Humoresky (Štolba)/Laciný „štědrý“ večer

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Laciný „štědrý“ večer
Podtitulek: Vánoční žertík
Autor: Josef Štolba
Zdroj: ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 391–403.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl to trojlístek: ten Liška, Růžek a Sekerka. Kde jaká zábava — tam oni; kde jaké taškářství — tam oni; kde jaká veselá výprava — tam oni. Nedivme se. Život je krátký a těch trampot v něm tolik, že chtěli užiti co možná nejvíce toho studentského života, jenž bývá mnohému jedinou veselou dobou po život celý. Neměli mnoho na vydávání a byli s tím, co měli, obyčejně již v první polovici měsíce hotovi, ale to jim humoru neubralo. Když na počátku měsíce měli všeho dost, vzpomněli si vždy, že nutno užiti každého okamžiku, poněvadž přijde hnedle doba, kdy bude zle; a když v druhé polovici pověsili „huby na hřebík“, jak Liška říkával, těšili se tím, že za nedlouho nastane zase doba, kdy bude všeho víc než dost.

Ale dnes jim přece nebylo tak zcela do smíchu. A jak by také mohlo být? Byl štědrý den; venku mrzlo a padal řídký sníh, a v malém jich pokojíku mrzlo ještě více — arci, za to tam sníh nepadal. Liška ležel, zaobalen ve svou přikrývku, na posteli; Růžek oblékl oba své kabáty, zastrčil ruce do konců rukávů jako do štuclu a sedě na stolici bubnoval nohama, poněvadž jej po čertech zábly, a Sekerka stál u ledových kamen s takovou důvěrou, jako by vzpomínka na poslední zatopení v nich byla s to jej zahřáti.

Chvíli bylo ticho; ;každý přemýšlel, jaký asi bude ten dnešní večer, večer to, jenž je obyčejně nejkrásnějším večerem v celém roce. Mimovolně připadly všem vzpomínky na dětská léta, kdy nemohli se večera toho počkati a s jásotem skákali okolo stromku, na němž klátilo se cukroví, zlaté ořechy atd., vše ozářeno světlem četných svíčiček — což divu, že opanovalo všechny tři jakési lítostné rozechvění?

„Našinec je přece jen pramizerné stvoření!“ ozval se pojednou Liška. „Jak máme peníze, musíme je hned probiti, a pak sedíme s hladovými žaludky a mrzneme.“

„Ba, pramizerné stvoření,“ vzdychnul Růžek.

„Nenapravitelné stvoření,“ dodal Sekerka.

Nastalo krátké mlčení.

„Tohle bude pěkný štědrý večer!“ ozval se po chvíli Růžek.

„Ten se nám zas jednou povedl,“ souhlasil Sekerka.

„A jak mohl být krásný!“ vpadl Liška. „Cožpak jsme museli ten příspěvek tatínkův na svátky ihned promazat? Styďte se, hříšníci — já se stydím také.“

„Já se stydím,“ ozvali se oba přátelé.

„Inu, muž je šlechetné sice, ale někdy slabé stvoření,“ připojil Sekerka. A zase nastalo krátké ticho.

„Ale dobře nám tak,“ pokračoval Liška. „Kdybychom byli k něčemu, byli bychom tu desítku, kterou mi tatínek na přilepšenou k svátkům poslal, hezky schovali, a dnes by nám bylo hej.“

„My nestojíme pra za nic!“ vyjelo oběma ostatním z úst.

„Ubohý otec! “ bědoval Liška dále. „Připrav si veselý večer!“ psal mi ten ctihodný muž; „kup si rybu, tvá domácí paní ti ji jistě ráda usmaží, udělej si malý stromeček, pozvi si své kamarády, a vzpomeňte si všichni tří při sklenici něčeho dobrého a u teplých kámen na nás. Nějakou nevinnou lacinou hru si můžete také zahráti.“ — Ach, vzpomínáme a vzpomeneme ještě, ale bez stromečku, bez ryby, bez dobrého napití a ve mrazu.“

„Ale s kamarády,“ ozval se Sekerka, „a to je lepší, než kdybys, maje vše to ostatní, vzpomínal bez kamarádů.“

