Hudba pramenů/Nejvyšší spravedlnost

Hudba pramenů Otokar Březina
Tajemné v umění	Nejvyšší spravedlnost	Rozhodující okamžiky

Údaje o textu
Titulek:	Nejvyšší spravedlnost
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 19–26. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Spravedlnost, světelný vítr nejčistších a posledních atmosfér, jež dýchají Svatí, vzniká vanutím téhož suverenního gesta, které rozsvěcuje a zhasíná hvězdy. Všudypřítomnost její ohraničuje a vyvíjí stavbu kosmu. Je zákonem, který střeží zázračný květ života, aby naplnil vonnou tkaní všechny jemu vlastní linie krásy. Tajemství její obklopuje život nesčíslnými symboly. Všechno, co zavrávoráním slabosti odváží se vymknouti z jejího plánu, hyne spálené mrazem a tmou. Jde jako zahradník zahradami všech tisíciletí. Dech její prostupuje všemi časy a všemi prostory a je sladký a silný jako věčná hudba všudy přítomná. I těm, kteří si této hudby neuvědomují, poněvadž se v ní narodili a ustavičně je provází, zavane najednou v neočekávaném poznání ve chvílích radosti a lásky jako píseň vznešených nadějí a v okamžiku výstražného jasna po hříchu jako úmluva blesků přicházejících za obzorem. Představa spravedlnosti se ustavičně mění v duši dle toho, jak se mění čistota a bílá nevinnost duševního světla. Utajená zabarvuje a odstiňuje každé duševní hnutí, nanáší záře a leptá bolestí a tmou. Ozvěnou našich kroků probouzí po léta dřímající sny, když přišel čas, aby nám vyšly naproti na rozcestích. Kdo dospěl tak daleko, že rozumí hlasu své bolesti, uslyší v něm její výkřik, jenž vrací mu znova výkřik narození; neboť dni ztrávené před duchovým procitnutím, jsou pouhou illusí země a hodiny jejich jsou čítány tmou.

Nepostižitelná ve svých nesčetných projevech, spojuje staletí se staletím, pokolení s pokolením, svět se světem. Proti své vůli jsme jí unášeni, jako jsme unášeni kolotem země a pohybem svého slunečního systému. Prozřetelnost její hází na miliony životů podivuhodné sítě staletých souvislostí, stahující svá oka každým hnutím a každým krokem a každou myšlenkou, zatím co slabé ruce zdánlivě rozvazují uzly, překážející v chůzi. Ale právě ohromnost a všudypřítomnost její zaráží, že nedovedeme jí přehlednouti v celé její zdrcující nádheře, schopné oslniti zrak světcův extasí hrůzy. Co je náš život, čítaný tepotem srdce, v tisíciletích, které vyrovnává s tisíciletími, jako mračna potkávající se v blescích? A co jsou tisíciletí v nekonečných deštích hořících světů, které srážejí se v oblacích posledních mlhovin a padají na jedinou nivu věčného života k jediné žni? Ale v jejím zrcadle stejně se odráží zhasnutí světů jako zavření očí. Neboť pro ni svítí všechna světla a před ní jsou všechny dni a za ní všechny noci. Slova mají pro ni zvuk ještě po staletích. Všechno, co vypadne z naší ruky, zachytává a ovládá nepřístupnými pro nás zákony své tíže a akcelerace, její cesty jsou nebezpečné jako cesty okolo lešení, kde se staví stavba věků. Střely, o nichž nevíme, odkud byly vystřeleny, naplňují naše světlo šelestem nejistoty a stíny.

Ale v tisíci pohledech, jež v okamžicích jasna otvírají se duši do dílny spravedlnosti, je jeden pohled, nejtěžší ze všech pohledů země, ještě těžší nežli uvědomění mystické viny, vzdor perspektivám, které vina promítá do hlubin času. Tento pohled, nezapomenutelný a dychtivě žíznivý, jest oslňující nádhera lásky, jež spravedlností vyžehuje a dává i usmrcujícímu dotknutí jejímu ticho slavného jiskření hvězd. Neboť spravedlnost jest paroxysmem lásky. Jejím opojením a jejím zoufalstvím, bělostí jejího žáru, nezměněného věky.

Poznati plně zákony spravedlnosti znamená nekonečně více, nežli poznati zákony, držící architekturu vesmíru. Znamená více, než pouhé přejití ve vyšší život. Naše země je jen zahrada symbolů a otevřených, nekonečných perspektiv. Ze světel, kterými žehne do duše božská Jednota, je spravedlnost jedno z nejtajemnějších mezi tajemnými. Na místech, ozařovaných jejím poznáním, vyšlehuje proti nám věčné jaro, v sálající dokonalosti skví se věci, něha nevýslovné dobroty oddechuje harmonickými rythmy světů a všechny skryté prameny země šumí a otvírají se žíznivým rtům a hvězdám. Symboly tam odhalují svůj smysl; ale i ten je novým symbolem, jenom že průsvitnějším, jako by spodní oblaky byly odváty a oblaky ve výších nad nimi, řízené docela opačnými větry, propouštěly mnohem bohatší déšť světla. Světla, v němž duše se přesvědčuje, že milosrdenství spravedlnosti nemůže býti jiné nežli milosrdenství vichřice, když zalehla v lesy a spokojuje se jen vyvrácením trouchnivícího uprostřed vonného dřeva. Že lehké zachvění její moci působí katastrofy světů a spočinutí pohledu jejího pokrývá města popelem zapomenutí. Že padání její je tiché jako padání sněhu, jenž ukládá se na příliš pyšných a daleko vypjatých větvích a láme je přibývající tíží. Ale že právě tak láme i větve přemožené bohatstvím plodů. A rty její, usmrcující teskným úsměvem, že jsou vlídné jako rty milujícího, které netouží po ničem více, nežli po unavení sladkými slovy a polibky.

Odejíti ze života znamená obrátiti se v loži, u něhož stojí jako lékař, ruku na vaší hlavě a na vaší tepně.

Z jejího závratného díla dáno je zrakům spatřiti jenom onu část, která se hraje ve světle země. Proto jeví se nám přerušované, trhané a nesouvislé, neznámá práce v temnotách věku, do nichž padají jenom úzké pruhy svítícího okamžiku. Vidíme najednou zdvižení kladiva, ale nevidíme jeho dopadnutí. Vidíme jeho dopadnutí, neslyšíme ránu. Slyšíme ránu, ale nikdy neuzříme jejího otisku v záhadném díle. Gesto hrozby nabývá ve tmě lákavosti rozpjatých ramen. Ale místo abychom pochopili nedostatečnost svého světla a hleděli je rozšířiti, přestáváme věřiti v účelnost a souvislost minulého a budoucího, ve smysl země a ve smysl života. Ale ti, kdož se přiblížili svou touhou a svým tušením k odleskům oslňujících hlubin spravedlnosti, jsou dávno přesvědčeni, že není jiné bolesti nežli bolesti z nedokonalosti a lásky, to jest z nedočkavosti zajatého.