Humoresky (Štolba)/Čiperná hlava nade vše

Humoresky Josef Štolba
Ponejprv a naposled	Čiperná hlava nade vše	Laciný „štědrý“ večer

Údaje o textu
Titulek:	Čiperná hlava nade vše
Podtitulek:	Kousek venkovského života
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 371–389. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Býti ohnivým hochem a viděti Řehákovic Lidku, znamenalo, zblázniti se do ní ihned nehorázně; a býti ohnivým děvčetem a viděti Sekáčovic Frantíka, bylo tolik, jako zamilovati se do něho až po uši. Frantík viděl Lidku — Lidka Frantíka, a proto žádný div, že z toho povstala láska jako trám.

Ale byla to také holka, tahle Lidka. Nepříliš velká, ale roztomile rostlá; tváře měla tak čerstvé, že by byl člověk s chutí do nich kousl; ústa uměla tak rozkošně špulit, že každý mimovolně musel špuliti také svá; nosejček byl také hezoučký, a očka — to vám byla očka! Když se jimi tak hodně upřímně podívala, tu se až dech zatajoval — nu, a že se koukla na Frantíka často hodně upřímně, proto žádný div, že jak jí byl na blízku, dech se mu neustále tajil. A proč by se nebyla měla na něj tak koukat? Frantík byl divoký hoch s očima a vlasy jako havran černými, ale — zeptejte se kteréhokoliv děvčete z okolí — velmi švarný, anebo, jak tatíkové říkali: „mordhoch“. Mnohá po něm vzdychala, mnohá s chutí by jej byla vzala okolo krku aneb pohrabala se v jeho rozcuchané paruce — nejvíce si toho vždy přála Lidka — a on, co je pravda to je pravda, usmál se na mnohou a štípnul mnohou do tváře; ale od těch dob, co se zakoukal do Lidky, bylo všemu konec, od těch dob nebylo jiné pro něj, nežli Lidky. A ta náhoda: s Lidkou bylo právě tak. I ona zahrála si s leckterýms, který pro ni hořel — ale žádný div, vždyť hořelo jich mnoho, a to děvčeti vždy lichotí. Avšak od onoho okamžiku, co zahleděla se do Frantíka, bylo všemu konec. Tak jako nechtěla ona věděti o jiném, nechtěl i on věděti o jiné.

Divili se tomu arci lidé a říkali: „Sešli se ti dva největší motýlkové z celého okolí — nebude to s nimi dlouho trvati.“ Ale trvalo to již hezky dlouho, a oba měli výbornou omluvu, jež byla zároveň znamenitým vysvětlením celé té „podivné“ věci. Když o tom spolu mluvili, řekli oba takřka jedním dechem: „Neupírám toho, že se mně jich několik líbilo, ale mohu já za to, že nedovedli mne upoutati na delší dobu? To byla jejich vina a ne má!“

A neměli pravdu? — Hledali se dlouho, nyní se našli, a byla oprávněna naděje, že se za sebe dostanou.

Proč by také ne? Frantík neměl sice mnoho, skoro nic — rodiče jeho měli mimo něj jen chalupu a několik korců dosti bídných polí — ale to starého Řeháka nemátlo. „Hoch nemá sice nic,“ pravíval k ženě, „ale má čipernou hlavu, a dvě obratné ruce, a to je mi milejší, než kdyby byl bohat a měl v hlavě otruby. Takový člověk, i když o jmění přijde, dovede se vždy protlouci; nu a Lidka mu přinese něco, co bude pak v dobrých rukou.

Ale to bylo právě, co Frantíka mrzívalo. Ta vřelá jeho láska, jež popadla tak náhle vrtkavé jeho srdce, připadala mnohým jako láska vypočítavá, a to jej hnětlo. Jak často si přával, aby Lidka byla prachudičkým děvčetem, kterémuž by mohl vlastním svým přičiněním připraviti život příjemný a dokázati jí takto, jak ji má rád! — A vydělávati Frantík uměl. Jeho pole byla tak spracována, že platila za vzor v celém okolí; chalupa jeho vypadala jako z cukru — vyznalť se Frantík ve všem na světě a užil každé prázdné chvíle k nějaké práci. Nu a jak dovedl, obstarav pole svá, dohlédnouti na cizí! Náleželo ke vsi mnoho chmelnic — sousedé se takřka drali o to, aby Frantík převzal jejich chmelnic za slušné percento.

