Hordubal/Kniha první, kap. XXI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kniha první, kap. XXI.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

Hordubal jako by neměl stání: hned ráno se vytratí, ať se Pán Bůh stará o hospodářství, a čertví kde se potlouká. Tuhle – až v Tibavě, a co, Geleteji, nepotřeboval bys čeledína ke kravám či na pole? Jakého čeledína, Hordubale, mám dva syny; pro koho to, bratranče, hledáš místo? Nebo v tatinském revíru, horár Stoj je tam, a prý jsou-li kde jaké stromy kácet. Žádné stromy, brachu, tisíce metrů dřeva hnijí v lese. Tož tak, a spánembohem. A což nikde se nestaví dráha či silnice, nikde se neodstřeluje skála? Kdepak tady, strýčku, tady na nás všici zapomněli; pro koho co stavět?

Inu, co dělat, sednout si někde a čekat až do soumraku. Zdálky je slyšet zvonce stád, pasák práská bičem, jako by střílel, kdesi poštěkává ovčákovo psisko. V polích – někdo zpívá. Co dělat, člověk sedí a poslouchá, jak bzučí mušky; zavře oči a může hodiny poslouchat, a nikdy není ticho, pořád se žije; třeba zafrčí brouk nebo se veverka durdí, a všude stoupá k nebesům mírné zvonění božího dobytku.

A s večerem loudavě domů. Hafie přinese jídlo – ech, jaképak jídlo, ani pes by to nežral; ale stejně není hladu. Pravda, Polana nemá pokdy strojit večeři. Už je noc, dědina šla spat, a Hordubal obchází s lucernou a robí, co se dá: chlévy poklidit, srovnat hnojiště, vody nanést – Tiše, aby nikoho nevzbudil, kutí Juraj, co tak kde je pro chlapa na práci. Už bije jedenáctá hodina, chval každý duch Hospodina, a Juraj potichu zalézá do chléva. Nu, kravky, nu, bude pro Polanu ráno kus roboty hotov.

A zase až do Volova Polje hledat práci. Hej, Harčáre, nepotřebujete-li robotníka? Co ty, zbláznil ses či tě pustili z kriminálu? Teď po žních hledáš robotu? – A co si otvíráš hubu, myslí si Hordubal, mám v sáčku peněz, že bych mohl půl tvého dvorce koupit; nemusel by ses tak naparovat. Pomalu se klátí Hordubal domů, a co doma? A jen tak, přejít přes ty vrchy, co tady v cizině?

Juraj sedí na kraji lesa nad polem Varvarinovým. I tady je slyšet zvonce stáda, to asi z lehotského chotáru. Co on Míša nahoře na polonině? Dole potok, a u potoka – stojí ženička. Juraj chmuří obočí, aby lépe viděl. Nevypadá-li jako Polana? Ach ne, to ne, kde by se tu vzala Polana. Z takové dálky – každá bába by se podobala Polaně. A z lesa běží černé chlapisko – to není Manya, soudí Juraj, jak by mohl přijít Štěpán z této strany? Černý se zastavuje u ženičky, stojí a hovoří – Že si mají tolik co povídat, diví se Hordubal. Nějaké děvče asi a její milý – přespolní, z Lehoty či Volova Polje; scházejí se potají, aby mu nenabili domácí parobci. A ti dva stojí dole a povídají; nu, mluvte si, nedívám se. Slunce je nad Menčulem, brzo-li bude večer? A ti dva stojí dole a povídají. A což zkusit ještě – třeba by v solných dolech měli práci pro majnera. Pravda, daleko jsou doly; ale komu bude vadit, jak daleko? Ti dva stojí dole a povídají. Marné bude přeptat se v dolech –

Ne, nepovídají. A vždyť tam stojí jen jeden a vrávorá jaksi. Ale ne, dva to jsou a vrávorají, jako by se potýkali. A to se tak strašně těsně drží, že vypadají, jako by se tam jen jeden potácel. V Hordubalovi se zastavilo srdce. Poběžím tam dolů. Ne, poběžím domů, je-li Polana doma. Jistě je doma, kde jinde by byla? Hospodine, cože ty nohy – jako z olova. Hordubal vstává a běží podle lesa, pádí polní pěšinou, uhání k dědině. Achich, to píchá v boku, jako by jehlou bodal – takovou košikářskou jehlou. Hordubal už nemůže popadnout dechu a běží, běží ze všech sil. Sláva ti, Bože, tady už je dědina; Juraj jde ostrým krokem (co to tak píchá, Bože, jen ať dojdu!), jen kousek ještě, tamto už jsou vrata; vší silou tisknout ruku tuto na žebra, aby to nemohlo tak bodat, a vyběhnout k vratům –

Hordubal uřícen se opírá o pilíř vrat, hlava se mu točí, oddychuje, jako by vzlykal. Dvorek – prázdný; Polana je asi v komoře či kde – Jurajovi je pojednou k smrti lhostejno, kde je, nedošel by ke komoře, nevypravil by ze sebe hlasu; jen sípavě vydechuje a má se co držet, aby se mu nepodlomily nohy.

Vrátka se pootevřela a do dvorce vklouzla Polana, udýchaná, zardělá; zarazila se, když uviděla Juraje, zastavila se a povídá nějak překotně: “Byla jsem jenom u sousedy, Juraji, u – u Herpákové – podívat se na děcko –”

Juraj se narovnává po celé délce, zvedá obočí: “Neptal jsem se, Polano.”