Humoresky (Štolba)/Staří blázni/I.

Humoresky — Staří blázni Josef Štolba
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 3–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ale není-li to k zlosti, už má zas nový fěrtoch.“

„A ty krásné fábory jsem u ní také ještě neviděla.“

„Ona je více vyfintěna, než kterékoliv děvče.“

„Ba, že se nestydí, přece vdova —“

„A stará vdova! Vždyť nám kazí hochy, kteří neustále na to ukazují, jak ona vždy pěkně vypadá a co má na sobě zas nového. Já to již nemohu ani slyšet. A Josef tím také trpí. Líbil by se zajisté leckterémus děvčeti, ale každé má před ní strach.“

„Boží pravda.“

A Karla a Tonča, jež takto na jevo dávaly, jak porozuměly dnešnímu dojímavému kázání pana faráře o lásce k bližnímu, odvrátily se nelibě od oné strany, kterouž viděly předmět své zlosti z kostela se brát.

„Kdyby se ta ženská jen zas vdala, však by jí muž chuť k fintění zahnal,“ pokračovala Karla.

„Ano, dřív nebudeme míti pokoje,“ přisvědčovala Tonča. „Ale kdopak se s ní spálí! Několik set sice má, těch pár desítek však, jež jí záda tíží, jsou příliš nemilým přídavkem.“

„Ona musí býti nejméně čtyřicet, co já vím,“ ujišťovala prvější.

„Čtyřicet!“ opakovala potupně druhá; „přidej deset ještě, a kdo ví, je-li dost.“

„Inu, snad by se přece někdo našel, kdo by hleděl víc do kapsy, než nad kapsu,“ mínila Karla. „A škoda,“ doložila, spatřivši přicházeti jakéhos muže v dlouhém šedivém kabátě, „že je tuhle Kounováček jenom ponocným, ten by si dal snad říci.“

Příchozí, člověk to nevelké postavy s obličejem náramně veselého výrazu, zaslechl poslední slova.

„Je ti toho líto?“ zvolal. „I safraporte, holka, snad se ti nelíbím?“ A šibalsky se usmívaje, otočil se před Karlou na podpatku, aby si jej mohla prohlédnouti se všech stran.

Děvčata spustila hlasitý smích.

„Copak vám napadá,“ smála se Tonča.

„Před třiceti lety byl jste snad k něčemu, ale teď —“

„Jen nech,“ ujímala se ho čtverácky Karla, „Kounováček je přece ještě chlapík, ačkoliv jest již deset let vdovcem, neboť posud lze na něm — arci jen při velmi bedlivém skoumání — viděti, že mohl být jednou — ale již dávno — lepším.“

„To si myslím,“ přizvukoval tento. „Holky, kdybyste mne byly viděly, když jsem byl ještě u vojska. Bože, ten modrý kabát mi slušel —!“

„Snad bílý?“

„Ba ne, ten jsem jen prášil,“ vysvětloval Kounováček. „Pan lajtnant jich měl pět — holky, hledejte teď lajtnanta s pěti kabáty — ó, to byl človíček, a já k němu! Hehehe, my byli dva!“

„Pravda,“ připomínala Karla, „Kounováček byl důstojnickým sluhou.“

„E co, důstojnickým sluhou,“ přerušil jí řeč; „když mluvíš česky, tedy řekni: ‚prefatýnem‘.“

„Poslouchejte,“ otázala se kvapně Tonča, „to jste prodělal v lásce asi školu, co?“

Kounováček se sebevědomě usmál.

„My jsme neměli celý boží den nic jiného co dělat,“ pravil. „Pan lajtnant psal milostná psaníčka a já je roznášel.“

„Aj, aj; pak umíte zajisté v záležitostech lásky obratně vyjednávat?“

„Jak pak ne. Pan lajtnant mi ukázal nějakou ženskou — v městě je jmenujou dámy — mrk’ na mne, já za ní, pak jsme opsali ze zvláštní knížky milostné psaníčko, a za několik dní tu byla láska jako stodola.“

„A nezapomněl jste to dosud?“ tázala se Karla.

