Jan Cimbura/První část/V

Jan Cimbura - První část Jindřich Šimon Baar
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 34 - 41.
Licence:	PD old 70

„Zítra začnem s Pánem Bohem sekat luhy,“ řekl jednoho dne před sv. Janem Křtitelem sedlák Kovanda.

Naklepané a na kosištích naražené kosy visely už pod kůlnou přichystány a nové hrábě stály v koutě pod nimi.

Cimbura byl by radostí zavýskl. Senoseč patřila mezi jeho nejmilejší práce. Na luzích byl by trávil celý den, protože se rozkládaly u samé řeky — na pravém břehu křivotoké Otavy. A tu řeku on ze všeho nejvíc v Hradišti miloval. Rád seděl v neděli odpoledne na jejím břehu, rád se v ní koupal v podvečer, rád se na ni i ze zdáli při práci zahleděl. Jako tepna ohromného těla—tak mu připadala — plná bystré vody, modravé, nesoucí dlouhé vory a živící hejna rybek. Někde se schovávala cudně, obalovala se vrbami a olším, jinde obnažila se náhle, nahá zaleskla se na slunci jako ocel a zahrála jako roztavené stříbro. Kroutila se a vinula se jako lesklý had zelenou travou lučin a drobné vlnky její cestou si tiše šuměly a zpívaly. — Voda čistá, takže na dně bylo viděti leskly, zlatem promísený její písek…

A líbila se mu, i když na jaře se zkalila, když jarní vody v ní jakoby kvasem počaly se zvedat – kynout a bobtnat ve březích, když vlny na ní hrozivě rostly, dmuly se, ohromnou silou drtily ledy v drobnou ‚dřenici‘, když olizovaly trávu na březích, podmílaly kořeny vrbin, vařily se a hučely, jako nad ohněm se pěnily, až náhle překypěly, přes břehy přetekly a voda rozlila se po lukách. Řeka přitom vychrlila ze sebe všechnu špínu a vyčistila se tak po každé po jaru. Pomrvila louky, zanechala na křoviskách kal, písek a bláto, všecko, co lidé do ní naházeli — kusy šatů, střepy, zdechliny zvířat a sama vrátila se pak opět čistá, tichá do svého lože. „Jako muž, když si zahýří; rozhněvá a překypí,“ říkal si Cimbura při pohledu na rozvodněnou Otavu. I on někdy bývá jako ta řeka rozlitá — nespoutaná… Řeka k němu mluvila jako živá. šeptala mu, on jí rozuměl a proto u ní nejraději pracoval, stoky dělal, ryl, břehy opravoval anebo sena a Otavy, husté jako kožich a vonné jako ambra sekal.

Z lásky k řece naučil se i kouřit. — Týrali ho vždycky za časného jitra mšice a komáři — celou tvář míval potom dlouho opuchlou a bílými, tvrdými pupeny posetou.

„Nic není proti tomu než dýmečka. S tou člověk má se blížit ke každému hmyzu—ke včelám i vosám, ke mšicím i komárům. Pán Bůh nedal tabáku nadarmo růst.“ rozkládal Kovanda. Cimbura poslechl a pořídil si krátkou bradku a co nedělal ani na vojně, dělal v senách a Otavách za časného jitra – kouřil. A později, když si navykl, kouřil pravidelně – omlouval svoji slabost a říkal — „tomu mě řeka naučila, ta je tím vinna —.“

Když druhého dne ospalé slunéčko vstalo na východě, na Kovandových luzích už se kroutili čtyři sekáči. Sedlák v čele, Cimbura v jeho patách a dva podruzi. Louka voněla. Jako bolestné slzy zaleskla se rosa v květných, na smrt odsouzených kalíšcích a zablýskala, jako by to bylo drahé kamení. Kosy dosud ostré zakusovaly se do husté trávy a za sekáči rostly dlouhé, jako brázdy pravidelné řady husté, pokosené trávy. -

„Bude pršet,“ řekl starostlivě Kovanda, když dosekl řad a pozdvihl hlavu ke slunci. Svítilo matně a bylo obetkáno závojem bílých, průhledných obláčků.

„Bude, komáří štípou jako zběsilí!“ potvrdili ostatní a vypouštěli mohutné kotouče dýmu.

„Dým padá k zemi a žáby ani se neozvou.“

A neprorokovali špatně. — Sekali ještě celý den i druhý — ale k večeru snesl se tichý déšť, nebe zatáhlo se mrakem jakoby režnou plachtou a z něho pršelo, jen se cedilo.

