Jan Cimbura/Třetí část/IX

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IX.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 421 – 430.
Licence: PD old 70

Posílen největší svátostí, očekával Cimbura, až se vydá na dalekou pouť do věčnosti. O vánocích sešly se kolem něho ještě všecky jeho děti a přátelé. Rozloučili se s ním a on s nimi.

„Jaképak velké loučení, shledáme se brzy — každého, kdo za mnou z Putimě přijde, poptám se na vás všecky, a to vám povídám, ať nic špatného o vás neslyším! Mějte se rádi, almužnu rádi dávejte, hospodařte, jako byste tu měli být věčně, ale modlete se, jako byste měli zítra umřít.“ Udělal všem po řadě na čele křížek, a oni mu políbili ruku. — Plakali při tom, ale duše Cimburova zůstávala klidnou a silnou. „Neplačte, blázínkové,“ napomínal je, „to tělo umírá, ale ne duch. Tělo hnůj, prach a popel a z něho vyrůstá květina — nesmrtelná duše. Jako tamhle muškát na okně ženské zasadily do země v hrnku, takovým hliněným hrncem je tělo, ale muškátem je duše a Bůh si ji co nevidět utrhne. Jsem starý tvor boží a už se těším na to, až se roztrhne záclona a na vlastní oči spatřím, čemu po celý život pevně věřím — jen mne nechtě tiše odejít, chci být zase sám.“

Bylo to 17. ledna léta Páně 1898, na den sv. Antonína poustevníka, kdy Cimbura jasně a určitě pocítil, že se blíží jeho poslední hodinka.

„Zavolej Martina, sneste mne s lože a položte mne na holou zem,“ poručil ještě ženě a potom jako by mlha vystupovala ze širých vod a kladla se kolem, tak v mlze všecko viděl a slyšel a cítil kolem. Lidi, obrazy, okno, dveře, strop i svíčku hromničku, kterou ho obnášeli, i zvoneček, malinký, kterým zvonili, i dušený, tlumený pláč, kterým plakali.

„Co pláčete,“ řekl jim ještě tichým, ale přísným hlasem, „růženec se modlete — hned, všichni a nahlas se modlete.“

Štěrba počal se modlit, ostatní za ním.

Domodlili se až k desátku, „který pro nás těžký kříž nésti ráčil“, když dědeček pozdvihl maličko hlavu a řekl: „pst — slyšíte? Zvoní! Všecky zvony zvoní, nejvíc Vavřinec!“ rukou na čelo si sáhl, pramen šedivých vlasů si odhrnul, jako by své vrásčité čelo někomu k políbení nastavoval, a vtom mu klesla ruka i hlava, škytl a víc sebou nepohnul.

To smrt v té chvíli ho objala a políbila.

Mrtev, ustrojen do svátečního, leží na prkně na dlouhé lavici výměnkář Jan Cimbura. Všichni v celé chalupě chodí po špičkách, svou práci konají tiše, němě. Vědí, že mrtvý, dokud pod střechou, všecko jako živý slyší a věří, že by na hlomozící dědeček s prkna vstali a zahubovali.

Ženské zadělávají a pekou nejprv „Boží dary“ pro chudé, pekou i pletence pro přátele, kteří se na pohřeb sejdou. Martin dvora si teď hledí. Funus již vychodil na faře, ve škole i u hrobníka byl. —

Hosté se sem trousí, truhlář přichází s latí v ruce, vzít dědečkovi míru na poslední jeho roucho — na rakev. Děti přicházejí s obrázkem v ruce, Martin je vítá, vede k dědečkovi a pozdvihuje, aby mu mohly křížek udělat, do svěcené vody štětičku z klasů namočit a stařečka pokropit, obrázek na něho položit. Větší za ručičku vedou, starší mladším vysvětlujou: „Nedřímají dědeček, ale umřeli, na hřbitov ho odnesou, do hrobečku složí.“

„Copak kdyby přece jen dřímal?“ myslí si některé a pro jistotu zavolá: „dědečtu, dědečtu, poledne už zvonili, vstávejte!“ ale dědeček nic — umřel vskutku, skutečně umřel.