„Hehehe,“ usmál se potupně Kounováček. „Holky, řekněte koho chcete, a ať visím, nemáte-li za tři neděle svatbu.“

„Hm, copak my,“ namítala děvčata, „my máme ještě čas. Ale poslouchejte Kounováčku, ukažte, co umíte, a zbavte nás Procházkové.“

Ponocný ustoupil o krok. „Holky,“ zvolal, „jaké jsou to řeči! Nás, veřejné osoby, svádět k tento —?!“

„Nemluvte do větru,“ konejšila jej Karla. „My to myslíme tak, abyste se o to pokusil, by nám ta fintivá vdova nekazila hochy. Pořád má nové věci a zastiňuje nás svou parádou, že i mladá chasa se za ní ohlíží. Vdejte ji, aby tomu byl již jednou konec.“

Kounováček vyvalil oči. „Já ji vdát?! Hahaha, to je dobré.“

„Inu, vždyť sám povídáte, jaký jste chlapík,“ lichotila mu Karla, jížto Tonča ochotně přizvukovala. „Věřte mi, nejen že by každé děvče přidalo do vánočky, kterou dostáváte o vánocích z každého statku — my bychom vám byly i jinak vděčny.“

„Vánočky —“ a Kounováček se při slovu tom oblíznul, „vděčnost —“ tu zůstal úplně chladným — „jsou dobré a pěkné věci; mimo to mám již mnoho šťastných manželství na svědomí. Ale kdopak ví, chce-li se vdávat?“

Děvčata se útrpně usmála. „Vdávat — vždyť je ženská!“

Takovému závažnému důvodu nemohl Kounováček odporovat. „Hm, hm,“ prohodil po chvíli, „ale na tu bych musel s chytrou.“

„To vy umíte,“ zavznělo z dvou úst zároveň, a Kounováček by byl musil být ze zcela jiného těsta, kdyby nebyl na to odvětil:

„Holky, vy mne znáte skrz naskrz. Vidíte, vám k vůli se na to podívám. Tamhle jde; přitočím se k ní jako náhodou, vyskoumám ji, a bude-li jen trochu chtít, bude veselka co nevidět.“

„Výborně, Kounováčku!“ zvolala radostně Karla. „Nebudeme vás zdržovat. Tončo, pojď, zaskočíme si k Matasovům.“ A pozdravivše přívětivě ubíraly se za živé rozprávky přes náves do úhledného statku.

Co je pravda, to je pravda: byla to hezká děvčátka, ta Karla a Tonča. Postavy skoro stejné, ne příliš vysoké, nohy jako strunky a vzrůst, že jim ho mohla mnohá slečna závidět. Karle říkali „kaštanová“, poněvadž měla kaštanové vlasy a tmavé oči, z nichž jiskry jenjen sršely, a Tonče „koudelová“, jelikož bohaté copy světlých vlasů se čtveračivé hlavičky jí splývaly. Kdo miluje více tmavou pleť, tomu by arci i Tonča se nelíbila, ale proto přece byla chasa na ni pyšna. Mohl bych skoro říci, že rozdělily obě mladou chasu ve dva tábory, což ale nevadilo, že byly nejlepšími kamarádkami. A jak jim to hezky slušelo, když spolu kráčely. Každý se za nimi ohlédl, a kdyby Kounováček nebyl měl jiné starosti v hlavě, byl by zajisté také za nimi hleděl, až by mu z očí byly zmizely, což jindy obyčejně činíval.

Avšak k tomu nebylo teď času, neboť zamyšlen zůstal státi.

Upozornilať ho ta děvčata na něco, co že mu již dávno nenapadlo, sám se divil. Od Procházkové se dalo něco očekávat, neboť bylo všeobecně známo, že je „těžká“.

Že pak zvláště touto cestou by mohl ledačehos dosíci, to věděl z praktického života. Živá jeho obrazotvornost dala mu slyšeti cinkání stříbrných tolárků, jichžto si byla Procházková, jak sama často pravila, od „Prajzů“ hezkou hromádku zahospodařila, a protož žádný div, že jí pokročil s líbezným úsměvem vstříc, když se právě okolo něho ubírala.