To vše věděl starý Řehák velmi, a proto nejvýše pohodil hlavou, když některý ze sousedův mu vytýkal, že je škoda jediné jeho dcery pro takového bídáka. Bylť starý Řehák rozumný muž, který nekoukal jen na okamžik, který hleděl vždy také do budoucnosti, a tu viděl on i Řeháková pro Lidku po boku Frantíkově ve světle nejpěknějším.

Souhlas mezí mladými i mezi starými byl co nejkrásnější, svatba byla jako jistá, a Frantík a Lidka mysleli, že není na světě šťastnějších lidí. — Ale čert nikdy nespí. Pojednou vjela do souhlasu toho následující událost jako rána hromová.

As pět minut za vsí byl roztomilý zámeček statkáře, jehož pozemky rozprostíraly se daleko široko. Uprostřed zámeckého dvora pak vypínala se na širokém podstavci trochu sešlá již socha sv. Floriána s putynkou kamenné vody v ruce, již lil na hořící staveníčko u svých nohou. Jakýs pobožný předek postavil sochu tu na památku většího ohně v zámku, ale nynějšímu mladému majiteli, jenž byl zámek krásně upravil a na dvoře za příčinou četných svých koní a vozů volnou prostoru potřeboval, byla socha ta dávno již nepohodlná. Hodit ji někam do kouta, to nechtěl dílem z úcty k svým předkům, dílem z ohledů k vesnickému faráři, jenž pro přímou svou a veselou povahu byl vždy vítaným hostem v zámku. Oznámil tedy zcela jednoduše představenému, že daruje sochu obci a že ji dá na vlastní útraty postaviti na návsi.

Kdo by si pomyslel, že tak nepatrná okolnost, jež ostatně byla obci velmi milá, poněvadž náves byla pěkným místem, jemuž ozdoba taková zajisté dobře by slušela, že tak nepatrná okolnost, pravím, mohla pojednou zcela převrátiti příjemný poměr obou rodin, totiž Řeháků a Sekáčů. A přece se tak stalo; slyšme, jak.

Ves byla dosti úhledna a náramně dlouha. Byly to, abych tak řekl, jen dvě řady selských statků po obou stranách prostory, jižto probíhala císařská silnice, a kterážto uprostřed rozšiřovala se zvolna v prostrannou náves. Na návsi této nacházela se v středu nepatrná vyvýšenina, okolo nížto silnice musela se zatočiti, a s vyvýšeniny této bylo lze přehlédnouti ves na obě strany až k poslednímu stavení. Zcela přirozeno tedy, že místečko to vyhlídnuto jednohlasným usnešením sousedů za nové stanoviště svatého Floriána.

S velikou slávou naložena socha jedné neděle, když byl dříve základ pro ni upraven, a vežena na náves. Rozumí se, že Frantík byl hlavou celé výpravy, a že pod jeho dozorem socha snešena s vozu, vytažena na lešení, jež bylo za tím účelem upraveno, a zvolna spouštěna do základů, u nichž čekali již dva zedníci, aby ji ihned upevnili. Ale, ó běda! jak ji spouštěli, povolil pojednou jeden provaz, socha se náhle naklonila k postranní kládě lešení, chruplo to — jediný výkřik hrůzy a — hlava sv. Floriána kutálela se v trávě.

To byla veliká rána. Co s bezhlavou sochou? Avšak za to Frantík hlavu neztratil. Zdvihnul ulomenou hlavu, položil ji stranou a zvolal: „Nejprve postavme sochu, a až bude státi, přidělám hlavu tak, že nikdo ani nepozná, že byla uražena.“ —

Všichni znali Frantíka, že nikdy neslibuje nadarmo; proto s chutí zase chopili se provazů, a nežli minulo čtvrt hodiny, počali zedníci svou práci.

V tom však vystoupil Řehák. „Ouha, sousedé,“ pravil kvapně, „ta socha stojí špatně — obraťte ji k naší straně.“

„Ano, k naší straně,“ přizvukovali sousedé, kteřížto bydleli na jednom konci s Řehákem.

„Oho,“ ozval se v tom Sekáč; jenž bydlel na straně opačné, „to bych rád věděl, proč by neměl být sv. Florián obrácen k nám?“

„Ano, to bychom rádi věděli,“ souhlasili sousedé Sekáčovi.

