Hordubal/Kniha první, kap. X.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. IX.	Kniha první, kap. X.	Kniha první, kap. XI.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. X.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Vyřiď, Hafie, že přijdu až večer.”

Tak, kus chleba a slaniny, a už je to, hajdy do vrchů. Hordubalovi je volno a až teskno jako děcku, když uteklo mamce. A stojí nad dědinou, jako by se tu cosi změnilo. Co je? Že toto bývalo pole Hordubalovo? Pravdaže bývalo – samý kámen prý, a přece tu sklidil Pjosa žito, brambory tu má a políčko lnu; vida, jak se spojilo Pjosovo pole s Hordubalovým! Ale tuto výše, u té jeřabiny – odtud je vidět celou dědinu. Tady je co se divit boží moudrosti: Krivá se jmenuje dědina, a skutečně je křivá, stočená do oblouku, jako když kráva leží. Střecha za střechou, všechny stejné, jako stádo ovec; ale ten bílý dvorec je Polanin. Jako by se sem ani nehodil, myslí si Juraj; střecha červená, nová – řeklo by se, kdopak se to sem přistěhoval? Ale kdosi z roviny, takoví lidé tam jsou, co dřeva nemají a musejí z cihel –

Rovina. Odtud je vidět i rovinu. Modrá, rovná – jako moře, inu, taková pustina. Proto oni tak rychlo jedou: smutná jim je cesta, člověk jde – jde, a jako by šlapal na jednom místě. Nešel by se do roviny jen tak dívat; kdežto tady – jako svátek, člověk může jít jenom za nosem, a pořád má proč jít dál: tuto za ten ohyb cesty, za bystřinu, tam k tomu smrku, přes tuto pastvinu hore, a když už je tady, tož do lesa; k poledni hledí les, samý buk, pně šedé a světlé, jako by tu ležela mlha; a tu, tam, všude jako zardělé plamínky kvete brambořík. A tuto, počuj, jaký plavý hřib, nadzvedá suché listí, ej, jaká silná a bílá noha; a víš ty co? nechám tě tu, hřibe, hřibane, nenatrhám ani kukaček a zvonečků, ale kytku jahod pro Hafii, dole na kraji lesa, kde jsou nejsladší. Hordubal stane a tají dech: srní; tam na druhém boku stojí srna, plavá a světlá jako to loňské lupení, stojí v kapradí a jistí: co jsi ty, člověk či pahýl? Pařez jsem, pahýl, jakási černá větev, jen neprchej; což i ty se mne bojíš, zvěři divoká? Ne, nebojí se; utrhne lístek, dívá se, mele hubou jako koza. Bek, bek, povídá, zadupe kopýtky a kluše dál. A Juraj je nějak náhle přešťasten, lehko se mu jde hore a na nic nemyslí. Jde jen, jde, a je mu dobře. Srní jsem viděl, řekne večer Hafii – jé, a kde? Inu, tam nahoře, – v rovině, Hafie, není srní.

A tuto už je to – nikdo neví, co vlastně: jakýsi srub rozpadlý, rozvalené trámy, ale trámce, Pane Bože, zvonice by se z nich dala sroubit, lilkem zarostlé a vraním okem, divokou lilií, kýchavicí, kapradím a kakostem, věru, divné místo a jako začarované, – tady se les obrací k půlnoci: černý les, les zarostlý mechem, černá je půda a mokvající, ano, prý tu i straší; a jakési houby bělavé, průsvitavé, jako rosol, zaječí jetel a tma, vždycky taková tma; ani veverku tu neslyšet, ani mušku, takový je to černý les, nerada tudy jdou děcka, a i chlap se pokřižuje. Ale tuto je už kraj lesa, po kolena se brouzdáš borůvčím a zvedáš větve, a co toho lišejníku tu visí, ostružiní tě chytá za nohy, ech, člověče, ne lehko tě pustí les na poloninu, musíš se prodrat houštím jako kanec; a hejdy! jako by tě z lesa vystřelil, jako by tě sám les vyplivl, stojíš na polonině, pochválen Pán Ježíš Kristus, tady jsme.

Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako. církev, člověk by smekl širák a nahlas pozdravil; a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží si a hledí Pánu Bohu do oken, – ah, ahah, to se mu dýchá! A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku? Inu tam, hore na temeno, vidíš tam pást se ty maličké, červené mravence? tam já mám zamířeno. Širá je polonina.

Širá je, Pane: řekl bys, stádo volů? Ty červené tečky? Dobré to má Hospodin: dívá se dolů a řekne si, ta černá tečka tuto je nějaký Hordubal, ta světlá tečka tamto je Polana; musím se podívat, potkají se ty dvě tečky? či mám je k sobě postrčit prstem? A tuto z úbočí letí něco černého a přímo sem; běží to, kutálí se to po svahu, co ty jsi zač? a ty jsi černé psisko, hubu si můžeš roztřepit, i jdi ty, vypadám já jako zbojník? Pojď sem, jsi statečný psík; jdu se podívat k bačovi hore. Už slyšet zvonění stáda. “Hajza,” volá pastucha, voli velkýma, klidnýma očima pozírají na Juraje, mávnou ocasem a pasou se dál; bača stojí bez hnutí, jako jalovec stojí a vyhlíží příchozího.