„Pochválen pán a tak dále,“ zvolal, pozdravuje ji vojenským spůsobem, na němž si posud velmi zakládal.

„Na věky — děkuju!“ zněla přívětivá odpověď. —

Procházková byla přece jen statná žena. Bylo jí asi čtyřicet let, a zachovalý obličej a plná, pěkná postava činily ji ještě mladší. K tomu ten pěkný oblek, věru vadilo jen trochu mnoho ozdob na něm, aby se mohlo říci, že je vkusným. Ta sukně z těžkého hedbáví šustila na deset kroků; přiléhající život svědčil o pěkném vzrůstu, ten těžký zlatý řetěz s velkým zlatým penízem — inu, Procházková byla velmi statný zjev přes všechno pomlouvání Karlino a Tončino.

Kounováček s uspokojením si ji prohlížel.

„Safraporte, panímámo,“ pravil po chvíli, „vy jste jako ze škatulky.“

Líbezný úsměv jej odměnil za slova tato. „Myslíte?“

„Co je pravda, to je pravda,“ pokračoval, „vy to umíte na sobě uspořádat, že se vám žádné naše děvče nevyrovná.“

„To mne těší,“ odvětila spokojeně vdovička, „že se vám to líbí. Vy jste byl ve světě a víte jak to má být.“

„Ba že vím! — Inu, pak arci není divu, že ti mužští tak mnoho o vás mluví.“

„Že mluví?“

„To se rozumí. Na své vlastní uši jsem to slyšel. Ale vidíte, panímámo, mně jest jen to divné, že vás za těchto okolností vdovství ještě neomrzelo.“

Procházková sklopila oči. „Kdopak vám to řekl?“ tázala se potutelně se usmívajíc.

„Aha,“ zvolal Kounováček, „tedy přec? Nu, pak jen do toho. Pan farář již beztoho naříká, že se teď lidé do opravdy málo žení, a že mu štola skoro nic nevynáší.“

„Ó, milý Kounováčku, to nejde tak rychle. Vzít si hned toho, jenž se nejdřív naskytne — to přec nemůže být.“

„Načpak byste to dělala? Vyberte si, panímámo; já vám za to ručím, že by si mnohý všech deset oblíznul.“

„Inu — to je přece jen těžké,“ odporovala Procházková hlasem, na němž bylo lze znáti, že chce býti trochu nucena.

Kounováček to ihned pochopil. „Panímámo,“ pravil, ostře ji pozoruje, „není v naší velké vsi opravdu nikoho, jenž by se pro vás hodil, co?“

„Hm, ne, ne — nevěděla bych,“ zněla rozpačitá odpověď.

„Ale snad přece? Hehehe, vy — vy —!“ a Kounováček hrozil jí čtverácky prstem.

„Inu —“

„Ven s tím! Nestyďte se, panímámo, já jsem mlčenliv jako hrob. Jmenujte jej, a budete-li chtít, budu za tři neděle troubit na vaší veselce svatební.“

Ještě maličko jen váhala Procházková, ale konečně přece pravila:

„Kounováčku, vy budíte mou důvěru, chtěla jsem se vám beztoho svěřit. Ráda bych byla svou paní, neboť u nás doma jsem vedle Josefa přec jen druhou osobou.“

„Pravdu máte,“ přizvukoval ochotně ponocný; „vy zasluhujete, abyste byla ta nejprvější. Ale jen ho již jmenujte.“

„Inu, to je přece jen těžké.“

„Zavřete oči a mluvte.“

„Vidíte,“ odhodlala se konečně s panenským zapýřením se Procházková, „já — to jest — inu — oni jsou vlastně dva.“

„Dva?!“ zhrozil se Kounováček.