Blesk hněvu z oka Řehákova zasáhl Sekáče. „Proč?“ tázal se jedovatě, „chce soused Sekáč, abych mu to řekl?“

„A ba že chce,“ odvětil tento rozhodně, „a sice hned, na místě.“

„Poněvadž na naší straně je většina statků a tam dole skoro jen samá chalupa,“ zněla úsměšná odpověď.

To pobouřilo krev všech chalupníků nemálo. „Cože?“ zvolal Sekáč, „samá jen chalupa? Aj, aj, aj, a přece pošilhává někdo z jistého velkého statku velmi toužebně do jedné z těch chalup.“

Řehák zůstal jako by jej krví polil; uražená pýcha se v něm vzbouřila, a když to se stalo, bylo zle. Frantík pohlédl uděšen na Lidku, Lidka uděšeně na Frantíka, oba pak na své otce, a již věděli, na čem jsou. Řehák chtěl právě prudce odpověděti, v tom však předešel jej farář. „Zapřísahám vás, sousedé, žádné třenice. Jeli socha obrácena sem nebo tam, toť přece úplně stejné. Zedníci, čiňte svou povinnost.“

Zedníci chopili se lžic a malty. Sekáč se svými soudruhy se vítězoslavně usmíval, ale za to tím hněvivěji hleděl na to Řehák se svými stoupenci. Faráři na odpor stavěti se nechtěli, avšak jásot, s nímž slavnost započala, byl pojednou ten tam. Když zedníci dokončili, a sv. Florián tu stál, arci bez hlavy, kteroužto vzal Frantík s sebou, aby ji doma upravil, rozešly se davy ihned: Sekáč se svými vesele, Řehák se svými pln vzteku. Nejhůře bylo však Frantíkovi a Lidce; neboť když k ní chtěl Frantík přistoupiti, popadl ji starý Řehák prudce za ruku a hněvivě pravil: „Ať se neopovážíš s tou chalupnickou pejchou promluvit; a ty“ — při tom obrátil se k Frantíkovi — „poohlédni se jinde; dokud sv. Florián nebude hleděti tam v tu naši stranu, není má Lidka pro tebe na světě“ — a táhl ji prudce s sebou domů. Plni nevýslovné bolesti podívali se oba na sebe, a Lidka již dávno byla pryč, když Frantík nepohnutě jako druhá socha ještě na tomtéž místě stál.

Smutné to nyní nastaly doby oběma milujícím. Sotva že se spatřili v neděli a ve svátek, když šli do kostela, a mluviti spolu — na to nebylo ani pomyšlení. Řehák hlídal Lidku a Sekáč Frantíka. Řehák nemohl odpustiti Sekáčovi ono vítězství, a Sekáč nemohl zase zapomenouti důvod Řehákův, proč měl by být sv. Florián obrácen k jeho straně. Na spojení obou dětí nebylo více pomyšlení, a nejen to, oba otcové ohlíželi se již na jiné strany. „Synu takového nafoukaného bídáka měl bych dáti svou dceru? Nikdy!“ zuřil Řehák doma. „Mne takto pokořiti, mne —!“

„Do tak nafoukané rodiny měl bych syna přiženiti?“ hromoval Sekáč doma. „Nikdy! U všech ďáblů, mně vyčísti mou chalupu — vždyť by ti druhý den po svatbě vyčtli, že’s nic neměl!“ —

Tak to šlo neustále. V obou rodinách rozhostil se pojednou svár a smutek. Když Řehák zuřil, poslouchala Lidka tiše, ale poslední slovo její bylo vždy: „A já přece jiného nechci a jiného si také nevezmu než Frantíka, a kdybyste se na hlavu stavěli.“

„A jestliže k tomu nesvolím?“ rozkřikl se Řehák.

„Pak se vůbec nevdám,“ zněla klidná odpověď.

V Řehákovi to vřelo. Znal Lidku a věděl, že má paličku ze železa. Chtěl prudce vyskočiti, ale pohlédl na ženu, kterážto prosebně k němu vzhlížela, popadl čepici a odešel do „hořejší“ hospody. —

A když Sekáč do toho počal „sekati“, poslouchal Frantík zcela tiše a odbýval svou práci, jako by se ho věc ani netýkala. Když však tatík dopálen jeho lhostejností vzkřiknul: „Nu, slyšel’s nebo ne?“ tu odvětil Frantík zcela lhostejně: „Tatínku, znáte mne tak špatně? Jinou nežli Lidku nechci a basta.“

„A jestliže k tomu nesvolím?“

„Pak raděj zůstanu svobodným a půjdu do světa,“ zněla klidná odpověď.

