Jan Cimbura/Druhá část/VII

Jan Cimbura – Druhá část Jindřich Šimon Baar
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 219 – 245.
Licence:	PD old 70

A celou zimu ještě v Putimi a snad všude po Čechách žili ve znamení vojny. Národní hrdost bránila přiznati se prostě a otevřeně k porážce — nestačili sváděti „to“ na „pušky-jehlovky“ — o zradě veřejně se mluvilo a Benedeka zatracoval a odsuzoval kdekdo.

Největší oblibě těšila se jízda — protože se obětovala, zachránivši, co se zachránit dalo.

„Nebýti nás,“ — vykládal jako starý generál Václav Sekyra, vášnivý kuřák, muž rovný jako jedle, s mohutným, do hrotů vy krouceným knírem, který jako kyrysník prodělal rok „šestašedesátý“ — a správně vykládal — „Jízdy nebýt, celý train, střelivo, píce, spíže, vozy, nářadí, děla, ba i pokladna a štáb by byl padl Prušákům do chřtánu.“

„No — Václave — vypravuj, jak to bylo — no — vypravuj,“ nutili sedláci zedníka Sekyru a ten dlouho pobízeti se nedal. „Tak se vám to strhlo takhle,“ počal vážně — „kde já sedím — řekněme, že je pevnost — Králové Hradec, víme — tam byl náš hlavní stan válečný, komando jako, před ní teče Labe a hned za Labem stála naše armáda,“ a Sekyra rozkládal po stole sirky, jak stály jednotlivé regimenty v armádních sborech. Pytlík s tabákem ukazoval, kde byly zálohy a dýmka označovala kanóny — „to jsme všecko viděli, protože my — kavaleristé — pořád jsme jeli před pěchotou, abychom vyšetřili, kde Prušáci jsou a kde nejsou, ve dne v noci samá patrola, ze sedel jsme se nedostali, až konečně nás v noci z 2. na 3. července odvolali a postavili dozadu, do zálohy. Věděli jsme, že teď půjde do živého — ale na nás že hned nedojde. Sesedali jsme, krmili, napájeli, koní i sebe hleděli a před námi už to bouchalo, jakoby cepy na mlátě a praskalo, jako když suché větve láme. — Mnoho jsme neviděli, protože jsme stáli za vrškem. Právě v poledne jsme zpozorovali na oficírech, že se něco děje, něco velmi zlého.

Náš divisionář stál na vršku nad námi, stál na svém koni ve třmenech, kolem něho brigádníci a plukovníci, celý štáb naší divise, všecko na koních, mapy v rukách, dalekohledy na očích. Ordonance stále přijížděly, odjížděly, z nás slova nikdo nepromluvil, ale tušili jsme, že teď v té chvíli odehrává se cosi velkolepého, ohromného. Já opřen o valacha, tiše jsem se modlil — a ne já sám, myslím všichni, že jsme na Boha myslili, ne ze strachu, ale prostě proto, že jsme nemohli nic jiného myslit ani mluvit… Děla mluvila, pušky mluvily a kdo poslouchal, jako my, kdo se díval na vystupující kouř, odnášené raněné, ten musil mlčet a modlit se…

Stojíme hodinu po poledni a vidíme jet první záložní divisi. Kus cesty, na hodinu od nás jela, ale viděli jsme ji, poznali jsme kyrysníky Stadiónovy i císařské, poznali jsme i husary — Mikuláše, Hessy, Ferdinandy. — Kam jedou? Kam jedou? — trhá to s námi a vtom už vidíme — pěchota naše — hle — couvá, ustupuje, dolů běží. Co to je? Proč? Co se jim stalo? Ale naši, desátý sbor, Gablenz, ten se drží, k němu my patříme, do jiných nám naprosto nic není.

„Do sedel,“ zatroubili u našeho štábu. — Rytmistři a důstojníci přiběhli ke škadronám — koně zafrkali, třmeny zazvonily, divise letěla… Hodinku seděla — blíž a blíže ozývaly se rány — „je zle, tuze zle,“ říkal nám vnitřní hlas, protože rány se mají vzdalovat a ne blížit…

Ordonanční důstojník jako vítr letěl k nám.

„Ten něco nese,“ napadlo nás, ještě k štábu nedojel, šavličkou zamával, něco vykřikl, a už se s vršku třepaly signály.

Radostně a dychtivě vyjeli jsme na vršky k Probluzi — jediný pohled a každý pochopil, co se děje… Naši utíkali, ach, necouvali, ale utíkali jako zajíci a došlo na nás! Ne, abychom honili Prusy, jak jsme se těšili, ale abychom je zdrželi, těm zajícům pěším abychom zjednali času utéci aspoň za Labe, schovat se do pevnosti, zalézti někam. — Lítost a vztek námi lomcovaly. A tu jsem spatřil zblízka našeho brigádníka…“

Na tenhle okamžik těšil se po každé Cimbura. Jenom proto poslouchal Sekyru rád, třeba stokrát po sobě.

„…víme, našeho generál-majora, štěkenského knížete pána, Vindišgréce. — Ten den nesl ho kůň, nad kterého krásnějšího jsem neviděl, co ho z Putimě odvedli, hřebec, šiml, mušák, tuhle strejčka Cimbury Běláček to byl. — Poznal jsem ho a hlavu bych znova v sázku dal, že se nemýlím. — Srdce v těle se mi radostí zatřáslo a „Běláčku“ se mi zavolat chtělo. Bez pláště, se šavlí v hrsti sedí na něm kníže a moudré zvíře stojí před námi a ani se nehne, když jeho i náš pán po česku na nás zavolal: „My — kavalerie — to musí zastavit — držte se! Za mnou!“

Škadrony do šířky se rozvinuly a mírným klusem mířili jsme už ke Střezeticům, když se objevily první roty postupující pruské jízdy na silnici. Hnaly se za prchající naší pěchotou. „Ataka, ataka bude!“ — věděli jsme hned, jak jsme je spatřili…“

„Ataka!“ oddychli si sousedé — a sesedli se blíž kolem Sekyry.