„Totiž dva,“ vysvětlovala Procházková, „mezi nimiž jest těžké rozhodnutí.“

„Nu, a kdo jsou ti dva?“

„První — tedy, jako první — inu, řeknu to bez ostýchání, vždyť Paroubek je statný muž.“

„Paroubek?!“ zvolal Kounováček pln radosti. „Ať jsem tento — jestli jsem si na něj nemyslil. Vy dva jste pro sebe jako stvořeni: žádní fanfárové — to bude párek, jako by ho vymaloval.“

„Anebo,“ pokračovala vdova kurážně, „kdyby ten ne, tedy Záhora —“

„Aha, stará láska,“ smál se Kounováček. „On za vámi běhal již, když vám rodiče nebožtíka Procházku vnucovali, kterého jste si pak vzít musila. Ale já bych myslil,“ pokračoval, když byl v duchu rychle oba porovnal a k tomu náhledu přišel, že od Paroubka by se dalo více očekávat, „abychom zůstali při Paroubkovi, na kteréhož jste připadla dřív. Pamatujte si, panímámo: nejdřív přiletí kanárek, pak kos a naposled vrabec. Kanárka jste odbyla, Paroubek by byl druhý — držte se kosa. A Paroubek je kos — má peněz jako želez, miluje veselí — ten je jako pro vás stvořen. Často povídá, že jeho žena by musila chodit v samém hedbáví.“

„Myslíte?“ prohodila Procházková, jen aby vůbec něco řekla.

„To se rozumí. Nechte mne jednat, a za tři neděle máte ohlášky.“

„Jste tedy toho náhledu, že by to šlo?“ zvolala vdavek chtivá vdova se zářícíma očima.

„Půjde to, půjde,“ tvrdil ponocný rozhodným hlasem. „Odeberu se k němu ihned, a za nedlouho zvíte, že jsem šťastně pořídil.“

„Kounováčku, věřte, že by vám to na škodu nebylo.“

Slaďounký úsměv zahrál okolo Kounováčkových úst. „Hehehe, vždyť je dobře.“

„Ale slyšte, Paroubek by musil dříve odbýt dceru,“ pravila Procházková rozhodně.

„To se rozumí, aby vám v domě nikdo nepřekážel. Hned jej vyhledám a promluvím s ním. Vy jdete zajisté k Sýkorům táč?“

„Ano, skočím si tam na klep, kmotra mne pozvala. Ale,“ doložila po krátkém váhání, „cožpak, abyste dříve vyskoumal přece Záhoru? Víte, on bude o příštích volbách jistě představeným.“

„I dejte svatý pokoj,“ horlil Kounováček. „Copak je teď představený? Nic! Musí dělat, co všichni chtějí, a ještě k tomu zadarmo. Arci, kdyby měl hodné jmění, ale co je teď chalupa a dvacet strychů — panímámo, povídám, držte se Paroubka.“

„Nu tedy, když myslíte —“

„Jen jděte, a já vám přijdu co nejdříve říci, jak jsem pořídil.“

„Budu vás očekávati. S bohem, ale to vám povídám, tiše o tom!“

„Pod pokličkou se vše nejrychleji uvaří, a dříve nevysypeme na mísu, dokaváde neuvaříme.“

„Dobře tak,“ usmívala se Procházková. „A nyní s bohem, milý, milý Kounováčku.“ A pyšným krokem dala se v pravou stranu.

„Výborně!“ zabručel Kounováček, mna si ruce; „ona je má“ — při tom dělal pravicí jako by peníze počítal, „on je má; ona chce, on musí chtít — Francku, mně se zdá, že navzdor letošnímu mokru budeš míti dobré žně. Pernaté husy se musejí škubat, a ti dva mají peří dost. Pacht za ten kus pole, co mám od něho, mi musí Paroubek odpustit a ozim sám obstarat. Procházková má dvě jalovice, které chce beztoho dát z domu — ta strakatá má jádro, ta by se mi výborně hodila. Ňáký ten tolárek k tomu — safraporte; musím si dát záležet.“

Takto a podobně maloval si Kounováček výsledky nastávajícího mu nyní úkolu a bral se tak zamyšlen přes náves, že by byl málem vrazil do mladého, švarného chasníka, jenž v svátečním obleku ale s mrzutou tváří právě naproti němu kráčel.

