Jan Cimbura/Druhá část/VI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 191 – 219.
Licence: PD old 70

Deset let už v Putimi farářoval páter Hynek Skála. Deset let vystupoval v neděli i ve svátek po úzkých schodkách do dřevěné kazatelny a oznamoval věrné osádce své, kdo se bude ženit, za koho a kdy mše svatá bude, posty a průvody, pořad služeb božích — to všecko po exhortě předčítal svým klidným, mírným hlasem. — Měli ho rádi osadníci a do jisté míry byli i pyšni na svého faráře, neboť posedla ho taková lidská slabůstka, která ho s nimi sbližovala. — Jako všichni osadní sedláci jeho, i on miloval — koně. Bylo to podivné — on Skála, rodák z Písku, městské dítě, když přišel mezi Putimáky na jejich starobylou faru a počal hospodařit, do roka zamiloval si koně, ne snad určitého koně, jeden nebo dva páry, ale koně vůbec a zvlášť každého dokonalého a bezvadného. — Byl však veliký rozdíl mezi láskou jeho a láskou selskou. Sedlák cítil se svým valáškem či kobylou, srostl s nimi nemoha se od nich odloučiti, ani když zchromli anebo mu oslepli... Farář Skála se zbavil koně snadno a lehce, mohl-li ho nahradit jiným a lepším. Koně s chybou ve stáji nestrpěl a nikdo neviděl ho jeti jinak, než klusem. Na dvoře vsedl do kočáru a vytáhl hodinky. „Jeď, Matěji,“ poručil kočímu a zadíval se koním na nohy a na hlavy. Když kočár zabouřil na píseckém dláždění, vytáhl znovu hodinky. — „Dobře běží,“ pochválil si, netrvala-li jízda déle než čtvrt hodiny. „Musím se shánět po novém páru,“ zabručel zlostně, když koně o minutu se zpozdili.

„Koně miluje, ale citu k nim nemá, cit mu chybí,“ říkali sedláci, „protože není ze selského, nevyrostl v tom. Kůň je mu jako kůň, jen když je zdravý a krásný — v tom měšťáka nezapřel,“ a chodili v dešti i blátě sami pěšky, jen aby si koně odpočali.

Ale když se ve Skočicích o pouti sjeli knězi zdaleka široka, když přijeli koně děkana z Vodňan, děkana z Bavorova, děkana z Protivína, děkana z Volyně, prohlíželi si je sedláci se zájmem a znalecky, když kočové projížděli kolem skočického zámku. Jenom Putimáci upjatě mlčeli, chválou šetřili, jako by zlata ukrajoval, až přifičel jejich pan farář. — Jako vítr přicválali dva do páru a barvy shledaní koně, jeden jako druhý, stejně vysocí, jeden od druhého k nerozeznání.

„A — a — podívejme se, odkudpak tohle spřežení je?“

„To bude vydlužené — knížecí —“

„Co, vydlužené? To jsou koně z Putimě, to jsou koně našeho faráře,“ rozkřikli se teď putimští chlubně a obstoupili koně i kočár a všecky ty děkanské páry musily ustoupit — schovat se před koni pana faráře Skály.

Pro tohle měli rádi svého faráře a byli hrdi na něho. I dnes zvedli ke kazatelně vzhůru svoje hlavy, ale faráře svého dnes sotva poznávali. Jeho usměvavá tvář jako by o deset let zestárla, pobledla, sítí vrásek jako pavučinou se potáhla, ztepilá, vznosná postava se přihrbila, jako by pod ohromným břemenem a těžce po schůdkách vystupovala, tak jako by ten papír, který v bílých rukách se mu chvěl, centy vážil.

Hrobovým, jako by cizím hlasem jal se předčítati proklamaci k válce, ke dvojí válce, do které se Rakousko zapletlo s Pruskem a Itálií současně. Ženské se hlasitě rozplakaly a muži svěsili hlavy na prsa.

Tak — tu to mají potvrzené, o čem se už dlouho mluvilo a psalo, černé na bílém četl to farář s kazatelny a přibil pak na dveře chrámové. Bude vojna — bude....

Celá sklíčená, jako zlomená kráčela potom Cimburová z kostela domů. Starost jako těžký balvan ležela na ní a ohýbala ji k zemi.

„Chuděra,“ litovaly ji sousedky. „Má tam oba — Jana i Frantíka.“ Rozlítostnily se sice i nad Kavalírkou, její syn sloužil u pěchoty, litovaly domkářku Sekyrovou — tu, co měla syna Vencu na vojně kyrysarem, ale nejvíce cítily žalu pro Cimburku.—Ženy se rozešly, muži jako jindy v kroužcích stáli ještě dlouho před kostelem. Čtveráctví vytratilo se jim z očí, smích zmizel s tváří.

„Bude vojna — bude,“ jako hrana znělo všem v hlavách i srdci...

V tom brankou hřbitovní vycházeli k nim pan učitel Dominik Jelínek s farářem. — Beze slova hrnuli se k nim hned muži.

„Zle bude,“ — chvějícím se hlasem promluvil farář a svěsil hlavu. Tím postesknutím prolomil ticho a už sypaly se otázky: „Kdy to začne?“ — „Kam poženou náš pluk — náš—jedenáctý regiment?“ — „A je-li pravda, že sám majitel našeho pluku, sám princ Albert ze Sas že přijde—Sasáci s námi že se spojí?“

„Dvě armády budou, dvě — severní a jižní,“ rozhodil farář ruce, „toť jisto, protože ze dvou stran nás napadnou — dole Taliáni, nahoře Prušáci, na dvě fronty třeba se bít a těžko vědět, kde bude stát písecký pluk. Ted leží v Tridentu a tam asi zůstane a půjde do ohně proti Itálii. Ale setniny, co zbyly v Písku, ty povedou tam, kam nejblíž, k Jičínu někam. Pán Bůh buď s námi,“ dodal ještě a zmizel ve faře. Odešel bolně a trapně dojat. Nemohl se déle dívat do úzkostlivých zraků Cimburovi, ani Kolaříkovi, Vlachovi, ani Kavalírovi.

