Indiáni Jižní Ameriky/Svatba v divočině

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svatba v divočině
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Zdroj: Indiáni Jižní Ameriky, S. 23-27, 2. vydání Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1943, nakladatelství Novina, Praha
Licence: PD old 70

„Byl první máj…“ To platí u nás, stejně asi jako v Asii a velice pravděpodobně i v Severní Americe, ale na jižní polokouli dají první znamení rozkvetlé stromy „paratodo“ a „bílé quebračo“. [1] Nepamatuji si přesně datum, ale když vzpomínám, zdá se mi, že je to někdy před vánoci a v některých krajích nějaký měsíc dříve.

Také to tam není hlas hrdliček, ale teskné vytí vlka samotáře „aguará-guasú“, které dá signál, že příroda se probouzí. Sotvaže vlk dozpíval svou hymnu božství měsíce, nastane ruch mezi všemi zvířaty. Nejprve papoušci „amazonky“ začnou mizet z kraje. Všichni letí jedním směrem a ku podivu: nejsou v párech, jak jsme zvyklí je vídat, ale v houfech nebo i jednotlivě, nemají svůj klidný, rozvážný let, ale předhánějí se jak houfy, tak jednotlivci, jen aby dříve doletěli na určité místo. (Ve své knížce „Dlouhý lovec“ jsem to pojmenoval Papouščí svatba, ale správněji by se mělo říci Papouščí sabath.)

Stejně vydry opouštějí své potoky a laguny. V popelu shořelé prérie, v prachu suchem zkamenělé půdy, všude vidíme jejich typické stopy, kde mezi blanatými capkami se vine hluboká rýha těžkého ohonu. Kde se jich pojednou tolik vzalo? Žijete dlouho v krajině a víte o jedné nebo dvou, na něž marně celé dny a noci číháte a pojednou celá krajina je porýsována zdánlivě rovnoběžnými stopami vyder. Nespatříte je, jen jejich stopy a ty vám jasně řeknou, že každá jde sama, nikde se jejich stopy nekříží, všechny směřují jedním směrem: k určitému místu na velké řece, kde už prvé příchozí jsou pilně zaměstnány čištěním velikého prostranství, určeného k velkým náboženským tancům. To se opakuje rok od roku. Ale staří lovci mi vyprávěli, že některé roky jsou zvlášť slavné, kdy čtyřnohé najady opustí svá roční shromaždiště na menších řekách, aby se všecky sešly na velikém „stadioně“ na Rio Paraguay. Říkali mi, že ona velká shromaždiště nejsou ovlivněna počasím, ale že se opakují v pravidelných několikaletých periodách. Sám jsem to nemohl zjistit, ale když jsme s lovcem Donem Pablem jednoho roku našli obvyklé, každoročně jak vydrami, tak námi navštěvované taneční místo opuštěné, zašli jsme hluboko do vnitrozemí, než jsme našli první vydří stopu. Po té jsme se pustili a našli jsme ohromný, více než sto metrů dlouhý stadion, hladce ušlapaný, vyleštěný. Ale přišli jsme pozdě — už po slavnosti. Jasně nám to řekly už několik dnů před tím vydří stopy, směřující zpět do vnitrozemí. Ty už nebyly jednotlivé: byly v párech a v houfech, všelijak se křižovaly a často byly potřísněny seschlou krví.

Tak dosud neznámé vlivy působí podivně na celou přírodu; nejen na živou, ale i na tu, jíž se říká mrtvá — neorganická. Vždyť i ta zem docela jinak ssaje vláhu, jinak polyká jarní a jinak podzimní deště.

A co člověk? Chef d’oeuvre přírody, král tvorstva, pán ohně, potomek Promethea, který bohům ukradl oheň, potomek světlonoše-Lucifera, který ho naučil myslet a dorozumívat se řečí. Jak na něho působí neznámé paprsky, které nutí zemi, aby ssála jarní deště, které už před nimi ženou mízu, vydobytou kořeny z vyprahlé země, pod kůrou do velké výšky a pokryjí suché bezlisté stromy paratoda miliony zlatých kalichů, které hluboko pod vyprahlou zemí probudí hlízy a cibule, aby se prodraly na kámen ztvrdlou půdou svými květy na povrch. Nemyslím člověka měst, který si říká Homo sapiens, ale volného člověka divočiny — Homo primitivus.

I kdyby se sebe více považoval za pána a krále přírody, stejně na něho příroda působí, jako na každé zvíře, jako na nejmenší řasičku i nejmenší molekulu. Aleje přece rozdíl: Noblesse oblige! Chce-li se zvát pánem, musí být otrokem zákonů a zvyků, které si sám předepsal. Musí sám v sobě potlačit vliv přírody, a čím víc ho potlačí, tím víc se příroda mstí, nejen na něm, ale i na jeho potomstvu. To je daň, kterou musí platit za to, že se sám jmenoval králem.

Jednou formou této daně, těchto omezení, jsou svatební zvyky. Už u rostlin samčí pylová zrnka létají, plavou nebo se dají převážet aerotaxikáři-hmyzem v pouti za samičími semeníky, zdánlivé odevzdanými v osud a náhodu, které jim přinesou ženicha. Ale už ani u těch rostlin to není docela pravda, protože samy pomáhají osudu a náhodě, lákají k sobě dohazovače-Kecaly křiklavými barvami a leskem květů — vůní, která je oznamovatelem a jídelním lístkem rozhlášeným na veliké vzdálenosti a podle svého slibu bohatě zaplatí „taxikářům“ sladkým nektarem (někdy i hodně opojným) za námahu svatebního „rita“.

