Přeskočit na obsah

Hráči/1. kapitola

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Počíná se historie □ Tatíček, jeho život a dílo □ „Bětuško, probůh!“ □ Matinka zvítězila
Autor: Karel Poláček
Zdroj: POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno: České Budějovice: 1970
Licence: PD old 70

Počíná se historie □ Tatíček, jeho život a dílo □ „Bětuško, probůh!“ □ Matinka zvítězila

[editovat]

Jmenuji se Jindřich Kobosil a jsem již dosti stár, abych vypravoval svoje paměti. Můj život byl natolik úspěšný, aby moje činy byly zaznamenány pro poučení naší milé mládeže. Pohlížím-li nazpět na vykonané dílo, tehdy se marně bráním pocitu uspokojení, které dme moji hruď. Jest ovšem pravda, že jsem mnoho chyboval; leč kdo z nás byl by bez chyb? Já však popírám pravdivost písně, která praví, že

Život, toť hazardní hra je,
komu jde karta ten vyhraje …

Naopak. Můj život je toho dokladem, že hráti se má nikoli hazardně, nýbrž obezřetně, uvážiti všecky okolnosti, počítati vzatky, točiti se na místě, nikoli překotně. Hráč musí míti chladné nervy a nesmí podlehnouti netrpělivosti. Špatnou kartu dlužno nésti s tímže odevzdáním, jako přírodní pohromy, kterých nemůžeme odvrátit. Nesmíme se nikdy vzdávati víry, že po zasmušilých dnech přicházejí chvíle plné záře a jasu. Tak říkával můj zvěčnělý tatíček a vzácný učitel:

Po půlnoci se karta obrátí, nebo, ještě jsme nepřestali.

Ano, člověk má doufati, dokud žije, že se list zlepší.

Moje rodiště je menší okresní město. Tam na břehu mělké říčky, jež švitorně zpívala do mých dětských snů, stojí můj rodný dům, jenž od nepaměti nese název NA STARÉ POŠTĚ. Je to šedivý, jednopatrový barák; stáří jej nachýlilo k levé straně. Za příchod k němu slouží kluzké, kamenné schody. Šindelová střecha je pokryta mechem. Planá hruška zastiňuje okna a plní světnice zelenavým šerem. Dům stojí na mírném svahu, jenž byl jevištěm mých dětských her. Musím však podotknout, že jsem odmítal hráti se svými vrstevníky káču nebo na četníky a zloděje, a jiné nevýnosné hry. Tím horlivěji oddával jsem se hře na čáru, v kuličky a v boby, a musím říci, že jsem zastínil záhy v těchto hrách své odpůrce. Stávalo se, že jsem naplnil za jediné léto velikou kartónovou krabici vyhranými kuličkami. Jednoho dne prohlížel tatíček moje bohatství a já slyšel, kterak pravil s uspokojením k matince:

— Ten kluk se má k světu. Bude-li mi podoben, pak jsem spokojen se svým údělem.

Musím říci několik slov o svém otci. Jeho světlá památka si toho zaslouží. Byl to pán menší postavy, zarudlých lící, ve kterých hrála dvě veselá očka. Ve městě jej nazývali panem inspektorem. Nevím však dodnes, jaké bylo jeho občanské zaměstnání. Ve dne postával na náměstí na rohu Židovské a Krocínovy ulice a rozmlouval s obecním strážníkem, panem Šulcem, anebo se bavil s prodavačkou cukrátek a ovoce, která měla svůj pouliční stánek poblíže obchodu se suknem pana Schulhofa. Jmenovala se paní Kuncová, ale v městě byla známa pode jménem Kozí Kuncka. Dokud slunko nezapadlo, byl den pro mého tatíčka marný. Teprve k večeru ožil, a navečeřev se, odebral se za svým zaměstnáním. Svoji činnost rozvíjel v pondělí v hostinci „Na blátě“, v úterý v hotelu „U nádraží“, ve středu „Na hradě“, ve čtvrtek „U zlatého havrana“, v pátek „Na růžku“, v sobotu „U Hányšů“ a v neděli pak bylo jej možno zříti v hotelu „U svatého Havla“.

