Jan Cimbura/První část/IV

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 26 - 34.
Licence: PD old 70

O ničem jiném v celém píseckém okolí dlouho se nemluvilo než o siláckém kousku Jana Cimbury.

„Pane, vystřízlivěli jsme, husí kůže šupěla nám po zádech, když jsme viděli, jak hází Jírou a Bartíkem — jako by to byla pírka — byl by jimi vytřískal celou hospodu —“ vyprávěli Hradišťáci smrkovickým, putimským a ražickým na putimském hřbitově příští neděli po velké a ukazovali jim Jana Cimburu, když tichý a skromný, jako by nedovedl pět počítat, zas vycházel z kostela.

„Kdo by to řekl — takový nepatrný synek na pohled,“ — divili se všichni.

„Ale síly má jako medvěd, ruce má železné, co popadne, nepustí.“

„A to udělal — a s místa se při tom nehnul — ohnal se jimi — a chasa se rozletěla po koutech — dva pacholky zvedal a točil jimi, jako by to byly dvě borové louče,“ vyprávěli si staří.

Největší radost měl sedlák Kovanda. — Marjánka hned ráno pověděla hospodáři co se v hospodě u muziky stalo.

„Ale náš pacholek — to jste ho měli vidět — stál jako lev — třásl Jírou i Chmelíčkovic Bartíkem jako hniličkami — ticho jako v kostele bylo při tom — nikdo se neodvážil prstem se ho dotknout — dvě sóla si dal zahrát — a mlčeli —dovolili mu to—zazpíval a zatancoval jako nejlepší chasník — oči jsem mohla na něm nechat.“

Kovandovi hrdostí dmula se hruď. Už to byla jistá věc. Měl nejlepšího a nejsilnějšího pacholka ve vsi. Jako je sedlák hrdý na koně, na pole, na úrodu na nich, tak je pyšným i na svoji čeleď. A Cimbura mu neudělal hanby, ale rozmnoží mu čest. Všude budou si o jeho kousku vyprávět a říkat:

„U Kovandů slouží — Kovandův čeledín je to.“

Vyšel za Cimburou pochválit ho. Ten ve stáji, jako by se nic nebylo přihodilo, hladil kartáčem a hřebelčil Dobráka a Divokou.

„Ty ses pral, Cimburo,“ — promluvil na něho Kovanda zdánlivě přísným hlasem, — „povídají to po celé vsi a ukazují na můj statek.“

„Nepral, ale bránil jsem bláznivou Anýžku. A když mne chtěli za to bít, bránil jsem pak i sebe — však jsem chtěl prosit selku, kdybych byl na poli, aby dala Anýžce moje koláče i se šátkem, mám je v truhle svázané — slíbil jsem jí je a přijde si pro ně,“ řekl Cimbura a odmlčel se.

„Dnes bys nemusel vyjíždět — je sousedská a jako selský synek mohl bys jít se mnou,“ — navrhoval Kovanda.

„Odbyl jsem si své,“ vážně odpověděl Cimbura a strojil koně — „pojedu orat.“

„Jak chceš,“ svolil sedlák a vrátil se do světnice.

„Ženo, máme nejlepšího pacholka ve vsi,“ — řekl selce s hrdostí.

„Že to konečně uznáš,“ zavyčítala mu.

„Přestál všecky zkoušky — není podivín — ale dobrák — krom té drahé duše — koni Dobráku podoben povahou — je klidný, tichý, ale hluboký jako řeka; ale také silný a přelily jako řeka rozvodněná, když vidí křivdu a bezpráví — budeme si ho vážit a jako svého chovat.“

Téhož dne odstěhovali Cimburovo lože ze stáje do komory, kde nyní s dětmi hospodářovými líhal. Všecky rodinné záležitosti před ním se projednávaly a on i o radu býval tázán.

