Hudba pramenů/Tajemné v umění

Hudba pramenů Otokar Březina
	Tajemné v umění	Nejvyšší spravedlnost

Údaje o textu
Titulek:	Tajemné v umění
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 5–17. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

V těch dlouhých rozhovorech, které duše vede ve svých samotách, odpovědi němé a utajené položeny jsou před otázkami. Odpovědi jsou věčné, otázky čekají na svůj čas, aby směly býti oděny světlem a zvukem. Hodiny, které nás provázejí s rozžatými pochodněmi, vyměňují jejich jasnost dle síly našeho zraku. A tam, kde jsme slyšeli jednou dissonující šelesty sirény, uslyšíme, až zrychlí se pohyb, lahodnou škálu zákonu podrobených tónů. Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řečí slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty zraku: roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervosní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených. Ale jen nejodvážnější snění v tlukotu srdce a v modlitbách světcův osmělilo se tušiti. A přece tyto zkušenosti, jimž tisíciletí jsou potkáním okamžiku s okamžikem a všechny okamžiky jediným okamžikem, jimž systémy světů jsou hrou jisker zhasínajících nad plameny jednoho ohně a kde není místa pro naše bolesti a rozkoše, kam ani jeden paprsek z našeho slunce nepadne, aby se ihned nerozložil a kde naše výkřiky nenalézají atmosfer, které by je nesly, zkušenosti noci, která není nocí, jsou ve své podstatě celým naším ukrytým bohatstvím. Z nich odráží se k nám nejasná a hluboká řeč instinktů a z nich nabývá chvění etheru světla pro naše zraky. Uvědomiti si tyto záhadné processy, rozšířiti škálu barevných tónů, které jsme schopni vnímati, osvoboditi v pozemském zraku paprsky pronikající neviditelné, odkrývající nové obrazy, podmalované na obraze světa, učiniti poloviční slepotu naši extasí vidoucího do dvou nekonečností, spojených nesčíslnými osnovami souvislostí, neníliž to snem všech, kteří dovedou slyšeti v písni času hymnus budoucích svítání? Kdo z nás nechtěl by býti dosti hrdým a silným, aby ho dosnil až do konce, v celém jeho šílenství, bez bázně a bez trestu? Aby dovedl poznati v našich bolestech úpal vnitřních výsluní? Aby dovedl pocítiti v našich radostech žízeň vzbuzenou velkým polednem hlubin? Aby dovedl oceniti v naší lásce nesmrtelnost tohoto mystického úsilí? Nevíte, že právě proto svítí ze zraků milenců světla nezrozených a čekajících? Nenásobí právě proto láska všechny smysly a nedává teskným slyšeti šepoty polibků z mlčelivého nárazu květu o květ a z šumění vod? V nocích svatebních, které táhnou zemí, ticho je dusné dechem přicházejících neviditelných zástupů a v šlehnutí jednoho okamžiku, jenž letí národy všech ostrovů a pevnin, rozsvěcují se sny nesčíslných možností životů jen proto, aby budoucí bolesti mohly otevříti jednou nové světy Poznání.

Všechna umění podmíněna jsou zkušenostmi druhého zraku. Řečí plnou symbolů, jejíž každé slovo vrací se z hlubin sterým echem jediné odpovědi, hovoří hudba. Z ledových výší, kam nevkročil člověk než snem, do hlubin, z nichž vystouply naše nejzáhadnější pravdy, padají bystřiny nekonečné melodie. V jejich žhavé a chladivé koupeli stojí touhy naše s chvějící se nahotou, aby se vrátily s úsměvy svěžesti a pýchy, učiněny pro okamžik vševědoucími. A radostně odhaleny dýcháním věčného slunce, čekají se zraky přivřenými dřímotou odpolední na příchod nových snů. Blankyty nocí sklenuté magií tónů, v nichž i mlčení hvězd zdá se příliš hmotným průvodem etherným hlaholům tušení! A dlouhé ponuré rythmy, kde třesou se bolestné zápasy světla v soumracích tisíciletí, vzdech prsou utlačených příliš velikou tíží, která nebyla změřena slabostí rukou! Procitlá duše věcí hovoří v tónech; bolesti nabývají démonické výmluvnosti v jejich opojení. Dary obtížená poselství jar, čekající ticha moří, útoky neviditelných větrů a dlouhé, mlčelivé pohledy podzimních dní nalezají slova, jimiž vyjadřují svá tajemství. Oblaky stávají se symbolem, zakrývajíce dálky a přinášejíce blesky s krátkými světly a blízkostí smrti; i mlha nabývá nového smyslu vystupujíc i z nejnepřístupnějších, kvetoucích zahrad a vypíjejíc zvolna zářící sílu denních i nočních hvězd. Všechny psychické vegetace řídí se zákony tajemného heliotropismu. Po celou dobu svého vývoje obracejí se k slunci, které je zdrojem vší energie. Každá myšlenka, i ta nejchudší a nejvšednější, je schopna rozpáliti se v oslňujícím lesku zavedením vnitřních proudů. Každá je schopna projíti všemi uměními, ze staletí do staletí, vládnouti mramorem a oběma světly, v celé základní síle položena hudbou. Každé umění je halucinací z opojení nejsubtilnějších rythmů etheru a krve. Symbolické stíny, za jitra ukazující k západu a k příštímu svítání večer, pohybují se v každém daném okamžiku u všech umění v jediném směru, dle stoupání mystického dne a dlouhého slunečního roku staletí a duší. Bolest všech uměleckých snění je vzpomínkou na hlubiny, do nichž se duše odvážila příliš daleko. A v jejich úsměvech je lesk neviditelných slzí, které činí uměleckou krásu blízkou nejvzdálenějším. Jistoty všech umění jsou váženy z jednoho pokladu jistot a jejich sny jsou sny jediné noci a jednoho jitra. Do všech svítí ze společných hlubin magická osvětlení pohlcující obrysy některých tvarů, aby jiné se sesílily, a vykřikly ve fluoreskujícím zazáření, v němž tančí neviditelné paprsky, transformované do barevných tónů menší lomivosti, aby mohly býti pozemským zrakům snem o neznámém. Každé umělecké dílo hodné toho jména sní o nesmrtelnosti. Neboť v zemi, odkud přišlo, se neumírá. Každou vteřinou, kterou tam prodlelo, sílilo v atmosféře zahoustlé tlakem všech výší až k posledním hvězdám. Tam, v těch černých vlnách byly koupány ty nejodvážnější myšlenky jako v čarovné krvi a snad by zůstaly nezranitelny, kdyby větry nad nimi nesvály na ně osudný déšť pozemských květů, které učinily lázeň jejich neúplnou.