Liška se tvářil, jako kdyby neslyšel. „Co jen řeknu tomu ubohému otci,“ pravil po chvíli, „až budu psáti o tom, jak jsem den ten strávil? Očekává, že mu napíšu, jaký byl můj štědrý večer — a lháti nechci.“

„Nu to se dá nějak již —“ namítal Růžek, ale nedomluvil, neboť v tom ozvaly se venku kročeje, prudké zaklepání — dvéře se otevřely, a k nevýslovnému překvapení všech objevil se v nich listonoš. Jako štírem uštknuti vyskočili všichni tři, šest rukou vztáhlo se proti němu a všech šest chopilo se zároveň — „avisa“.

„Co to? co to?“ volá jeden přes druhého. Jeden chtěl nahlédnouti do listiny dříve než druhý, a tak se stalo, že byl listonoš již dávno pryč, a oni ještě nevěděli, o co se jedná. Po dlouhém tahání konečně zavýsknul Liška: „Ó ten dobrý tatínek — posýlá nám škatuli s koblihami!“

Kdyby byla před nimi začala kamna pojednou tančiti — více by je to nebylo překvapilo, nežli neočekávaná tato zásylka. S jásotem všichni vyskočili, a nežli uplynulo několik minut, letěli již takřka na poštu. Vše bylo zapomenuto: hlad, zima, nouze — stará veselost a bezstarostnost zmocnila se všech, a s radostí hleděli již zase vstříc večeru, jehož se byli tak báli.

Byla to rvačka na poště! Půl druhé hodiny to trvalo, než se dostali k své škatuli, ale za to ta, vítězosláva, když ji nesli. Škatule byla dřevěná a dosti těžká, tak že ji museli nésti dva — byla sice trochu porouchána, ale to je při vánočních zásylkách zcela v pořádku. Střídali se v nešení a rychlým krokem ubírali se přes Příkopy do svého bytu. Ale ó běda! Právě když nalézali se uprostřed oživené té třídy, kdež nestačili vyhýbati se lidem, se spěchem za svými záležitostmi se ubírajícím, sklouzne Sekerka na malé zamrzlé kalužce — jediný výkřik z tří úst, a Sekerka a škatule válí se na zemi. O Sekerku nebylo zle; vyskočil jako by nic, ale ubohé škatuli, beztoho již silně porouchané, rozštíplo se dno, obě půlky vypadly a nešťastné koblihy rozbíhaly se všetečné po pražských Příkopech.

Takové neobyčejné divadlo rozumí se shromáždilo ihned veliký dav všetečných, jižto se smíchem hleděli na studenty, sbírající své poklady. Avšak co záleželo těmto na smíchu. Jiná, strašlivá skutečnost opanovala mysl jejich. Již jak se koblihy začaly ze škatule hrnouti, již tu ozval se onen podezřelý zvuk, jejž slýcháme, přesypávámeli ořechy; ale nyní, když je shrabovali třesoucí se rukou, tu poznali k svému strašlivému překvapení, že jsou — zmrzlé, zmrzlé jako rampouchy. Žádný neřekl nic, jeden podíval se na druhého pohledem, v němž jen ten druhý dovedl vyčísti to, co vyčísti měl, obrátili škatuli na druhou stranu, naházeli tam koblihy a za všeobecného smíchu spěchali domů.

Ale čím více blížili se domovu, tím volnější byl jejich krok. Tak vypadala tedy jediná jejich naděje pro dnešní večer. Sem tam některý zaklel, odplivnul, a vztekle hodili ubohou škatulí na stůl, když vešli smutni do svého pokojíka, kterýž byli tak vesele opustili.

Stáli okolo stolu, zoufale hledíce jeden na druhého. Po chvíli vzal Liška jednu koblihu, ohmatal, pokoušel se o to, aby do ní kousnul, a pak bouchnul jí o zem, aby se o tvrdosti její přesvědčil. Kobliha vyskočila jako oblátek. „Mizerné živobytí!“ vzdychnul z plných plic.

