Hráči/6. kapitola

Hráči Karel Poláček
5. kapitola	6. kapitola	7. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Pan Ulián a jeho ctěná rodina □ Vysoká ňadra paní Valérie □ O kutnohorském cylindru
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Pan Ulián a jeho ctěná rodina □ Vysoká ňadra paní Valérie □ O kutnohorském cylindru

V domě pana Uliána jsem nalezl nový domov. Pan Ulián byl z oněch slunných povah, kterým štěstí nedovede odepříti své milosti. Býval ve svém rozmanitém životě často v nesnázích, ale vždy dovedl uniknouti léčkám osudu.

— To jinak nejde, — říkával v svém nezkrotném optimismu, — jak padne karta. Někdy je to na betla, jindy zase kouká z toho durch. Bůh všemohoucí sám ví, jaký talón má vložiti v ruce naše …

Pan Ulián byl ve svém životě vším možným, a čím byl, jak praví Neruda, tím byl rád. Těkavá jeho mysl nedovedla vydržeti při žádném řemesle. Dovedl měkce dělat, tvrdě spát, jak říká básník Čelakovský. Jako mladý výrostek prošel pěšky takřka celou Evropou. Byl v Düsseldorfu bankovním poslíčkem, v Bordeaux umyvačem výkladních skříní, vedl jeden čas těžký život přístavního dělníka v hamburských dokách, aby se po čase objevil co skvělý vrátný jednoho hotelu v Trouville. Pak se zase vynoří v Čechách jako výmluvný prodavač pouťových předmětů, a to zaměstnání změnil za stav zprostředkovatele sňatků. Ještě dnes se chlubí tím, že se mu podařilo založiti rodinné štěstí mnoha mladých lidí. V Brně si otevřel v zralejším věku taneční školu a učil studenty a měšťanské dívky společenskému chování, k čemuž ho zajisté opravňovaly jeho bohaté životní zkušenosti. Zdá se, že měl i jisté nedorozumění s úřady, což soudím z některých narážek.

— Pravda, — pravil, vraště čelo, — byl jsem kdysi zatčen ve Ventimigliu a držen po jistý čas v janovské věznici. Avšak na onom podloudnictví jsem neměl podílu. Sňatkový případ v Lipsku se slečnou Gertrudou Kulicke nebyl také dostatečně osvětlen, ačkoli i zde mi bylo trpěti … Přísahám!

Zdvihl hlavu a jeho zrak utkvěl na podobiznách, které zdobily stěny jeho příbytku.

— Přísahám při památce svého otce, — zvolal, pohlížeje na fotografie jednoho zavalitého pána. — Přísahám při památce své matky, — rozohnil se, patře na podobiznu v oválném rámu. — Přísahám při životě své ženy a dětí, jak následují: Aloise, Blaženy a Eduarda …

Zamyslil se a dodal:

— Nahlédněte do vedlejší komnaty. Tam spatříte obraz mého děda, jenž byl v čtyřicátých letech hospodářským správcem na panství hraběte Šlika. I při jeho památce přísahám, že jsem nevinně trpěl, ač jsem byl vždy pamětliv své cti a dobrého jména …

Panu Uliánovi po boku stála paní Valérie, kterou poznal, jak pravil, v cirku Hagenbeckově, kdež obveseloval po jistý čas obecenstvo svými šprýmy. Paní Valérie tehdy udivovala svými výkony, co nejsilnější žena světa, drtíc ve svých zubech kovové předměty.

— Tato nejsilnější žena světa, — pravil pan Ulián žertovně, — přemohla i mne, který jsem býval ve věcech lásky velmi těkavý …

Paní Valérie byla černovlasá, plná dáma, která ještě dnes dovede roznítiti svými půvaby mužská srdce, a já se přiznávám, že jsem potajmu pohlížel s jinošskou žádostivostí na její vysoká ňadra, což jí, myslím, nezůstalo tajno …

Po svém tchánovi, který byl majitelem kočovných živností, zdědil pan Ulián kolotoč, americké houpačky a střelnici. Dědictví mu umožnilo klidný a blahobytný život. Syn Eduard, v námořnickém oděvu, s cigaretou v ústech a květinou za uchem, obsluhoval houpačky. Uváděl do pohybu loďky, v nichž seděly slečny, které pištěly v koketní bázlivosti, a oznamoval mosazným zvoncem počátek a konec zábavy. Blaženka nabíjela ve střelnici pánům a dámám vzduchové ručnice. Aloisovi připadl v péči kolotoč, neboť byl pozorný k malým dětem, které usazoval na dřevěné koně a labutě, a pečoval, aby nepřišly k úrazu. Paní Valérie se starala o domácnost. V jednom voze měla kuchyni, kde připravovala pro nás pokrmy. Tam také spala s panem Uliánem a Blaženkou. My tři chlapci jsme obývali druhý vůz. K rodině náležel i starý Hynek, maličký děd s mosazným cvočkem v uchu, jenž točil zasmušile klikou kolovrátku a pečoval o naše dva dlouhosrsté koníky, psa a kozu. Za tohoto stavu věcí byla z beder pana Uliána sňata veškerá starost o správný chod závodu, takže bylo mu možno oddávati se karbanu. A já jsem zpozoroval, že mne k své živnosti nepotřeboval. Chtěl pouze, abych jej doprovázel do hospod. To jsem činil svědomitě.