Právě proto, že umění tryská ze zdrojů, do nichž odrážejí se hvězdy druhého nebe, je výslední suggescí každého velkého umění sesílení života paprsky druhého slunce, rozšíření a prohloubení jeho obrazů novými kořistmi světla a touhy a obohacení dorozumívacích prostředků mezi dušemi. V něm jeden hluboký zrak potápí se do sta zraků a v dlouhém, rozkošném zajiskření opíjejí se všechny tušením jediné Všudypřítomnosti. Nad stránkou Mistra nesčíslné neviditelné ruce podávají se vám k stisknutí. Neboť podstatou umění je láska, která učí mluviti němá ústa a dodává smělosti příliš nesmělým. Jako láska i umění miluje zemi. I nejspirituelnější umění uznává vděčně, že do jejího světla opíralo svá křídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extatických pohledů. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav. I tenkrát, když duše vyslovila jeho řečí touhu po vyjití ze světa vadnoucích barev a sluncí vraždících vlastní svá jara přílišným ohněm své lásky, i tenkrát dodává opojení jeho jemné příchuti vůni v zahradách růží a upozorňuje na polibky, jimiž se stává až do příchodu druhého života vonným několik okamžiků klamu. Neomamuje největší závratí síly ta píseň, která měla dosti odvahy patřit do očí svému nejzáhadnějšímu osudu a která šla ještě o krok dále, když ze všech oken a dveří, otevřených do noci, zatočil se nad ní mrazivý vítr, svál okolo ní všechna světla a pronikl ji, až zesinala? Ti, kteří hledají květů k otrávení života (ubozí, zavírající očí, aby neviděli krvavých reflexů vlastních svých zhasínajících výhní), marně přicházejí do těchto zahrad. Krása s láskou dávají si znamení přes jejich ramena, obě nevěrné, spojenkyně Illuse, podplacené zlatem tohoto slunce.

V staletých jitřních soumracích umění potkávají se stíny zapadlých světů se stíny přicházejících událostí. Všechno velké, co potkalo zemi, bylo napřed oznámeno snem. Cesta na světlo našeho slunce vede soumraky tušení. Před každým dnem šla noc s pohledem hvězd. Extase otevřela nové perspektivy poznání. Dějiny lidské duše v tomto životě jsou dějinami jejích snů. Ale i ve světě snů panují zákony řídící vesmír a vývoj, zákony hrající se zázračnou lehkostí, která se usmívá tíži.

Žádná půda není tak vyprahlá, aby nemohla živiti půlnoční květenu mystických seteb. Není duše tak potopené do tmy, aby v ní někdy barvami nezabraly zkušenosti druhého zraku. Není duše, která by opouštějíc poslední ze svých dnů, směla si stěžovati, že neuzřela zemi v jiném světle, nežli je světlo našeho slunce. Nad každým životem visí znepokojující stíny tajemného. Propast, jejíž pohled naplňuje závratí, je ustavičně otevřena po obou stranách všech cest. Každý zná chvíle nejistoty v krocích a ona náhlá vykřiknutí lásky k neznámému, jehož jsme potkávali s tváří zastřenou v nejosamělejších soumracích duše. Ten ustavičný zápas němých hlasů, hádajících se v našich samotách o směr cesty, kterým máme jíti. Hle! Výčitky sestupují do našeho spánku a vedou nás do krajin, jichž nikdo neviděl otevřenýma očima a přece je poznáváme; ale slova, která tam k nám zaznívají, jsou každému mimo nás němá a čekala snad celá staletí, aby mohla být vyslovena ve spojení tak hluboce rozteskňujícím. Každé rty znají úsměv, který je navštívil proti jejich vůli, vysílený do neznáma naproti neviditelným nadějím. Mystický úsměv, dar země a mládí, znamení, že naše duše je schopna ještě dlouhé cesty poznání a bolesti. Ostatně, není i to, čemu říkají pověra, nedokonalé uvědomění jiných světel? A to, čemu říkají nemoc, rozbouření utajených vln hlubin, větry, jichž nedovedeme říditi a které mají svůj zákon? Naše duše probíhá zkušenostmi dvou světů. Uvědomění o závislosti těchto zkušeností tvoří vyšší duševní život. Methody, dle nichž duše šíří svou vládu v hmotném a nehmotném, jsou individuelní; na nich spočívá osamění osobnosti a přátelství duší. Součet světla všech duší na zemi v jediné době tvoří den mystické práce, v němž roste úroda budoucna. Každá z method, jimiž duše si přisvojují a zpracovávají svá bohatství a své kořisti z obou světů, je schopna stvořiti své umění. Ale z objevů, které umění učinilo průběhem věků, jen nepatrná část uchová se v knihách a uměleckých dílech. Největší část odchází s dušemi, které svá vítězství dovedly aneb musily sníti mlčky.