Den v zimě je jako píď a noc jako sáh dlouhá. Než se obrátíš už se šeří a s večerem přijde se loučit s dědečkem obec. Půl obce dnes večer, půl obce zítra. Bude to slavné, protože zpěvák Štěrba je z přízně, má Verunku.

Hle, už se scházejí. Sousedé jdou první a sedají i staví se k mrtvému nejblíž. Jsou tu všichni od čísla prvního až do třicátého, ostatní přijdou zítra. Plná výměnice je jich. Ženské až na síni se tlačí.

Štěrba začal s růžencem, aby se hlasy nejdřív pročistily a vyrovnaly. Když se domodlil, odkašlal a vysokou notu nasadil a spustil:

„Člověče, kdož jsi kolivěk,“

a obec vpadla:

„na mne teď mrtvého pohleď,“

ženské se přidávají:

„jak jsi ty nyní v tu dobu,
tak jsem já byl v témž způsobu.“

Třídí se hlasy na vysoké a hluboké a druhá sloka už jde krásně dvojhlasně:

„Mladý, pěkný, silný dosti,
nyní jsem prach, popel, kosti,
o tělo mé již se derou
žáby, červi a je žerou.“

Ve třetí už je znát cit, hlasy srovnané se utlumily, nepřekřikují se, ale pěkně proplítají a zpívají:

„Po smrti stejně moc platí,
jak chudý, tak i bohatý;
pána, knížete neb žáka,
nerozeznáš od sedláka.“

Dozpívali a odpočali.

O Cimburovi vypravují, jeho pěkné skutky si znova připomínají.

„Pamatuji si jako výrostek na to, jak tenkrát vjel tuhle pro Verunku a pro Martina a Venclíčka do hořícího lesa,“ počíná Horník a všichni poslouchají o té slavné jízdě, podrobnostmi vypravování doplňují a přiozdobují.

„Já zas ho jako živého vidím, když se Roučkům topili koně pod mostem.“

„Ach, tenkrát bylo zle,“ vzpomínají všichni.

Tak obec nad mrtvým k jeho cti a chvále hovoří, neb stejně slavně a vážně souseda do obce vítá i z obce propouští.

Oddychli si. — „Otčenášem“ počíná Štěrba — upraviv na oleji plovoucí knůtek a z modlitby zas do zpěvu přechází:

„Již se s vámi nyní loučím,
Pánu Bohu vás poroučím,“

dojatě zachvívá se mu hlas, třesou se i plné hlasy mužské, jak by se netřásly tenké sopránky a alty ženské? Není čas pláče, je čas truchlého zpěvu za nebožtíka a proto nedají pláči hlas přetrhnout a pokračují:

„K Bohu se od vás ubírám.
už vás tu víc neuhlídám.

Co mi platná, co mi byla,
proti smrti moje síla?
Jako malé spící dítě
na prkně mé ležet zříte.

Na cestu se za mnou strojte,
o to se jen všichni bojte,
aby duše v rouše čistém
šla na svatbu s Pánem Kristem.“

„Tak, tak, to je to hlavní, umřít, jako umřel tuhle Cimbura,“ — ujímá se slova, když dozpívali, soused Vašata, „připravit se a odít tělo nejen rubášem, ale i duši svatebním rouchem, aby jí neřekli tam nahoře: ‚Kterak jsi sem přišla, nemajíc roucha svatebního?‘“

„O to se Cimbura tuze staral, pamatuji, jak nás v obci napomínal, abychom srdce citlivé k chudým měli, jemnostpán to lepší nedoveď, když se Cimbura rozpálil a kázal, jak máme lačné krmit, žíznivé napájet, nahé odívat, pocestné do domu přijímat.“

„Nejenom kázal, ale také sám činil a příklad dával.“

„Hůt! Hůt! Hůt!“ troubí pod okénkem ponocný Brožák desátou.

„Tatínku zlatý, je třeba s vámi besedu skončit, dobrou noc vám přát, pokoje vám dát a rozejít se — “ rozhoduje Štěrba a všichni povstávají a tlačí se kolem mrtvoly! Velebný obraz! Jako zkamenělí, nehybně stojí muži. Oholené tváře, větrem a mrazem ošlehané, vlasy dlouhé, ruce sepjaté. — Plamínek v lampičce se kroutí a jako živý hádek ulizuje s povrchu oleje. — V hlubokém zadumání stojí obec a hledí posledně na Cimburovu tvář. — Náhle, jako na povel, zanotovali:

„Poslední boje hodina.
k smrti se ubíráme
z vůle Boha. Hospodina,
pomalu umíráme.