„Zapřáhni, pojedeme do Písku,“ — poručil na dvoře kočímu a po chvíli už volal na sedláky, kteří tu dosud stáli, jako těžký, hustý mrak: „Jedu do Písku, bude-li možná vyzvědět něco, povím vám po požehnání,“ z kočáru tak zavolal a už se schoulil do jeho kouta a po zvyku hodinky vytáhl, lhostejně se na ně podíval, zastrčil je, ale kolik je hodin, nevěděl, koním na nohy se díval, ale neviděl jich. „Bude vojna — bude“ hučelo starou jeho hlavou. Spoléhal hlavně na setníka Hrozného z Bojemilů v Písku, ten že mu poví, co bude s píseckou pěchotou a klatovskou jízdou, poví něco o naději na vítězství, o generálech, kteří budou komandovat, ale marně se těšil. V Písku šlo o život. Zástup lidí na velkém náměstí obléhal kasárna a otevřenými vraty bylo viděti na prostorný dvůr až ke skladištím a starému hradu. Koně a vozy, důstojníci i vojáci tísnili se tam uvnitř. Bedny a kufry vynášeli ze zásobáren, tamboři a trubači zkoušeli signály, šavle se brousily, pušky a náboje pozorně prohlížely. Chvílemi zazněla veselá písnička vojenská, slovům nerozumět, ale bujná melodie nakazila množství a brzy se zpívalo i před kasárnami. Páni i dámy se tu procházeli, a šel-li voják kolem, doutníky mu podávali; „slávu“ provolávali a vojáci z oken kasáren mávali čapkami a hrdinně ujišťovali: „Nedáme se!“ — „Nic se nebojte!“ — „Naši vyhrajou!“ — „Čepicemi ty hnidy pruské potlučeme!“ — „Rozsekáme všecko!“ — i potlesk se ozval a hudba ostrostřelců na náměstí zahrála „tuš“. — Byla to nálada povznesená, bezstarostná, chvílemi až masopustní. Opojovala a podmaňovala sebou jako povodeň kdekoho i faráře Skálu. — S nikým rozumného slova promluvit nemohl, k nikomu se dostat; ale přece byl rád, že jel... Mnohem volněji zde dýchal než tam v Putimi ráno před kostelem... Všechny chmury se tu rozplynuly, všechny starosti pohltilo tu už bezuzdné veselí.

„Vyhrajem, jistojistě vyhrajem,“ volal doma už z kočáru, — „do Písku jděte, lidičky drazí, do Písku přesvědčit se na vlastní oči“ — zrak mu při tom nadšením zářil, vysoká postava se směle týčila a tvář celá jako proměněná měla slavnostní vzhled.

Jako jiskra do sudu prachu hozená, tak účinkovala slova faráře Skály. „Vítězství naše! Juchuchu!“ zajásali lidé a rozběhli se k Písku. Vrátili se večer a Putimí do pozdní noci zněly staré vojenské písně. V hospodách — na staré i nové — vypravovalo se o vojně a staří sedláci i výměnkáři hořeli zrovna nadšením a rozhovořili se o válečných taženích, která oni prodělali... Přišlo pondělí, úterý i další dny. Nikdo nepracoval, o pole a luka se nestaral — tak tak dobytek pokrmil a už spěchal k Písku anebo alespoň k budějovické silnici. Strach a hrůza válečná zmizela úplně, lidé jako by vojnou třeštili, těšili se přímo na ni, na nic jiného než na ni nemyslili, o ničem jiném nemluvili, byli vojnou přímo opilí a ochotni na vyzvání vstoupit znovu do řad vojenských a obléci bílý císařský kabát.

Předmětem obdivu a závisti stali se skuteční vojáci. A těch už se hrnulo k Písku od Klatov a Budějovic a odtud dále k severu, že někdy jim silnice nestačila. Až ku Protivínu a Dobřívi běželi jim naproti a po odpočinku v Písku vyprovázeli je až k Čížové anebo Záhoří. Vojenské hudby hrály, polnice ječely, bubny vířily, písnička střídala se za písničkou.

Kavalerie těší se vždy mezi sedláky největší oblibě, lásce i pozornosti. Zdaleka přes pole už ji slyšet. Trubači troubí „Generál-marsch“ — celá kapela na bílých koních. Podkovy zvoní o tvrdou silnici do taktu a když muzika dohraje, spustí pak vojáci:

„Kyrysy na prsou,
ze stříbra všechny jsou,
kyrysaři jedou!
Pistole ve pěsti
jsou naše nevěsty,
do vojny nás vedou ...“

Přejeli poklusem a než se diváci vzpamatovali, oči si promnuli, lile, škadrona dragounů vyjíždí na kopeček:

„Dragouni v poli jsou —
kam je to ponesou
netolický koně?
Přes pole do dálky,
do boje, do války,
vojna ta je pro ně...“

„Husaři — husaři!“ strhl se pokřik. Na uherských koních chundelatých, nízkých, přihnali se chlapi černí, osmahlí jako cikáni, s navoskovanými kníry do špiček tenkých jako jehly. Ani nezpívali, jen se strašně mračili a kleli... Vtom už zase hudba, dlouhé píky zaleskly se ve slunci, konfederatky se zapestřily, už i hulánky zavlály — ach, huláni, malované děti! — Kdekdo je vítá... Klobouky i šátky mávají na pozdrav a z hrdel píseň letí jim vstříc:

„Zelení huláni
do vojny uhání
jako velká voda —
šavle vás poseče,
věrná krev poteče —
škoda je vás — škoda —“

V Písku na rynku, malém i velkém, táboří pěchota, stojí kanóny a vozy s municí. Děti i dospělí obklopují vojáky, mluví s nimi, jíst i pít jim nosí — a vojáci samý zpěv, samý smích.

„Naši — naši — to jsou naši —“ strhne se pokřik— Otevřenými vraty kasáren, tak jako by vytrhl čep z ohromného rybníku Milavy u Drhovle, valí se proudy vojska. Kapela hraje Radeckého marš, nahé šavle důstojnické svítí se ve sluníčku jako stříbro, bubny do kroku víří a vojáčkové jako strunky nataženi, prsa vypnutá, defilují kolem nějakého generála se zeleným peřím a se zlatými portami. — „Zpívejte, hoši!“ vykřikl Hrozný na svoji setninu — setník Hrozný; pravý otec svých vojáků, sám zpívat začal a vojáci spustili za ním:

„Jedenáctej regiment
Saskýho je prince
do vojny se šikuje
na píseckém rynce.

Princ — Alberta regiment
maširuje polem,
nespatříš mne, má milá,
víc za vaším stolem!

Píseckej náš regiment
po krvavé řeži —
kdepak zůstal tvůj milej?
V poli — ach — tam leží...“

Starý generál vysoko na koni kroutil si spokojeně šedivé kníry, dívaje se radostně na ty urostlé, smělé synky českého jihu. „Vyhrát — všecko vyhrát s nimi musím,“ říkal si v duchu blaženě a už jiná setnina upírala na něho bystré oči a jiná píseň jako chorál nesla se vzduchem. Pěchota dala se na pochod — opouštěla město,

„Tatíčkovi pozdravení,
mámě dal bych políbení,
kdybych se směl zastavit.
S Bohem sestry, s Bohem bratři,
rodné zemi život patří,
za ni ho jdu nasadit...“


„Kam jdete, vojáčkové?“ — „Kam vás ženou?“ ptali se lidé.