„Krajina tam byla jako zde mezi Putimí, Kestřany, Ražicemi a Heřmani, rovina jako stůl — tvrdá — pro kalup jako stvořená,“ nedal se mýliti starý voják. Ožila v něm ona příšerná chvíle a jako skutečnost znovu všecko a jasně viděl. — Oči mu plály a z důlku vystupovaly, tváře hořely ruměncem, nepřeháněl, ale věrně podle pravdy líčil:

„Po vrškách kolem už leskly se prušácké piklhaubny — to už pěchota jejich je obsazovala. O půl hodiny se zpozdit, neprojela tím údolíčkem z nás ani noha. Půl hodiny, jako do Ražic nejdál měli jsme k pruské jízdě — cvalem zazněly trubky. Povolili jsme uzdy … Pěchota střílela do nás, ale dosud řídce a cítili jsme, čím dříve tu čáru projedeme, tím líp pro nás. Ale každý kavalerista ví, že před atakou musí šetřit koně, odhadnout distanc, okem vypočítat, kdy je čas koně bodnout — rozehnat k plnému trysku. — — Tak jedeme cvalem sice, ale ne letem. Oči naše jsou upřeny na brigádníka — s celým svým štábem jede tak třicet kroků před námi — tisíc kroků ještě nás dělí — už jenom pět set — od Prusů, kteří letí proti nám… Co dělá náš štáb? Co dělá náš brigádník? Přece víme, že škadrona ho má chránit, že má jet za námi do ohně a ne před námi! Ještě má čas, ještě tři sta kroků. Jedu v první řadě a co to? Vidím Vindišgréce, jak si navíjí řemen šavle v zápěstí, vstává ve třmenech. Kůň letí s ním kupředu, ale on obrací se tváří k nám, šavli nad hlavou k nebi pozdvihl — požehnal se šavlí jakoby křížem a vtom už „marš — marš“ — volaly trubky za námi.

„Štáb zůstal v čele“ — byla naše poslední jasná myšlenka — — „Hurá!“ zaburácelo kolem — ostruhy dotkly se koní — kolena sevřela boky — uzdy se pustily — palaše sevřely, se v hrstech — jako bílý orel první letěl a doletěl s generálem Běláček — čtyřicet kroků nás předejel a jako blesk vrazil do šiku pruských dragounů — jako nit ho přetrhl — přeťal ve dví, srazil koně i s jezdcem a vtom jsme dojeli — narazili a také projeli. Vírem zatočila a smrštila se pruská škadrona, ale nestaráme se o ni — za námi jede Wrangel — ten to dodělá — braniborští huláni míří na nás — „hurá!“ vítáme je a Běláček první zase proráží jejich čelí.

Po vrškách ustala střelba, zmlkly pušky a oněměla děla — protože jsme se míchali s Prušáky v jedno klubko — za hlubokého ticha svištěly jenom šavle — zvonily umíráčkem třmeny a ržáli koně. — Ach, braši, naše koně! Štěstí velké, že nás, těžkou jízdu — kyrysary — na těžkých koních poslali v první řadě. — Ne my, ale naše koně, ne ty kočky uherské — tam vyhráli. Smělí jako dravci, rychlí jako vítr, prudcí jako oheň jeli pod námi a odpor jen je dráždil — rozpaloval. Jako hračku rozrazili škadronu hulánskou a vrhli se s námi na pruské husary — dvě škadrony jich bylo — černí byli — v černých uniformách a na koních seděli a umrlčí hlavy měli na čákách.“

„Jakže, co to povídáš — umrlčí hlavy?“ trnuli posluchači.

„Tak jak tu před Bohem stojím,“ — dušoval se zedník — „umrlčí hlavy měli i koně na čelní ohlávce Jedem — ale ne už sami — jako smršť valí se za námi prchající jízda pruská — dragouni i huláni — přidávají se k nám naši z druhého i třetího šiku… A vtom ozvaly se znova pušky a roztloukala se děla. Prušáci poznali, že jejich jízda je s pole smetena — rozbita — rozprášena a nač ji šetřit? Zamířili do nás a bezohledně hlava, nehlava, střílí do valící se jízdy. Ženeme před sebou husary, ale řady naše řídnou a koně nejedou úprkem — cvalem se sotva ženou a skoro bez dechu. — Vtom před očima se mi zabolelo a já jako bych byl procitl. To brigádník s přeraženou šavlí stál před námi na Běláčkovi — „obrátit!“ velely signály a zarazili jsme koně. Zvolna vraceli jsme se, koně těžce dýchali — a sotva klusem unášeli nás zpět ke Břízce, kde jsme se shromažďovali. Po té cestě Prušáci dopustili se bídáckého kousku. Brali si nás s vršků jednotlivě na mušku a dobře kryti, sestřelovali nás jako hrušky s koní.“ A tu jakoby dohořel oheň vojenského nadšení v Sekyrovi, zesmutněl náhle, hlas se mu zatřásl a z očí vyvalily se mu slzy. „Nic se nestyděli, zezadu do nás střílet, hanebnost nad hanebnost, jedem, jak mužem, každé chvíle svalil se kůň nebo jezdec — ještě jen deset minut a budeme jistě z dostřelu — když vtom jako vymrštěn ze sedla zvedl se brigádník — ruce rozhodil a na zem sletěl. Dobré zvíře — Běláček — stanul rázem jako přibitý — nohou nehnul — jen hlavou otočil, co se to s pánem děje. Skočili jsme ke knížeti — byl střelen zezadu do kříže — odnesli jsme ho a Běláčka odvedli osiřelého k praporci. Bylo to smutné podívání. Skoro šest set nás bylo ráno v našem pluku — a dvě stě — sotva dvě stě nás zbylo. Plukovník Bertling odvedl pak naši brigádu přes Labe na Moravu a to ostatní všecko víte — — “

„Ba víme — ba víme,“ kývali hlavami sedláci a debatovali dál o „zradě“ — o „tajném plánu“, který se rakouským generálům nepovedl; ale to už nic Cimburu nezajímalo.

„Je škoda, chlapče,“ pravidelně jen říkával Sekyrovi, „že nevíš, co dál se s Běláčkem stalo.“

„A nevím — jak bych mohl vědět — teprve potom strach na nás padl — a jako jsme v té chvíli tam u Střezetic anebo Svibského lesa nic o strachu nevěděli, tak nyní zrovna šílená bázeň všecky přepadla a hnala nás až na Vídeň, až někam do Uher. — Mír uzavřeli pak na kvap — sedmiletou službu zrušili — domů nás pustili a tak jsem přišel s vaším Frantíkem a Janem. Děkujeme Pánu Bohu, že se zdravými údy.“

„O štěstí můžete mluvit,“ souhlasili všichni.