V Sekáčovi se krev bouřila. Znal svého syna, že co si vezme do hlavy, nikdo mu nevymluví; ale v prvním okamžiku chtěl přece prudce vyskočiti — avšak pohlédl na ženu, kterážto prosebně k němu vzhlížela, popadl čepici a odešel do „dolejší“ hospody. —

Ale nejen do těchto dvou rodin přivedl sv. Floriánn svár, on rozdělil i celou ves na dvě válečné strany. Hlavou první byl Řehák a hlavním stanem „hořejší“ hospoda, hlavou druhé Sekáč a hlavním stanem jejím hospoda „dolejší“. V „dolejší“ jásali, pili a volali, že sv. Florián musí zůstati tak stát jak stojí, a v „hořejší“ zaklínali se, že nedají si dříve pokoje, dokud nebude hleděti na polovici jejich. Zdálo se, že mezi oběma stranami mír možný není.

Řeháková, jížto bylo Lidky velmi líto a kterážto v duchu Frantíkovi přála, k vůli muži ale za svou povinnost měla, Lidce po dobrém domluviti, radila jí, aby vypustila Frantíka z mysle. „Vždyť je více mužů na světě,“ pravila jemně, „však tě bude míti jiný také tak rád.“

Lidka byla proti prudkým řečem jako ze železa, jemná domluva však působila na ni velmi. „Ach, maminko,“ zvolala se slzami v očích, „já nemohu — já ho mám více ráda, nežli svůj život.“

A bylo po domluvě. Maminka vzpomněla si na svůj mladý věk, oči se ji také zalily — odvrátila se, aby je dceři neukázala, ale tato popadla ji prudce okolo krku a zvolala: „Ó viďte, maminko, že se nedivíte, že ho mám ráda?“ — Maminka políbila Lidku vřele, neřekla nic, odešla ze světnice, ale Lidka věděla, že jí dává v duchu za pravdu. —

A Frantík? — Zbožňoval svou matičku! Když pak sedával zamyšlen, nevěda, jak by obě rodiny a celou ves zase smířil, sedla si matička k němu a domlouvala mu jemně. „Netrap se, hochu,“ pravívala, „však to pánbůh změní. Lidka nepovolí, a vytrváli ona, bude to; nevytrváli, nemáš její ztráty co litovat.“

A Frantík pozdvihl oči, pohlédl na upřímnou tvář matiččinu, do prsou vloudila se mu pojednou taková důvěra v sebe a v budoucnost, v hlavě jako by se bylo náhle rozbřesklo — vyskočil, popadl matičku okolo krku a zvolal: „Maminko — už to mám!“ Odešel kvapně do své komůrky a pustil se horlivě do jakés práce. —

Řehák měl doma teď smutné živobytí. Lidka po celý den nemluvila, Řehákové také do smíchu nebylo, a v celém stavení bylo tak nevolno, že nemohl vydržeti doma. Zdržoval se nyní mnoho v „hořejší“ hospodě, kdež kul se sousedy plány, jak by toho docílili, aby sv. Florián koukal k nim. Nadarmo. V noci ho obrátit, bylo velmi obtížné, bez lešení to nešlo a pak — Frantík jim scházel. A když tak mimovolně Frantík přišel jim na mysl, započalo ihned spílání a nadávání. Každý věděl pojednou něco nehezkého o ubohém hochu, každý viděl na něm tisíc špatných vlastností, a když nestačila přítomnost, sáhli obratnou rukou do minulosti, a Frantík stál tu najednou před očima Řehákovýma jako výlupek vší špatnosti. Což divu pak, že tento pln vzteku spěchal domů a vše za tepla ihned Lidce vyprávěl. Ale Lidka znala Frantíka příliš dobře; řekla otci přímo do očí, že věří Frantíkovi a ne cizím lidem, a že přece jiného nechce nežli jeho.

