Indiáni Jižní Ameriky/Místo předmluvy autor sám o sobě

Indiáni Jižní Ameriky Alberto Vojtěch Frič
	Místo předmluvy autor sám o sobě	Svatba v divočině

Údaje o textu
Titulek:	Místo předmluvy autor sám o sobě
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Indiáni Jižní Ameriky, S. 5-17, 2. vydání Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943, nakladatelství Novina, Praha
Licence:	PD old 70

Pozorovali jste někdy, jak to dopadne, když kvočně někdo podstrčí kachní vejce a místo kuřete sejí vylíhne káče? Ubohá kvočna — jaké s ním má starosti! Ke každé louži, ke každému rybníčku káče utíká, marně je kvočna varuje před zdánlivým nebezpečím utopení, marně je klove a často je raději sama uklove k smrti, než by je pustila do jeho živlu a dovolila mu svobodný život, i když se příčí ustáleným názorům rodného smetiště.

Takovým káčetem jsem byl já. Kde se to ve mně vzalo? Nevím. Pro člověka zabývajícího se vědou je čestnější přiznat se k nevědomosti, než vymýšlet všelijaké nedoložené theorie nebo takové theorie opisovat. Páni mendelisti by to vysvětlili snadno tím, že se ve mně sloučily nějaké divoké dědičné chromosomy, které zdědil po prapředcích můj velký strýc „revolučka“, špatný básník, ale nadšený bojovník za práva lidu, nebo ještě divočejší gény, které obíhaly v krvi mého druhého strýce s matčiny strany, velrybáře Svagrovského.

Ale já gény ještě pod mikroskopem neviděl, nepřesvědčily mne o jejich existenci nejsložitější „důkazy“ oficielní vědy (jsem už takový heretik) a spíše se mi zdá, že jsem nějaký mutát, vzniklý všelijakými vlivy, náhodně v některých rysech podobný oběma svým příbuzným. Právě takové mutáty se mi daří v mé laboratoři u rostlin a stvořil jsem jich už hezkou řadu. Krátce byl jsem takovým káčetem vylíhlým na měšťácky zbahnělém smetišti našeho rodu.

A nejen pečlivá kvočna mne klovala, když se začaly projevovat neobvyklé rysy mé povahy, ale i všechny ostatní slepice a kohouti, ba i strýcové kapouni mi chtěli překážet v cestě k rybníčku, i z jiných stejně zbahnělých smetišť si přivolali pomoc. Ale už na prvé cestě po Brazilii, když jsem se vrátil s malarií a s nohou potrhanou jaguárem, jsem si dobře přibrousil zobák, narostly mi ostruhy a z káčete se vyvinul volný pták, který dovedl vracet klofance a jehož životním cílem se stalo jít vlastní cestou za vědeckou pravdou a jehož sportem byl lov na škodnou, ať už v politice nebo ve vědě. Když mne občas omrzelo vracet stále jednotvárně stejné klofance a poslouchat stále stejné štěbetání, mávl jsem rukou a vrátil jsem se ke své divočině, kde jsem mohl bez chomoutích klapek oficielní vědy listovat ve velké knize přírody a hledat v ní skryté Pravdy.

Roku 1909 jsem se vrátil k delšímu pobytu do Prahy. Cestou jsem sebral těžce nemocného indiána, jehož kmen vymíral neznámou nemocí, a když mi ho žádný kapitán nechtěl vzít zpět do jeho kraje, nezbylo, než ho vzít s sebou do Evropy. Chtěl jsem vyhovět naléhání svých přátel a napsat česky svůj cestopis. Laskavostí architekta Součka (myslím, že se tak jmenoval) najal jsem si velice levně rozsáhlé místnosti v nepovolené kavárně v Náplavní ulici^[1], uložil jsem tam více než třicet velikých beden ethnografických sbírek, z beden, dřevité vlny a kožešin svých loveckých trofejí jsem s pomocí přítele herce Kafky udělal nábytek a tak jsme s Čerwuišem rozbili svůj wigwam. Bylo místa dost na spořádání a zkatalogování sbírek, bylo dosti pohodlí i času na sepsání cestopisu. Ale chybělo nejdůležitější: nakladatel.