„I pozdrav tě ruka páně, Josífku!“ zvolal. „Máme se?“

„Na zdar,“ zněla ne příliš přívětivá odpověď. „E, máme se všelijak.“

„Všelijak?! Takový chlapík jako ty a mít se všelijak! Rád bych věděl, co by tobě mohlo scházet!“

„Neschází mi nic, spíše mám něčeho až dost.“

„Tohle je dobré,“ smál se Kounováček; „já naříkám, že mám něčeho málo, a on, že má něčeho až dost. Dej mi půl svého za polovici mého a je oběma spomoženo.“

„Já ti to dám celé,“ nabízel horlivě Josef, „ale ty by’s se mi poděkoval. Kounováčku, máš u sebe nějakou nevlastní matku, která ti fouká do každé kaše?“

„Ta by mi scházela. Taková bývá as jako stará tchyně, a tu jsem, chvála bohu! již pochoval.“

„Nu, to bych jí právě nepřál, ale dokavade bude v mém domě, budu míti pořád zlosti,“ tvrdil Josef.

Kounováček se útrpně usmál. „Netrápí-li tě nic jiného,“ pravil, „lze ti snadno pomoci.“

„Nevěděl bych jak.“

„Vdej ji, a máš po bolesti.“

„To se řekne, ale kdopak ví, zdali by chtěla. Fintí se sice až hrůza, ale nemůžeme vědět, nebojí-li se o svou krásu.“

„Kterou nemá,“ vpadl mu do řeči horlivě ponocný. „Dej mi svatý pokoj! Ukaž mi ženskou, mladou nebo starou, která by se nechtěla vdát, a já řeknu, že umíš čarovat. Kamaráde, já to znám, vždyť jsem byl pět let v modrém kabátě.“

„Inu ale,“ namítal Josef dále, „kdyby tomu i tak bylo — jen jestli by se někdo našel. Nejí každý rád přezralé hrušky.“

Kounováček pohlédl na něj útrpným zrakem. „Josefe, kdybys byl býval jen půl leta okolo mého nebožtíka pana lajtnanta — dej mu pánbůh věčnou slávu, třebas ji i nezasluhuje! — jinak bys mluvil. Ten povídával vždy: že tak, jako sebe hloupější náhled nalezne na světě vždy stoupenců, tak že také každý člověk, buďsi jakýkoliv, nalezne vždy nějakého ctitele. A konečně, Procházková není tak zlá. Kdyby ji nebožtík pan lajtnant viděl, řek’ by, že je feš.“

„Ty’s na té vojně moc pochytil,“ prohodil Josef. „Možná, že to pravda, ale —“

„Žádné „ale“. Co pan lajtnant řek’, to je svaté. — Aha, tamhle jde Paroubek —“ přerušil se náhle sám, „mám s ním co jednat. Měj se dobře. Ale jak povídám, svobodné ženské se člověk jinak nezbaví, než když ji vdá.“ A dlouhými kroky pádil za Paroubkem, jenž se mu byl kdesi zakmitl.

Josef zůstal zamyšlen státi. „Bůh ví,“ rozmlouval sám s sebou, „totě výborná myšlenka. Vdáti ji! — Ale jen za koho? — A zbavit se jí musím! Nejen že se mi do všeho plete, ale i děvčata nechtějí o mně slyšet, dokud prý ji mám v domě. Vdát ji, vdát,“ opakoval si se zalíbením, „ale kdo by si ji jen vzal?“ A Josef počal v duchu všechny svobodné muže z celé vsi probírat. „Musil by to býti starší člověk,“ vysvětloval sám sobě, „vdovec — a těch právě u nás mnoho nemáme. Hm, kteří pak tu jsou? — Hrome!“ vykřikl náhle, „už to mám — už jsem nalezl svého mesiáše! Záhora mne musí spasit, nikdo jiný než Záhora. On je vdovec, statečný a zachovalý muž, a má dceru, povídám dceru — která mne již dávno do očí píchá. Matičko skákavá, abychom si takhle vyměnili: on aby si vzal panímámu a já Karlu! Gruntík má pěkný, sousedí s mými polemi — vzhůru k Záhorovi! — Ale Josefe, jen opatrně!“ napomínal sám sebe, a již pádil do polí, neboť věděl, že Záhora vždy v neděli po mši prohlíží výsledky své týdenní práce.