„To můžeme. — Skoro třináct tisíc mrtvých a šestnáct tisíc raněných bratří zůstalo tam ležet. — To jest ze všeho nejhroznější vzpomínka — kterak jsme projeli krajinu, kde se před námi bil dvaadvacátý prapor myslivců,“ a Sekyra zakryl si oči. — Zjevil se mu příšerný obraz — půda pokrytá mrtvolami našich vojáků — přes které cvalem hnáti musil vlastního koně. Ne — nemohl to snést. Vyskočil náhle a beze slova odešel. Musil vyběhnout ven — někam, kde nikdo nevidí a neslyší, aby si mohl hlasitě zaplakat a ulevit.

Tak smutně končívaly besedy, „hrátky“ toho roku v Putimi. Ale čas vše hojí a všední život i na tak hrůzné vzpomínky nanáší nové vrstvy starostí a dojmů a tak halí je zvolna, ale jistě v zapomenutí, stírá jejich hrůzu, mírní jejich svěžest, tlumí barvy a ponechává ze všeho v duši jen tlumenou — příjemně zladěnou ozvěnu — jakoby jizvu i po největší ráně…

Byl zlý rok — rok 1866! Zdálo se, že v Čechách nebude konec hrůzám. Země krví napojená otevírala nové a nové hroby a smrt, rozdrážděná, nenasytná, dávila cholerou nové oběti. Požáry zuřily v nešťastné zemi naší. — Vyhořely toho roku Hracholusky, Přeštice, Jaroměř, Lužec, Dobruška, pohořelí rozběhli se po krajích válečnými hrůzami ušetřených, v kostele konalo se nejen rekviem za všecky cholerou pokosené životy, ale konaly se tam i sbírky a neminulo takřka jedné neděle, aby farář Skála dojemnými slovy nevybízel pobožnou osadu putimskou k obětavé dobročinnosti. — Přestaly úřady sbírat „obvazky, cupaninu, roušky, povijadla a obvazovadla“, jak to žádal místodržitel Antonín hrabě Lažanský, ale zato sbíraly obilí, brambory, seno, slámu, peřiny, šaty pro pohořelé a válkou zničené vesnice, hlavně “však peníze pro raněné a zmrzačené vojáky a pro rodiny „padlých obránců vlasti“, jak četli v úředním provolání.

Tak jako před válkou zase koloval po chrámech pastýřský list, zase po tři hodiny vystavili knězi Nejsvětější svátost na oltářích a zase konány modlitby, „aby Bůh trestati nás přestal a metly hněvu svého — válku, mor, požáry, bídu a truchlivé, smutné časy od nás odvrátiti ráčil.“

Lidé už reptali, naříkali, čím dál, tím méně darů se scházelo, jen jeden osadník po každé ohlášené sbírce mlčky naložil vůz obilím, senem a slámou a zavezl jej na úřad do Písku anebo zašel na faru a skromně — s omluvou „dávám, co mohu“, platil dobrovolnou daň veřejné dobročinnosti — byl to Jan Cimbura.

„Cožpak ten — ten může,“ omlouvali se sedláci sami před sebou a závistivě hleděli na jeho statek, „nepoznal to ani, co to jemu ublíží, prodá-li ovci nebo tele, ulehčí-li špýcharu a pernám. Má kouzelné oči. Nač pohlédne, všecko jen kyne a přibývá.“

A s pravdou mluvili. Když se vrátil Jan s Frantíkem z vojny, mohli na statku oči nechat. Stavení všecka nově přikryta a obílena, na dvoře a v sadu stromy vysázeny — plné stáje dobytka a nový ovčín.

„Ovčičky mají zlaté nožičky,“ usmíval se Cimbura, ukazuje jim stádo, za které by se nemusil styděti žádný panský dvůr.

„Ale tatínku, kde se doberete píce pro všecko,“ divili se hoši, „přikoupili jste luk, nebo sejete samé kulatiny a jetele?“

„Nepřikoupil a neseju,“ rozkládal Cimbura, „ale dělám, co už nebožtík Kovanda dělal a čemu naši sedláci nechtějí rozumět. Hnojím a vláčím luka tak jako pole. O mrvu není nouze. Jedno tlačí druhé. Čím více dobytka, tím více mrvy, čím více hnojím, tím více těžím a čím nabitější stodoly, tím také plnější chlévy; to jsou ta kouzla a čáry.“

Vedl pak oba Piksy na louku „Na Jírovskou“, k „lesíku“, do „soudných drah“, na „utopenou“ a do „Píkáren“ — ukázal jim pole na „Pežoutce“, „pod Hůrkami“, „v Plazu“, „na Klínu“ a jinde. Cestou stočil se s nimi i do lesa na „vápenicích“.

Stál tu Cimburův les krásný a zachovalý — nevykácený a urostlý.

„Raději prst by si dal Cimbura useknout, než aby usekl a prodal z lesa dřívko,“ říkali o něm sousedé a říkali tak právem. Cimbura kácel jen souše na otop, ale zdravého kmene se nedotkl.

Z údivu nevycházeli Jan s Frantíkem. Viděli louky srovnané, bez krtin, uhrabané. Spatřili pole všecka osetá, vyčištěná, bez plevele, žádné úhorem neleželo. Konečně se octli v lese hustém a vysokém. Přítmí posvátné jako ve chrámu prostíralo se kolem — když náhle sklonil se Jan, uchopiv Cimburovu ruku, políbil ji. Pozdvihl ji ke rtům a jako pečeť tiskl na ni dlouhé a vroucí políbení svoje. — Teprve po chvíli vzpamatoval se Cimbura a utrhl ruku. „Co děláš, chlapče?“ skoro drsně obořil se na Jana.

„Vím, tatínku, co dělám,“ odpovídal krotce, mírně Jan. „Líbám tu ruku, která nám statek rozmnožila — nebýti vás…“

„Byl by jiný,“ vskočil mu do řeči Cimbura. Ovládl už své pohnutí a mluvil zase klidným, rozvážným hlasem: „jiný by byl přišel k Piksům na grunt hospodařit. Jen svou povinnost konám, vím, že jenom vladařím — a blíží se chvíle, kdy mi řekneš, Jene, abych vydal počet z vladařství svého, a sám ujmeš se vlády. — Jsi již plnoletý a proto, chceš-li, hospodař sám. Víc jsem nebožtíkovi otci tvému na loži smrtelném neslíbil, než hospodařit do tvého plnoletí. S dluhy jsem živnost přijal, ale čistou ti ji odevzdávám; i peníz, který jsem věnem přinesl tvé matce a kterým jsem dluhy a věna tvým tetám poplatil, mám nahospodařený. Ty jenom bratra se sestrou vybudeš a matce výměnkem se zavážeš.“

