Hráči/5. kapitola

Hráči Karel Poláček
4. kapitola	5. kapitola	6. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Točení U tří hvězdiček □ Kdo je Abeles □ Zahájení důvěřivé, ochablý závěr □ Vstupuji do podniku pana Uliána
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Točení U tří hvězdiček □ Kdo je Abeles □ Zahájení důvěřivé, ochablý závěr □ Vstupuji do podniku pana Uliána

Pan Ulián mě zaujal na první pohled. Byl to vzor exaktního hráče starší školy. Při hře nemluvil a jen se omezoval na obvyklá rčení. Jeho hru bylo možno nazvati matematickou. Odhadoval střídmě své možnosti, počítaje se všemi možnými okolnostmi. Míchal a rozdával karty s rutinou, která svědčila o jeho dlouholetých zkušenostech. Byl veden ideou, aby hra kvačila rychle kupředu.

— Rychle, rychle, — napomínal své spoluhráče, — čas kvapí, ať něco uhrajem. — A dodával v popěvku:

— Život je krátký, nevrátí se zpátky, co jsi užít zapomněl!

Pan Freudenfeld byl pravým opakem svého partnera. Nepokojný, vášnivý a stále exaltovaný. Ať obdržel kartu dobrou či špatnou, vždy se obráží v jeho obličeji bezmezné zoufalství. Vynese a vzápětí se nazve hlupákem, že nenesl jinak. Dá kontra a táže se sám sebe, nebylo-li vhodnější mlčet.

— Máš vždycky moc řečí, kamaráde, — vyčítá si trpce, když prohrál flek.

Bral talón do rukou s nedůvěřivým výrazem, jsa přesvědčen, že mu osud uchystal nemilé překvapení. Špatný talón vítal s truchlivým úsměvem, jenž projevoval zklamání se životem. Ostatně, zdá se, že špatnou kartu měl raději než dobrou; uspokojovala jeho pesimistický temperament. Pan Freundenfeld byl romantik. Miloval neobvyklé hry, jichž průběh mu dával příležitost přinášeti heroické oběti.

— Jaké to zase úklady … — vrčel zlobně, — ale hrát to musím. Jinak bych byl sketa. Jen do toho, pane Freudenfelde. Kdo se dá na vojnu, musí bojovat. Pronáším zelenou stovku se sedmou.

— No, to je přece hezké, — namítl tatíček, — proč té kartě spíláte?

— Ještě jsem ji nevyhrál, — chrochtal pan Freudenfeld, — a také nevyhraji. Do čeho se to pouštíte, pane Freudenfeld? Máte moc řečí, pane Freudenfeld. Copak je možno hrát takové vachrlaté stovky? Vyhrál. Měl sto třicet.

— A to bylo řečí, — pokáral jej pan Ulián, — kdybych měl vždycky takový kart, to bych si výskal.

— Jaképak výskání? — přel se Freudenfeld, bera na se tvářnost hluboce uraženého člověka.

— Měl jsem durcha v ruce a ten bídný talón mně všecko pokazil. Mohl jsem brát dva zlaté a takhle mám zlatý dvacet. Nemám štěstí, to je to. Ach, bídný je můj úděl …

Zrudl, žíla mu naběhla na čele a zlobně pokračoval:

— Zlatý dvacet za takový krásný list. Nu, co tomu říkáte, pane Freudenfelde? Tadyhle člověk měl takřka durcha v ruce. To jsou dva zlaté. Flek na toho durcha! Že flek? Já se točím, pánové. Nemohu mlčet. To byste mně mohli dát ta nejšpatnější jména, kdybych mlčel. Re, pánové! — to je osm zlatých od jednoho každého, hocha upřímného. Osm zlatých mohl jsem bráti a tak mám jenom zlatý dvacet. Za takový krásný list je to málo …

Tatíček se jemně usmál a pravil:

— V roce 1901 hráli v hostinci „U tří hvězdiček“ páni mariáš. Jeden z nich vylicitoval durcha. To bylo asi v osm hodin. Durch byl potrestán. Onen pán se otočil. Jeho protivníci se povýšili. Pán odporoval. Co vám budu povídati. Točili se až do rána. Rozbřesklo se kalné jitro. Do lokálu vstoupil jeden starší pán se skřipcem a prošedivělým plnovousem. Spatřil tři zdrcené muže s kartami v ruce. I tázal se: „Proč tu sedíte nečinně, pánové? Proč nehrajete?“ — „Ach, neznámý cizinče,“ odvětil jeden z nich, „kterak máme hráti? Celou noc trestáme durcha a nyní nemáme odvahy jej sehráti. Obáváme se, že nemáme dost peněz při sobě …“

Pán s prošedivělým plnovousem pravil: Jsem profesor matematiky. Vezmu tužku a počítám. Dáno jest: durch rovná se dvěma zlatým. První flek se rozlehl v místnosti o osmi hodinách večer. Nyní je šest ráno. To máme deset hodin. Počítáme-li na každou vteřinu jedno otočení, pak přicházím k číslici 36.000. Ježto pak poplatek za trestanou hru stoupá geometrickou řadou paralelně k poměru točení, pak … Lituji, že jsem si nevzal s sebou logaritmické tabulky. Pak bych vám mohl přesně pověděti, zač by přišla taková hra. Obávám se však, že by durch, povýšený na šestatřicetitisícátou, nemohly zaplatiti všecky státy evropské, včetně Spojených států severoamerických. Doporučoval bych vám tedy, abyste učinili spolu narovnání, které by vám vyhovovalo …“

No, a co je …? — tázal se Freudenfeld netrpělivě, — proč nám to vypravujete?