„A sami nevíme,“ odpovídali vojáci ze řad, „na Taliány anebo Prajzy — do vojny jdem — do ohně,“ a tiskli v pochodu známým i neznámým ruce a znova zas do zpěvu se dali:

„S Bohem pole, louky, lesy,
než zahynem v poli kdesi,
na vás budem vzpomínat.
Vyřiďte tam mojí milý —
že nebudu hrdlo bílý,
nebudu víc objímat —“

Ženské utíraly si oči, i vojáci rozcitlivělí, dojatí loučením, zvážněli. Podivná směs citů převalovala se jim v duších. Nadšení převládalo; ale mísil se do něho i stesk. Vědomí obdivu, kterým je všichni provázejí, lásky, kterou je zahrnují, dojímalo je, viděli, jak se s nimi skoro mazlí, a to všecko zračilo se i v melodii a citu, kterým zpívali. Nejsmutnější sloku, jako výkřik k nebesům, nechali si na konec:

„Podsrpenská matko Boží,
kalný oči na svým loži
k Tobě budem upírat;
až budeme v lazaretě
opuštěni v širým světě,
za císaře umírat...
Po domově budem toužit,
jeptišky nám budou sloužit...“

ale dál to nešlo, hlasy se zlomily a místo zpěvu pláč — hlasité stkaní propuklo kolem, i vojákům vytryskly slzy, podmanila si je ta stará vojenská písnička teď jako nikdy před tím, ačkoli stokrát ji zpívali lhostejně jako řady jiných.

Avšak teď pojednou — v těch okolnostech a v tom prostředí vycítili, kdy asi vytryskla ta píseň z duše jako pramen ze skály nějakému neznámému vojáčkovi z píseckého kraje, promluvila k nim, dojala je. Leč vtom náhle jako by uprchla všecka ta něžná, rozbolestnělá nálada, a tvrdý, přímo opačný cit prodral se na povrch.

Hlasy ztvrdly a zmohutněly a zabouřily hrdě, bujaře v nové strofě:

„Vyložení jako z kmentu
píseckému regementu
císař pán sám kázal dát —
vyložení z jeho ruky,
aby mohl mezi pluky
regement náš rozeznat.“

Celý kraj pozorně naslouchá, jak bujará píseň bouří vzduchem, tvrdá silnice se chvěje pod pádným krokem, ptáci-zpěváci utichli, lidé se zastavují a konečně už jenom staré štěpy provázejí vojáčky dál po prašné cestě...

Vojáci odtáhli — zmizeli z Písku, Budějovic i Klatov. Rozvezli je k severu i jihu, ale žhavá vzpomínka na ně a vřelý, přímo ohnivý zájem o vojnu v lidu zůstal.

Zajímal se o ni kdekdo. Nejenom Sejpka, Kavalír a Sekyra v Putimi, nejen Kolísek a Krajíc v Hradišti, nejen vdova Mastná ve Smrkovicích — to proto hlavně, že tam měli syny; ale hořeli dychtivostí také všichni ostatní, mladí i staří. Na vojnu se myslilo, o vojně jenom se mluvilo a zpívalo.

Chasníci chodili řadou po vsi a za jasných večerů do daleka se nesl nadšený jejich zpěv:

„Rekruti se z vesnic trousí,
puškaři jim šavle brousí,
k flintě dají — jako jed —
navostřenej bajonet.
Kováři už v ohni kujou
ocelové podkovy —
naši bratři mašírujou
v pole proti Turkovi —“

Bílá kolečka černého bezu dýchala do houstnoucího šera opojné vůně — na putimském vysokém mostě nad Blanicí jako hejno smutných holubic stála děvčata, a sotva dozněl zpěv chlapců, zazněly k nebi žalostné hlasy dívek:

„Regiment vojáků
na píseckém rynku ...
Stála v něm naposled
řada hodnejch synků.
Za čákou větvičky
zeleného dubí,
odtáhIi do vojny,
vojna nám je zhubí“

Ani starým nechtělo se na lože. Muži v hospodách vysedávali, ženy před statky, na sedačkách si vyprávěly, co od mužů slyšely. Šly pověsti o pruských špehýřích, o oficírech, převlečených za hausíry, jak Benedek od Olomouce se hnul, potom jak se hrne do Čech vojsko pruské a že naši se těší na ně, ani udržet je nemohou, jen jen se třesou již přijít do ohně.

Pouze jeden člověk v Putimi poslouchal sice, ale mlčel, úporně mlčel, a to byl sedlák Cimbura. Obec sice vydělá, že není vždy řečným, ale jeho zaryté mlčení teď, v tom obecném rozrušení, to ji dráždilo. Zdálo se jí vyzývavým a trestuhodným.

Cimbura už zas se vylučoval, nešel s obcí, výjimku tvořil a toho nesnese žádná obec — „s vlky musí se výt, chce-li s nimi být“ — tak neúprosně žádá psychologie davu...

Hrbatý Venoušek donášel denně z Písku poštu. Dychtivě čekával na něho zástup lidí u školy a jak přiběhl unaven, upocen, zdaleka už podával panu faráři Skálovi noviny. Zvědavé ticho jako v kostele zavládlo rázem, planoucí žhavé oči zabodly se do rozložených novin, které farář hlasitě, zvolna vesničanům předčítal.

Tak dozvěděli se v Putimi, kterak odvezli z Prahy, z pokladu u sv. Víta českou korunu svatováclavskou, jak se chystají kanovníci ukrýti stříbrný hrob sv. Jana Nepomuckého, jak ze severních Čech utíkají státní úřady i s „kasou“ do Prahy a za nimi lidé jak prchají do lesů, dobytek odvádějí a co pobrat nemohou, do země jak zakopávají, ve sklepích zazdívají. — I děti žádostivě poslouchaly. Jako ptáčkové z hnízda vykukovaly otevřenými okny ze školy, každé s kusem bílého plátna v ruce, ale prstíky přestaly vytahovat nitky, a teprve, když dočetl kněz a venku rozhučely se hlasy, vrátili se školáčkové do lavic a znovu horlivě míhaly se ručky a „cupovaly“. Místo čtení, psaní anebo počítání staraly se tu i děti ted o vojnu, chystaly raněným cupaninu a plátěné vinutí tak, jak pan krajský nařídil; neboť už i krev tekla. Prušáci obsadili Drážďany a do Prahy přivezli první raněné Sasy.