Neměl jsem ponětí, na jaké potíže narazím. Najednou jsem si uvědomil, že i když mám v cizině dobré jméno jako reportér, jsem doma docela neznámý. Mé přednášky, jimiž jsem si chtěl vydělat na živobytí, narazily na urputný odpor zavedených přednašečů, kteří viděli v mladší konkurenci ohrožení svého chleba — kde jsem byl v cizině v redakcích vítaným spolupracovníkem, narazil jsem doma na chlebařské intriky. To bylo pro mne docela nové loviště s úskočnou škodnou. Každá změna mi byla vždy vítána, každý boj mne bavil, — ale zde bylo něco tak slizkého, zákeřného, že já, člověk zvyklý přímosti divočiny, jsem se musel velice opatrně vyhýbat, abych se nezapletl do pavučiny paragrafů. Blokádu přednašečů — také cestovatelů — rozbila snadno atrakce mého indiána. Bylo mi lhostejné, že mne za to srovnávali s Barnumem. Ale zdá se, že to dobře nepůsobilo na nakladatele.

Cesta po nakladatelích dopadala velice žalostně. Velcí nabídli podmínky, že by to nezaplatilo ani papír a inkoust; na nějakého písaře, jemuž bych diktoval, a kreslíře nebylo ani pomyšlení. To u nás tehdy nebylo zvykem. Konečně jsem našel jednoho menšího nakladatele, který byl ochoten věc posoudit, až mu předložím hotový ilustrovaný rukopis. Dokonce se mi podařilo zainteresovat pro věc Mistra Olivu. Byl ochoten knihu ilustrovat, dokonce bez „foršusu“, ale jako podmínku kladl, abych dal vykopírovat všechny své negativy. A těch už tehdy byla hezká hora, fotograf „zpíval“ něco o několika stech korunách.

Nevím, kdo už přišel s nápadem, abych si zažádal o subvenci Svatobora. Měl jsem vždy odpor k „prodávání kůže z medvěda, kterého jsem ještě nezabil“ — jediná subvence, kterou jsem dostal, bylo 150 korun od Náprstkova musea — nemohl jsem ji odmítnout staré paní Náprstkové — ale tehdy jsem si přece podal žádost. Profesor Metelka — můj bývalý profesor zeměpisu na reálce — který mi, mimochodem řečeno, v každém semestru vyhrožoval, že mne nechá propadnout — mi přišel vyřídit, jak to dopadlo. Moje žádost byla blahovolně přijata, subvence povolena, ale rozhodnutí bylo na nátlak mého strýce dr. Antonína Friče anulováno. Odůvodnil to svým typickým způsobem: „Tomu klukovi pitomýmu nedávejte nic.“ Jak se ti kohouti a kapouni z našeho smetiště přičiňovali, abych se stal pořádným člověkem pod pensí. Vždyť to bylo tak snadné při konexích rodiny a při protekci. Právě, když mi to hleděl můj dobrý profesor nějak omluvit a hezkými slovy mne utěšit v domnělém zklamání, přinesl mi listonoš velikou obálku a v ní byl na kartonu tištěný diplom, kterým mne Imperatorskaja Akadémia Nauk jmenovala dopisujícím členem^[2]. Pohled na zdrceného dobrého profesora, když slabikoval azbukový text, byl by mi nahradil roztrpčení, kdybych byl nějaké měl.

Tak se stalo, že jsem nevydal svůj cestopis. Jak jsem si oddechl, když ono rozhodnutí definitivně padlo! Vždyť jsem nevěděl, jak do toho. Měl jsem otiskovat jídelní lístky na lodích a v hotelích, abych si za to vyžebral na lodních společnostech „darmes“ lístky na cestu kolem světa a na hotelových správách bezplatné pohostinství? Tak to bylo tehda v módě u našich „cestovatelů“. Měl jsem opisovat z jiných cestopisů, příruček, ba i z Baedeckrů? Tak se tehdy také psaly cestopisy. A nevěděl jsem, jak by to šlo jinak. Vždyť i ten nejbystřejsí pozorovatel, i když prožil mnoho let mezi volnými lidmi a ve volné přírodě, najde sotva pět procent pozorování, která by nebyl udělal a napsal někdo jiný před ním, a to ostatní nezbývá než plagovat, nebo knihu naplnit citáty. Prvé bylo v oblibě, ale mně se příčilo — s druhým nesouhlasil nakladatel. Pak bylo snad dvacet procent, co sice už viděli jiní, ale popsali to skresleně nebo nepravdivě. Ale každá polemika byla nepřípustná, hlavně s uznanými autoritami. Ty byly neomylné, i když to byli sebevětší šibalové. Jak jsem byl rád, že jsem měl důvod, jak se bránit nátlaku svých přátel, kteří tvrdili, že je mou morální povinností napsat český cestopis.

