Italské listy/Antika

Italské listy Karel Čapek
Podzemní města	Antika	Z Říma

Údaje o textu
Titulek:	Antika
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 39–41.
Licence:	PD old 70

Jsou lidé, kteří mají k antice poměr (někteří dokonce mají poměr s antikou), a jiní, kteří poměr k antice teprve získávají. V tomto druhém případě je průběh asi takový: když poprvé přijdou do velkého skladiště antik, takhle do vatikánského nebo termského nebo neapolského muzea, zprvu prodlévají zbožně před každou sochou a šeptají si uchváceni nějaký klasický citát, například „Caesar pontem fieri iussit“. Po první půlhodině nenápadně zrychlují krok. Po hodině putují dalšími sály řízným pochodem. A za dalších patnáct minut by už chtěli mít velocipéd…

Druhé stadium se dostaví, když poutník vidí devět Sokratových hlav v řadě na šteláži jako láhve se zavařeninou, sedm Homérů, třináct Hadriánů a dvacátou Venuši praxitelovského typu; tehdy začíná chápat, že se musí rozlišovat mezi kamenictvím a sochařstvím. A když už viděl vše, dostaví se konečné poznání, že žádná antika vlastně není; že to je jenom slovo, které označuje věci tak různé, jako je dejme tomu Cimabue a Langhans. Aspoň tak velký je rozdíl mezi selinuntskými metopy v Palermu a nějakým Caracallovym portrétem.

Tak především první notný rozdíl je mezi sochařinou řeckou a římskou, přitom slovo „řecký“ neznamená pranic, protože prostě nelze nazvat jedním slovem archaického Apollóna a pergamský barok. Řekne-li někdo, že zbožňuje antiku, praví tím, že viděl kameny, a ne sochy. Nedá se to obsáhnout jedním vkusem; musíte si vybrat své a k tomu ostatnímu zachovat aspoň zdvořilost. Že je to všecko mramor, to ještě neznamená, že je to všecko stejné.

A když tedy poutník shledá, že není žádná úhrnná antika, dostane se mu náhradou poznání, že je tu náramná síla jiných a hrozně zajímavých úkazů. I. Především jsou tu archaická umění domácí, tak zejména umění etruské, jež je silné a těžkopádné, a umění sikulské, po kterém zůstaly velmi pěkné naivní urničky, takové hliněné domečky s idylickým reliéfem, a pravé dórské umění sicilských kolonistů; toto snad velebit nemusím. II. Pak je tu řecký import, který má s vlastní Itálií asi tolik společného jako s Kensingtonským muzeem; Římani si sem dováželi sochy a sochaře; sochy se uchovaly v původní kráse, ale sochaři se většinou pokazili. Tady pak se najde styl atický a argivský a rhódský, pergamský a helénistický a jiný, a skvostná díla, a kopie, a úlomky, za které bych dal celého Laokoonta i s Umírajícím Gallem a Farnéským bykem a ještě bych přidal vše, co mám a co by mi kdo půjčil. III. Pak se tu rozmohlo domácí řeckořímské velkokamenictví, ale to už se do toho pustili také Římané či který národ, a tesali, až se kolem nich prášilo; bývají to hrozně tuctové kusy, velkovýroba, strojní pohon, řemeslo, virtuozita, siláctví, realismus a barok, ale také (obyčejně v lapidáriích) dílka, ze kterých na vás dýchne lidová svěžest, prostota a venkov se svými sady, olivami, šalvějí a studánkami. IV. Potom tedy je tu vlastní římské sochařství, tvrdé, naturalistické, portrétní a věcné: císaři, zápasníci, matróny a bestie, bronz, barevné mramory, cirkus, politika a střízlivá skutečnost: umění hmotařské, imponující a strohé, přezrálé a vysýchající. V. A do toho všeho tu a tam vhrkne nějaká nová inspirace: například když se ukáže možnost pomalovat stěny barevnými obrázky, a najednou docela jiné ruce než ony s dlátem, ruce nesilácké, rozkošnické a něžné malují lehýnké frestičky v Pompejích, snové a vyzáblé architektury, chvějivě nadechnuté krajiny a figurky motýlí nehmotnosti; nebo naopak když nevím jaký Trák či barbar provedl ohromnou hrubost caracallovských mozaik, ty strašlivé pytle svalů a čupřinaté tuříny představující heavy-weights římského cirku, dílo tupé a brutální, a přece ve své těžké formové řeči ukazující cestu příštím křesťanským mozaikám. Ale samy římské sarkofágy, ty sloní kádě přetížené hustým, těžkotvarým, vrtaným reliéfem, ukazují, jak málo helénské šťávy proniklo tvrdou římskou skořápkou. A podívejte se na reliéfy Severova nebo Konstantinova oblouku; to je přímo atavismus těžkopádnosti, tady už docela odprýskává importovaný nános helénské kultury. Jen o krok dál, a jsme v Lateránském muzeu: umění polobarbarské přechází v křesťanskou primitivnost.

A tak místo antiky najde poutník všeliké národy, místo univerzální krásy živelné a nevědomé mocnosti kmenové; jářku, i toto poznání stojí za to; ba věru, neboť podává svědectví o převeliké síle etnické. Ať dělá co dělá, národ se posléze vrací bezděčně a pudově zase sám k sobě a přerozuje se v sobě samotném.

Divné pak a silné jest umění vůbec.