„Jen až dojdou naši!“— „Jen až se armády spojí — pak uvidí Prajz,“ křičeli lidé. Krev dráždila, dráždil je i ústup Sasíků a hořeli přímo touhou, aby už přiletěla zpráva, jak naše pluky Prušákům se postavily do cesty jako zeď — „ani o krok dál!“ — jak vykřikly a hladové Braniborce hnaly zpět jako ovce…

„Tak, tak a nejinak to bude,“ tvrdili všichni, i farář i učitel i sládek.

„Ta hvězda, víme, zlé znamení,“ opovážil se poznamenat Kolařík a všichni na chvíli se zarazili. Ano, vzpomněli si, jak noviny psaly, že na severním nebi, v souhvězdí „koruny“ náhle, neočekávané zazářila nová hvězda, svítila a třpytila se, ale zvolna se ztrácela, až koncem května zhasla a zmizela docela.

Byla to nepříjemná poznámka a všichni se zlobili na Kolaříka, že to s tou hvězdičkou připomenul, mlčet měl a sdílet radostné nadšení a ne kalit, kazit náladu a otravovat jim hřejivou naději.

„Aby to tak nedopadlo jako v roce devětapadesátém v Itálii,“ vzpomněl si vtom Jaroš. — V duchu spatřil nový pomník, teprve nedávno postavený v píseckém parku za starobylou budovou děkanství. Na kamenném podstavci spatřili lva, několikráte ovinutého hadem, se kterým marně zápasí.

Nápis ve zlatých literách, který nesl podstavec, vybavil se jim v té příšerné chvíli v mysli. „L. P. 1859 statně bojujíce v krutých bitvách u Melegnana dne 3. a u Solferina dne 24. června padlo smrtí hrdinskou osm set a šedesát mužů z českého pluku č. 11.“ Ach, na tu ránu, ještě čerstvou, si vzpomínali. Co se vrátilo z pyšného jejich regimentu? Nepřišel zpět ani setník Bayer, ani Berg, zůstali tam na bojištích důstojníci Župan, Příborský i Čermák a s nimi skoro devět set jejich lidí, vyrostlých a vychovaných tu — v doplňovacím okrese píseckém ...

„Ten rok taky strašlivě svítila na západní straně ohnivá kometa,“ rozpomenul se pan otec Rouček a hlasem nejistým, přitlumeným připomenul obci. — Nikdo mu neodpověděl, neodporoval, neboť pravdy nevyvrátíš. Všichni vzpomínali si dosud s hrůzou na onen příšerný zjev na noční obloze.

„Baby jste, pověrčivé baby a ne muži,“ rozkřikl se do hrobového ticha teď Klásek. — „Ne hvězdy, ale kanóny rozhodujou ve vojně a těch naši mají! Na tisíc jich vezou, rozstřílejí na kousky, co jim do rány přijde. A potom naše koně proti těm kobylám německým — eh — darmo se zlobit...“ Vděčně si oddychli všichni. Mračno zmizelo — stísněnost pominula, bezstarostná, vítězstvím jistá nálada znovu se vrátila.

„Tak — tak! Klásek má pravdu!“ pochvalovali si jeho osvobozující slovo a ochotně vraceli se v duchu zpět k růžovým nadějím.

„Naše koně,“ rozohnil se Černoch, „obrokem krmené, smělé, jako vítr čerstvé, nic nepředčí. A Němci! Jaké mají koně Němci? Nejsou to ani koně, jsou to živé pytle, nacpané pouze senem a řezankou, kočky, nic než kočky.“

„Naše jízda to všecko vyhraje!“ — zajásali sedláci.

„Naši koňové to jsou lvi, ale jejich břichaté krávy — jsou bez ohně, jako zvadlí.“

„Štěkenskej Vindišgréc vede jízdu a uslyšíte, že rozšlape Prušáky na kaši, opováží-li se vkročit do pole otevřeného, do roviny, někam, kde by se na našich koních mohli rozjet, koně rozpálit a rozehnat.“

„Není moci, která by našim koním odolala.“

Když už farář dávno i s novinami odešel, sousedé zůstávali dál pohromadě, přetřásali a rozebírali nové zprávy z bojiště — vytýkali chyby, zlobili se hlavně a všichni, že Benedek se tuze loudá. Prahli přímo slyšeti už o činech, o srážce, o krvi, bitvě, řeži a ovšem o vítězství. Dočkati se nemohli.

„Já kdybych tam byl,“ hrozil Klásek pěstí, „já bych jim ukázal —“

„Kdybych já byl generálem,“ ze široka počínal rozvinovati válečný plán obrovský Černoch.

Pouze Cimbura mlčel, zastavil se tu a tam, novinky rád si vyslechl, ale slůvko neprošlo jeho sevřenými rty. Na čele jen naskočily mu v tom čase první vrásky, vlasy šedinami mu prokvétaly, hlava se schýlila a záda se nahnula jakoby pod ohromnou tíhou. To ho starost tak mořila, starost o ty dva hochy, o Frantíka i Jana. Nebyli jeho, ale proto právě bál se o ně více než o své vlastní.

„Není, co by je chránilo, leda Pán Bůh,“ říkal Marjánce, která naříkala, kudy chodila. Cimbura sám i doma mluvil slovy stručnými, krátce jen, jakoby nerad, odpovídal na otázky a sám řeči vůbec nezaváděl. Tělem dlel zde doma při práci, ale myšlenky jeho těkaly, a běhaly po bojištích. Itálii si představoval, Custozzu, vesnici, kde bojoval pod Radeckým v roce osmačtyřicátém, Veronu, Milán, Navaru, celé Lombardsko tam na dalekém jihu — a na Jana při tom vzpomínal, jak z Tridentu hlubokým údolím řeky Adiže asi mašíroval už dolů k slavnému čtverci Radeckého pevností a kde asi teď, chudáček je — živ-li a zdráv?

„Frantík je blíž,“ přesmekly se náhle Cimburovy myšlenky, „mnohem blíž než Jan. Daleko-li pak bude Hradec Králové a tam v těch končinách se to podle všeho semele... co nevidět už semele,“ lekal se zpráv, které docházely. A stále věřil ještě, že snad se s naším císařem pruský král domluví a dohodnou po dobrém, bez krveprolití.

Tak v těžkých starostech z noci na den žil, ze dne na noc se mořil, lehal s nimi i vstával, práci svou sice pravidelně konal, ale jen po paměti — ani Martínka nepohladil, ani na Vašíka se nesmál, jako by ho vše přestalo těšit, všecka radost života jako by mu pohasla.

Senoseč! Jaká radostná práce to jindy bývala. Jak těšíval se Cimbura na radostné chvíle za časného jitra v probouzející se přírodě! Letos jako by ztratil všechen smysl pro krásu...

