Italské listy/Podzemní města

Italské listy Karel Čapek
V boží dlani	Podzemní města	Antika

Údaje o textu
Titulek:	Podzemní města
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 36–39.
Licence:	PD old 70

Míním tu dvojí podzemní města: zasutá města lidí, kteří kdysi žili na povrchu země; a podzemní nekropole mrtvých. Pompei, Palatin, Ostia; a katakomby v Římě, v Neapoli nebo na Sicílii. Sopečný popel pokryl Pompeje pětimetrovou vrstvou; nevím, co zasulo Ostii třímetrovým nánosem pěkné hnědé hlinky; Palatin zasypal sám sebe svou cihelnou masou. Vršek Aventin dosud spí, a pod ním je snad také takové podzemní město. Kdekoliv skoro hrábnete motykou, najdete zdivo, oblouky, kvádrové základy. Pak se tomu řekne termy nebo palác nebo divadlo toho či onoho císaře a lidé se na to chodí dívat. Je to někdy náramně rozměrné, jindy to vypadá asi jako naše sklepy; Pompei či Ostie vám ukáží tu a tam trochu slunnější stránku antického bydlení, pěkné domy, atria s vodními bazény, jižní rozkošnictví slunce, vzduchu a vody; v Ostii najdete skvělé mozaikové podlahy, v Pompejích několik fresk zajímavých a spanilých, všude pak dřík, hlavici, fragment sochy, krásně řezanou římsu, vše to jako nesouvislá slova či vytržené verše z mramorové, jiskrné formální řeči antiky. Vcelku tato města, tyto ulice, tyto zevně nesličné domy byly stejně těsné a nečisté jako ty dnešní, stejně plné křiku, blech, mokrého prádla, koček a koz, smradu a slupek jako kterákoliv neznámá ulička u Tibery. A uprostřed tohoto hlučného, stísněného, dusného mraveniště bylo nádherné fórum, bylo divadlo, bazilika, chrámy, splendidní lázně, slavobrány, palácové kasárny a jiné císařské fundace, okázalosti a monumenty, jaké o tisíc let později stavěli jiní císařové a papežové na oslavu jiných bohů či jiných dynastií. Svět se tak tuze nemění; v ledačems ovšem předhonila antika naši civilizaci, například že stavěla ulice neúprosně do čtverců docela jako dnešní Chicago, nebo že vynalezla standardní bytovou industrii tak jako dnešní Amerika. Vynalézavostí se tu rozhodně neplýtvalo. Člověk by řekl, že latinský duch byl náramně přímočarý a věcný, libující si v soukromém přepychu, třeba hodně řemeslném, a v ještě větší okázalosti podniků veřejných; duch velmi málo tvořivý, vkusu tvrdého a standardního, náchylný k barokní rozměrnosti a přeplněnosti, spíše kvantitativní než kvalitativní, umělecky celkem nápadně nevydatný. Pro tohoto suchého a pyšného Latince tedy dělali helénističtí Řekové, takoví lepší štukatéři, své neuvěřitelné kejkle dlátem v nejjiskřivějším mramoru; tesali pořád malebněji, rozevlátěji, barokněji, jako by hmota jim už vůbec nekladla odporu; ale znuděný Latinec, stejně nenasycený kolosálními sochami césarů jako nejněžnější vzdušností helénistických reliéfů, začíná kupovat přísné, strnulé egyptské sochy a modlit se v podivných kaplích Mithrova kultu. Podívejte se v římských muzeích, jakou spoustu egyptské plastiky si navezli staří Římané.

Nuže, v tomto římském světě se ocitá křesťanství a láme jeho tradice silou prapodivnou. Nejprve zalézá pod zem a dlabe tam katakomby; podle legendy je to následek pronásledování – ale jakživ jsem nečetl o pronásledování křesťanů například v sicilských Syrakusách, a přece tam jsou největší katakomby. Spíš se tu probouzí jakási daleko starší, praobyvatelská podzemní tradice; aspoň na Sicílii jsou obrovské jeskynní nekropole z doby sikulské, nekropole, jež změnily celá horstva v hotové plásty samých jeskyň. A podívejme se na katakomby Kallistovy nebo u Santa Agnese fuori; to naprosto není podzemní úkryt prchajícího člověka, nýbrž složité dílo krtčího pudu; a staré kostely zapouštějí kořeny v podzemí aspoň svou kryptou. Vždyť i kabylské pověsti povídají, že praotec a pramatka lidského plemene přišli z podzemí. Pravda, křesťanské umění v počátcích široce navazuje na řemeslný styl latinský; ale ten se tu ihned „kazí“, zjednodušuje, nabývá posvátné nehybnosti, tektonického členění, přísné plastické čistoty, takže přechod od latinského umění k prvokřesťanskému má všechny známky spíše přelomu než vývoje. Je to, jako by tu nastoupil novy živel nejen kulturní, nejen sociální, nýbrž přímo etnický; jako by opět se ozval pralidový materiál, jejž suchá latinská civilizace si nedovedla zasimilovati. Řekl bych, že s křesťanstvím ožili jacísi podzemní Morlokové, o kterých mluví Wells: národ, který si ze svého podzemí přinesl rozkoš stínu, uzavřených a tichých prostorů, přísné intimity, nehybných forem. Křesťanství jim dává obsah a obrazové představy; zhrublá antika jim dává formální prvky; a tato primitivní, nevyčerpaná lidovost, jež neměla co říci ve světě latinském, nyní konečně mluví, tvoří, zpívá; z muzivických kamínků skládá svaté a sličné mozaiky, jež jsou uměním šera, zužuje římskou baziliku v uzavřenou loď, rychle nachází svůj skulpturální sloh, a jakmile se naskytne příležitost, podá si ruku se severními barbary a přijímá od nich architekturu románskou.

Odpusťte, jsem laik a píši toto jako román; snad jsou to odborné nesmysly nebo věci sto let známé. Ale musím si uvést v souvislost to, co vidím; převrat, jejž znamená křesťanství v římském světě, mne znepokojuje a dráždí jako málokterý romantický úkaz pod sluncem. Nevědomost hříchu nečiní.