Tak zůstaly negativy mých fotografií nepoužité. Byly v bednách. Když jsem byl na cestách, stávalo se, že někdo bednu potřeboval a vysypal negativy na hromadu, právě na místo, kde překážely. Přehodily se jinam zahradnickou lopatou. Jistě jim to nesvědčilo, hlavně proto, že tehdy se ještě nepoužívalo filmů, ale vše se dělalo na sklo. Snad byl v tom úmysl, dobrý úmysl v naději, že nechám těch mladických hloupostí a věnuji se nějakému užitečnému zaměstnání pod pensi. Ale to bylo právě tak marné, jako když stará paní Fingerhutová spálila Vojtovi Náprstkovi celou jeho knihovnu a doufala, že se více věnuje své vinopalně a vzdá se takových hloupostí, jako zakládání průmyslového musea. Stejně u mne to bylo marné. Raději jsem převzal nějakou práci, která byla jiným příliš namáhavá nebo obtížná, ale vynesla tolik, že po několika měsících práce jsem se mohl několik roků věnovat svým studiím, raději jsem se vláčel z dalekého vnitrozemí s těžkými náklady ethnografik nebo přírodnin, abych je pak rozdal nebo pod cenou prodal různým museím, raději jsem několik měsíců dělal reportéra na pampě, popisoval nově vzrostlá městečka, jedno stejné a stejně fádní jako druhé, popisoval rasové plemenné býky, berany, kance, interviewoval stejně rasové anglické farmáře, abych pak na měsíční dovolené si zajel na veliký „vinětům“,^[3] na velikou slavnost Rankelských indiánů, kteří odložili civilisované šaty a jako za starých časů pobesedovali u velikých ohňů, na kterých se peklo několik tuctů tučných kobyl. Daleká byla myšlenka na stáří — směšný mi byl pocit, že bych někdy žil jako pensista. Vždyť jsem byl vždy tak jist, že padnu někde v boji s přírodou, že supi uspoří práci pohřebním ústavům. Nu — nestalo se to a zestárnul jsem přece. Snad bych měl závidět svým spolužákům, kteří klidně stravují svůj tuk a pravidelně si vybírají svou pensičku. Snad měl bych jim závidět alespoň chvilku v okamžiku, když mi banka oznámí, že moje konto je vyčerpané a já, odříznut od styků s cizinou, narychlo nevím, jak je naplnit, a když jsem se nenaučil vydělat si doma; snad bych měl závidět alespoň ve chvilce, když člověk začíná pociťovat stáří a ztrácí pracovní schopnosti — ale ani tehdy jim nezávidím, když si vzpomenu, jak úzký mají obzor, jak malicherné jsou jejich radosti, jak je rozteskní nedostatek nebo zhoršená kvalita piva a jakou musí pociťovat prázdnotu, když se podívají zpět na život, který prožili, na živoření u psacích stolů, na „veliké boje“ úřednických intriček, když je někdo nezaslouženě „přeskočil“, pro jaké malichernosti se rozčilují, jak nízké a hrubé jsou jejich radosti a libůstky. Kdo z nich — kdo vůbec z lidí měl krásnější život než já? Kdo dovedl život tak gurmánsky vychutnat? Kdo pochopí radost objevu neznámé končiny, právě tak jako objevu něčeho nového z tajemství přírody na sklíčku svého mikroskopu, aniž se musel starat o malicherné škorpení kariéristických kolegů? Kdo z nich ví, co je radost z dokončené práce, kdo z nich se může vědou obírat sám pro sebe a ne dělat z vědy povolání nebo řemeslo?

A zklamání? Byla, a těžká. Však by ani nebylo hezké žít v stálé pohodě. Ani by si člověk neuvědomil krásno, kdyby nenarazil na nízkost, která krásno vyzvedne ještě výše. Nevážil by si ho.

A tak, když jsem se vrátil z cest a našel nejvzácnější kusy svých sbírek — kusy, které jsem si schránil pro sebe — poničené, rozežrané od molů, když jsem našel negativy potlučené a poškrábané, přiložil jsem jejich zbytky k novým a dal do úschovy k fotografovi příteli Janzovi. Ale jednou přišel a stěžoval si, že se pod mými negativy prohýbá strop a domácí že mu hrozí výpovědí. Mé negativy se přestěhovaly do sklepa k nejagilnějšímu členu klubu fotoamatérů, k Benešovi, a tam byly pečlivě opatrovány. Ale než jsem se vrátil z jedné cesty, přítel umřel, velká voda zaplavila sklep jeho bytu na nábřeží a negativy se slepily.