„Fi, zmrzlé koblihy — to nemají ani u Švertásků,“ dodal Růžek.

„Zmrzlinu o vánocích!“ bědoval Sekerka. „Kdyby to bylo v červenci — neřekl bych nic.“

„Ha!“ vzkřiknul pojednou Liška, „snad tam bude psaní!“ A již vrhnul se na škatuli, prohrabal rachotící koblihy, hledal — hledal, a konečně našel. Vytáhl list a počal jej kvapně ohmatávati.

„Je tam něco?“ volali soudruzi žádostivě.

Smutně podržel Liška psaní proti oknu, hlavy všech srazily se žádostivě — ale psaní bylo bohužel skoro průhledné. Poslední naděje byla zmařena.

Všichni tři sklesli kam právě mohli, a Liška zvolna otvíral psaní a bolestně předčítal tyto řádky:

„Milý synu!

Poslal jsem Ti již sice něco na přilepšenou, ale maminka nemohla to přenésti přes srdce, aby Ti také něčím nepřilepšila. Právě upekla několik kop kobližek — voní to po celém domě“ — všichni tři mimovolně natahovali nos ku škatuli — „a posýlá Ti jich hodnou porci. Počkej, to si pochutnáš! Dává je do škatule ještě horké, až se mi sliny v ústech sbíhají; zítra touto dobou je budež mít co zákusek k večeři. Nezapomeň mi psát, jak jsi štědrý večer strávil, a pozdravuj své přátele. Maminka, já, Tonda, Frantík a Žanka Te pozdravují, naše straka a Karo se Ti dávají poroučet; a tetka Šilhavá dostala k Ježíšku kluka. To je to jediné nové, a já jsem Tvůj upřímný

otec.“

Dočetl, a ruka mu sklesla. „Jak mu budu moci psát, nebuduli chtít lháti?“ bědoval.

„Už to mám!“ vzkřikl pojednou Sekerka. „Otec tvůj si přál v prvním listě — co všechno?“

„Abych si vás pozval.“

„Nás tu máš. A co dál?“

„Abych koupil rybu.“

„Dobrá! — Dále.“

„Abych uspořádal malý stromeček, jako doma bývalo —“

„Také dobrá! Nu a —“

„A abychom při sklenici něčeho dobrého u teplých kamen na naše lidi si vzpomněli a třeba nějakou nevinnou lacinou hru si zahráli.“

„Hoši, já to obstarám všechno tak, že budeš moci tatínkovi zcela poctivě psát, že jsme vše udělali, co si přál,“ oznamoval Sekerka.

Liška a Růžek se potutelně usmáli.

„Jen se nesmějte!“ domlouval Sekerka; „ale sem se vším, co máte, do posledního krejcaru.“

Váhavě počali oba prohledávati všechny kapsy u všech možných kabátů, kdežto Sekerka hledal s velikou rychlostí. „Já mám dva krejcary!“ zvolal po chvíli a položil je na stůl.

„Já mám — jeden,“ ozval se v tom nesměle Růžek. „Kdybyste mne utloukli — víc ze mne nevytlučete.“

„Ty jsi naše poslední naděje, Liško!“ zvolal Sekerka.

Liška hledal — hledal. „Já nemám nic!“ zaúpěl po chvíli.

„Ty musíš míti,“ tvrdil Sekerka.

„Prosím tě, přinuť mne k tomu.“

„Ukaž, ty neumíš hledat,“ pravil Sekerka a počal jej důkladně prohledávati. Pojednou vykřikl radostí. „Tu je něco, tu je něco!“ volal se zářícíma očima.

„Kde? kde?“ a oba ostatní kvapně ohmatávali roh vesty Liškovy, kdež pod podšívkou nahmatali něco tvrdého.

„To je šesták!“ křičel Sekerka.

„Dvoušesták!“ volal Růžek.

„Anebo — knoflík,“ dodal Liška.

„Rychle chopili se nože — drc — drc — podšívka byla odpárána, a před hltavými zraky jejich objevil se — šesták.

„Sláva! ať žijeme!“ volali všichni tři s jásotem.