Za tebou cestu měříme
do říše dobře známé,
slavně to všichni věříme,
tam s Tebou se shledáme.“

Pokřižovali Cimburu a jeden po druhém odcházeli.

Druhého dne putimské zvony vyzváněly Cimburovi hrany a každému, kdo přišel se modlit k mrtvole, když zvony umlkly, podala Marjánka boží dar, to jest bochníček chleba křížem na vrchu poznamenaného. — „Dušička“, také říkají chudí tomuto dárku.

Večer opakovala se návštěva obce. Přišla na hrátky druhá její část, modlila se, zpívala, s Cimburou se loučila, stejně jako včera. Sněhu leželo venku po kolena a mrzlo jen skřípalo.

„Těžce se kopal hrob, slyšeli jste? Musili zem rozehřívat,“ povídali si sousedé po modlení cestou k domovu — „ale hezky bude,“ dodávali, hledíce k nebi.

Konečně nadešel třetí den a s ním pohřeb. — Toho dne jen cizí Cimburu pokropili a vodou požehnali, ale pak ustoupili a do jeho tváře nehleděli, to patřilo už jen příbuzným. Cimbura neležel na prkně, ale v důkladné, černé rakvi, oblečen v plátěný rubáš — obložen obrázky z poutí, jak mu je děti nanosily, a krevní přátelé tvořili věnec kolem rakve.

Kdo vešel, řekl jim: „Potěš vás Pán Bůh,“ a Martin za všecky odpovídal: „Dejž to Pán Bůh, vás taky,“ ale očí po nikom nezvedl, aby se nezdálo, že prohlíží, kdo přišli tatínkovi poctu prokázat. Venku zazvonily rolničky, zadupali koně, zasyčely saně. Někdo přijel.

„Kdo to?“ myslí si přátelé a hledí po sobě. — Všichni tu jsou ze Semic i Stříteže, nikdo neschází a cizí na funus nejede, ale jde pěšky. „Sedlák to není,“ usuzuje Martin a neodolá, aby ke dveřím nepohlédl.

Ba, není to sedlák. Má krásný městský kožich, dlouhý je jako bidlo, že stěží dveřmi prolézá, šedivý vous má po tváři, všichni mu s cesty ustupují a sluha kytičky z čerstvých kvítků za ním nese.

„Kdo je to?“

Ano, jistě je to pán. K rakvi přistoupil, místo obrázku mrtvému na prsa položil kvítí, Cimburu křížem požehnal, ale neodešel hned, nýbrž koleno ohnul, chvíli u něho se modlil, pak teprve ne k Martínkovi, ale k mamince přistoupil a řekl jí:

„Přijměte moji soustrast.“

Celou tím Marjánku popletl, neví, co na to říci, a tak nazdařbůh odpovídá: „Dejž to Pán Bůh“ a za pánem chvíli v zamyšlení hledí.

„I můj milý Bože, dyť jsou to sám kníže pán,“ najednou povídá a do hlasitého pláče se dává. Ale už přišli zpěváčkové, i kněz, a zpívají na dvoře:

„Konám poslední svou cestu
do věčnosti z ciziny,
k nebeskému chvátám městu,
do své milé otčiny.“

Je ještě třeba tatíčkovi ruku políbit, víko zatlouci a rakev vynést na máry.

Drobné hvězdičky bílého sněhu řídce padají s nebe, zakalené slunéčko hledí na dvůr. Martin s Janem vynášejí otce v rakvi a třikrát po sobě se zastavují, třikrát po sobě rakví všecky prahy křižují. Ženské ve světnici rychle obracejí lavici, co na ní rakev stála, nohama vzhůru a spěchají na dvůr..

Jako mraku stojí tu sedláků, selek, chalupníků i podruhů z celého širokého okolí.