Mimoto, a to zejména o velkých svátcích zasvěcených i státních, byl zván do předních měšťanských rodin, ba i na faru. Den císařských narozenin trávil v lůně rodiny okresního hejtmana, kdež byl přítomen také pan lékárník a pan obvodní lékař.

Můj otec se těšil v městě neskonalé vážnosti, a není divu, že mu byl jednou nabídnut úřad starostenský. Avšak odmítl, neboť nebyl ctibažný. Mimoto byl si dobře vědom, že úřad by jej tížil a rozptyloval, takže by se nemohl oddávati plně svému povolání.

Pramen této úcty dlužno hledati v nesmírných schopnostech hráčských, kterými se vyznamenával můj otec. Nebylo hry v karty, které by tatíček neovládal, a proto byl oblíben a vítán v každé společnosti. Tatíček překlenul svou hrou třídní i stavovské rozdíly. S úředníky hrával filky, se živnostníky dardu, s pány učiteli mariáš obyčejný i licitovaný, s izraelity francefus, s rolníky, nájemci dvora, koňskými handlíři, panem zvěrolékařem a civilním geometrem ferbla; očku se oddával ve společnosti důstojnictva, a s dámami si pohrával kaufcvika nebo komando. S duchovenstvem pak zápolil ve špádách anebo v bulce. Tak možno říci, že byl zasvěcen do všech her, které se hrají od Šumavy až k Tatrám. Jen cizokrajné hry byly mu neznámy. Slýchával mnohdy cosi o bridži, dosti jej mrzelo, že ve městě nebyl nikdo, kdo by mu vysvětlil podstatu této hry.

Bylť můj otec vědychtiv a vždy ochoten dáti se poučili. Sám však se neholedbal svými vědomostmi, nestavěl na odiv své znalosti, ač jinak byl vždy každému radou i skutkem nápomocen. Mnohdy se stávalo, že tatíček byl při hře vyrušen rychlým poslem, který hlásil:

— Pane inspektore, páni „Na růžku“ vás dávají uctivě prosit, kdybyste tam došel na poradu. Nedovedou spočítat dvakrát otočené sedmy a tichou stovku.

V takových případech můj tatíček bez reptání vstával, aby přání vyhověl. Rozřešil sporný případ a zahnal hrozící svár. Neviděl rád nesvárů při kartách. Říkával:

— Národ náš je i tak rozryt půtkami náboženskými, sociálními i stavovskými na svoji škodu a pro libost odvěkých našich nepřátel, i bylo by zajisté smutno, kdyby i karbaníci se neměli mezi sebou porovnávati. Mezi karbaníky má panovat bratrská snášenlivost a svornost.

Zlatá slova!

Tatíček byl často vyzýván svými ctiteli, aby sepsal svoje paměti a zkušenosti pro užitek veškerenstva. Ale on vždy odmítal, jednak pro nedostatek času, a pak, že nebyl člověkem péra. Byl toho názoru, že takové příručky by neměly valné ceny. Z knih že se karty hráti nikdo nenaučí, komu se k tomu nadání nedostává.

— Hráti dobře karty, pravil; to je dar od Boha. Na to nestačí universita. Znám doktory, kteří ani karet v ruce držeti nedovedou. A jsou lidé neučení, na něž je pohleděti radostno, jak bystře si při karbanu počínají.

Přece však dal se přiměti k tomu, aby vydal knížku pod názvem

Praktický sazebník
hry obyčejného
a licitovaného mariáše

Příručka
pro karbaníky
československé

Tato příručka obsahovala, jak již název ukazuje, sazby her obyčejných i točených při obojích druzích mariáše. Blahodárný vliv této publikace byl nemalý. Zkušenost ukázala, že od té doby přestaly spory při placení. Knížka měla při nedorozuměních rozhodné slovo, a nebylo karbaníka, který by ji občas nevzal v potaz. Tato práce byla s prospěchem i pro mého otce. Od té doby nikdy nebyl vyrušován a mohl každou hru dohráti v klidu.

