Hráči/2. kapitola

Hráči Karel Poláček
1. kapitola	2. kapitola	3. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Moje první vystoupení Na blátě □ Obavy spoluhráčů jsou klamné □ „Já se točit nebudu“ □ Vítězství! □ „Když národ náš po třistaleté porobě“
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Moje první vystoupení Na blátě □ Obavy spoluhráčů jsou klamné □ „Já se točit nebudu“ □ Vítězství! □ „Když národ náš po třistaleté porobě“

Jest přirozeno, že pod vedením mých znamenitých rodičů rozvíjely se mé vlohy utěšeně, a já mohu říci, že již ve třech letech věku jsem správně rozeznával barvy. Ještě před tím, než mi nastala školní povinnost, dovedl jsem správné pojmenovati veškeré figury karetní; a záhy nato zasvětil mne tatíček do tajemství lízaného mariáše.

Pamatuji si jako dnes. Jednoho dne přišel k nám na návštěvu strýček Josef. Po večeři, když jsme zasedli ke stolu, vyptával se strýček, jak prospívám ve škole. Nemohl jsem se pochlubiti dobrým vysvědčením. Nauky nedovedly uspokojit moji mysl a já býval ve škole těkav a roztržit. Strýček kroutil chmurně hlavou a vyjadřoval se pesimisticky o mé budoucnosti. Ale tatíček mávl rukou a pravil, že se to všecko poddá.

— Takový hoch, — pravil hrdě, — jako je náš Jindříšek, se neztratí.

A na dotvrzení svých slov předvedl strýčkovi se mnou jednu partii lízaného mariáše. Strýček žasl a nedovedl utlumiti slov nadšení.

— Co tomu říkáš? — tázal se otec, mrkaje s pýchou na svého bratra.

— Co říkám? Pravím, že ten hoch má dar od Boha. Co je platno, je vidět, že je z našeho rodu …

Pak odebral se otec se strýčkem do hostince „Na hradě“.

Když jsem dovršil třináctý rok věku svého, tu podstoupil jsem slavnost svatého biřmování. S řadou svých vrstevníků, čistě oděn a pln slavnostní nálady, přistoupil jsem poprvé ke stolu Páně. Po mši svaté mne vzal otec stranou, a zápase s dojetím, pravil vážně:

— Milý synu! Jsi nyní ve věku, kdy mladý Říman oblékal togam virilem na znamení toho, že vstupuje v řady dospělých občanů, a mladý Slovan slavil slavnost postřižin, stávaje se válečníkem. Uplynula léta dětských her a radovánek, nyní předstupuje před tebe přísný život s krutou vážností. Dnes tě vezmu s sebou do hostince, abych viděl, že veškerá moje naučení padla na půdu úrodnou.

I šli jsme do hostince „Na blátě“. Tam byla již shromážděna četná společnost, která uvítala vstup mého otce s nadšeným hlaholem, jenž dával svědectví o tom, kterak tatíček byl ve městě oblíben. Otec poručil přinést občerstvení. Posilnivše se, chvilku jsme pobesedovali. Pak pan Menšík, místní fotograf, mrkl na tatíčka a posunkem se ho otázal, nechtěl-li by hráti karty.

— Ba, — vzdychl pan Dalibaba, nájemce dvora Jedliny, — mohli bychom působiti. Škoda každé chvilky, jež marně uplyne.

Otec zakroutil hlavou a s předstíranou nechutí vstával, aby usedl ke karetnímu stolku. Tehdy jsem postřehl, že zkušený, rutinovaný hráč má krotiti svoje city, činiti tak, jako by hraní v karty bylo pro něho pouze společenskou nutností, a nikdy nedávati najevo náklonnost ke hře.

Pan Dalibaba bystře a zkušeným pohybem zamíchal karty, rozhodil je v malebném oblouku po stolku a zakřikl junáckým hlasem:

— Tak, malá dává!

Pan Menšík obrátil kulového spodka a pravil starostlivě, ukázav na mě:

— Ale, co s tím hochem? Nebylo by lépe odvésti jej domů?

Tatíček zavrtěl hlavou a pronesl:

— Bude hráti s námi co čtvrtý.

Pan Dalibaba se nedůvěřivě zasmál:

— Takový cvoček? Vždyť ani karty v ruce neudrží.

Tatíček mínil:

— Bez starosti.

— Ale, ale, — žadonil pan Menšík, — to by bylo … Hra se jenom pokazí. Copak je to hra pro děcka?

Tatíček však trval na svém. Oba páni se podrobili otcově autoritě, ačkoli bylo na nich vidět, že tak činí s velkou nevrlostí a přemáháním.

Pan Menšík obrátil sedmu a rozdával. Já byl první forhont. Hlásil jsem žaludskou sedmu, která byla schválena. Páni neříkali nic. Po několik následujících her se zdrželi poznámek, až na obvykle hráčské výkřiky.

— Mám povinnost.

— Mám lepší.

— Ty bych viděl.

— Mám sedmu.

— Tu bych koupil.

— Lepší sedmu.