Marně letos rděly se pro něho nejkrásnějším purpurem východy slunce, marně leskla se po trávě i květech drobná rosa, marně zpívali mu nad hlavou své jitřní písně ptáci-zpěváci... Nic nevnímal Jan Cimbura — starost všecko podusila a pohltila a ovládla ho celého.

Dnes od rána točil se na Jírovce a hustou trávu kosil, řad po řadu. — Slunce k polednímu smlsalo všechnu rosu na louce, obě kosy ztupil, nebraly již. Cimbura přestal sekati a popadl vidle, Vidlemi rozmotával husté řady čerstvě pokosené trávy, vidlemi rozhazoval i kopky, jež tu stály, již od včerejška. Všichni ostatní tu práci konali hráběmi, jen hospodář vidlemi, neboť v celých Staších nikdo neudělal tak silných hrábí, aby vydržely, když se o ně Cimbura opře...

Skoro ho mrzelo, když práci dokončil a musil zamířiti k domovu. Věděl, že obec bude shromážděna na návsi a že snad už dnes uslyší, čeho se bál, o mrtvých a raněných.

Slunce zlatem polévalo celé okolí Blanice — zelené lesy i daleké roviny ke Kestřanům — jako mrtvé leželo všecko v tom poledním žáru; jen u Roučkovic mlýna pod jezem hučela smutně voda a jednotvárnou, truchlivou píseň ve vzduchu bzučeli komáři.

„Ubozí chlapci,“ vzdychl si Cimbura, vzpomínaje zas na Francka i Jana, „kosu zaměnit jste musili šavlí, cep i pluh — puškou a bodákem,“ otřásl se při tom pomyšlení, pociťuje, jak mu bolest přímo na nahou duši sahá...

„Tak co, Cimburo,“ oslovil ho dnes Rouček — měkce a lahodně — „co chodíš celý nesvůj — v duchu se užíráš? — s námi nepobeseduješ a smutek nesdělíš?“ Ale ještě než Cimbura mohl odpovědět, ozval se Klásek. Zle, jízlivě, nepřátelsky zněl jeho hlas, ač chtěl zníti hodně nevinně: „A to ty nevíš proč?“ obrátil se Klásek na mlynáře, „nevíš, že jsou na vojně oba mladí Piksové?“

„Vím, jakž bych to nevěděl, všichni to víme a Cimburu litujeme.“

„Proč litovat?“ opáčil Klásek, „Cimbura nelituje, ale Cimbura počítá a třese se, mlčí, aby se nepřepočítal —“

„Na co počítá?“

„Na vojnu! Na štěstí spoléhá. Cimbura má přece své chlapce — Venoušek, pravda, churaví, ale Martínek zato už sám opratí se chytá —“

„Snad nemyslíš — —“

„Ba, myslím, Cimbura by dal na modlení, kdyby se mu Piksové nevrátili, ani z Itálie, ani od Hradce. Statek by vyhrál.“

„Klásku, co to mluvíš,“ okřikovali ho sousedé a pohlédli na Cimburu. Ten tu stál bledý jako smrt a bez slova rukou pohnul, jako by se v pádu čehosi chytal... Zapotácel se, ale rychle si tou rukou přetřel čelo, oči i tvář. „Co řekl — čeho se to o mně domýšlí ten Klásek?“ — váhavě si v duši uvědomoval. — „Smrt — jejich smrt — smrt Franckovu a Honzíkovu že by si přál?“

Zachvěl se bolestí, jako by ho někdo surově v nejcitlivější místo udeřil.

Ne, tak bídácky se ho ještě nikdo nedotkl... Kolikrát ho už potupili, jeho nohám se vysmáli, za zbabělce pokládali, Anýžkou bláznem se posmívali, ale co tu Klásek teď vyřkl, tak strašlivou žalobu, tak ohyzdné podezření — on — Cimbura, že by byl rád — — — ale ne — nelze to domyslit — udusit — zalknout hanbou, hněvem i lítostí se musí — musí...

A hle, najednou v okamžiku — všecko jako by pominulo — napětí povolilo — před očima všecko zmizelo — jen Klásek jediný zbyl a na něho se ty oči upřely, ruka vztažená sevřela vidle a ústa ku podivu klidně promluvila:

„Klásku, dokážeš co’s řekl,“ jako ortel zní ledově — přísně z Cimburových úst.

Zbledli kolem i sousedé. Viděli, jak sedláku žíly nabíhají, jizva rudne a oči se krví podlévají. „Bude zle,“ volá v nich svědomí. Krotí Cimburu — lahodně k němu mluví, jako k dítěti, až k samému se odvažují — ale Cimbura jich nevidí a neslyší, slyší a vidí jen Kláska.

„Píchni! Píchni!“ popichuje Cimburu strnad u cesty.

„Kam? Kam?“ letí sirá, šeredná vrána a ptá se cestou.

„Do břicha — chachacha“ — chechtá se chřástal kdesi v zelených lukách. Cimbura slyší zřetelně a jasně jim rozumí — neposlechne, dokud Klásek neodpoví.

Cimbura stojí, ale co se děje s Kláskem? Proč nestojí Cimburovi ve slově i místě, jak na muže se sluší! Paty místo tváře mu ukazuje.

„Stůj,“ zahřměl Cimbura a když Klásek neuposlechl — „lžeš, lumpe, a za ránu nestojíš,“ zavolal za ním. Stal se v té chvíli jeho nepřítelem. Ani očima na něho pohlédnouti nemohl — nechal ho utíkat a obrátil se k sousedům. Měřil je chvíli pohledem, jako by uvažoval, má-li promluviti či nemá.

„A že vám hanba není!“ řekl konečně a postavil se proti všem.

„Hanba? Jaká hanba? A proč hanba?“ zvedali se sedláci.

„Ano, hanba — hanba proto, že tak dychtíte po krvi, hoříte zrovna touhou slyšet, jak naši vyhráli, kolik jich pobili, postříleli, koně pošlapali. A to jste křesťané? A zlost máte, křivě podezříváte — na cti utrháte, když s vámi netáhne kdekdo za jeden provaz ...“

Cimbura přicházel do ohně. — Dlouho v něm jiskra doutnala, až oheň vyšlehl. Pokračoval:

„Ano, mlčím, ze soucitu mlčím, nebo mně se k smrti rovná, vidím-li, jak se těšíte na krev a na smrt svých vlastních a cizích lidí. Pamatujete se, jak nám před rokem potlouklo? Pamatujete jistě, já také.—Tamhle Jaroš měl pšenici hustou jako břeh, vedle stálo Keclíkovo žito — krása žito, stébla na sáh, klasy na píď dlouhé, za ním Černochův oves, brunátně zelený, po pás jako kapradí vysoký — tak střídaly se naše lány — úroda na nich tiše stála a zrála. Tu nad Pískem na jedné a nad Protivínem na druhé straně vytáhla na nebe šedivá mračna — letěla — letěla, až slunce pohltila a blesky za to porodila. Vítr se ozval — zatočil se a už se ve vichr proměnil — hrom se rozburácel a z mračen teď zelenavých, zkázou naplněných, sypaly se kroupy veliké jako holubí vejce.“

„Ano — tak to bylo,“ přisvědčili všichni a hádali, kam Cimbura tím míří, nač to povídá...