„Milý tatínku, prosíme vás pěkně, já i bratr tuhle,“ řekl na to vřele a rozhodně Jan — „neopouštějte nás ještě. Hospodařte dál jako na svém, čeledíny propusťte a nás jako ve službě si ponechte. Slibujeme i teď po svém plnoletí, že vás budem ve všem poslouchat a radami vašimi se řídit. Mnoho jsem na vojně zapomněl,“ mluvil teď zase jen Honzík, „a nedovedl bych samostatně sedlačit.“

„Nezapomínej, že mám i vlastní děti, mám Vašíka s Martínkem, mám Marianu,“ rozkládal Cimbura, „stáří se blíží. Jako železo rezem, tak zas člověk věkem schází — musím i na ně pamatovat — dokud Bůh zdraví a sílu mi popřává — koupím pro ně živnost, tu v Putimi koupím a budu hospodařit a výměnkem matky jim k věnu pomáhat.“

„Nekupujte zatím,“ odpovídá Jan, „na mém jako na svém si hospodařte a co vyhospodaříte, ne nám, ale menším bratřím a sestře uložte. Máme je rádi jako vlastní.“

„Dobře,“ kývl hlavou Cimbura, „ale živnost koupím, protože s vámi se nebojím hospodařit ani na pěti statcích — natož na dvou.“ Neřekl, který statek koupiti chce, a Piksové se také netázali. — Vrátili se domů veselí, usměvaví, hřála je radost z toho, že se dohodli a domluvili. Upřímně a otevřeně pojednali si o příštím společném životě a víc se k tomu nevraceli. Po svatém Martině odešli od Cimburů čeledín i hříbek, na jejich místo nastoupili ‚vojáci‘, jak Piksům v Putimi říkali. Na statku šlo dál všecko po starém pořádku; ne však v obci a v životě veřejném.

Prohranou válkou Rakousko jako by se bylo ve svých základech otřáslo, jako by se ze spánku probudilo, chystalo se k celé řadě změn a převratů nejen politických, ale i hospodářských.

Mobilisace našeho vojska ukázala se těžkopádnou. Jediná dráha Ferdinandova, spojující Vídeň s Krakovem a její odbočka z Brna do Podmoklí, nestačila rychlé dopravě vojska na bojiště, které se mělo postaviti nepříteli na odpor hned v horách a zabrániti mu do naší vlasti vstup. —

„Tomu se musí odpomoci,“ křičely noviny, uznávaly všecky vůdčí hlavy; ale scházely peníze. Nebylo prostředků ani státních, ani zemských, ubitá, vyssátá vlast nebyla již schopna dalších obětí.

Ale tu ozval se ‚král jižních Čech‘ — kníže Švarcenberk. Seskupiv šlechtu, utvořil družstvo a hle, už na podzim nešťastného toho roku počala se vyměřovati dráha Františka Josefa mezi Hlubokou — pyšným sídlem švarcenberským, a Plzní. Putimáci od kostela dívali se, jak běhají inženýři s tyčemi a řetízky a vyměřují železnici. Až za Protivín běžela skoro jen po půdě knížecí; ale tu skočila na selské. Jednalo se s Pískem, jakých obětí by přinesl, kdyby dráha dotkla se města, ale Písek odmítl a dráha se na dvě hodiny vyhnula zato nevděčnému městu a Ražicemi zamířila k Strakonicím.

Za inženýry, v patách za nimi, přihrnuli se různí podnikatelé stavby. Rozdělili mezi sebou celou trať z Hluboké až do Plzně a současně dali se do práce. Mezi Protivínem a Strakonicemi, plochou rovinou a skoro přímočárně přes pole, luka i lesíky bělaly se natlučené kůlce, jež označovaly směr nové železnice. Ničemu se nevyhnula, kde byl vršek, srovnali jej, kde bylo údolí, zasypali je, kde potůček cestu křížil, mostem se překlenul. V širém poli vyrostly skoro přes noc dřevěné boudy, baráky a skladiště, mrak lidí se přihnal, kolečka a káry, lopaty a motyky se míhaly, křik rozléhal se daleko široko. Jako v Jiříkově vidění žily obce podél budované dráhy. Peněz jako želez kolovalo mezi lidem, akordanti platili mzdy ve zdejším kraji neobvyklé a přijímali do práce ochotně a rádi každého. I sedláci se nakazili a sám Cimbura v zimě s třemi potahy jezdil „ke dráze“. Podjezdy, příjezdy a přejezdy upravovali, štěrk dováželi, nádraží stavěli a královsky platili, ne na den, ale „od fůry a cesty“.

Když dne 1. září 1868 jel první vlak z Budějovic do Plzně, skoro celá Putim utekla do Ražic na nádraží a všichni litovali, že už je dráha dostavěna. Zmizel všechen ruch a život, starý klid a ospalé ticho na chvíli vrátilo se do těch krajů, přerušené jen občas rozvážně jedoucím vlakem.

Cimbura se podivil, oč mu za ta dvě léta vzrostl jeho kapitál v nedávno založené občanské záložně v Písku.

Leč stavba dráhy — to nebyl jediný zjev, který čeřil jindy tak klidnou hladinu veřejného života na českém jihu. Sotva že dráha byla hotova, a už předtím, octl se v politickém víru celý starý práchenský kraj.

To ve Vídni padlo Belcrediho ministerstvo a Beust počal český národ „tlačit ke zdi“. Každý tlak budí odpor, protitlak a tento zákon neuplatňuje se nikde tak okatě jako v politice. Po celých Čechách počalo to vřít. Jako předtím křisitelé probouzeli národ náš a budili lásku k jeho jazyku, tak nyní slavilo se vzkříšení politické. Počalo druhé období našeho národního vývoje, které dosud trvá a neskončí dřív, dokud politické tužby celého národa splněny nebudou. Od dob Havlíčkových, od šumného roku osmačtyřicátého, nebylo doby tak pohnuté. Když padl Beust, přišel Giskra s Herbstem a Plenerem. Národ odpověděl tím, že položil s ohromnou slávou základní kámen „Národního divadla“ a poslanci podali památnou deklaraci českého národa a vystoupili ze sněmu i z říšské rady. Jako oleje když naleje do ohně, tak působil výjimečný stav, uvalený na Prahu generálem Kollerem. Marnou se ukázala každá persekuce, marné zatýkání a žalářování v Praze i po venkově. Naopak, ještě výše se vzduly vyvřené vlny politického příboje, výše vyšlehly plameny odporu a hněvu prou vládě. Lid náš bez předchozího vzdělání politického jako dítě jednal víc pudově, dal se strhnout, rozvášnit a získat právě tím, kdo mluvil o jeho právech, o jeho slavné minulosti, a kdo mu dovedl růžovými barvami líčiti jeho budoucnost. Svým vůdcům slepě věřil. Nikdy generál neměl za sebou oddanější armádu, než v těch dobách měli Palacký, Rieger, hrabě Clam-Martinic a na Písecku — Julius Grégr.

