Hordubal/Kniha první, kap. XXII.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. XXI.	Kniha první, kap. XXII.	Kniha první, kap. XXIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. XXII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

A chtěl by za stodolu jako obyčejně, ale nemůže, píchá ho u srdce. I tváří se, jako by se mu zachtělo právě tady sedět, právě na tom patníku u vrat, a vzhlížet na dvorek. Polana – najednou má plné ruce práce: sype slípkám, mete zápraží a kdesi cosi – “Holčička se narodila Herpákové,” sdílí hovorně –ech, Polano, cože ti je najednou tak do řeči?

“M,” bručí Juraj roztržitě.

Padá soumrak, Polana otvírá vrata, to už půjdou kravky z pastvy. “Ty, Juraji,” začíná váhavě, “říkal jsi, že bys přikoupil nějaké krávy –”

“Není třeba,” mumlá Hordubal.

Kývajíce hlavami jdou kravky do chléva, bimbam, bimbam. Juraj vstává, chvála Bohu, jde to už. “Dobrou noc, Polano,” povídá.

“Co – ty nebudeš večeřet?”

“Ne.”

Polana se mu staví do cesty. “Juraji, já ti ustelu v jizbě. Co tomu řeknou lidé, že ty, gazda, spíš u krav!”

“Nech lidi,” praví Juraj neurčitě. “Ještě ledacos řeknou.”

Zachmuřeně hledí za ním Polana, jak zachází do chléva. Jaká stará záda má Juraj!

Hordubal se ukládá do slámy. Už to v boku nepíchá, ale těžké je srdce, tlačí. Dvorec utichá nějak rozpačitě, i Hafie štěbetá polohlasem, jako by ji někdo okřikl, ticho buď, nemluv tak nahlas! Jako by tu někdo těžko stonal.

A ticho, dvorec spí, dědina spí. Hekaje hrabe se Hordubal ze slámy, rozžíhá chlévskou svítilnu a jde se poohlédnout, je-li kde jaká robota. A zase to píchá, potvora. Stáj by se měla vyčistit a koním dát čerstvé stlaní, ale Juraj jenom dumá, udělal bych, udělal, ale co to, že se mi dnes nechce? Obchází kurník, svinský kotec, stodolu, leze po žebři na seník což kdyby se seno zahřálo; ach, píchá to v boku. Obchází dvorek a jde i na sad. Co tam? A, jen tak, třeba není-li tam někdo. Kdo by tam byl? Inu, nikdo, ale člověk neví. A co půda – Polana už nespí na půdě, je tam teď kukuřice; Polana se přestěhovala do komory. Hordubal tají dech, aby nezasténal, a vystupuje i na půdu; chce otevřít dveře, ale nejde to, je slyšet jakýsi sypký šum, když jimi pohne. Á, to se hromada kukuřice sesula a zavalila dveře. Tam tedy také nikdo není. A kdo by se tam schovával? Jaká hloupost!

Hordubal stojí na dvorku jako černý kůl a hladí se rozpačitě v týle. A co já vlastně, diví se, proč tu běhám? Tolik let tu Manya žil, nu, a nehlídal jsem, neběhal se svítilnou po dvorku; nač tedy teď? – Hordubalovi je nějak tupě a lhostejně. Kdybych teď ležel v chlévě a slyšel nějaké kroky, – vstal bych? I nevstal. Zavolal bych, kdo tam? Nezavolal, jenom dech tajil. Ach, Hospodine, což mám hlídat dospělé lidi? Inu, hlídal jsem, pravda, a dělal, jako bych kdesi cosi robil potmě. Copak můžeš srdce někomu uhlídat? Hloupý jsi, hloupý!

Nu což, ať se Manya vrátí – co na tom? Vždyť je to už jedno, všecko je jedno. Všecko přestalo bolet. Vyhořel dům, není už děravé střechy.

U Herpáků zaplakalo děcko. Tak vidíš, třeba je to pravda, že Polana se byla podívat u sousedů na děcko. Proč ne: ženské jako divé po dětech. To teď Herpáková dává dítěti prs – Pamatuješ se, Polano, jak jsi kojila Hafii? Jen hnula ramenem, a prs zase vklouzl do košile – jedenáct let je tomu. A ty – do Ameriky. – Hloupý jsi, hloupý –

Hordubal mrká na hvězdičky, Hospodine, co jich je – co jich tu přibylo za ta léta! Dřív jich nebývalo tolik, že by ses jich až děsil. Všecko je jedno. Jako by všecko z tebe spadávalo, jedno po druhém. Byla Amerika, byl návrat domů. Byl Gerič, Fedeleš, Manya – co toho bylo; a už není nic. Všecko jedno. Nu, chvála Bohu, odlehlo člověku.

Tú – tú – tú, vytrubuje v dálce ponocný; a hvězd tolik, že člověk trne.

Dobrou noc, dobrou noc, Polano, dobrou noc!