Rostlinný sameček pylový je úplně pasivní, je opravdu odkázán na pouhou náhodu, zda a kam ho zanese vítr nebo hmyz. Proto jich musí zhynout miliony, aby se jeden dostal k cíli. U většiny zvířat se mění číselný poměr, a tu už sameček musí podat průkaz způsobilosti a musí o samičku bojovat, aby dokázal, že je schopný nejen rodinu založit, ale také se o ni starat, ji živit a obhájit. To vše u rostlin obstará sama mateřská část.

Ale jak u rostlin, tak u zvířat reguluje příroda zásnuby tím, že je omezuje jen na určité roční období, nebo nejvýše na několik přesně vymezených cyklů. Teprve Homo sapiens se svými domácími zvířaty se snaží vymknout těmto předpisům (snad vlivem horké potravy) a páří se kdykoli. Ale přece jen : „Byl první máj…“ A právě on si namlouvá, že je to muž, který si volí svou družku života, zatím co iniciativa samičky se stává skrytou a neupřímnou.

Ale indián si takové pošetilosti nenamlouvá. Bez mučení přizná pravdu, že je to žena, která si volí muže, že muž často i proti své vůli upadá do osidel stavu manželského.

Ovšem také že musí muž — aby byl o něho projeven zájem — prokázat schopnost uživit a bránit rodinu. Jsou různé formy takového průkazu. Jedním z nich je holohlavost! Ne snad přirozená holohlavost — ta se u primitivů nevyskytuje — ale ztráta vlasů při hledání medu. Jihoamerické včely nejsou vyzbrojeny žahadly. Brání svou nadprodukci a zásobní potravu dalších generací jednak zápachem, ale hlavně tím, že vetřelci zalezou do vlasů a překoušou je u samých kořínků. Ale dlouhý černý a lesklý vlas je největší chloubou a ozdobou muže. Je to ozdoba potřebná, protože má-li být muž vyvolen, musí se líbit, a aby se líbil, musí se krášlit. Jen proto se muž parádí pérovými ozdobami, náramky, šperky a různými šminky.

Pak se muž vzdá své nejlepší ozdoby jen proto, aby opatřil co nejvíce a nejlepší potravy, je to jisté výhodná partie indiánské děvušky, která touží po tom, aby i při těžké práci a velkých pochodech zůstala pěkně tlustou a svému muži se líbila.

Ale hlavní zkouškou způsobilosti je zabití jaguára nebo zabití nepřítele ve válce. To má stejný význam jako u nás, když je vyhlédnutý ženich „pod pensi“. Podaří-li se mu zabít bělocha tak obratně, aby z toho nevznikly zlé následky pro kmen, pak už je to nadpartie, o niž se zajímají všechny děvušky.

Mladík ve středním Čaku, kterému se to podařilo, nachází na [2] stromech kolem své stezky klikaté čáry, nakreslené dřevěným uhlím. To je obdoba inserátu „nabídnutí k sňatku“. Obdoba trochu [3]jednoduchá a primitivní, ale nezapomínejme, že indián čte ve stopách právě tak dobře, ne-li lépe, než my v novinách, že u něho je nemožné, aby takový inserát přehlédl, že ví, kdo a kdy ho uveřejnil se všemi podrobnostmi. Zamlouvají-li se mu ony podrobnosti i osoba pisatelčina, dostaví se v noci pod onu klikatou čáru a vrátí se ráno, aby postavil svůj rodinný domek. Protože také všichni ostatní umějí čisti stopy, není třeba nějakých zvláštních oznámení. Druhého dne pak vyseká sekyrou onu klikatou čáru do stromu, aby tam později zavedl své děti. (I u nás bývalo zvykem poškozovat kůru stromů vyrytými srdci a pod.) Ale vždycky se to neobejde tak hladce. Někdy bývá zájemnic víc a mladík se hned nemůže rozhodnout [4]. Tím horší je to, že ženy indiánských kmenů středního Čaka se vyznačují ohyzdností. A ještě horší to bývá, zajímá-li se o mladíka mimo jiné nějaká starší vdova, nebo dokonce několik starších vdov. Tu si vybojují svého budoucího muže zápasem. U vnitrozemních Pilagá je v módě pěstní zápas. Má svá tradiční pravidla, pokud se týče dovolených a nedovolených ran, ale ne pokud jde o zbraně. Jsou dovolené náramky z jelení kůže stažené i s kopýtky, jichž se používá jako boxeru. Pod náramky bývají připevňovány čelisti ryby pirani s ostrými zuby, které často dají převahu i fysicky slabším. (jsou v Náprstkově museu.)

Souboje se pořádají uprostřed vesnice k velké radosti všech obyvatel, kteří utvoří veliký kruh. Jen sekundantky smějí být uvnitř kruhu, a pak mladík, který je příčinou zápasu. V některých případech — hlavně nelíbí-li se mu zápasnice, stojí skromně někde stranou. Povzbuzování křikem je dovoleno všem přihlížejícím. Dovedete si tedy asi představit, jak je zápas hlasitý. Padají těžké rány, ostré náramky strhávají celé kusy kůže, ale přece trvá hezky dlouho, než jedna strana se vzdá boje. Potlučená a krví zbrocená nevěsta si odvádí pak svého muže do nově postavené chýše. Ovšem jen tehdy, [5] není-li ženich bud příliš stydlivý, nebo příliš mazaný „Don Juan“ a nevytratí-li se před koncem zápasu. Stává se, že raději opustí svůj kmen a žije samotářsky, nebo se připojí i k nepřátelskému kmeni, jen aby jeho, krvavě vybojovaného, nenašli. Stydlivého, nezkušeného ženicha si moudrá nevěsta zavede domů, až když uhasnou ohně.


  1. obrázek 5
  2. obrázek 6
  3. obrázek 7
  4. obrázek 8
  5. obrázek 9