Znali ho dobře i v Putimi. V nedalekých Nových Dvorech byl jeho otec píseckým lesmistnem, znali Julka jako studenta i potom, když jako doktor práv „prakticíroval“ u soudu v Písku. On také zdejší kraj politicky budil a v něm už r.1865 za poslance do sněmu byl zvolen.

Znali tady sedláci i jeho bratra Edvarda, znali i Sladkovského a Skrejšovského, alespoň jejich noviny, „Národní listy“, „Hlas“ a „Národ“ četli. Ale málo rozuměli těm různým odstínům, které už tenkrát se jevily ve vznikajících stranách, nestarali se o směr liberální či konservativní, cítili všichni národně, což je spojovalo se všemi i s Riegrem — „jsme proti Vídni — jsme proti vládě“ — bylo heslem obecným a na ten čas nejdůležitějším.

V tom politickém ruchu a šumu nade všecky sousedy putimské vynikl — Klásek. Nebylo v Písku schůze nebo přednášky, aby Klásek se jí nezúčastnil. Na hořejším rtu nechal si narůst vousy ‚podnosky‘ — nebo také ‚podsebití‘, jak jim ženské říkají, vlasy si dal ostříhat, hlavu pokryl slovanským kloboučkem a v neděli nosil do Písku čamaru. Nebylo pilnějšího čtenáře novin, řečí promluvených českými politiky a brožur nad něho. Čím radikálnější řeč, čím ostřejší článek, tím více se líbil ohnivému sedláku. Přímo se těšil, aby už zase byla rozpuštěna sněmovna, ať už v Praze anebo ve Vídni, a byly vypsány nové volby. Ach, volby! Toť jeho život! Volit, řečnit, zpívat, volat ‚nazdar‘ a ‚sláva‘, pořádat tábor, založit spolek nebo besedu i zde v Putimi, to byl jeho ideál. Do pozdních nocí seděl v hospodě ‚na nové‘, která se v Putimi otevřela — a tam každou chvíli bouřil jeho hlas. To buď četl anebo sám rozkládal, přel se, hádal, o svobodě mluvil, o volnosti a rovnosti, o vlasti a vlastenectví, o právech českého národa, o jeho velikosti, slávě, moci a síle. Hlava z toho šla posluchačům kolem — a pilo se. Hned ‚na tu zlost‘ se pilo, hned ‚na tu radost‘ se připíjelo. Klásek dovedl všecky rozohnit, uchvátit, nadchnout, ‚do nové‘ všecko se hrnulo, a ‚stará‘ hospoda klesala — hynula.

„Sám ďábel — Pán Bůh rač chránit — nám tohle spískal,“ naříkaly ženy a chvěly se po každé, slyšíce, že budou volby nebo tábor, nebo zas nějaká schůze v Písku. Proklínaly Kláska a politiku posílaly do horoucích pekel.

„Opíjet naučili se tím naši muži, na hospodu si zvykli, karet se chytili,“ tak vyčítaly i Kláskové, která sama chodila ztrápená a umučená, neboť jen na ní ležela starost o celé hospodářství.

A čím dále, tím hůř bylo s Kláskem. Počal se stydět za sedláka a stával se pánem. — I všedního dne chodil v zeleném kloboučku s peříčkem sojčím, s flintou na rameni, obecní hon si najal, lichotilo mu že „páni z Prahy“ s ním si dopisují, „svým důvěrníkem politickým“ ho jmenují, cigárka mu nabízejí, ruce mu podávají a „panem Kláskem“ ho zovou a jeho pozvání na hony přijímají.

Snad i Cimbura byl by se dal strhnout tím mocným proudem, kdyby mu však nebyl překážel — právě Klásek.

„My dva musíme si jít s cesty, setkáme-li se, stane se neštěstí,“ říkal si Cimbura; neboť v jeho srdci krvácela dosud rána, kterou mu Klásek svým těžkým podezřením zasadil.

I Cimbura všímal si veřejného života, četl a odebíral Janotova „Poutníka od Otavy“, celé nedělní odpoledne nad tím ztrávil, mnoho přemýšlel o tom, čeho se dočetl, a „na hrátkách“ s Černochem, Roučkem a jinými o tom debatoval, přel se a rozumoval; ale do hospody s Kláskem nikdo ho nedostal.

I o „památkách“, on i jeho syni zůstali věrni „staré“ hospodě a těšilo ho, že ani Honzík s Franckem Kláska se nechytají, ač jim ani slůvkem v ničem nepřekážel.

Ale bylo souzeno, aby se Cimbura přece jen s Kláskem srazil. Putim bývala od dob nepamětných starou panskou rychtou píseckou a putimský rychtář se těšil v Písku úctě a vážnosti.

Když Putimáci přijali Cimburu za souseda, jednali s ním jako sobě rovným. Když na něho řada došla, zvolili i jeho, jak se slušelo a patřilo, za starostu obce. — Ale Cimbura věděl, že patří vlastně do Semic a grunt že není jeho, a proto odmítl, pocty nepřijal, ale ve výboru zůstal.

Znovu se blížily obecní volby. S hlukem a ruchem nikdy nebývalým blížily se tentokráte a snášely se nad obcí jako zlé mračno. „To musí přestat,“ křičel Klásek, „aby rychtářství chodilo po obci zároveň s obecním býkem, občané mají volit, svobodnou volbou poctil muže, který svým vzděláním a rozhledem k důležitému úřadu tomu nejlíp se hodí,“ opakoval fráze z novin a hle, ač byla řada na Keclíkovi, vyšel z volby jako starosta — Klásek. I do okresního zastupitelstva vyslal ho nový výbor. Ale podrážděná, uražená menšina vzala si advokáta, podala protest proti volbě a Putim octla se v ošklivém proudu obecních hádek, křiků a svárů.

Celá minulost Putimě a to její ošklivá minulost, jako by rázem povstala z hrobu zapomenutí. Zapadlé historky rodinné vyhrabávaly, se z lidských pamětí na denní světlo, oprašovaly se a osvěžovaly, znovu se vyčítaly a připomínaly. Každá vesnice má svou hříšnou kroniku a jako do zbrojnice sahá se do ní, když se mezi sousedy zanítí spor — vzplane hádka.