A Řehák? Zuřil sice znovu, ale tu čest mu musím vzdáti: sám tomu nevěřil, co povídal. Vždyť vyprávěl to schválně hodně černě, aby jaksi sám sebe ukonejšil, neboť hluboko v srdci, tam dole v tom cípu se to ozývalo jako výčitka, že k vůli takové nepatrnosti mohl zničiti štěstí vlastního dítěte a domácí mír svého domu a celé vsi. To nikdo nevěděl, že Řehák často v noci, když nemohl spáti, těžce vzdychal přemítaje, jak by věc mohl přivésti zase do pořádku, aniž by pýcha jeho utrpěla. Ba, byl by dal mnoho za to. —

Spory a sváry dosáhly právě nejvyššího stupně, když Frantík zarazil jednoho dne okolo sochy čtyry tyče a zastřel ji se všech stran starým plátnem. Ze všech stavení vykukovaly zvědavé hlavy, a jen vesnická mládež ve své všetečnosti měla se za oprávněnou, přiblížiti se až k lešení. Ale tam stál Honzík, pasák Frantíkův, se svižným prutem, a poněvadž páni kluci věděli, že s Honzíkem a s prutem nejsou žerty, zůstali raději v slušné vzdálenosti.

Frantík zatím vlezl do vnitř, když si byl žebřík tam vtáhl, a pracoval několik hodin.

„Aha, přidělává hlavu,“ ozývalo se ve vsi, a slovy těmi rostl vztek Řehákovců a jásot Sekáčů.

Konečně byl hotov, vylezl, vyndal žebřík, vštípil Honzíkovi, aby nikoho k soše nepřipouštěl, odešel domů, oblékl se do svátečních šatů a chodil nyní po všech statcích a chalupách, aby se všichni sousedé po obědě sešli na návsi, že připevnil sv. Floriánu již hlavu. „Sekáči“ vítali jej všude s radostí a slíbili, že se dostaví; když ale přišel k prvnímu Řehákovci, spatřil jen zamračené tváře. To jej však neodstrašilo. Jaksi tajemně prohodil, že doufá, že si Řeháka i celou jeho stranu zase smíří — sousedem to škublo, a ihned slíbil, že přijde. Tak vedlo se mu u všech. Konečně blížil se Řehákovům.

Starý Řehák cpal si právě u okna fajfku a zůstal, jako kdyby boží posel vedle něho uhodil, když viděl Frantíka přicházet. „Aha,“ pravil, když se byl vzpamatoval, sám k sobě, „leze ke kříži — konečně. Avšak ucítí, co to znamená, Řeháka rozhněvat.“

Lidkou to škublo neméně. Blesk naděje projel jí prsoma, ale to minulo ihned, když otec odeslal ji drsným hlasem do komůrky. V tom zaklepal již Frantík.

„Vejděte!“ zvolal Řehák.

Frantík vešel a pozdravil. Rozhlédl se — Lidky tu nebylo. Doufal, že ji aspoň zahlédne.

„Co dobrého?“ tázal se Řehák chladně.

Připevnil jsem sv. Floriánu hlavu, pantáto,“ odvětil Frantík, „a jdu vás žádat, abyste po poledni přišel k odhalení sochy.“

„Já?“ vzkřikl prudce Řehák a chtěl „spustit hroma“, ale Frantík přerušil mu tajemně řeč: „Pantáto — nehromujte, přijďte jen; myslím, že budete se mnou spokojen. S bohem!“ A kvapným krokem opustil světnici.

Řehák hleděl za ním s otevřenou hubou. Všeho na světě by se byl nadál, toho ale ne. Jako omámen koukal chvíli na dvéře, jimiž Frantík byl zmizel, pak popadl čepici a šel rovnou do „hořejší“ hospody.

Jako by si byli řekli, seděli tam všichni Řehákovci. Frantíkovo oznámení tak je překvapilo, že cítil každý potřebu, aby o něm se sousedy promluvil. Obklopili ihned Řeháka, jeden křičel přes druhého své důmněnky, a neminulo ani čtvrt hodiny, již rozhostil se všem na ústech slaďounký úsměv: byliť přesvědčeni, že Frantík, aby smířil starého Řeháka, sochu obrátil. Důmněnka tato zdála se jim tak přirozenou, a všechny okolnosti tomu tak nasvědčovaly, že byli o tom znenáhla zcela přesvědčeni, neboť Frantík byl jedinou osobou v celé vsi, která si to mohla dovoliti. Sekáči „na něj drželi“ náramně, a Řehákovce měl, rozumí se, takovým činem také ihned v kapse. Nemysleli sousedé jinak, nežli že přátele své přemluvil ze strachu před Řehákovou hrozbou stran Lidky.

