Roční časové/Hymna

Roční časové James Thomson
Zima	Hymna

Údaje o textu
Titulek:	Hymna
Autor:	James Thomson
Zdroj:	THOMSON, James. Roční časové. Praha : J. Otto, 1898. s. 247–253.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Julius David
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Hymna – překlad J. Vrchlického

Všemocný Otče, čas ten v změnách svých
jen Bůh je rozdílný! Rok kolotný
je Tebe pln! Prv v Jaru plesném jde
Tvá krása s něžností i láskou kol.
Lán všady rdí se, v balsám zjemněn vzduch,
po horách ohlas, lesem úsměv hrá,
a plesá každý smysl, každá hruď.
Pak v Letních dnech Tvá sláva zjeví se,
kol zář i teplo sršíc. Slunce Tvé
tu vlévá zralost plnou v roku var,
a hlas Tvůj často v hromu strašném zní,
i z rána, k poledni neb v podvečer
kol řek i hájů v šeptu vánků mdlých.
Bezmezně štědrost Tvá plá v Jeseni,
pro vše, co žije, strojíc valný hod.
Pak v Zimě hrozný jsi! kol ve mraky
a vichry halen, bouř kdy stihá bouř,
v tmě velebné na víru perutech
u výši plyna, k poctám nutíš svět,
Přírodu kruše větrem půlnočním!

Kruh záhadný! ký cvik i božská moc
z nich zjevny v dojmech hlubých! Prostý řad,
leč umem libým sladce smíšený
a v dobrotě i kráse spojený, —
stín nezřejmo tak v stín se linoucí,
a všecky tvoří celek ladný tak,
že vždy jsa v chodu, vždy zas uchvátí! —
Však s hrubým, tupým hledem vůkol jda,
lid nezří Tebe, mocné ruky Tvé,
jež tiché světy pudí, činná vždy;
z par v hloubi tajné robíc, žene ztad
tu krásnou hojnost, Jaro šatící;
ze slunce přímo metá žhoucí den;
tvor každý živí, rozpoutává bouř;
a zem kdy kypí v libé změně té,
všech žití zpruh se vzletně dotýká.

Slyš, Přírodo! spoj všaký živý duch,
pod valným nebes chrámem k poctě spoj
a k výši nes zpěv žhoucí povšechný!
Vy, zpěvné vánky, jemně dchněte Jím,
duch jehož dýše z vaší svěžesti!
Ó, mluvte o Něm v temnech odlehlých,
kde nad skalou smrk ledva zvlněný
pobožnou úctou plní hnědý stín!
A vy, jichž v dáli slýchat prudší chor,
jež sžaslým světem chvíte, v Nebes výš
zpěv mocný vzneste, rcete, zkad váš vztek!
Čest, říčky, chvějná zřídla, vzdejte Mu,
a mně ji sdělte, když jdu v dumách kol!
Vy spádné proudy kvapné, hluboké;
vy vody krotčí, v dolinách spleť vln
jež vedete, a ty, ctné velmoře,
svět divů samo v sobě tajemný, —
bouř chvály zvučte Mu, slov Jehož moc
buď řvát vám dá, neb velí stavit řev!
Dech v mráčků směsi travka, plod i květ
Mu jemně nes, — Jenž vůni vdechá jim,
svým sluncem zvedá, štětcem maluje!
Les Jemu klaň se, Jemu vlň se žeň:
svou tichou píseň dchněte v ženců hruď,
když při měsíčku plesném domů jdou!
Vy souhvězdí, jež bdíte v blankytu,
kdy v snách dlí tupá zem, — zář nejhebčí
kol lijte, an sbor vašich andělů
v lyr stříbro tepe blyskném na nebi!
Dne zdroji velký! svého Původce
obraze vzorný, — jenž kol rozléváš
od světa k světu moře života,
tvá zář piš Jeho chválu v Přírodu! —
Hrom burácí: nechť ztichne širý svět,
kdy vrací mraku mrak ten velezpěv!
Zas bečte, vrchy; skály omšené,
ten chyťte zvuk; řev hlubý v odvetu
vzbuď, dolino! neb Velký Pastýř vstal,
a blízko Jeho králství, prosté muk!
Též lesy, vzbuďte se: chor bezmezný
se z hájů lij! Když rušný den pak mře,
svět štěbotavý k spánku skládaje, —
slavíčku, ptáče slastné! očaruj
šer pozorný a noc uč Pána ctít!
Zvlášť vy však, pro něž smavý stvořen svět,
již hlava, srdce, jazyk všeho jste, —
ó, lidstva davy, věnčte slavný zpěv!
V měst širých ruchu k hlubým varhanám
hlas pojte zvučný v slavných přestávkách,
jenž jasně vyzní v basu kypivém;
a žárem žár an vzrůstá vzájemně,
tak spějte k Nebi vznětem jednotným!
Neb venkova-li stín vám milejší,
a v každém hájku svatém zříte chrám:
nechť šalmaj pastevce a panny zpěv,
vnukavý seraf, pěvců lyra zde
vždy pějí Boha Časů kroužících! —
Bych já pak nedbal milé látky své,
kdy puká květ, neb Letním pableskem
kdy rudne pláň, žhne Podzim vznětlivý,
neb Zima vstává v černém východě:
buď něm ret můj, nech malby Obraznost,
a srdce, mrtvo k plesům, ustaň bít!

Byť los mi velel v země zelené
mez nejzazší, v zlá pásma odlehlá,
v kraj vod, jichž nezná zpěv, kde slunce prv
Indické hory zlatí, neb kde v sled
kol Atlantských plá výsp, — mně ničím vše:
an Bůh vždv se mnou, tušen na blízku.
jak v ryku měst, tak v prázdné pustině;
a On kde život dchne, tam jistě ples! —

I vážná hodinka až přijde v sled
v let tajný k příštím světům kynouc mi:
já slechnu rád, a s novou silou tam
pět divy slavné chci; vždyť nepřijdu,
kde nehrá úsměv Lásky Povšechné,
jež živí světy tam i syny jich, —
zlo zdánlivé vždy v dobré svádí jen,
a odtud v lepší zas a v lepší jen
v postupu věčném! — Mizím však v Něm sám,
v tom Světle nestihlém! — Tož výmluvné
pojď, Mlčení, a Jeho chválu snuj!