Byly doby v mém životě, kdy jsem měl přebytek statků pozemských a kdy náhodou nikdo z mých přátel je nepotřeboval a tak jsem si dal koupit bývalou Boží vinici v Košířích a nakreslil si plány na budovu, vlastně jen proto, abych měl místo na své sbírky, na to nejcennější z nich, co jsem chtěl jednou uložit u Náprstků, a vůbec místo, kam bych hlavu složil. Neschovával jsem potvrzenky na poslané peníze, kupní smlouvy nebyly na mé jméno, mnou vypracované plány byly „nesmyslné“ a nebyly použity a tak jsem po návratu našel nevhodnou budovu a dlouholetými procesy jsem musel uchránit alespoň takový nepodařený majetek. Ale bylo mi to už lhostejné. Náprstkovo museum odmítlo dar mých nejvzácnějších sbírek, protože jsem byl tehdy politickým psancem (zničené a poškozené jsem je pak musel prodat do Museum of American Indians v New Yorku a z jejich výnosu jsem podnikl veliké botanické a sběratelské cesty po Mexiku a postavil svou tehdy nejmoderněji zařízenou aklimatisační a pokusnou zahradu), zabral jsem se do jiných studií a nedostal jsem se k tomu, abych dal všechny své negativy alespoň vykopírovat. To vše bylo pro mne ztraceno, jako tak mnohé, co vypadne z „rychlíku života“ a pro co se člověk nevrací.

Až jednoho dne přivedl ke mně přítel inženýr Koblic redaktora Rýpara a v hovoru přišla řeč na to, že bych v Pestrém týdnu mohl uveřejňovat alespoň těch pět procent, co jsem viděl nového, alespoň pokud jde o indiány. Po prvém úspěchu článku o „Dýmce míru“ byl ochoten uveřejňovat na pokračování po dvou stránkách tak asi v deseti číslech. Zabořil jsem se tedy do trosek svých negativů, tu vylovil něco, jindy jiné, skládal dohromady mosaiku svých vzpomínek, sám jsem se vesnil do některých krásných, jiných těžkých chvilek svého života, bylo z toho ne deset, ale patnáct čísel, rukopis se hromadil na mnoho čísel dalších, že by to zaplnilo snad celý příští ročník, neomezil jsem se jen na těch pět procent, zabrousil jsem místy do dalších dvaceti, — zatím „Pestráček“ musil omezit rozsah listu, že seriál o indiánech by zabíral místo důležitým aktualitám — co je dnes lidem po indiánech, když se rodí nový svět — se všech stran mne trápí čtenáři, že nemohou dostat chybějící čísla — a tak jsem se rozhodl vydat alespoň prvý díl ve formě knížky.

V dětských dobách, jako každému chlapci, byli indiáni ideálem. Ale proto jsem se nepustil do Jižní Ameriky. Lákaly mne rostliny tropické přírody, jejich kouzelné síly, ať už se jevily jako jedy, nebo jako léky. Myslil jsem tehda bláhově, že tropická příroda mi poví víc o tajemství fermentů, které jsme tehdy spíše tušili, než o nich něco věděli — že poví mi víc než studená příroda našeho podnebí. Tropická příroda mne lákala také proto, že sbíráním vzácných rostlin jsem mohl krýt vydání cest a studií. V tom mne nezklamala. Jak často jsem oloupil přírodu o její rostlinné skvosty, abych se nemusil dožebrávat pomoci od lidí. Kolikrát mi dala možnost podniknout veliké expedice, aniž jsem se musil dožebrávat, pokořovat, nebo zamlčovat poznané pravdy. Ovšem, bránila se matka příroda a také se mstila. Poštvala na mne své komáry a všelijakou jinou havěť, nabodala do mé krve plasmodie malarie a všelijakých jiných nemocí, ukázala se lakomou v době, kdy to bylo nejméně vhodné, a nechala mne o hladu a často bez vody, ale to byla daň, kterou jsem vědomě splácel za to, že jsem ji olupoval o nejkrásnější její výrobky. Skýtala za to krásno a volnost nádavkem. Nemohu si na ni stěžovat.