Sedláci sekali dál. Síkli Chmelíčkovic i Porazilovic a těšili se, až Bůh dá a slunce vysvítí, že pak to bude rychle schnout. Sekalo se výborně, protože tráva byla mokrá a křehká.

Ale čtvrtého dne zůstali jako na povel všichni doma. — Pršelo dál a situace stávala se hrozivou. Otava zlověstně šuměla a voda v ní rostla.

„Farské luhy u Putimě jsou už pod vodou,“ hlásal kdosi.

„I co pak Blanice, ta blázní vždycky první.“

„Má úzké břehy a malý spád. Když naroste Otava jen o poznání, už dusí Blánici — kam téci nemá — ba i voda z Otavy tlačí se do ní,“ těšili se sousedé a pilné pozorovali řeku.

Aby tak — nedej Bože —“ lekali se a báli se domysliti. „Přeběhne-li voda přes břehy, poplave pokosené seno k Písku …“

Až dosud šla jenom voda, nenesla nic s sebou - ani trávu, ani kusy prken, ani dříví —. Bylo vidět, že nahoře kolem Strakonic a Sušice není ještě zle. I vory hnaly se po ní.

„Jak je?“ křičeli na ně se břehů.

„Dosud není zle — jen pršet kdyby už přestalo“ odpovídali voraři, opírajíce se v prudké zátočině vší silou o prohnutá bidla a vrzající opačiny.

Týden drželo nebe a celá řeka Hradiště v napětí a hrůze; než konečně vysvitlo černými mraky zlaté slunce.

Pozdravili je všichni jako vykoupení a oddychli si zhluboka. Luka stála sice pod vodou — ale byla to jen ‚zrcadla‘ — voda stojatá, která se vsákne do země, a jak klesne hladina v řece, vytratí se sama sebou. Ale pokosené seno musí se vyvážet z dolíků na vyšší polohy, aby zbytečně nevymoklo, nezahnilo, neztratilo chuť a vůni.

Hned odpoledne vyhrčely vozy a namířily na luhy.

Do rozměklé půdy zařezávala se kola, koně se bořili, místy brodili se i vodou; ale vyváželi pilně vůz po voze a shazovali trávu, ze které voda crčela, na tvrdu a suchu. Ženy podkasané, muži s plátěnkami ohrnutými, všichni bosi pracovali do úpadu.

„Poberem?“ optal se Kovanda stojící ve vodě a vyhazující k vozu chuchvalce promočené trávy.

„Poberem,“ — odpověděl Cimbura. Nechtělo se mu ještě jednou se vrátit, nestálo to už za dvě fůry. — ,-Na jednu to všecko naložím.“ řekl proto sedlákovi a vidlemi zvedal ohromné kusy těžké, syrové trávy, až násada v ruce jako proutek se mu prohýbala.

Naložil vrchovatý vůz, a když místa už nebylo — skočil do řebřin, sešlapal trávu a nakládal dál. Konečně byli hotovi. Sedlák odešel k řece umýt si zablácené nohy.

Cimbura stáhl s líšně natočené opratě a mlaskl jazykem. Koníci schýlili hlavy a zatáhli. Ale vůz se ani nehnul. „No — copak — snad neuvezem?“ usmál se vesele Cimbura. Od řeky obrátil se Kovanda. Spatřil vůz zakrojený do louky.

„Cimburo, šlehni do koní —“ vykřikl rychle — „vyjeď kalupem — nebo nevyjedeš“ — —

Ach — Cimbura biče vůbec sebou neměl a snad sám by byl raději snesl ránu, než aby udeřil němou tvář a docela už koně — Dobráka anebo Divokou.

„A vyjedu, strejče, vyjedu — dá-li Pán Bůh,“ — umlouval svým dobráckým způsobem poplašeného hospodáře — a hleděl si dál koní.

Přitáhl řemeny, plácl jimi koně po širokých zádech a zahoukl na ně laskavě: „ha hou — koníčkové — výje — vístaha.“

Ti cítili, že jde do živého. Rozkročili se a zvolna jako na tvrdé silnici zaléhali do postrojů. Chomouty vrzaly, postranky se napjaly a koně jako dva šrouby opírali se o zem víc a více a — při tom bořili se hloub a hloub.

„Stůj!“ zahřměl sedlák a rozběhl se k vozu.

Ale bylo pozdě.