— Smysl té povídky je jasný, — děl pan Ulián.

— Pan Kobosil nám chtěl říci tolik, že je pošetilé od vás čekati flek na vyloženého durcha. Ostatně dost řečí. Pan Freudenfeld dává.

— Já dávám? — rozčilil se pan Freudenfeld, — já nedávám. Pořád budu dávat?

— Vy dáváte, — pravil tatíček mírně, — já jsem forhont.

— Já jsem forhont! — povykoval pan Freudenfeld, — já nedávám. Já, prosím, nejsem žádný Abeles, abych pořád rozdával.

— Jaký Abeles? — tázal se pan Ulián.

— Žil kdysi, — vypravoval pan Freudenfeld — v jednom městě jeden pán a ten se nazýval Abeles. Byl menší postavy, obtloustlý, brejlatý a rozvážný. Oženil se do obchodu s galanterním zbožím a tak se stal platným členem lidské společnosti a místní izraelské náboženské obce. Hrál také velmi rád mariáš, ale protože měl zapomětlivou hlavu, nutili jej spoluhráči, aby pořád rozdával. Jednou hráli celé odpoledne až do večera a pan Abeles pořád dával. Konečně, když již chtěli končiti, rozčilil se najednou pan Abeles a vzkřikl: „Já nedávám! Já teď dávám podruhé, ať dává jiný. Všecko musí po pořádku.“

— Stávají se takové případy, — podotkl pan Ulián, — nicméně nyní je řada na vás.

Teprve po dlouhé době a mnohých nářcích se pan Freudenfeld podvolil rozdávat.

Musím podotknout, že pan Freudenfeld, ač jinak hráč schopný a nadaný, ocitl se často v konfliktu s hráčskou ctí. Je na místě, abych to dokázal příkladem. Pan Ulián s panem Freudenfeldem hráli proti tatíčkovi. Pan Ulián otálí s vynášením. A tu pan Freudenfeld pronesl rozčileně slovo: — Sukis!

Tatíček položil karty a pravil vážně:

— Tohle mi nesmíte dělat, pane Freudenfelde.

— Nu, co je, co je? Co jsem učinil nesprávného? — zvídal pan Freudenfeld.

— Sukis, — vece tatíček, — jest slovo židovské. Je to zkomolenina slova sukkos a značí izraelský svátek Pod zelenou. Nesmíte se domnívat, že já, jakožto křesťan, neznám smyslu tohoto výrazu. Již od útlého mládí libuji si ve vědě a horlivě se vzdělávám. Výrazem sukis jste chtěl podnítit svého partnera, aby nesl zelené. A to je to, co kářu.

Tak zahanbil tatíček pana Freudenfelda a já zpozoroval, že jeho vážnost v očích spoluhráčů velmi stoupla.

Končili jsme v pokročilé době noční. Výsledek utkání byl tento: já a pan Ulián jsme utrpěli ztráty. Tatíček něco získal, ale největší výtěžek odnesl pan Freudenfeld. Avšak nebyl spokojen, jak je přirozeno u této podivínské povahy.

— Jen sedmnáct zlatých jsem získal, — vrčel podrážděně, — sedmnáct zlatých hrubého zisku. Kde je režie? Může takhle člověk existovat? Je to nějaký obrat? Hra trpí stagnací. Nepřívětivá nálada. A při začátku bylo smýšlení důvěřivější a zejména v betlech byl obchod čilý. Závěr byl mdlý, což způsobila moje nešťastná investice kapitálu do dvou durchových podniků. Ale já mám odjakživa smůlu. Když jsem byl mladík na studiích, hrál jsem jednou se svým spolubydlícím a paní bytnou haléřový mariáš. Začali jsme v jednu hodinu a skončili v devět večer. A výsledek? Já vyhrál haléř, spolubydlící byl na svém a bytná haléř prohrála. Táži se vás: Jsou to zdravé poměry? Osm hodin práce za haléř! Těžce se probíjím, přátelé, životem a nikdo mi to nevěří …

Pohlédl na hodinky a vzkřikl zděšeně:

— Nejvyšší čas na dráhu. Snad ještě stihnu rychlík. Poklona, pánové, kompliment, má úcta, poroučím se uctivě, na shledanou!

Vyřítil se ze dveří.

Osaměli jsme s panem Uliánem.

Pozoroval jsem, že náš nový přítel pohlíží na mne velmi laskavě.

— Váš synáček hraje krásně, můžete být rád, pane Kobosile, — pochválil mne.

Tatíček se uklonil.

— A jaké jsou jeho životní cíle? vyzdvídal pan Ulián.

— Bohužel … — povzdechl otec, — nevím, co s ním učiním. Dosud byl v učení u jednoho knihaře. Velmi nelidský člověk. Zavrhuje hru v karty. Tak jsem ho vzal z učení.

— A co s ním hodláte učinit?

— Nevím, — odvětil tatíček truchle.

Tu povstal pan Ulián a pronesl slavnostně:

— Svěřte mi ho, svěřte mi svého synáčka, pane Kobosile. Jsem majitel kočovných živností a potřebuji zručného mladíka k ruce. Váš synek se mi velmi zalíbil. Dejte mi ho do učení, pane Kobosile, nebudete litovat …

Přitulil jsem se k otci.

— Tatíčku, — zašeptal jsem, — já bych chtěl k panu Uliánovi.

Tatíček utřel si slzu dojetí a svolil.

Tak jsem vstoupil do učení k panu Uliánovi.

Jaké budou moje příští osudy?