Celá obec počala si ho všímat a hospodáři mluvili s ním jako se sobě rovným. Takové následky mělo Cimburovo, abych řekl, oficielní, první veřejné vystoupení. Nebyl to pouze mistrovský kus síly, kterému se tam ve vsi všichni obdivovali, ale byla to i šlechetná pohnutka toho činu a ostatní přednosti jeho povahy.

I chasa — ba i Jirka s Bartíkem smířili se s ním, když viděli, že se Cimbura nehněvá, nepyšní a vítězstvím svým se nehonosí a nevychloubá, ale že žije dál obvyklým způsobem jako dřív, že není pyšný, ale svérázný, usedlý, zkrátka z jiného dřeva řezaný, než jsou všichni ostatní.

O ‚památkách‘ chodil Cimbura dál mezi ně, ale seděl v pokoji. Nesmáli se mu, ba naopak své spory mu přednášeli a on je jako rychtář rovnal. krotil bouři, různice a hádky. Jeho rozsudek platil vždycky, nesnesl odporu a nebylo odvolání. Každého rušitele napomenul — nepomohlo-li to, vynesl ho jako dítě a postavil venku před hospodou. třeba za bílého dne a na posměch mládeži...

Proto šenkýř po každé si oddychl, když Cimbura zasedl za stolem. — Věděl, dokud on zde, že veselí nebude rušeno a chasa bíti se nebude.

„Cimburo, počkej ještě — neodcházej,“ zdržoval ho často a loudíval. Sliboval mu, že smí zdarma jíst i pít — jen aby zůstal; ale Cimbura beze slova zaplatil, a když sám chtěl — odešel.

„Silák Cimbura“ — říkali o něm s přídechem úcty a obdivu a on sám dobře věděl o své síle. — Znal se dokonale a byl jist, že síla vlévá se mu do žil a svalů, jen když je toho nutně třeba. — A proto tak zvanými ‚siláckými kousky‘ vždycky pohrdal a nedal se nikdy k tomu svésti, aby svojí silou zbytečně plýtval, aby se jí chlubil, aby ji marně ukazoval. Naopak klidně, liše žil, jako nejnepatrnější človíček — měkký a dobrý jako dítě, pln soucitu a lásky ke všemu slabému a ubohému. Dokud zlost anebo svrchovaná nouze ho nezvedla, dokud nezmocnilo se ho zvláštní jakési rozčilení, nikomu a ničemu nemohl ublížili. „Odlez, broučku, odlez, abych tě nezašlápl — podívej se, jak mám velké nohy,“ říkal dobrácky sluníčku nebo střevlíku, hrabajícímu se přes cestu někam za neznámým cílem a opatrně se mu vyhnul. Ušetřil mravence i pavouka, ani mouchy jakživ nezabil — nanejvýš že na její dotěrnost zahuboval: „plácnu tě, hloupá i bude po tobě — odleť raději někam ke svým“ — laskavě a vlídně ji varoval. — Děti miloval nade všechny lidi a v jejich společnosti trávil nejraději svůj volný čas, dlouhé večery zimní a všechna nedělní odpoledne. Dovedl jim vyprávěli roztodivné pohádky, líčil jim daleké krajiny, ale o vojně jim nikdy, anebo tuze nerad vyprávěl, vůbec na ta léta vojenská snažil se zapomenout — nikdy se jimi nechlubil a na jeho kabátě nikdo nikdy nespatřil vojenskou válečnou medaili.

„To zabíjení melo by přestat a je hanba o tom mluvit,“ odbýval dotěrné tazatele, jako by se jednalo o největší nemravnost, za kterou se lidé stydívají.

Raději dětem vyřezával a vymýšlel různé hračky. — Učil je stavět drobné mlýnky větrné i vodní — stloukal s nimi spací budky, malinké vozíky, pluhy a brány, před vánocemi lopotil se dlouho s Betlémem a pouze tehdy, když drobotina dětská stala se mu nevěrnou, když se chvěl vzduch na návsi v jarním slunéčku jejich křikem, bral Cimbura na ten čas vzácnou věc — noviny a knihy. Kovanda byl písmákem. Bylo to u nich v rodu. A tak u Kovandů přečetl Cimbura po prvé souvisle celé Písmo svaté, život Pána Ježíše, životy svatých, Hájkovu kroniku české země a sáhl i po jiných knihách. Hospodář mu nebránil, naopak ukázal mu, kde je klíč od almárky s knihami uschován, aby kdykoli mohl Cimbura k těmto pokladům se doslali.

