Humoresky (Štolba)/Staří blázni/II.

Humoresky — Staří blázni Josef Štolba
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 17–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zatím byl Kounováček dohonil Paroubka.

„Copak se vám stalo, pantáto?“ tázal se soucitně, sotva pozdraviv, když byl spozoroval, že Paroubek zamračen něco pro sebe bručí.

„Ó, tohleto je, řekneme, moc,“ zněla hněvivá odpověď. „Takový otevřhuba, takový hloupý —“

„Ale, pantáto, nezlobte se tak,“ chlácholil ponocný.

„Jakpak se nemám zlobit?! — Takový hejsek! Má, řekneme, ještě mléko na bradě a bude mně říkat: starý Paroubek. Nu, dovolte, tohle je, řekneme, nestydaté.“

„Nestydaté, opovážlivé, hanebné, strašlivé, do nebe volající, pravdu máte; ale jenom se nezlobte, neboť zlost škodí.“

„Já, jenžto mohu ještě skákat, řekneme, jako mladík,“ horlil Paroubek dále, „já, jenžto jsem v nejlepších letech, usedlý a, řekneme, žádný fanfár — já, já starý Paroubek?“

„Čím bělejší zeď,“ přizvukoval Kounováček, „s tím větší chutí páni kluci bláto na ni házejí. Z toho si, pantáto, nemusíte nic dělat. Nechte je mluvit; co máte, to vám nevezmou.“

„Ale jest to přece jen mrzutá věc, když člověk má, řekneme, pořád jen slyšet, že je starý.“

Kounováčkovi, jenž čekal na příležitost, aby obrátil řeč k něčemu jinému, zasvítily oči. „Pantáto,“ pravil kvapně, „dokážte jim, že se mýlí.“

„Já jim to dokazuji neustále. K muzice jdu, řekneme, nejdřív a od muziky naposled.“

„To nestačí — musíte výše.“

„Holky zlobím, že mne mnohá již plácla.“

„To je všechno málo.“

„O každé pouti vydám skoro, řekneme, celou zlatku za samá perníková srdce.“

„I to jsou jen samé žerty — ale chyťte to jednou do opravdy.“

Paroubek se zarazil. „Do opravdy?“ tázal se, „jak to myslíte?“

Kounováček si odkašlal. „Pantáto,“ začal, „hm — já, to jest, ano, já mám zkušenost. Byl jsem pět let v modrém kabátě, a můj pan lajtnant, dej mu pánbůh nebe! — byl tento — povídám, chlapík. A víte, co já vám radím?“

„Nu?“

„Ožeňte se!“

„Oženit, já?“ zasmál se Paroubek. „Tohle je, řekneme, dobré. Vždyť jsem byl již jednou ženat.“

„Tím líp,“ vykládal ponocný dále, „neboť každý pořádný občan mužského pohlaví má se nejméně dvakráte oženit, poněvadž je v Čechách dvakrát tolik ženských jako mužských.“

„Ale já mám teď zas do toho lézti,“ namítal Paroubek, „teď, řekneme, na svá stará kolena?“

Kounováček kvapně mu zacpal pravicí ústa a ohlížel se skoro úzkostlivě. „I pst!“ zvolal, „copak to mluvíte? Na jiné se durdíte a sám si to řeknete bez obalu.“

„Inu, vyklouzlo mi to jen tak,“ vymlouval se Paroubek, škrabaje se za uchem. „Oženit!“ prohodil po malé přestávce. „Podívejme se, jaké nápady ten náš ponocný má! — Inu, to se řekne, ale —“

„Pro vás je také ňáké „ale“? — K smíchu! Při síle jste —“

„Hehehe,“ usmál se Paroubek spokojeně, „to si myslím. Naši jalovici porazím jednou rukou.“

„Zevnějšek je také podle toho,“ pokračoval ponocný.