Toho roku bylo jaro plné křehkého kouzla a půvabu. Živobytí nás vedlo do staroslavného města Kutné Hory, kde se právě konal výroční trh. Plácek svatého Jana byl naplněn veselým hlomozem čilých kramářů, kteří ryčně vychvalovali jakost svého zboží. Uprostřed tohoto hemžení se vážně procházel stařičký strážník Keclík, dbaje přísně o pořádek. Čas od času učinil pokus, aby se rozběhl za drzým uličníkem, který se odvážil na něho pokřikovati:

Hoď tam párek,
hoď tam preclík,
ať jseš tlustej jako Keclík.

Avšak po několika krocích se zadýchal, mávl rukou a ustal od pronásledování.

Ráz Kutné Hory určuje jednak velebný chrám svaté Barbory, jenž připomíná potomstvu naši slavnou minulost, jednak národní socialisté, kteří drží té doby vládu města. Národní socialisté pečují o jarý duch města a rozkvět pohostinství. Skutečně, v této starobylé obci je velký počet proslulých hospod. Již při první zběžné prohlídce, kterou jsme podnikli s panem Uliánem, zjistili jsme přítomnost hotelu U zlaté stoupy v Tylově ulici, jenž jest dostaveníčkem místní inteligence, dále hostince Na štrachandě a Na kocandě, které jsou oblíbeny mezi příslušníky branné moci.

Večer rozkvetl v městě bujarý život. Pan Ulián vykonal obhlídku svého závodu a s uspokojením zjistil, že všecka odvětví se těší přízni obecenstva. Statný Eduard stál u houpaček, kvítko za uchem, snivou kadeř v čele, třímal v ruce koženou smyčku, jež jest připevněna k srdci mosazného zvonu, a vyvolával šťavnatým barytonem:

— Sedat, sedat, páni a dámy, komu je libo nasedat, komu je libo přisedat!

Vážný Alois obsluhoval kolotoč, pečoval bděle o nevinná holátka, aby nepřišla k úrazu, a vybíral poplatky.

Blaženka nabíjela pušky olovem a lidé se radovali, podařilo-li se jim roztříštit pěnovku, nebo sestřeliti celuloidovou kuličku, která balancuje na úzkém prameni vodotrysku.

K tomu všemu hrál kolovrátek, obsluhovaný dědou Hynkem, své starodávné, dudlavé a kvílivé melodie.

Potom vstoupil pan Ulián do vozu a oznámil manželce úmysl odebrati se do hostince Na císařské.

— Dobře, drahý muži, — odtušila paní Valérie. — Přijď pak za námi.

— Přijdu. — A vyklonivši se z okna, volala za námi: — Mnoho štěstí, přátelé!

Když jsme vstoupili do lokálu, byli jsme svědky obrazu, který nás velmi udivil. Pod sádrovým poprsím Jana Žižky seděli tři páni ponoření v hru. Pozoruhodné bylo, že vždycky ten, jenž míchal a rozdával, měl na hlavě vysoký, poněkud již opelichaný cylindr. Když se skončila jedna partie, předal onen pán cylindr svému sousedovi, který jej vážně nasadil na hlavu. Tak měnil onen klobouk po celou hru své majitele. Žádali jsme číšníka o vysvětlení tohoto neobvyklého výjevu a ten odpověděl:

— Co jste tu spatřili, pánové, je starodávný zvyk kutnohorský. Tento cylindr věnoval zdejším hráčům bývalý náš okresní hejtman. Účelem nadace je zamezit svár mezi hráči, co se týče rozdávání. Neboť zvěčnělý pan hejtman nemiloval hádek a vždycky si přával, aby hra probíhala v důstojném klidu. Rozdávající hráč vezme cylindr na hlavu a pak předá jej svému nástupci. Tak se zamezí nedorozuměním.

Pan Ulián podotkl, že tento zvyk svědčí o rozvážnosti a důmyslnosti místního obyvatelstva. Číšník se uklonil a ruče odběhl, aby nás obsloužil.

Seděli jsme drahnou chvíli, věnujíce svou přízeň pivu, a trpce jsme želeli toho, že našim rukám a myslím se nedostalo zaměstnání. Neboť jsme se nemohli nadíti, že v cizím prostředí nalezneme partii. Avšak nebe nám přálo.

Jeden z hráčů přerušil ticho voláním:

— Tak, červené eso dodá, pánové. Já musím jít.

Toto zvolání vzbudilo u spoluhráčů roztrpčení. S kvílením a hořekováním se snažili odvrátiti onoho pána od jeho úmyslu. Avšak marné byly domluvy a nářky. Pán zaplatil a odešel.

— Tak, — prohodil jeden z hráčů sklesle.

— Tady to máme, — vece jeho společník.

— Sketa! — zahlučel mračně první na adresu toho, jenž odešel.

— Nyní, abychom hráli lízaný mariáš, — zasténal druhý.