— Já se podívám, atd.

Hra byla celkem klidná, až tento případ vzbudil velké vzrušení. Pan Menšík vylicitoval červenou stovku se sedmou. Hrál jsem s panem Dalibabou; otec pauzíroval.

Podíval jsem se na kartu. Měl jsem tři trumfy s desítkou. Kulí jsem vůbec postrádal. Kromě toho jsem měl žaludské a zelené eso. Rychle rozhodnut, zvolal jsem:

— Ránu!

Můj spoluhráč se zděsil.

— Cože? — zvolal s úděsem, — co to povídáš?

— Flek dávám, — opakuji.

Pana Dalibabu polil studený pot.

Obrátil se na tatíčka, jenž nacpával flegmaticky dýmku, a pronesl hlasem, jenž se třásl jako huspenina:

— Pane Kobosile, co tomu říkáte? Jaký je váš synek nerozvážný! Jak já k tomu přijdu, abych byl škodný? Flekovat červenou stovku — jaký je v tom rozum? Vždyť to stojí fůru peněz!

Můj otec neříká tak ani onak a jen se usmívá do vousů.

— Nechme mu jeho vůli, — řekl po chvilce, — já se do toho nepletu. Je-li list podle toho, pak je rána na místě.

— Já se točit nebudu, — prohlásil pan Menšík teskně.

— To tak … zaskuhral můj spoluhráč, — ještě se povýšit … To by bylo neslýchané. V roce 1903 se povýšil na červenou stovku nebožtík Háblta, loterní kolektant. Opovážil se proti lesmistrovi Halaburdovi … Prohrál, udělalo se mu mdlo, šel domů a zemřel. Však je to také co říct.

— Tak jedem! — přerušil jsem jeho rozjímání.

Byla to hra! Ovzduší bylo naplněno elektřinou. Při každé desítce, kterou jsme získali, se jasnil obličej mého spoluhráče. Moje klidná, sebevědomá hra vlévala mu důvěru v srdce. Když jsme konečně dostali čtyři desítky domů, tu se pan Dalibaba nezdržel a zvolal mocným hlasem:

— Stovka je v Trapezuntě!

Pan Menšík zakvílel:

— A já to cítil v kříži!

Otec se zasmál:

— Já to věděl, že to bude vachrlaté. Na mého syna je spolehnutí, copak o to …

Pamatuji se, že se tenkrát sběhla celá hospoda, aby sledovala tuto památnou hru. Pan Menšík měl tři trestné. Když platil, tu pronesl dvojverší, které se pak často citovalo:

Šel tam honem,
a pak si zoufal nad talónem …

Měsíc stál nad radnicí a poléval náměstí zádumčivým, modravým světlem, když jsme kráčeli k domovu. Pan Dalibaba nás doprovázel. Byl krajně rozrušen a zaléval se vnitřním, hrčivým smíchem.

— Ho-ho-ho, — hýkal, — to jsme mu to vykreslili … Tři zlaté platil jednomu každému … Povídá: Tak je to červená stovka se sedmou. Cha, cha … To nejde jen tak hrát červené stovky. Flek máš! Točit se nebudeš, to já vím. Kdepak! Hraješ s pány! Tři zlaté, pánové, to dělá dohromady devět zlatých. A to on si myslil, že si ponese domů zisky. Pořád se kasá: Copak to je, ještě jsem si nevydělal na útratu. Tady máš útratu!

Z nadšení rachal holí na železné závěsy. Ponocný Škoda napomenul. Když však mu vysvětlil příčinu své rozpustilosti, tu se ponocný podivil a pravil:

— Někteří lidé hrají jako ponocní.

— Tak jest, — odvětil pan Dalibaba, — ale na nás si nepřišel. My nehrajeme o sirky. My víme, co kart obnáší. Já a tadyhle mladý pán Kobosil, my jsme hráči …

Nezdržel jsem se, abych mu nevytkl:

— A měl jste tolik řečí, když jsem ho trestal.

— No, no …, — mručel pan Dalibaba, — já jenom … Nevěděl jsem, že račte tak dobře ovládati hru …

Když jsme došli k našemu obydlí, stiskl pan Dalibaba tatíčkovi pravici a promluvil slavnostně:

— Pane Kobosile! Blahopřeji vám k vašemu synu. Seznal jsem, že v jeho ještě dětském těle vězí mohutný duch. Jen ať kráčí dále po cestě tak slibně započaté. Bude okrasou naší milé rodné obce i chloubou všech krajanů. Je to hodný hoch svého důstojného otce. Když národ náš po třistaleté porobě …“

Tu jej otec přerušil, neboť o panu Dalibabovi, jenž proslul jako slavnostní řečník při různých příležitostech, bylo známo, že když dospěl až k třistaleté porobě, neměla jeho řeč konce.

Poděkoval mu za blahopřání a rozloučili jsme se. Když jsme uléhali na lože, tu slyšeli jsme hlas, jenž výstražně se nesl zamlklou nocí:

Šel tam honem,
a pak si zoufal nad talónem …