„Inu, má nebožka stará, dej jí pánbůh věčnou radost! — ta si mne, řekneme, chválívala, a z podoby člověk přece nevyjde.“

„Živobytí máte také.“

„Což to; po žních vezu vždy forku obilí na trh a v masopustě zabíjím pokaždé nejméně, řekneme, čtyrykrát.“

„Proto jen s chutí do toho!“ doložil Kounováček. „Beztoho se pro vás jedna trápí až běda.“

Paroubek zahvízdl překvapením. „Trápí?“ zvolal, „pro mne? — To je, řekneme, znamenité. Kounováčku —“ při tom chopil jej pod pážím — „Kounováčku, kdopak? kdo?“

„Ó,“ namítal tento, „to je velké tajemství. Svěřila se mi mezi čtyrma očima.“

„Ale kdo?“

„Inu kdo? — Je pro vás jako stvořena.“

„Ale jak se jmenuje?“ naléhal nedočkavě Paroubek.

„Já vskutku nevím —“

„U všech ďáblů, ven s tím!“

„Nu, když to chcete mermomocí vědět — pantáto, co byste řek’ Procházkové?“

Paroubek zahvízdl podruhé. „Procházková,“ pravil po chvíli, „safraporte, to je ňáká ženská!“

„To si myslím,“ dosvědčoval ponocný. „Jako na drátkách, člověk by jí hádal nejvýš něco přes dvacet; bez groše také není — pantáto, držte se jí.“

„A ta že vám řekla, že mne, řekneme — a tak dále?“

„Povídám vám, že je do vás celá zblázněna. Poslouchejte, svěřila mi mezi čtyrma očima, že se strojí jen k vůli vám.“

„Není možná!“

„Spoléhejte na mne.“

„Na mou duši, kdyby mi to takhle řekla, ať jsem tento — že bych se, řekneme, dlouho nenechal prosit.“

„Ale, ale pantáto, vždyť ona přece nemůže začít.“

„To je zas také pravda.“

„Víte co,“ radil Kounováček, Jděte dnes ještě před muzikou k ní a řekněte jí, co máte na srdci. Oznámím jí to pod rukou, a buďte přesvědčen, že to vypadne dobře.“

Paroubek se spokojeně usmíval. Náhle ale zmizel úsměv a temné mraky rozhostily se na jeho čele.

„Hrome!“ pravil mrzutě, „copak by tomu ale řekla má dcera?“

„Nic; cožpak nejste otcem?“

„Jsem; ale teď, řekneme, macechu do domu —“

„Pantáto, to je myšlénka!“ zvolal v tom ponocný, jenž se této nové okolnosti počal strachovati. „Vdejte ji také, slavte jedním dnem veselku a je dobře.“

Paroubek vyvalil oči. „Kounováčku,“ vyrazil ze sebe, „vás je škoda za ponocného, vy jste měl, řekneme, študírovat — z vás mohlo být velké zvíře.“

„Inu, musíme se spokojit s tím, jaké to je.“

„Ale kde najdeme tak hned ženicha?“

„Pantáto, nenapadá vám nic, co?“

„Víte, mně málokdy něco napadá.“

Kounováček se chytrácky usmál. „Cožpak,“ zašeptal mu do ucha, nakloniv se trochu, „cožpak tento — inu Josef?!“

„Její syn?“ zvolal radostně sedlák. „Kounováčku, totě andělský nápad! Ona mladého, já starou —“

„Pst, pst! Ať vás neslyší, to byste tomu dal. — Tedy souhlasíte?“

„Jsem radostí, řekneme, celý pryč. Ale což nebude-li chtít?“

„Nebude-li chtít! K smíchu! — A kdyby nechtěla ona, budete vy chtít, nu a vaše vůle, myslím, rozhoduje. Snad nejste pod pantoflem své dcery?“

„Chraň pánbůh! Počkejte, tamhle jde.“

A počal volati na svou dceru, kterážto právě od Matasů domů již se vracela. „Pst! Tončo! Tončo! he! slyšíš? — Pojď sem trochu!“

Tonča zrychlila svůj krok.

„Zeptáme se jí na to,“ upozorňoval Paroubek; „ale neříkejte nic o mých zámyslech. Dokaváde nebude vše v pořádku, nesmí o tom nikdo zvědět.“

Tonča se přiblížila. „Copak chcete, tatínku?“ tázala se.