Ale výsledky mé prvé cesty nebyly valné. Marně jsem analysoval kdejaké bejlí, marně jsem si kazil oči nad mikroskopem v tropickém slunci. Nenašel jsem skoro nic nového, co by už nebyli našli moji předchůdci mnohem důkladněji. Asi jsem neuměl hledat. Dostal jsem se ale do styku s divočinou a zachvátila mne lovecká horečka. Já, který jsem v Evropě střílel jen po veverkách, který zabil jedinou koroptev, a to ještě kamenem, a jednoho zajíce, a toho jsem chytil v pelechu pod klobouk — já jsem se stal lovcem z vášně a později i mnohokrát z povolání. Můj původní cíl se mi rozplýval a po mnohých nezdarech jsem se k němu vracel dost s nechutí. Pak jsem ale hluboko ve vnitrozemí přišel do styku s indiány. Byl to jen náhodný styk, chvilkový, s indiány Šavantes — můj úlovek byl jeden luk a několik šípů (jsou u Náprstků a v několika světových museích — jeden je ještě nad mým stolem) — ale o nichž dodnes nevíme nic. Asi vymřeli dřív než se k nim mohl dostat nějaký školený odborník. Při tom náhodném styku vznikla myšlenka, že by mne indiáni mohli přivést na stopu toho, co jsem hledal. Vždyť od nich máme chinin, kokain a tolik různých jiných léků-jedů, vždyť patagonští indiáni nás upozornili na užitečnost pepsinu, když syrovým pštrosím žaludkem léčili žaludeční nemoci — tak mnohé jejich „pověry“ posloužily lidstvu. S indiány Šavantes nebyla dobře řeč možná, měli své „předsudky“ o „civilisovaných lidech“, měli nepěkné zvyky, že kladli na stezky kousky kůže s jedem napuštěným trnem právě na místa, kam by člověk mohl šlápnout, když přeskočí přes cestu povalený kmen — dva moje psy ten jejich nezvyk stál život — a já marně pronásledoval jejich kanoe až na Rio Verdinho v dalekém Matto Grosso. Nepodařilo se mi přijít s nimi do dalšího styku. Byl jsem nemocen, s pošramocenou nohou, vyčerpán jak fysicky, tak finančně. Musel jsem zpět.

Jako můra lákána ohněm si připálí křídlo a vrací se zpět, jak jen trochu pookřeje, tak mne lákala divočina. „Za vyučenou“ jsem zaplatil na prvé cestě. Pokusil jsem se tedy s druhé strany o styk s indiány. Bylo mi lhostejno s jakými, ať již s takovými, kteří znají šípové jedy, nebo s těmi, kteří nejsou traviči. Vždyť všichni podléhají nemocem a nejsou odkázáni na naše lékaře. A zapadl jsem zrovna mezi takové, kteří měli nejhorší pověst: mezi obyvatele Gran Čaka. Neméně zlou pověst měla tamní příroda, a tak obé, jak oni tak Cako, bylo stranou cest, po kterých chodí cestovatelé.

Stále víc jsem začínal mít rád ty vrahy slavného Creveauxa, ty zabiječe tolika velkých expedic. Imponovali mi, jak až do vymření dovedou hájit svou zem. Ale zároveň jsem pozoroval, jak hustá je spleť všelijakých pověr, jak těžko je v nich najít zrnko vědecké Pravdy. Tak pomalu jsem postupoval k severu a stále hlouběji do vnitrozemí, až jsem přišel k Tumrahům, „Divokým Čamakokům“, a ti neužívali vůbec žádných léků, ale jejich kouzelníci léčili fakirismem a hypnosou. A zase vše zapředené do autosugestivních pověr, vtělených do něžných zpěvů a poetických mythologií. Kolik zde bylo krásy, kolik nádherných myšlenek! A to vše vymíralo, mizelo a mělo zmizet nezachyceno, nezapsáno.

Však mi kytičky neutekou. Jak si člověk myslí, že je život dlouhý a jak mnohé bude možno vykonat! Stal jsem se na dlouhou část života ethnologem. Jen chvilkami a teprve po dlouhých letech jsem se vrátil ke svému mikroskopu.