„Která kroupa klas trefila, také ho přerazila,“ jako by neslyšel, unášen citem mluvil dál Cimbura, „vyšli jsme do polí po bouři a já vás vidím, bratři, vidím, jak jsme tenkrát v poli plakali. Plakali jsme nejen pro tu škodu a ztrátu, kterou jsme utrpěli, ale i pro tu krásu zmařenou — naše selská srdce lítostí se třásla při pohledu na ta obilná pole zničená.“

„Tak! Tak!“

„Hle, taková je na vlas vojna. Prožil jsem v ní řady let. V ohni jsem stál u Volty a Milána, u Komárna a Szoregu, po Itálii i Uhrách vodili mě s bojiště na bojiště a stále vidím, jak v širém poli nestojí tam klasy obilné, ale živí lidé. Tu lán pšenice — pěchota; tam lán žita — myslivci; tu kus ovsa — jízda; tam kus kulatiny, hrachu nebo čočky — dělostřelci; všecko v šiky sraženo, seřaděno. Dva potentáti jako mraky vystoupí vtom na obzoru proti sobě — jako mračna hnou se armády, intrádami zaduní děla, zarachotí pušky, jako kroupy zahvízdají olověné kulky a která trefí, nepřerazí klas, ale zabije anebo zmrzačí člověka. — Půl roku roste obilí — dvacet let a ještě více musí růsti lidský klas a tam jej olověná kroupa přerazí...“

Sousedé svěsili hlavy a mlčeli jako zařezaní. Z místa nikdo se nehnul a očí pozvednouti k Cimburovi se hanbou neodvážil, tak se styděli všichni.

„Když dřevo zabilo na Hůrkách pasekáře — pro jednoho člověka širé okolí si naříkalo, když Hamákovi v tůni utopil se kůň, jediného koně celá naše ves litovala — marně stromku nezlomíte, květu nezmaříte. A nač se to ted těšíte? — O čem s takovým nadšením mluvíte? Ne jeden, ani deset, ale sta, ba tisíce mrtvých snad bude... To naši synové a naši bratři zůstanou kdesi ležet s hlavou roztříštěnou, s hrudí prostřelenou, neb se vrátí po čase místo synka zdravého jako javor — mrzák s jednou rukou anebo bez nohy. A proč, proč jen se vraždí a střílí po sobě lidé, kteří se jakživi ani neviděli, stéblo křížem do cesty si nepoložili...? Ne jeden kůň, ale sta, ba tisíce těch krásných zvířat dodělá tam na bojištích, a vy se nemůžete dočkat zprávy o tom krvavém a smutném divadle.

Hlas Cimburův zněl nezvykle kazatelsky, ale nesmírně vážně. „Kde se to v nemluvovi jen vzalo?“ divil se pan otec Rouček; „tak pěkně nám to rozložil a tak důkladně rozebral,“ chválil si Černoch, když Cimbura, nedokončiv pro zřejmé pohnutí, náhle se od nich odtrhl a odešel.

A od té chvíle smutek rozložil se Putimí. — Zmlkly veselé, šumné písně vojenské, lidé dychtivě sice zase čekali na noviny, zase je před školou předčítali bud pan farář Skála nebo pan učitel Jelínek, ale nikdy už při nich nejásali radostí — ani tehdy ne, když se dověděli o velikém vítězství rakouského vojska nad Taliány u Custozzy, ani když se vyprávělo, jak severní armáda pod Benedekem „vyhrává“ u České Skalice, Mnichova Hradiště, Svinišťan, Králové Dvora, Jičína a j. Poslouchali žádostivě ty novinky, ale v srdci hnula se jim soustrast, žhavý soucit s těmi mrtvými, jež si vyžaduje válečné řemeslo.

Mluvilo se o něm, ale už zcela jinak. Odsuzovali a proklínali vojnu a Kolařík opakoval často po Cimburovi: „Co schází lidem? Co jim chybí? Srdce a v něm láska blíženská, křesťany nejsme,“ — až ho jiní krotili a varovati musili.

„Svatou pravdu mluví, nebraňte mu,“ — volal ohnivý Mika, kterému všechno veselí, vtipy i žerty zašly a vzpomínal si na vojnu — na Itálii — na rok devětapadesátý, který prodělal. „Není nejhorší stát v ohni, bít se, střílet anebo sekat,“ vykládal horlivě — „protože v té chvíli se člověk necítí člověkem, bestie, dravec se v něm probudí, jako zvíře do boje se vrhá, ale potom, když ztichne ta všecka vřava, když děla zmlknou a pušky utichnou, potom probudí se znovu člověk a rozhlédne se kolem – vzpamatuje se a uvažuje. Tisíce mrtvých leží na bojišti, tisíce raněných sténá a naříká, modlí se anebo proklíná, prosí anebo nadává. Ano, slyšet umírajícího v horečkách blouznit, volat po otci, po matce, po bratřích a sestrách, po ženách a domově — to — to ze všeho je nejhroznější.“

„A to všecko pro nic a za nic, zbytečně, marně, k vůli takovému Bismarcku.“

„U Hradce — u Hradce Králové se válka rozhodne“ — psaly teď noviny a líčily, jaký že je to šťastný plán — Hradec, to že pevnost nedobytná — proměněná teď v tábor vojenský – příkopy že jsou zatopeny labskou vodou— o tu pevnost že se opře Benedek a zasadí smrtelnou ránu Prusům.

Ale nezasadil... Dne 4. července ráno došla do Písku zpráva o nešťastné bitvě u Sadové. S pohrdavým úsměvem jako věc víře nepodobnou přijali ji Písečáci, jako klep a urážka „naší armády“ donesla se i do Putimě. Ale strašlivá skutečnost tím se nezměnila. Téhož dne už každý věděl, že „něco na tom je“, protože první prchaly z města úřady — ujížděly od Prahy a vzrušení nebralo konce. „Zemskou pokladnu vezou“, „místodržitel ujíždí do Budějovic, u biskupa Jirsíka — na biskupství bude bydlet.“ A za nimi sypaly se menší pokladny a úředníci nižší. Sotva se přehnali, takřka jim v patách přihrnulo se první vojsko.