„Tončo,“ oslovil ji ponocný kvapně, obávaje se, aby Paroubek to hloupě nevyvedl, „musíme s tebou vážně promluvit.“

„Ano, řekněte jí to vy,“ přisvědčoval tento, „vy se v tom lépe vyznáte.“

„Tončo,“ pokračoval Kounováček, „řekni nám, jak se ti líbí Josef?“

„Ano, dcero, řekni nám to.“

Tonča se začervenala až po uši. „Pročpak se ptáte?“ tázala se.

„Odpověz napřed na naši otázku.“

„Inu Josef?“ počala Tonča, škubajíc popraskanou kůži na jednom rohu modlitební knížky, již v ruce držela. „Ten se umí ňák v kole točit.“

„A orat umí,“ dokládal Paroubek, „jako první panský oráč.“

„Tváře má,“ vychvaloval ponocný, „jako malované, tělo jako jedle — není-liž pravda?“

„Žertovat umí s námi,“ pokračovala Tonča, „že se můžem smíchy popukat.“

„A krávy vychovává,“ dodal otec, „jako, řekneme, nikdo daleko široko.“

„Tončo,“ uchopil se zase slova ponocný, „copak tento — kdyby takhle — nu, netušíš nic?“

„I, tomu ona nerozumí,“ ozval se Paroubek, „ona je, řekneme, tuze nezkušená; to jí musíte podat po lopatě.“

Kounováček začal jinak. „Tončo,“ pravil, „ty jsi kapitální holka — věru —“ a při tom si ji prohlížel — „hezká holka.“

„To má, řekneme, po mně,“ zvolal pyšně otec; „je, jako by mi z oka vypadla.“

„A on,“ pokračoval Kounováček, „je taky hezký chlapík, co?“

„Hehehe,“ smál se Paroubek, „ten Kounováček to zná. Nu ano, stejné k stejnému —“

Tonča, jež tušíc něco, s jednoho na druhého byla hleděla, zvolala překvapena: „Jakže, my dva —?“

„Inu, to se rozumí,“ přisvědčoval ponocný, „kdopak jiný než vy dva. To by byl párek k pohledání!“

Tonča sklopila oči, začervenala se ještě víc a prohodila: „Myslíte?“

„Ty bys tedy neměla proti tomu nic?“

„Inu — cožpak já,“ odpovídalo děvče plno rozpaků, „ale jen chce-li on.“

„O to já se postarám,“ tvrdil Kounováček, a aby oba tím více si naklonil, doložil: „Vždyť já s ním tento — tak trošku již promluvil. Ale ticho o tom, ticho.“

Proč by neměl Josef chtít? myslil si v duchu. Hezké děvče, pár strychů polí — a proto nedělal si z toho svědomí, trochu si zalhat.

Tonča přísahala, že se od ní nikdo o tom nedoví. „Ale což ta fintivá Procházková?“ tázala se pojednou.

„O té nemluv,“ upokojoval ji ponocný. „Té tě nejdřív zbavíme; neboť dva kohoutkové na jednom smetišti se nesnesou.“

„Nu, pak bych proti tomu neměla pranic,“ pravila Tonča radostným hlasem.

Paroubek pohladil ji v tváři. „Za nynějších časů taková poslušnost u dítěte!“ zvolal pohnutým hlasem. „To musí přece otce, řekneme, těšit, když dceru tak dobře vychoval!“

„Ale ani muk o všem,“ naléhal Kounováček.

„To se rozumí,“ odpověděli otec i dcera.

„Tončo,“ doložil pak otec, „dohlédni domů, aby bylo vše v pořádku; já přijdu hnedle za tebou.“

„Nestarejte se, tatínku.“

„Ale živá duše ať se nedoví!“ volal ještě ponocný za vzdalující se Tončou.

„I to víte,“ odvětila tato, a plna radosti si řekla: „To bude Karla koukat.“

Brzy zmizela v blízkém úhledném statku, a nedlouho potom rozešli se také oba mužové, když se byli ještě stran leckterých maličkostí smluvili.