Koně propadli se až po břicha a vůz zakrojil se až po nápravy. Dobrák s Divokou úzkostlivě zvedali hlavy do výše — krky natáhli — hřívu i ocas zježili a nozdry se jim rozšířily. Cítili nebezpečí, ale cítili i svoji sílu. Zdálo se jim, že jsou lapeni do tenat, jejich nohy že spoutány a že musejí rozbít — protrhat všecko, aby se osvobodili. Se strany na stranu zmítali sebou, trhali se, svaly jako boule naskakovaly jim na bocích a hned v zápětí se ztrácely. Na krku a po celém těle naběhly jim žíly a tvrdě rýsovala se jejich klikatá síť pod jemnou kůží. Bylo vidět, jak hraje v nich každý nerv, jak pudem sebezáchovám třese se v nich každý sval a každá žíla. — Zoufale kroutila se jejich těla, hřbety se hrbily a zase prohýbaly a z hlav do výše zvednutých dral se šílený, vysoký, nezvyklý řehot… Ale marné bylo jejich úsilí. Nohy pevně jako v pasti tkvěly ve hlinité půdě. Na ty jejich nohy, na štíhlé, jako struny tenké nohy padl Kovandův zrak nejdříve a on plný hrůzy vykřikl: „Nohy — nohy si zlámou!“ — V té chvíli projelo mu hlavou, jak měl za to spřežení tisíc zlatých ve stříbře hned na prkno a on je nedal.—„Když je může mít kníže Lobkovic ve Vráži, může je mít i sedlák Kovanda v Hradišti,“ řekl si furiantsky. Na to si vzpomněl a „tisíc zlatejch! Tisíc zlatejch!“ zděšeně vyrážel při tom z hrdla staženého úzkostí.

„Odstrojit!“ — „Vypřáhnout!“ — „Postraňky přeřežte!“ — „Od oje hlavy jim odepnout,“ ozvaly se zmatené rady po okolí a se všech stran hnali se sem lidé.

Cimbura chvilenku stál jako omráčený. Ne — to se mu nestalo dosud, to jakživ neviděl. Pln lítosti a soustrasti hleděl na svíjející se koníky.

„Nu, tak jím přece pomoz, hlupáku,“ ozval se v tom poplachu vlastní — vnitřní hlas — „vytáhni je,“ — křičel dále. A Cimbura rázem ožil a jedním skokem octl se u Divoké.

„Nunu — koně, nu, Divoká — nu,“ ozval se Cimbura chlácholivým hlasem a koně na chvíli se ztišili. Otočili k němu ustrašeně svoje oči a hlavou láhli se. k němu. Cílili blízkost svého přítele, a to jako by je naplnilo důvěrou.

Kovanda jedním tnutím přeřezal postraňky a Marjánka odpínala koním návojníky. Ale Cimbura stál na voji — ležící na samé zemi uprostřed mezi koni a sehnul se k Divoké — popadl ji jednou rukou za chomout — druhou za široký kožený pohřibetník. — Kůň jako by větřil pomoc — vší silou vzepjal se nejdříve předkem do výše a vzápětí hned i zadkem vyhodí! — vesele si potom zařehtal a už volný jako vítr uháněl k Hradišti. Valach toužebně, bolestně zaplakal.

„Hned, Dobráku, hned ti pomohu,“ chlácholil ho Cimbura a už zvedal i jeho, až jizva ve tváři barvila se rudě a oči krví se podlévaly. Ale tu už i druzí přiskočili a pomohli. Za ocas, za hlavu, za hřívu, kde se kdo chytil, zvedal zabořeného koně do výše. Vyzvedli ho — ten se otřásl a jako šipka letěl dlouhými skoky za Divokou.

„Koně — celého koně zvedl sám a sám a jako pírko postavil ho na nohy“ — říkali sedláci a s úžasem hleděli na Cimburu.

Ten se však díval, jako by se nic nebylo stalo a hmoždil se s vozem.

„Nech toho, chlapče,“ přistoupil k němu Kovanda, „zachránil jsi mi tisíc zlatek — Pán Bůh ti to odplať,“ a potřásl mu rukou.

Ještě víc si ho zamiloval — ale nejen on — nýbrž zamilovali si ho i oba zachránění koně. Když ozval se Cimburův hlas, hned ušima stříhali. Když na ně zavolal, přes všecko k němu běželi, když v jízdě jazykem na ně mlaskl, vydalo to víc, než když sedlák bičem zapráskl.

Silák Cimbura zamiloval si je také — mazlil se s nimi, hladil je, mluvil na ně a když hospodář s nimi odjel do Písku anebo pana radu vezl až do Prahy, stýskalo se mu po nich a ani se jich dočkali nemohl…