Nové horizonty se mi otvíraly, v nových oborech jsem musel doplňovat své vědomosti. Zatím indiáni vymírali před mýma očima a s nimi se ztrácelo tolik krásných myšlenek zdravého přírodního člověka. Sbíral jsem je, zapisoval — ale zůstaly a zůstanou neuveřejněné. Já, který jsem žil mezi těmi volnými lidmi, že jsem se vžil do jejich mentality, viděl jsem v jejich mythech jen krásno a zapomněl jsem, že se na ně bude Evropan dívat jinak: ani na vědeckých kongresech neprošly mravnostní censurou — nečistá srdce a nečisté mysli viděly v nich něco nečistého. Bylo to několik ztracených let? Pro mne byla dobře využita. Někdo sbírá šperky a má je schované v tresoru — proč bych já nemohl mít jen pro své vlastní potěšení drahokamy myšlenek — jen a jen pro sebe.

Přece bylo tolik jiných pozorování, která by se byla mohla uveřejnit. I o to jsem se pokusil jednou, když mne vyzval přítel prof. Nikolau, abych pro jeho zeměpisný list napsal nějaký příspěvek. Napsal jsem mu jedno z nejzajímavějších svých nových pozorování: vysvětlení zvyku „kuvade“. Když jsem je kdysi vyprávěl ve společnosti ethnografů, byli nadšeni. Ale Nikolau mi ho vrátil, protože jeho list čtou děti a já píši o porodu. Je tomu jen několik málo let a dnes už by to nebylo nalezeno závadným, dnes už se nemusí dětem říkat, že je na svět přinesla vrána, nebo že je koupili v jednotkovém domě. Mnoho let dříve jsem na pampě provázel prof. Holemberga na inspekci po školách. V jedné škole si učitelka brala dovolenou, protože se blížila doba narození jejího dítěte. Použila přítomnosti inspekční komise, aby se s dětmi rozloučila a vysvětlila jim důvody. Nikdy jsem pak už neslyšel tak čistou, krásnou a vysoce mravnou přednášku o vzniku mladého člověka, jako z úst oné nastávající matky. Byla to jednotřídka, poslouchala docela malá, právě jako dorostlá děvčata v přítomnosti komise, kde byli muži všech věků, i několik cynických mladíků, ale žádné z těch děvčat nemělo důvod se začervenat. Tak jsem byl vžit do způsobu myšlení volných zemí, že jsem považoval za samozřejmé, že tam byla učitelka přeložena na velkou školu do hlavního města, a nedovedl jsem už chápat, že u nás, v „civilisované“ Evropě, by na ni byla svolána inkvisice všech instancí a byla by jako nemravná vyloučena ze všech škol. Je tomu snad dvacet, snad třicet let a také u nás se probouzíme z omámení falešné pruderie, snad už ani Nikolau by se nestyděl napsat slovo „porod“. Pro mne byl to takový nesplněný morální závazek, napsat alespoň těch pět procent svých pozorování — povinnost k těm divochům, kteří mne tak pohostinně přijali, od kterých tak mnoho jsem se naučil a které tak mnohý nadčlověk-cestovatel nestoudně pomluvil. Nijak jim tím neprospěji — vždyť zatím skoro všichni vymřeli — a proto jim posílám své vzpomínky do jejich lovišť stínů, kde jejich duše jezdí na duších koní, dušemi šípů střílí duše jelenů a u duší ohňů pojídají a popíjejí duše pokrmů a nápojů spotřebovaných na pohřebních hodokvasech.

Skládám tuto mosaiku ze svých vzpomínek a z trosek svých negativů — je neuspořádaná, neúplná. Tak mnohé je třeba ještě doplnit, aby byla alespoň trochu úplná : chci vyprávět o výchově dětí, o „náboženství“, o kouzelnících, o tancích duchů, z nichž vznikl náš karneval, o náboženské hře „osiuta“, z které se vyvinul lawn-tennis, o lékařství i o fakirech i o smrti, právě jako o životě posmrtném v lovištích stínů.

Člověk stále myslí, že život je tak dlouhý, že bude mít ještě dosti času tak mnohé vykonat. Snad stačí mi čas, abych dopsal i další díl, než bude zlomen můj luk a tak uvolněna jeho duše, abych mohl nalovit duše pštrosů a pohostit duše mých bývalých hostitelů.

Vila Božínka v říjnu 1942.
A. V. Frič

↑ Obrázek 2
↑ Obrázek 159
↑ obrázek 3

[1] Obrázek 2

[2] Obrázek 159

[3] rázek 3

[1]

[2]

[3]