Zvláště sedláci-koňaři se vyznamenali, zdaleka a do jednoho přišli, jako by ne funus, ale koňský trh na dnešek kalendář kladl. S Kotrchy dostavil se rozhlášený starý Boubal, ba až z Bušanovic přihnal se obrovský sedlák Šíma, s ním malý Novák, slavný vůdce selských banderií a nepřekonatelný jezdec. I koňský doktor a ras v jedné osobě, vousatý, lidem se vyhýbající Psutka vybral se sem ze své opuštěné samoty.

V kožíškách všichni stojí, a jak rakev spatřili, beraničky smekají. O hlavu nad všecky kníže vyniká, páni z Písku stojí u něho, revírníci písečtí i knížecí, správcové dvorů tvoří celý ostrov pro sebe v tom moři hlav.

Za hlaholu zvonů, za zpěvu po mši svaté pochovávají do hrobu Cimburu. Sousedé ho přinesli, synové a zeťové do hrobu kladou. Černá rakev už leží v nažloutlé hlíně, jenom kříž na rakvi se tam v té hloubce leskne. Jako by byl ne z plechu, ale z ryzího zlata, taková zář z něho vychází v tom šeru hrobovém.

Všichni ještě pláčou, ale Martin už plakat přestává. Selský ceremoniel jako o křtinách a svatbách i o pohřbu hlásí se k svému právu. On, Martin, vlastní syn Cimburův, musí poděkovat i odprosit.

„Tak poděkuj pěkně, Martínku, poděkuj,“ — měkce, dobrácky pobídl ho ještě jemnostpán, když se sám domodlil.

Martin, polykaje slzy, už vystupuje na hromádku zmrzlé; vyházené hlíny a počíná:

„Náš tatínek drahý! —
Sám nemůže víc na funusy chodit
a vy jste ho přece přišli vyprovodit,
proto vaším jménem, tatínku, náš táto.
zaplať Pán Bůh všechněm říkám za to.“

„Dejž to Pán Bůh,“

odpověděli všichni a Martin odprošuje:

„Hodný byl a neublížil ani kuřeti.
tím míň člověku velkému anebo dítěti;
jestli nerad někoho však rozhněval,
přikázání přísné on mně dal,
kdy naposledy se mnou hovořil,
bych nad hrobem já za něho se pokořil,
až už jeho ústa, jeho oči budou zavřeny.
Proto prosím muže, ženy, starce, stařeny,
ptáky v povětří i ve vodě ryby,
odpusťte mu všecky jeho lidské chyby.

Prosím ponejprv
(a Martin čepici z ruky dal pod levou paži),

po druhé
(a sepjal ruce)

a po třetí.“
(tu do hlíny klekl).
 

„Odpusť mu Pán Bůh,“ — jako jedněmi ústy rázně a upřímně zaznělo hřbitovem. Pak přistupovali se všech stran a házeli na rakev po třech hrstkách hlíny. Lidé skoro sami rakev zaházeli, takže příbuzní, když poslední od hrobu se vzdalovali, spatřili už jen hlínu v hrobě. Od kostela pak viděli, jak k Písku ujíždějí saně s knížetem, zachouleným do velikého vlčího kožichu a jak zástupy lidu valí se za velikým Šímou bušanovickým „ohřát se“ do hospody.

Tak pěkně žil, umíral a pohřben byl i ve smrti silný sedlák jihočeský Jan Cimbura.

Na putimském hřbitově na staré jeho části blízko dveří a kostela stojí kříž. Veliký, litinový kříž, zasazený v nepoměrně malém, žulovém kameni. Je hojně pozlacený a postříbřený. Tělo Páně na něm celé se třpytí zlatě a ozdoby kříže lesknou se a svítí na slunečku stříbrným bronzováním. — Hned poznáš nový kříž.

Čí je to kříž? A kdo jej postavil?

Pod probodanýma nohama Spasitele světa upevněna oválná černá tabulka a na ní čte se tento nápis:

„Zemřelému v Pánu
Cimburovi Jánu,
postavili nyní
kříž ten jeho syni.
Byl to sedlák silný,
bohatý a pilný,
rád měl v žití shoně
lidi a pak koně.
Odpočívej v pokoji.“

„Ano, odpočívej v pokoji, Jene Cimburo,“ — vroucně povzdechli jsme si i my, dopisujíce po letech tuto jihočeskou idylu.