičném, miloval kvítí polní, ptactvo nebeské.“

„Toť,“ radostně svědčil Cimbura, „proto dnem i nocí o tom přemýšlím, co a jak udělat, až tam do nebe k soudu přijdu.“

„Na čem jste se ustanovil?“

„Myslím, že vejdu a řeknu: Jan Cimbura, sedlák z Putimě, na zavolanou poslušně přišel — a pokloním se. Ano, pokloním se, takhle po pás se pokloním, ale upozorním je v nebi na to a řeknu: tam dole na zemi neklaněl jsem se nikomu, ani knížeti pánu, ani panu purkmistrovi, ani soudci, ba ani panu guberniálnímu radovi Miltnerovi a jeho paničce ne, ani farářům ne, ty všecky jsem jenom zdravil, ale vám se tady klaním.“

„Dobře uděláte, že se pokoříte, já být vámi, docela bych i klekl,“ jako s dítětem mluví farář.

„To ještě ne… To teprve přijde. — Jak pozdravím, můj Venclíček-andělíček naproti mi přiběhne, hned se poptám na tatínka, na svou maminku, na starého Černocha z Putimě, na strýčka Kovandu z Hradiště, a kdyby neměli času, tak pro jistotu ještě na nebožtíka kamaráda Piksu. Bud mi je anděl zavolá anebo cestu k nim ukáže. Těch se důkladně na všecko vyptám, jak si počínat mám. Musejí se mnou nejdřív k svatým našim patronům zemským, k sv. Václavu a jeho bábě sv. Ludmile, k sv. Prokopu, Vojtěchu, Janu Nepomuckému, Cyrilu a Methodějovi. Nepřestanu je prosit, až mne dovedou k sv. Vavřinečkovi, patronu naší osady, a s ním vydáme se k Panence Marii. Hrkat bude ve mně strachy, zda mne vyslyší a k svému Synu doprovodí.“

„To myslím, Cimburo, že jistě doprovodí, neboť není slýcháno, aby koho opustila, když k ní bylo o pomoc voláno a vy jste ji — slavnou spomocnici křesťanů — růžencem ctil i vzýval.“

„Půjde-li s námi, nic se bát nebudu ani třást strachy, ale radostí. Jak potom pána Krista spatřím, na tvář se vrhnu a zkroušeně řeknu: Pane Ježíši, ty víš všecko, ale já, Jan Cimbura, na sebe žaluju, ač jsem nebyl na světě žádný pijan ani bijan, přece o památkách jsem pil, bylo-li třeba i bil, svědomí mě hryže, že na vojně u Solferina snad i zabil, mohl jsem víc dobrých skutků dělat, míň se zlobit, víc se modlit a míň mluvit.“

Pan farář teď mluvit začíná, probírá s Cimburou desatero božích přikázání i patero církevních, prochází s ním hříchy hlavní, cizí i do nebe volající, loučí se s ním konečně a povídá: „Ano, ano, pravdu máte, nepojistí si člověk šťastnou smrt pouhými otčenáši, ani mšemi, ani poutěmi, ani penězi, ale dobře prožitým životem. Tak zítra po mši svaté přijdu vás zaopatřit.“