„Hoši,“ jásal Sekerka, „dnes budeme míti štědrý večer, jako žádný král na celém světě.“ Popadl klobouk a dal tento rozkaz: „Vyndejte ty oblátky z té škatule, dejte je tamhle do kufru a přikryjte je peřinou. Za čtvrt hodiny jsem tady.“ A sebral 13 krejcarů a odkvapil.

Liška nasypal koblihy do kufru, rozložil na ně staré noviny a přikryl peřinou. Růžek připravil škatuli, přichystal kus lojové svíčky, která jim od včerejška zbyla, a oba nyní napnutě čekali, co se as bude dít.

Sotva odbila čtvrt hodiny, byl tu Sekerka. Nejdříve popadl škatuli, rozbil a — zatopil ní v kamnech. Pak přinesl malou ale silnou azálku v hrnku, která od minulého jara, zcela rozumí se již uschlá, v koutku chodby se povalovala, přiříznul peň nahoře do špičky, napíchl na ni výše zmíněnou lojovou svíčku, vytáhl z kapsy tři doutníky — myslím že smím prozradit, že to byly dlouhé — obvázal je nití a pověsil na stromek; pak položil na stůl čtvrtku malého bochánku chleba, otevřel dvéře, přinesl džbán, jenž byl stál přede dveřmi, a zvolal konečně: „Tohle jsem u Primasů — napumpoval; je to sice jen voda, ale od Primasů to je. Nu a aby ryby nescházely, dostanete každý celou,“ a položil při slovech těch před každého jednu — sardeli.

Přes všechen smutek museli se dát oba soudruzi do srdečného smíchu. Rozsvítili svíčku na stromečku, rozdělili bratrsky chléb, snědli svolí sardeli, připili primasskou vodou na zdraví tatínka a celé rodiny, sejmuli pak se stromečku své dárky, zapálili, vyndali staré karty, uřezali u svých spodků knoflíky, což mohli velmi dobře, poněvadž nenosili kšandy, a hráli cvika o — čamrdy.

Jak se kamna trochu ohřála, dali na ně několik kobližek. Rozmrzly do polou, když byli ještě uhasínající již ohníček napojili dvěma škatulkami od sirek, starou knihou a zouvákem.

* * *

Druhého dne psal Liška tatínkovi toto psaní:

„Drahý tatínku!

Tak krásného Štědrého dne, jako my včera zažili, poznalo snad málo lidí. Zařídil jsem vše dle Tvého přání: pozval jsem si přátele, pěkně jsem si zatopil, zřídil jsem malý sice ale roztomilý stromeček, na němžto se naše skromné, avšak upřímné dárky v skvělém osvětlení houpaly; pak jsme se pustili do ryby — koupil jsem místo jedné velké raději tři malé, ale za to jsme měli každý jednu celou — na to jsme připíjeli na zdraví Vás všech výborného nápoje od Primasů — nezvonilo Vám v uších? — pak jsme se pustili do výborných těch kobližek, jež byly arci trochu namrzlé, a konečně jsme si zahráli nevinnou hru, při čemž tak svědomitě jsme si počínali, že nikdo z nás ani krejcaru nevyhrál ani neprohrál. Byli jste také tak veselí? Dnes nám všem není jaksi dobře. Přítel Sekerka tvrdí, že snad jsme si včera přetížili žaludky. — Maminku, Tondu, Frantíka a Žanku líbejte za mne, naší strace přeju, aby začla již brzy dojit, a Karovi šlápněte za mne na ocas; on pozná hned, kdo mu to posýlá. Nedej pánbůh, aby ten tetin kluk dělal svému jménu čest! — Ostatně tu není nového nic až na to, že jsme měli z těch kobližek náramnou radost, a nejen my; když jsme šli s nimi po Příkopech, záviděli nám je lidé hlasitě. A s tím Tě v duchu líbám a jsem Tvůj upřímný a vděčný syn

Pepík.“

„Máme to hodného syna, co?“ pravil tatínek k mamince, když psaní přečetl.

„Inu, to dělá to dobré vychování,“ odvětila maminka. „Kluk má dobré zásady, a to je hlavní věc.“