A jak je to zvláštní. Sotva že sousedé mysleli, že dostali se věci na kloub, přišla, rozumí se, řeč zase na Frantíka; všichni počali chváliti jeho odhodlanost a dovednost, a každý viděl na něm pojednou zase nějakou dobrou vlastnost, tak sice, že nežli se rozcházeli, byl Frantík zase „mordhochem“.

Žádostivě pohlíželi všichni k zastřené soše, okolo kteréžto proháněl se Honzík a prutem. Ve všech staveních počalo se dnes z komínů kouřiti dříve než obyčejně, a sotva že odzvonil kostelník poledne, mohl bedlivý pozorovatel viděti, jak v každém statku je již rodina připravena k odchodu, a jak tatík toužebně pátrá, není-li u sochy již nějaký soused, aby nebyl prvním. Když ale nikdo se nehýbal a Frantík již netrpělivě na všechny strany se ohlížel, postavilo se jich několik před dům, a jako na dané znamení počalo se to se všech stran hrnouti.

Hustý to byl dav okolo lešení. Na jedné straně stál Řehák s rodinou a se svými stoupenci, na druhé Sekáč se svými. Sekáči se usmívali, poněvadž byli přesvědčeni, že vítězství jich bude korunováno. Řehákovci také, jelikož doufali, že vítězství padne jim do rukou.

Usmívavě rozhlédl se také Frantík kolkolem, podíval se významně na Lidku, která v očích mu četla, že je si jist svou věcí — v tom popadl provaz, jímž bylo plátno připevněno, na jednom konci, Honzík na druhém, plátno slétlo — a socha objevila se napnutým zrakům všech přítomných. Všeobecné „ah!“ se rozlehlo jako na komando, a hned na to povstal jásot v obou protivných táborech: svatý Florián byl obrácen k Sekáčům, ale koukal k Řehákovcům; Frantík posadil mu zcela jednoduše hlavu obráceně.

Jako blesk přiskočil Frantík k Řehákovi. „Pantáto,“ zvolal, „socha kouká na vaši stranu, mír je v obci obnoven, podmínka vaše je vyplněna; odtrhnete Lidku zase ode mne, přistoupím-li nyní k ní?“

Neřeknu, co odpověděl Řehák, jen to povím, že Frantík vedl Lidku domů pod páží, že ještě na návsi nastalo velké smíření mezi oběma stranami, a že v „hořejší* i v „dolejší“ hospodě zapíjeli všichni svorně bez ohledu na konec, z kterého pocházeli, dnešní slavnost. Frantík byl hrdinou dne, první osobou ve vsi.

* * *

Dnes má již Frantík Lidku. Bože, je to šťastný párek! A kdybyste věděli, jak šťastnými činí jejich štěstí rodiče obou. Kolikráte řekne Řehák: „Jsou pro sebe stvořeni!“ A neřekne-li to on dříve, řekne to jistě Sekáč. —

Svatý Florián stojí posud s obrácenou hlavou na zmíněném místě. Před krátkým časem četl jsem zmínku o něm v německém cestopise jakéhos učeného pána. Stáloť tam toto: „Ve vsi N. nalezli jsme sochu sv. Floriána, která upoutala naši pozornost zvláštním pojmutím. Kdežto každý jiný sv. Florián, kterého jsme kdy viděli, hleděl na hořící stavení, jež polejval, ohlíží se tento v opačnou stranu, jako by nemohl snésti strašného pohledu u nohou svých. Jest to pojmutí velmi jemné, svědčící o zvláštním důmyslu neznámého umělce, jenž, dle stáří sochy soudě, nebude již as více mezi živými. Jediné, co příjemný ten dojem trochu ruší, jest, že hlava je příliš obrácena. Myslíme, že neznámý onen umělec byl velikým talentem, jemuž scházelo jen náležité vzdělání a dobré vedení. Bohužel nemohli jsme vypátrati jméno jeho — jeť tamější mládež vesnická velmi nevzdělaná, neumí ani německy.“

Rádi byste věděli, která ves to asi je? To prozraditi nesmím; ale je-li kdo zvláště zvědavým, ať dá vyzvání do novin, aby se přihlásila ta osada, kde chtěli sv. Floriána „obrátit“. Možná, že se najde někdo mezi občany, jenž jméno to prozradí.