Žije-li obec v míru, „o památkách“ jen samé pěkné, nevinné věci vyprávějí sousedé a slyší mládež.

Ale rozzuří-li se „domácí vojna“, tu rozvaha opouští i šedivé hlavy, zlost nezná ctnost, každá zbraň jest dobrá, každou píď přiorané půdy, z obecního statku, každou hanbu rodinnou, vraždu kdyby jeden na druhého věděl — vášní zaslepeni ve hněvu si ji vyčtou. A mládež opět lačně poslouchá a do paměti přepečlivě ukládá tuto domácí historii. Kronika putimská nyní obohacena novým sporem — bojem o křeslo rychtářské.

Okresní zastupitelstvo v Písku mělo správnost volby vyšetřit a rozvaděné strany, smířit. — Obeslalo proto rozvaděné Putimáky k sobě. Den stání se přiblížil.

„Cimburo, musíš s námi,“ povídal Kopecký den před tím Cimburovi na poli.

„Nechce se mi — víš, že uhýbám Kláskovi,“ odřekl Cimbura.

„Půjdeme všichni, nevytáčej se, snad tebe bude potřeba,“ dorážel soused.

„Eh — svedete to beze mne, máte advokáta, nerozumím právu, ale sami jste řekli, že volby jsou nesprávné, chlup se v tom našel.“

„Nejedná se ani tak o „lekuř“, protest, víme, ale o dohodu — o smír — všichni se máme dostavit — udělej to obci k vůli, aby k vůli tobě jednání se nerozbilo.“

„Přijdu,“ mrzutě slíbil konečně Cimbura; ale snad by si to byl znovu rozmyslil, kdyby se nebyl druhého dne ráno Kopecký zastavil.

Okresní výbor už zasedal, když Cimbura s ostatními vešel.

„Dobře, že jdete, čekáme na vás,“ vítal náměstek okresního starosty putimskou oposici. Cimbura šel poslední a zůstal hned u dveří. Oči jeho přeletěly zasedací síň a poznaly skoro všecky přítomné. Nejdřív sedláky, skoro vesměs starosty z okolních vesnic. Kolíska ze Záhoří, Peřinu z Křešic, Hesouna z Vrcovic i tenkého, suchého Sejpala z Nepodřic. Pány měšťany písecké viděl a poznal Cimbura — řezníka Piksu, co od něho dobytek kupoval, pekaře Kalousa, co mu pšenici prodával, ohromného, vysokého mlynáře, pana otce Lukáše, poznal mladého Pakeše, kupce Šolce i Sobra. „A hle — tamto sedí knížecí lidi, úředníci, ředitel drhovelský, vedle to je pan správčí z Kestřan a to je…“ ale nebylo času domyslit, pan okresní tajemník dočetl a jeden z těch pánů počal mluvit. Vadil se skoro s putimskými: „Je to první případ — dosud v okresním výboru všechny volby hladce jsme mohli schválit, všechny obce jsou lepší než vaše, jsou svorné, tiché a klidné. Jenom vy tam v té Putimi se nesousedsky hašteříte a rekursy podáváte“ — při tom se díval do kouta, kde stál Keclík, Černoch, Rouček, kde stál i Cimbura.

„Ty časy minuly,“ vstal jiný člen výboru a kázal, „kdy jen sedláci vládli obcí. — Také chalupníci a domkáři mají dnes právo s vámi stejné, a koho oni většinou zvolili, toho musíte uznat.“

„Znám pana Kláska jako gruntovního chalupníka,“ povstal třetí, „ale je to vzdělaný a osvícený muž, po celém okresu známý svojí horlivostí a politickou činností, každá obec by si vážila tak uvědomělého občana, pyšnila by se jím. Nechápeme, co proti němu máte?“

Klásek, obklopen novým výborem v druhém koutě místnosti, zářil, usmíval se, kňoury si kroutil a natahoval. Ale oposice stojí schlíplá, hlavy kloní, hanbí se, propadla by se raději kolik sáhů pod zem — jen aby jako žalující nestála na pranýři žalovaných.

I Cimbura stojí, jako na trní stojí, přešlapuje. Jeho velké nohy jako by stály, bosé na žhavých plotnách a ne na prknech a obuté v dobré boty. — Tak je mu nevolno a čeká, dychtivě čeká, že se ozve Keclík a řekne: „Nu, a což já nejsem dobrý a zachovalý soused? Já smím být beztrestně pohaněn? Uražen? Což naše obecní právo a náš domácí řád, to není nic?“ Keclík se však krčí, do podlahy oči zavrtává a mlčí.

„Tak řekněte, co vlastně máte proti panu Kláskovi?“ — ozvalo se tec! od předsednického stolu.

A hle, zase ticho. Co toho nakřičel Jaroš cestou a tu jako by byl němý, ani muk — i Horník ťululum mlčí jako ryba, ani nešeptne — a tam naproti jak se Klásek naparuje, drze se na ně dívá, do očí se jim potupně směje.

„Pusťte mne, baby,“ ozval se v tom trapném tichu Cimburův hlas a rozhrnul před sebou pravicí hlouček sousedů. Ti s velkou ochotou se rozestoupili a radostně si oddychli. Hned jim bylo jinak u srdce. I hlavy pozdvihli a směle se sálem rozhlédli.

„Ach, Cimbura, Cimbura je tu také,“ radostně pozdravovali ho i členové zastupitelstva a kteří ho neznali dosud, zvědavě hlavy natahovali, od hlavy až k patě si ho prohlížejíce: neboť pověst o něm šla už dávno celým okresem.

„Ano, Cimbura se osmělil přijít také,“ zazubil se na ně silák, „a poví vám, proč my tuhle nepřejeme si Kláska za starostu. To je tak, myslíme si, že ten, kdo neumí hospodařit na svém, nedovede ani na cizím.“

„To je urážka,“ jako když ho píchne, vykřikl Klásek a pokročil. Ale Cimburovi bylo po tom výkřiku, jako když koně ostruhou bodne. Celém se otočil ke Kláskovi, opřel o něho svoje přísné oči. Klásek svoje sklopil a o krok couvl.