Brigáda Lilienfeldova prchala od Prahy přes Netolice k Budějovicům, a na náměstí píseckém na chvíli zastavily se spižní vozy...

Ale vojáci nezpívali, nesmáli se. Místo nadšení jen zoufalý strach hleděl z očí prchajícímu vojsku, které o nepříteli vlastně jen slyšelo. Sotva si odpočali, sotva se najedli a koně nakrmili, už městem třepetaly se zvuky vojenských trubek — důstojníci se vyšvihli do sedel a tiše beze slova po dlažbě zarachotily vozy. Jedním koncem plným tryskem vyjížděly, z Písku k Budějovicům a druhým od Čížové již k Písku blížila se nová řada povozů; ale ty jely zvolna a zvláště po dlažbě přes most a úzkou uličkou vzhůru na náměstí velice opatrně. Vezly raněné.

Jeden vůz, dva vozy, pět vozů, deset vozů — selských vozů, samých fasunků, slámou vystlaných a v nich vojáčkové — hlavy zavázané, ruce na šátkách — nohy v obvazech — jeden drží si rameno — jiný mačká si hruď — ten v pasu se tiskne — ten za bok se popadá...

Vozy jedou, v prvním, u kočího, sedí voják s červeným křížem na rukávě, bledý, nevyspalý a otupělý k nářkům a vzdechům... Vezeť jen — lehce raněné a skoro již vyhojené; musili v Praze místa postoupit těžce raněným, jež tam přivezou z bojiště... Sasíky veze a Poláky, mezi nimi jest jich jen několik, co stáli v ohni u Sadové...

Bývalý vojenský lékař, písecký doktor Karel Malec, už na ně čeká: „Tak za mnou — za mnou — a hezky zvolna,“ volá na smutný průvod a vede jej malým náměstím kolem sochy Panny Marie. Poláci na vozech se zvedají a zbožně se křižují.

Před školami reálními a hlavními zastavují vozy — nové krásné školy proměnily se v nemocnici ...

Zástup lidí zvědavých, dychtivých slyšet něco o bitvě, tlačí se kolem. Na všech tvářích jeví se zděšení a soustrast, paní hořce pláčou, muži zatínají pěsti.

„Nepřekážejte, nechcete-li pomoci,“ drsně, bezohledně rozkřikl se lékař, když lidé tlačili se až k samým vozům — a lidé jako by se byli vzpamatovali ...

Městské slečny i paní přiskočily a doktor vybral si z nich svůj personál. Jedněm nařídil zůstat při něm. Jiné domů poslal, aby přinesly plátno, prostěradla, cupaninu, prádlo, nití, jehly a nůžky a také víno, chleba, maso, talíře, lžíce — a než snesl se večer nad ustrašeným Pískem, byli všichni ranění převázáni, ošetřeni, nasyceni a hověli si na čistých lůžkách. Dámy závodily ve službě milosrdenství — raněné údy držely, vymývaly, obvazovaly, vojáky těšily, krmily i napájely ... Nadšení, nadšení se jich zmocnilo opět; ale už ne takové hluché, prázdné nadšení jako před měsícem, nýbrž nadšení činorodé, plodné a obětavé...

A sotva že tento průvod do Písku zavítal — čekal Písek na nový... Kdo ještě může přijeti? Kdož jiný, než vítězný nepřítel — Prušáci. Nezadržela je zatopená pevnost hradecká, jako lavina hrnulo se vítězné vojsko pruské kolem ní ku Praze a hlavně k jihu, přímo k Vídni...

Poplašné zprávy stíhaly jedna druhou a poslední zněla: „Pruská jízda se ukázala v Milevsku.“

Tu se Písek zachvěl. Nepřítel před branami a v celém městě není ani zdravého vojáka! Písek si vzpomněl na své slavné dějiny a Písek se rozhodl, že Prušáky do města nepustí...

„Proč a nač máme ozbrojené sbory? Snad jen pro parádu? Proto jen, aby střílely o Božím Těle a u svatého Václava Pánu Bohu do oken? Co mají ve svých stanovách? Ať plní povinnost,“ neúprosně žádala veřejnost a chystal se válečný plán... „Armáda rakouská rozbita, ale zjednejme jí čas, aby se znovu soustředila, zastavila, srovnala, třeba až u Vídně, a nepřítel musí se zaměstnat, zdržet. Přijdou střelci z Vodňan, Vimperka, Sušice, Strakonic, Klatov – postavíme se v Pražské ulici, most zboříme, bránit se budeme,“ křičely horkokrevné hlasy.

Zmatek zavládl městem. Na věži děkanského kostela zesílená hlídka dalekohledy pátrala, brzo-li od Bernartic zalesknou se první šišáky pruské. Po městě lidé schovávali rodinné památky, klenoty a peníze, zazdívali je i na útěk pomýšleli. Městské koně a vozy nestačily.

„Cimburo — Cimburo —“ volali měšťané, „odvezte mi rodinu, zavezte ji někam do bezpečí,“ i Černocha, Roučka z Putimě, ale i sedláky z jiných vesnic zjednávali. Přišli sem — do Písku — do svého střediska; protože to doma nevydrželi, přišli zamlklí a chvějící se; ale mlčící ústa byla sevřená, pěsti zaťaté a z očí šlehaly blesky.

„Opře-li se Písek, myslíte, že my ujedeme?“ ozval se Cimbura, „celý práchenský kraj se zvedne a bude s vámi stát a bít se. Naše ženy však — chcete-li, odvezou vaše ženy i děti, ale my se nehnem.“

„Tak — Cimburo — dobře —“ svědčili sedláci. To zcela pudově vstával v nich starý vojenský duch, duch jejich husitských dědů, který jim velel hájit rodnou půdu a nepovolit...

Obilí zrálo na polích, žita valem bělela, ale nikdo na žně ani nepomýšlel. Čím dál, tím příšernější noviny docházely. Praha se vzdala bez jediného výstřelu. Kardinál Schwarzenberg s purkmistrem Bělským vyjeli Prušákům vstříc a odevzdali jim klíče od pražských bran... Na hradě českých králů, na Hradčanech zůstává pruský generál a vydal manifest, kde českému národu slibuje samostatnost. —

Širokým proudem valí se pruské pluky přes Moravu přímo k Vídni — k srdci rakouské říše. A co naši dělají? Co naši? Až do Uher v šíleném útěku prý zaběhli a duch armády je prý tak otřesen, že není ani pomyšlení na nový další boj — —

A tu, kdy se toho v Písku nejméně nadali, za bílého dne, ba právě v poledne, jako by ze země vyrostli, zjevili se Prušáci v Písku.