O všem, co četl, Cimbura usilovně přemýšlel, s hospodářem o tom rozmlouval, vyplaval se, dal se poučovat, pronášel námitky, hájil své přesvědčení a teprve jsa dokonale přesvědčen a o lepším poučen, vzdával se pak ochotně svého. Tak prohluboval v sobě a pevně do paměti vrýval si vše, co četl... Přečetl mnoho spisů Havlíčkových — jeho „Národní Noviny“, „Šotka“ i „Kutnohorské epištoly“ — s mnohým nesouhlasil, ale mnoho, přemnoho, pro celý život si zapamatoval.

Za žádnou práci na světě se nestyděl. Když v zimě v sobotu selka vysypala na stůl kupu peří, vysokou jako malý Boubín, Cimbura ochotně přisedl ke stolu.

„Snad bys peří nedral?“ okřikl ho Kovanda, „to je babská práce.“

„Dejte mi mužskou a nebudu drát, ale zahálet je hřích,“ a proto, když si všecko pospravil, dříví uchystal, vody navážil do džberu „v domě“, pro případ božího ohně, usedl ke stolu a tuhými, krátkými svými prsty trpělivě a vytrvale dral peříčko po peříčku.

Ženské se mu smávaly, ba i zlobily a urážely ho někdy svou prostořekostí. Posmívaly se jeho ohromným botám, jeho tlustým, chloupky bolavými svrchu hustě porostlým prstům, jeho starosvětskému kroji i účesu, ale Cimbura se nerozhněval, jen dobrácky se usmíval a poslouchal, jako by se ho to vůbec netýkalo. Nežertoval nikdy s dívkami — i když žert samy začaly — on nesplácel.

„A proč se nemáš k tomu ženskému pokolení?“ optal se ho Kovanda jednou v důvěrné chvíli, „či snad už sis vybral tam doma u vás, anebo snad na vojně,“ — klepal hospodář na čeledínovo srdce, aby i po této stránce ho vyzkoumal.

„Staří vojáci — staří hříšníci“ dodal ještě a zahrozil Cimburovi prstem.

„Ach ne, sedláče, proto ne. Ale tak — Proč se k nim mít, když ženit se nemohu. — Tak leda jen chtít některou pro hřích. Však přijde čas, přijde,“ kýval hlavou, „dobře se mi vede u vás, ale přece pacholčit do smrti nebudu — chci hospodařit na svém.“

„Dá tobě tatínek grunt?“

„Nedá, dá jej nejmladšímu, my dostaneme podíly a musíme se hledět dostat aspoň do chalupy.“

Kovanda souhlasné kývl hlavou. Pochopil v té chvíli rozvážného čeledína. „Šetří sám a myslí na budoucnost“ — pochválil ho v duchu.

Bylo tenkrát víc takových zjevů mezi chasou. Synové rolníků chodívali sloužit, sedlačit k cizím, když jich doma nebylo zapotřebí. Sloužili třeba mnoho let, trpělivě, oddaně, dokud neměli tolik, aby si pomohli k samostatné živnosti. — Jakási hrdost ušlechtilá neopouštěla je ani ve služebném postavení, do kterého šli častokráte dobrovolně. Obětovali se, jen aby jejich grunt doma se nezmenšil. Dnes běží už i u nás jiné poměry. Otec s lehkým srdcem rozdělí statek mezi své děti. Kus pole dá věnem dceři, kus louky anebo lesa synovi, a tak se drobí, hynou a mizejí lány, mění se v pololány, ve čtvrtlány, v chalupy a konečně rozparcelovány, mize jí jako pramen v písku. Ale tenkrát stavovská pýcha žila v jednotlivých rodech a svému rodu přinášeli sourozenci tu nesmírnou oběť, že nežádali ani píď otcovské půdy, spokojili se s podílem, někdy dost skrovným, šli na řemeslo anebo i do služby a snažili se jiným způsobem poctivě ve světě někde zakotvit...

