Hymna (Thomson)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hymna
Podtitulek: epilog Počasů
Autor: James Thomson
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 2–6.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70
Související: Roční časové/Hymna – překlad J. J. Davida

Ta, jež se mění, Otče, příroda
jest božství Tvého háv. Rok proudící
je plný tebe! V Máji líbezném
tvá kráčí krása, něžnosť tvá i láska.
Luh svítí v dál, jest balsam měkký vzduch,
les usmívá se, hory echy zní
a každý smysl, srdce radost jest.
Tvá sláva spěje v Léta měsících
jet plny s teplem světla. Vyplnění
rok pije z tvého slunce kypící
a hlas tvůj v řeči hromu zaznívá
a často z rána, v poledne i večer
ve bouři hvozdů, v bystřin hlaholech.
Tvá dobrota v Jeseni bezmezná
vše k svátku, co tu žije, k plesu zve.
A v Zimě v mračen vichřic průvodu
se blížíš mocný, bouře valí se,
tma vznešená! Na křídlech vánice
hřmíš probouzeje úctu tvorů všech,
v jho Přírodu spneš dechem severáku.

Ó tajuplné kolo! Božské síly,
a bezdné hloubky! Jednoduchý obraz,
v němž tolik pele, tolik umění
a krásy s něhou na souzvuk se pojí!
Stín nepozorovaně splývá v stín
a všecko tvoří spolu ladný celek
víc unášejíc, čím se rozvinuje!
Však tupě bloudě člověk bez vědomí
tě nevidí ni mocnou ruku tu,
jež stále činná tiché sféry valí
jen v taji tká a kouříc vylévá
tu krásnou náplň Jaro šatící
ze slunce horký vylévajíc den.
Vše tvory živí, bouře rozdává
a jak se země změnou zmlazu
vše sílu žití plesem proniká!

Hleď, Přírodo! Co duši má a dech
ve volném chrámu šíré oblohy,
Jej pouze zbožňuj! Jeden žhoucí zpěv
proň zvedni se! Vy zvučné sbory věštců
Jej chvalte chladem, jímž vlá Jeho dech,
Jej oslavujte v pustých úvalech,
kde na skalisku chvějná borovice
ve hnědém stínu vážnou zbožnost vzbouzí.
A vy, jež hřmíte v notách divějších
svět děsíce, v dál odnášejte k nebi
ten bouřný zpěv a rcete, kdo vás poslal!
Vy zdroje chválou Jeho s bystřinami
v dál hlučte, bych ji slyšel, zadumán
když bloudívám po vašich březích sám!
Vy rvavé v smělém spádu ručeje,
vy mírné proudy, jejichž zrcadla
se kroutí v dol, a ty obrovské,
ty, jež jsi samo v sobě divů svět!
Jej velebte, Jenž, kterak se mu zlíbí,
vás žene v odboj a vás konější!
Svůj smíchejte dech, trávy, plody, květy,
ať k tomu stoupá, jehož sluncem pnete
se výš a jehož štětec barvu dává
a vůni dech! Vy nakloňte se, hvozdy,
vy šumte, klasná pole! Vylijte
svůj tichý zpěv do žence hrudi, sám
když domů jde při luně veselé!
Vy strážci Nebes, ve snu, bez starosti
když dřímá Zem, ó vzplaňte sladčeji,
vy souhvězdí! co vaši andělé
v paprsky bijí lyr vám stříbrných.
Dne velký zdroji! Svého Tvůrce ty
zde nejvěrnější zrcadlo, jež v dál
od světa k světu žití moře šíříš,
svým každým svitem jeho chválu piš
do Vesmíru! Hřmí... Tiché lidstvo buď,
než dozní tato hymna z mraku v mrak.
Teď jásejte, ó vršky! s mechem lesy
ať bečí skot váš, hlasný jeho řev
ať plní údol! Velký Pastýř jde
a s ním jde jeho říš, kde bolů není.
Vy vstaňte, háje, písní zazněte,
vy lesy všecky a když činný den
se sklání spánku nechaje svět mdlý,
ty nejluznější ptáčku, Filomelo,
okouzli stíny, noc jej chválit uč!
Ty, celý vesmír usmívá se na Tě,
ty všeho spolu hlava, jazyk, srdce
tu hymnu korunuj! Měst hlučných dave
se shlukni a ku vážným varhanám
tvůj zazni zpěv a prostup hlubé tóny
svým proudem v jejich pausách slavnostních,
jak od žáru se nítí žár a vzrůstá
se k němu všechněch celý zvedni sbor!
Však raději-li dlíte v stínu křovin,
buď chrámem vaším každý tichý háj,
kde flétny pastýřův a dívek zpěv
s básnika písní, s dechem serafů
Jej chválí, počasy jak střídá rok.

A mně ten drahý úkol zapomníti,
ty nepuč, květe, nivo, nezardi se
pod slunce žehem, úsměv Jeseně
mi cizí buď, ty Zimo ke mně víc
se z chladného již nebliž Východu,
chci slova vzdáti se i obraznosti,
ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!

V kraj nejzazší nechť zanese mne osud
zelené země, k řekám bez jmena,
na západ, Indie kde prahory
v zář slunce barví, jehož slední svit
k Atlantu archipelům zaléhá,
mně jedno! Bůh jest, vládne napořád
ve hluché poušti jako vřavou měst,
kde tvoří život, radost musí být!
A slavná když mi přijde hodina
v let ku budoucím světům kynoucí,
rád poslechnu a nové divy rád
chci v nové síle pěti, nelze žít,
kde Všehomíra nesměje se láska,
vše ony světy držíc s jejich syny,
zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíc
a toto k lepšímu, vždy k lepšímu
v pochodu bez mezí! Však sám se ztrácím
v Něm, který Světlo nevýslovné jest,
chval výmluvné jej ticho přemítáním!