„To je pravda, a uráží-li tě, neměl’s chtít ji slyšet,“ tvrdě pokračoval Cimbura. — „Byli jsme vyzváni povědět, proč tě nechcem za rychtáře — ani já tě nechci — a za sebe povím, proč. Předně tě nechci, že jsi špatný hospodář. Máš dobrou chalupu, snad nejlepší půdu v obci držíš, ač ne mnoho, ale máš na ní nejmizernější úrodu. Špatně a pozdě ořeš, málo hnojíš, ale zato dobře střílíš a výborně řečníš. Až budem volit hajného anebo dohazovače, dám ti hlas, ale za starostu tě nechci. — Nechci tě dále proto, že kazíš obec a zvláště mládež. Učíš je chlastu a karbanu, z domova do hospody je loudíš. Vlastenectví tomu říkáš, ale opilství je to. Páni tě chválí, říkají ti ‚pane Klásku‘, a ty, hloupý sedláku, tomu věříš a jiné svádíš. Jestliže pravý vlastenec se musí do nocí po hospodách válet, cigárka pokuřovat, statek zanedbávat, čas a peníze utrácet, křičet a hádat se, pak nejsem a nechci být vlastencem. Strachem se chvějou u nás ženy, když se řekne, že budou v Písku volit poslance, že tu bude poslanec řečnit, schůze anebo tábor se konat, protože vědí kupředu, jak Klásek muže přemluví a v jakém stavu a kdy se mužové z Písku vrátí. Tak sloužíš vlasti sice hubou, ale vskutku jsi její velký škůdce a kdybychom byli všichni Kláskové, vlast a národ přivedli bychom do hrobu. Pamatuj si, co ti veřejně pravím, o svůj statek přijdeš, prodáš jej a rozparceluješ, každému prodáš, kdo dá víc, i židu třeba, anebo Němcovi a třeba Švarcenberkovi. K tomu vedeš i ostatní sedláky, ochuzuješ je a v nich obec a v obci vlast i celý národ. Zhyň třeba, a ani vrána nad tebou nezakváče, neboť takových žvanilů může národ ztratit celé kopy. Ale přejde-li tvůj grunt do cizích rukou a za ním druhý a třetí, pak každá ta ztráta jest hříchem proti vlasti a drahému národu, a proto tě nechci za starostu. A ještě proto tě nechci, že jsi lenochem. Zvedni ruce a každý to uvidí na nich napsáno. Máš ruce měkké a hebké jako písař — flintičku a karty v nich míváš, místo otěží a pluhu — i prsten místo mozolu na ukazováčku nosíš, popanštil jsi se — a proto kdybych já vládl, z obce bych tě dal vymrskat a sem mezi pány, do Písku zavřít, abys nám na vsi mládež nekazil a špatný příklad nám všem nedával.“

Páni u dlouhého stolu se vzpamatovali. „Uráží! Uráží!“ vyskakovali vrchnostenští úředníci a po nich měšťané. „To nejsou důvody, to je soukromý život Kláskův, po tom nikomu nic není,“ — volali jeden přes druhého.

„Pravím, že to nejsou urážky, ale pravda,“ — tvrdě oproti všem opakoval Cimbura a odtrhl oči od Kláska. Jako po výprasku, tak „dobře“ Kláskovi bylo, jak se skřipce kdyby ho pustil, tak si oddychl. — Svědomí mu sice říkalo: „Pravdu má Cimbura,“ ale uražená ješitnost a samolibost bouřila se v něm.

„Žalovat budu, Cimburo, tebe žalovat — pro urážku na cti!“

„Žaluj, směle žaluj. Nejsem jako ty, abych někomu po cti sáhl a potom utekl. Stojím ti v slovu zde a kdekoli a opakuji slavně, že tě nechci uznat starostou, protože tě mám za nejhloupějšího člověka ze vsi, který nedovede spravovat ani padesát korců vlastní půdy a proto nemůže spravovat ani obec, ani okres. Tak, to jsem tedy chtěl říci — a teď tu buďte s Pánem Bohem,“ obrátil se na patě a za hlubokého ticha odcházel. — Když už stál ve dveřích, vzpamatovala se i „jeho strana“ a odešla s ním.

Ticho v okresním výboru přerušil advokát. „Pane Klásku,“ lahodně povídal zahanbenému, zpráskanému sedláku, „toto si líbit nenechte. — Chcete-li, napíši vám žalobu, a podíváte se, jak Cimburu skřípnem.“

„Tak napište a hodně brzy,“ vybuchl Klásek vztekle.

Putimský spor se v tom zasedání neurovnal. Přemlouvali sice Kláska, aby se dobrovolně své nové hodnosti zřekl, ale ten ani slyšet nechtěl, lekuř podám, nepotvrdí-li mne — a až do Vídně to poženu — nepovolím a nepovolím, ukážu jim, co je putimský Klásek.“

„Tak — dobře tak,“ popichoval ho advokát — a pak i Klásek se svými věrnými odešel.

Dvě strany utvořily se tak v Putimi — dva starostové tam byli a dvě obecní zastupitelstva.

— Rozpadla se obec, na dvě půle se rozčísla a skoro proti jeho vůli, zcela mimovolně se stalo, že v čele jedněch stál Cimbura a druhé proti němu vedl Klásek.

„Cimburo, vezmi si také advokáta,“ radili mu jeho přátelé, když úřední posel roznesl po vsi plno obsílek k soudu. Všichni jako svědci byli obesláni i okresní zastupitelstvo celé, jen aby útraty sporu byly co možná největší.

„Prosím tě, vezmi si advokáta, bojím se Kláska. Zaplete tě do sporu, snad i do kriminálu připraví,“ s pláčem prosila i muže svého Marjánka.

„Pošetilá ženo,“ odbyl ji Cimbura, — „řeknu pravdu, zas otevřeně ji povím, nic nechci zapírat, z ničeho se vykličkovat. Nač je mi třeba doktora,“ a sám a sám postavil se před soud. „Škoda,“ pomyslil si, „že už tu není pan guberniální rada,“ — když vystupoval po schodech do soudní síně, vzpomínaje na pana Miltnera, jejž před lety vozíval.

Mladý soudní adjunkt přečetl žalobu a jal se vyslýchat Cimburu. Vyznal a nezapřel ani slova — všecko i svědkové souhlasně potvrdili — proti Cimburovi i jeho přátelé vlastní mužně svědčili: „Ano, to mu řekl, že je ožrala, že je žvanil, lenoch že je a nejhloupější člověk ze vsi.“

„A proč, prosím vás, jste mu nadával?“

„Nenadával jsem — pouhou a čistou pravdu na vyzvání jsem mu do očí řekl.“

„Jak to — na vyzvání?“

„Chtěli vědět, proč nechci mít Kláska u nás starostou. Tak jsem pověděl pravdu — proč.“

„Pravdu, milý příteli, pravdu nesmí člověk vždy a všude mluvit,“ usmál se adjunkt, „můžete mít pravdu, ale nemáte právo ji vyslovit,“ a rozkládal Cimburovi rozdíly mezi pravdou a právem.