Bylo by ode mne nevděčné, kdybych se nezmínil také o matince. Tato dáma zaslouží si zajisté svrchovaný hold od všech, kdož ji znali. Ač žena velmi obtížená starostmi o rodinu (neboť nebýval v naší rodině vždy dostatek), přece byla ducha jarého a dovedla hráti v karty tak, že zahanbila i mnohého zkušeného válečníka a postavila do stínu. Byl jsem ještě nerozumné děcko, ale tato příhoda vryla se mi nesmazatelně v paměť. Jeden čas byl tatíček upoután krutou chorobou na lůžko, takže nemohl jíti za svým povoláním. I pravil ke své manželce:

— Bětuško milá, hle, já tu ležím na lůžku jako Lazar. A zatím na mne čekají přátelé „Na hradě“, prožívajíce kruté chvíle, neb nemají třetího. Bože milostivý, proč jsi se mne dotkl svým prstem? Snad jsem veliký hříšník; proč však mají za mne pykati nevinní?

Ale matka odvětila:

— Mlč, Václave, utiš se. Já připravím večeři a pak zaskočím za tebe. Doufám, že mnou vezmou zavděk.

— Bětuško, probůh! — zvolal otec úzkostlivě, — rozmysli si, co pravíš. Obávám se, abych nepřišel skrze tebe ke škodě a hanbě.

— Nestrachuj se. — upokojila jej matinka, — jen klidně lež a neznepokojuj se. Vždyť mne znáš. Nejsem v karbanu žádný nováček, já to s nimi zaválím, že budou koukat …

— Myslíš-li Bětuško, — vzdychl otec, — pak dobrá … Já důvěřuji, že mne nezklameš. Jen prosím tě, drž karty k sobě a ne od těla —

— Samosebou!

— Pak licituj opatrně a nepouštěj se do všeho.

— Nejsem tak zbrklá.

— Ovšem, nesmíš zase urazit kartu. Kdybych měl o tobě slyšet, že jsi hrála u zdi, pak mi nechoď na oči. Každý list má své právo.

— Nestarej se.

— Nedbej ničeho na vzdychání, grimasy a posunky. Jsou takoví, kteří tímto způsobem chtí vylákat flek. Jest to ovšem jednání nereelní, ale děje se tak. Nerozumný sedne na tuto průhlednou vějičku a je pak zničen. Zejména při betlu buď obezřetná, neboť jest to hra velmi nákladná.

— Má se díti po tvém přání.

Maminka se ustrojila a chystala se k odchodu. Ve dveřích jí otec zadržel.

— Ještě něco, — pravil, — Kdybys měla mít smůlu a neměla dostat pořádný kart, pak se zdrž všeho licitování. V tomto případě nech je hrát samy a ty hleď žít z mrtvol. Karta se otočí k lepšímu, když sama chce. Nepokoušej se ji zlepšit tím, že vstaneš a otočíš židli. Mám zkušenosti, že to nic nepomáhá. Je to jen plytká pověra, nedůstojná našeho osvíceného věku. Nežijeme ve středověku, kdy se ještě věřilo na čáry …

— Na to já nedržím, — pravila matka a vyšla ze dveří.

— Počkej, haló, haló … S kibici se nebav. S kibici se nemluví. Kdyby ti takový člověk měl říci to neb ono, že jsi měla tak nésti a ne opak, pak vůbec odpověď nedávej. Slyšíš? … Odešla … — zašeptal a zvrátil se bezmocně do podušek.

Asi o půlnoci se maminka vrátila. Tváře jí hořely a oči plály.

— Zvítězila jsem, — vydechla radostně.

Tatíček se vztyčil na lůžku.

— O kolik? — tázal se dychtivě.

— O čtyřicet dva zlaté, šedesát krejcarů …

— Nevěřím svému sluchu.

— Zde jsou peníze.

— Bětuško, Bětuško, na má prsa!

Manželé se objali.

Když se matinka vyvinula z objetí, pravila:

— Ale tos je měl vidět … Oni, spatřivše mne, domnívali se, že ulovili lehkou kořist. Ale já jim dala … Rouhali se a brali jméno boží nadarmo. Nicméně však ke konci hry se upokojili, blahopřáli mi k výkonu a vzkazují ti pěkný pozdrav … Máš se brzy uzdravit, abys mohl zavítat opět mezi ně …

— Dejž to Bůh! — zvolal tatíček vroucně. — Již nyní cítím příliv svěžích sil … Přinesla jsi mi radostné poselství. Děkuji ti, drahá …