Hlídka na věži neviděla je přijet, nikdo na zvon neudeřil, nikdo na poplach nezatroubil, nikdo na buben neuhodil...

„Prušáci! Prušáci!“ strhl se náhle pokřik městem, jako by hořelo... Krámy se zavíraly, vchody domů rychle se tarasily, jenom otevřenými okny hleděli lidé. Na dlažbě zazvonily podkovy a jako vítr plným cvalem přehnali se čtyři jezdci...

Byli to čtyři pruští husaři Blüchnerovi — hned v Písku byli doma, zatočili přímo k hejtmanství a tam zastavili. Jeden seskočil a druzí obrátili koně hlavami k náměstí. V levé ruce drželi otěže, pravou položili na spoušť karabin.

Před radnicí sbíhali se měšťané: „Co chtějí?“ „Patrně výpalné nějaké“, „uloží nám dodávku nějakou“ — „co dělali na věži, spí tam patrně“ —

Vtom už zas vyšel z hejtmanství důstojník, skočil do sedla, bodl koně a obrátil z města ven a druzí za ním, jen se zaprášilo ...

A tu už také otvíral okno pan hejtman s usměvavou, radostnou tváří a kývaje papírem, vesele volal: „Už je po vojně. — Písek zůstane ušetřen — v Mikulově smluvili příměří — od Běliny k Orlíku naším hejtmanstvím táhne se demarkační linie pruská. — Upokojte se, nic víc — jen to zde chtěli — odjeli a okem jich tu víc nespatříte.“

A také nespatřili... Hladové vojsko pruské počalo stonat cholerou i jinými nemocemi. Podnes vypravují si po českém jihu o jejich nenasytné žravosti. V Sudoměřicích u Bechyně dva Prušáci padli na kopu vajec — na tvrdo si je uvařili, naráz je snědli, ale do rána pukli a zahrabali je v noci do hnoje. V Milčíně pamatují se hospodyně ještě dnes na denní rozkaz, co třeba podat denně královskému vojáku pruskému: K snídani dva žejdlíky kávy s chlebem tlustě namazaným, v poledne libru masa s příkrmem, o svačině jako při snídani a večer chléb se sýrem nebo máslem a maštěné brambory, dvě vejce na tvrdo a pivo. To všecko před spaním. Ale to se také vyprávělo, jak tuhou kázeň měli. Když se přihnali do Varvažova, zaplavili jako velká voda především varvažovský mlýn a hned se rozlezli po půdách i sklepích, otvírali skříně a truhly, chytali po dvoře slepice a kuřata, nalévali si pivo i mléko jako doma. Pan otec Josef Prchlík neřekl černé ani bílé, jenom si navlík’ sváteční kabát a zaměřil po potoku vzhůru na zámek. Nemýlil se. Tam seděli důstojníci u map a papírů, psali a radili se. Mlynář se jich nelekl. Za mlada studoval v Písku, pak písařil na zámku ve Varvažově a mluvíval s většími pány. Vysoký, ramenatý, plavých vlasů a krásných modrých očí postavil se ke stolu, pozdravil a řekl pevným hlasem: „Pánové, vy o tom jistě nevíte, ale vaši vojáci řádí v mém mlýně jako Turci. — Moje dcery a děvečky musily před nimi utéci do lesa. Mně neběží o kus jídla a pití, ale o čest mého mlýna. Poskytnete nám svoji ochranu vy anebo si ji mám s chasou zjednat sám?“

„Nařkl jste královskou, pruskou armádu,“ — zvědí se za stolem plukovník, „svou hlavou ručíte za pravdu udání.“

„Ručím,“ kývl hlavou Prchlík.

„Lajtnant Streinman, okamžitě do mlýna se přesvědčit.“ Mladičký důstojníček, takřka hoch ještě, přiskočil k mlynáři a ten ho vedl. Přišli k nejlepšímu. Na dvoře právě dva vojáci zařezávali ovci a mlynářka zoufale křičela z okna v prvním poschodí o pomoc. — Lajtnantek zesinal. Vytáhl šavli a rozkřikl se, až mu hlas přeskočil: „Habt acht!“ a už se z mlýna nehnul. Poslal do zámku pár řádků a za hodinu mlýn jako by vymetl. Přišli, pravda, jiní vojáci, ale počínali si jako beránci. Chovali mlynářovic děti a nejmenší Míninku nosívali s sebou i k raportu. Loučili se těžko s mlýnem a pan Bernard von Friderich-Streinman, poručík 8. setniny královského pruského vestfálského pěšího pluku č. 57, nemohl dlouho na mlýn zapomenouti a mlynářovic Pepince poslal až z Veselu svůj obrázek s bojácnou otázkou, směl-li by se přijít do mlýna zase podívat.

Ale nikdo o Prušáky nestál. Zošklivili se všem, mladým i starým pro svoji žravost. I mezi jídlem hltali, nač padli, nezralé ovoce, mléko, houby, okurky, zeleninu; míry a pořádku neznali, nikým na uzdě držet se nedali, až je cholera počala rdousiti a jejich král nutil se ke konečnému míru. Smluvili jej po měsíci v Praze — 23. srpna a Čechy si oddychly...

Bylo po vojně. Až k Čížové vytáhl Písek vstříc svému pluku, vracel se celý; neboť do bitvy nepřišel. — Hrozný z Bojemilů jel v čele první setniny, ale smuten, bez úsměvu, jako by se on i jeho setnina i celý pluk z pohřbu vraceli... Ano — ano — třináct tisíc mrtvých zůstalo u Hradce a nevrátí se — nevrátí se nikdy, ani ke svým plukům, ani ke svým rodinám...

Bylo po vojně... Mír nastal a s ním po celém Rakousku éra oprav, hlavně ve vojenství... Služebná léta snížena ze sedmi na tři a Piksovic hoši, Frantík a Jan, na podzim vrátili se domů.

Vrátili se, ale vítala je nejen sestra Verunka — nejen spolčata Martin s Vaškem, ale přibyla jim i malá sestřička, která se narodila v tom válečném roce... „Marie Anna“ dostala jméno na křtu svatém, „Marianna“ — spojením těch dvou slov — volali ji lidé...

Kdykoli doktor Malec z Písku přijel do Putimě, volávala Cimburová na batolící se již dcerušku:

„Polib tuhle panu doktorovi pěkně ruku — — Kdyby ho nebylo, nebyla bys na světě ani ty, ani já,“ a sama vděčně tiskla ruku, která jí tehdy zachovala život.