„Co je vám konečně do toho, že Klásek pije, že lenoší, že řeční a karty hraje?“ končil soudce přímou otázkou.

„Je mi do toho a mnoho,“ odpověděl Cimbura a celý soud se po něm zvědavě otočil. I sedláci zbystřili sluch. Myslili si v duchu: „Ten pán má pravdu — Klásek za své pije, svoje utrácí, svůj statek zanedbává. Co je Cimburovi do toho.“ Cimbura je patrně jiného mínění než oni všichni, zas má něco zvláštního. —

„Tak co — prosím vás?“ — pobídl adjunkt otázkou váhavého Cimburu a sám pohodlně si usedl, nohu přes nohu přehodil a ruce na klínu si sepjal a poslouchal.

„To je tak,“ počal Cimbura svým oblíbeným rčením, „zůstáváme v jedné vsi spolu — já i Klásek — v Putimi, jak všichni víte. Jaký pěkný život před nedávnem ještě jsme tam vedli! O ‚sejpce‘ a o památkách jsme si popili, zazpívali i zatancovali, co kdo proti komu měl? upřímně jsme si pověděli, ale nebylo hádek a sporů, a byly-li, po sousedsku doma se srovnaly. Co se u nás upeklo, doma u nás se i snědlo. Na ‚hrátkách‘ jsme se scházeli, noviny si přečtii a o všem promluvili. Chasa mladá scházela se na vsi, zazpívala, zavýskala a do záležitostí obecních a veřejných se nepletla. Nikdo by jí toho nebyl strpěl. — Dnes je u nás všecko na ruby. — Mladí mají slovo a starým poroučejí. Sotva že je po večeři, nikdo si chléva ani dvora nevšimne, popadne dýmku a pytlík s tabákem a — hajdy — do hospody. Klásek tam má sólo, školu tam drží, nadává všem, kdo nejdou za ním, pivo se pije, zpívá se, karty se hrajou, ráno vstávat se nechce — práce ospale se koná — všecko hyne. Množí se hádky a křiky, přibývá pranic a bitek a o všem dovídá se tu v Písku okresní soud. Hrubých činů přibývá — stromky u cest se lámou, oplzlá slova, nečisté písně a hrubé nadávky se množí. A kdo je tím vinen? — Kláskovo živobytí a jeho špatný příklad. I já piju, o památkách a o sejpce piju, abych se společnému řádu a zvyku nevymykal — proto ze zkušenosti mluvím. Napiju-li se piva, hned jsem jakoby jiný člověk. Napřed veselý a hravý, pivo mě rozkuráží a rozdovádí, polechtá mne. Cítím, jak vůle moje slábne, jak vládu nad sebou ztrácím, jak rozvaha mne opouští — rozum můj jak se kalí — stávám se lehkomyslným, k pošetilostem náchylným. Piju dál a hle — furiant se ve mně probouzí — pýcha v srdci mém počne hlavu tyčit — do sázek se pouštím — peníze jako plevy rozhazuji a utrácím — krev jako oheň v žilách proudí — sebe přeceňuji a všecko ostatní podceňuji — rozjařím se — mnoho a hloupě mluvím a odporu nesnáším. A piju-li ještě dál, stávám se hrubým, zlým a nebezpečným člověkem, ke kterému neradno se přiblížit. — To cítím sám na sobě, co ze mne pivo dělá — a proto v nejlepším pít přestávám a sotva třikrát do roka do úst je vezmu. Ale teď denně se u nás nestřídmě pije, denně lidi otravují, kazí a hubí dobré mravy, mládež znemravňuje a dospělé ochuzuje, a to všecko u nás máš na svědomí — ty — Klásku — ty a nikdo jiný.“

Pěkně a pozorně poslouchal pan adjunkt a byl by i dál poslouchal Cimburu, který, když se jednou rozjel, plynně a hladce mluvil; ale Cimbura domluvil a mlčel.

„Je-li tomu tak, jak pravíte,“ počal zvolna a stísněně pan adjunkt, „pak ovšem máte nejen pravdu, ale i právo na své straně, pak by se vám důkaz pravdy podařil. Kdo vám to dosvědčí?“

„Jsou-li poctivci — ti všichni zde, a s nimi celá Putim.“

„Ano — Cimbura má pravdu,“ všichni — i ti, kteří s Kláskem byli, v té chvíli přisvědčili a bylo po soudu.

Nic nepomáhaly rekursy a odvolání — „veřejné mínění“ vyhrálo. Klásek nebyl ani jako starosta potvrzen — dokázalo se mu i jeho pytláctví i pokuta, kterou kdysi platit musil. Nové volby byly v Putimi vypsány a z nich vyšel jako starosta Keclík se starým výborem.

Klásek, poplativ soudní výlohy četných sporů, zanevřel na Putim i Putimáky — koupil si v Písku hospodu. Ve veřejné dražbě písecký notář za několik tisícovek vydražil jeho živnost, jak stojí a leží.

„Chléb prodal a nůž si koupil,“ řekl o Kláskovi tehdy Cimbura. —

Putimští věděli sice, že notář nekupoval pro sebe; ale jich ani ve snu nenapadlo, že dražil pro — Cimburu.

Několik let držel se Klásek v Písku nad vodou. Sháněl politické schůze, agitoval, byl jednatelem různých, většinou německých pojišťoven proti ohni, koňským handlířem. Ke konci se stal i dohazovačem ženichů a nevěst, až jednoho krásného dne z Písku zmizel. Habaděj dluhů zůstalo po něm. „Odejel do Ameriky,“ trousila se o něm pověst.

„Je štěstí, ze nemá dětí,“ řekli si v Putimi.

Ale Cimbura zakroutil povážlivě hlavou — „anebo to právě se stalo jeho neštěstím“ a více neřekl ani slova. Jenom neúměrně se dřel na zanedbaných pozemcích, aby jim nahradil, v čem Klásek na nich zhřešil — hospodářské budovy všecky opravoval, přestavoval a v několika letech gruntovní chalupa Kláskova nebyla k poznání.

„To sobě Cimbura chystá výměnek,“ chápali lidé a nemýlili se.