„Nedělitelnost statků“ — tento prý moderní dnešní požadavek už tenkrát na Šumavě a na českém jihu dobře znali.

„Švarcenberk má víc a nedělí,“ říkali naši sedláci a chránili statek tak, jako by to byl opravdu nějaký knížecí ‚fideikomis‘.

Takové bylo sociální pozadí i Cimburovo. — Věděl, že je povinen svému rodu, aby doma — v Semicích nezchudl, obětovat se — a obětoval se rád a oddané. Nechápali, zvláště chasa, tu vážnost a zamlklost Cimburovu — on také nikomu — vyjma hospodáři — nerozkládal svoje tužby a přání a tak si zvykli hleděti na něho jako na člověka předčasně zralého, tuze usedlého a vážného, kterému se víc už nikdo neodvážil posmívati.

Utvrzovala je v tom i nelíčená a upřímná Cimburova zbožnost. Na statku každý večer modlíval se s dětmi a sedlák vážně uvažoval, neměl-li by nechat modliti se Cimburu i u stolu. Ale pouze z obav, že by si tím v očích ostatních členů své rodiny a čeládky, jež v létě bývala hojná, zadal, sama sebe snížil, zůstalo při jídle všecko při starém.

Do kostela chodil Cimbura pravidelně každou neděli a v každém počasí. Nemohl-li do Putimě někdy, šel do Písku, kde bylo mší několik. Na křesťanském cvičení nescházel nikdy. Chodíval záhy, včas do kostela a tam pod kruchtou v kostele sv. Vavřince v Putimi měl svoje zamilované místečko. Modlíval se z knížek, ale rád, velice rád zpíval. Když přestali po mši sv. nad ním muzicírovat a rozhlaholilo se starobylým, gotickým kostelíkem: „Hospodine, pomiluj ny“ anebo „Svatý Václave“ —neodolal Cimbura, sklapl knížky a jeho jadrný, sytý hlas, jak vpadl, poznávali mezi všemi hlasy. Zpíval si pobožné, vážné písně i za pluhem, ale jen na podzim, když v přírodě bylo ticho. Po jaru naslouchal, protože zpívali skřivánci, sýkory, pěnkavy, kosové a špačkové. Každoročně putoval o chlebě a vodě — pěšky buď k Sepekovské anebo Podsrpenské Matce Boží a smál se poutníkům, vezoucím se na bryčkách a žebřiňácích, i těm, kteří se tahali s rancem jídla...

„Pěkná pouť! Posvícení a ne pouť,“ usmíval se a odmítl pozvání, aby si na vůz přisedl, buchtu anebo pomazánku na chleba přijal. Práce v neděli za nic na světě nebyl by se dotkl, vyjma ve žních, kdy běželo o boží dar. Doslova „odpočíval v neděli a ve svátek od práce.“ I když měl práci nějakou rozdělánu, v neděli se k ní nevrátil. A měl takových „rozvrtaných věcí“, jak on říkal, plno. —

Dovedl si všeho všimnout, všecko si promyslit a rozvážit. Pustil se do hodin, když vypověděly službu, a spravil je; spravil selce kolovrat, másnice, uměl koše plésti, střechu došky pokrývat, líšeň udělat, topůrko vysekat, násadu vystrouhat, houžev ukroutit a celou zimu tak na něčem piplal a řezal, ale v neděli sáhl po knize. — — —

Tak v Hradišti zrál a uzrál člověk dobrý, křesťan spravedlivý, zkušený muž a chytrý hospodář — silák tělem i duchem — Jan Cimbura.