“Hej,” volá Juraj, “jsi to ty, Míšo? Nu, chvála Bohu!”

Míša nic, hledí jen.

“Neznáš mne? Jsem Hordubal.”

“A, Hordubal,” povídá Míša a nepodiví se; kdo by se čemu divil?

“Z Ameriky jsem se vrátil.”

“Co?”

“Z Ameriky.”

“A, z Ameriky.”

“Čí voly to paseš, Míšo?”

“Co?”

“Čí jsou to voli?”

“A, čí voli. Z Krivej.

“Tak, tak, z Krivej. Pěkná zvířata. A co ty, Míšo, zdráv? Přišel jsem se na tebe podívat.”

“Co?”

“Nu, podívat se.”

Míša nic, jen mrká; odvykne se hovořit tady nahoře. Hordubal uléhá do trávy opřen o loket a bere do úst stébélko; tady – jiný svět, ani mluvit se nemusí, není třeba. Od dubna do září tu pase Míša, človíčka nevidí, jak je týden dlouhý –

“A co, Míšo, byl jsi někdy už tamto dole, co je rovina?”

“Co?”

“Byl jsi v rovině, Míšo?”

“A, v rovině. Nebyl.”

“A tamto nahoře, na Durnom, jsi byl?”

“Byl.”

“A tuto za tím vrchem jsi nebyl?”

“Nebyl.”

“Tak vidíš, a já – až do Ameriky; a co z toho mám? ani své ženě nerozumím –”

“Tam – to už jsou jiné pastviny,” povídá Míša.

“A poslyš,” ptá se Juraj, jako se ptával, když byl chlapcem. “Co to bývalo, ten srub v lese?”

“Co?”

“Ten srub tady v lese.”

“A, ten srub.” Míša zamyšleně bafá ze zapekačky. “Kdo ví. Prý zbojníci si tam chtěli hrad postavit. Ale cožpak lidé vědí.”

“A pravda, že tam straší?”

“A, to,” řekl Míša neurčitě.

Hordubal se převrátil na záda. Dobře je tady, myslí si; a co tam dole – už ani sám nevíš. Hemží se tam lidé na dvorku, jeden překáží druhému, jenjen že se neservou jako kohouti; až tě huba bolí, jak ji svíráš, aby ses nerozkřikl –

“Máš ženu, Míšo?”

“Co?”

“Máš-li ženu?”

“Nemám.”

V rovině nejsou taková oblaka; tam je nebe prázdné, ale tady – jako krávy na pastvě; člověk leží na zádech a pase. A jako by pluly, a on by plul s sebou, odplýval jaksi, divné, že je tak lehký a může se vznášet s nimi. Kam to jdou mraky, kam se dějí večer? Jako by se rozplynuly, ale což se může něco jen tak ztratit?

Hordubal se opřel o loket. “Chtěl jsem se tě zeptat, Míšo, – neznáš nějaké byliny na lásku?”

“Co?”

“Bylinu laskavec, co vzbuzuje lásku. Aby se třeba děvče do tebe zamilovalo.”

“A,” bručí Míša, “to nechci.”

“Ty ne, ale jiný by třeba chtěl.”

“A nač to,” zlobí se Míša. “Není třeba.”

“Ale znáš takové byliny?”

“Neznám.” Míša odplivl. “Nejsem cikánka.”

“Ale léčit, Míšo, umíš, vid,?”

Míša nic, mrká jen. “A co ty víš, nač umřeš,” povídá najednou.

Hordubal se posadil se srdcem tlukoucím. “Myslíš, strýčku Míšo, že – brzo?”

Míša zamyšleně mrká. “A, Bůh ví. Dlouho-li žije člověk?”

“A jak ty jsi stár, Míšo?”

“Co?”

“Jak jsi stár?”

“A, to nevím. Nač vědět?”

Ba, nač vědět, oddychl si Juraj; nač vědět – řekněme, co si myslí Polana? Tam dole se tím člověk mučí; ale tady – nu, mysli si, co chceš, dušinko; kdybys byla šťastná, nemyslila bys. Divné, jak to všechno je odtud daleko, tak daleko, až teskno. Člověk sám – jako by se i na sebe díval z takové veliké výšky, jak pobíhá po dvorku, vzteká se a přemýšlí, a zatím je jenom takový mraveneček podrážděný, co neví kudy kam.

Veliký mír přichází na Juraje, tak veliký, že až nějak bolí. Hleďte ho, takový chlap rozsocháč, a vzdychá, vzdychá pod břemenem posily. Ach, teď bych ještě nechtěl vstát a nést to dolů do údolí, a cože nechtěl: nemohl. Tiše, tiše ležet, aby se to ve mně slehlo a srovnalo; snad dny a týdny takto ležet a čekat, až to samo do sebe zaklesne; ať se točí nebesa, ať skloní vůl hlavu k lidské tváři a zafrká, ať pozří svišť, je-li to kámen? kámen je to a hupky na něj, panáčkovat a větřit. Ruce rozpjaty, leží Hordubal naznak: není Hordubala, není ani Polany – jen obloha a země, vítr a zvonění stád. Rozplývají se oblaka a nic po nich nezbude, ani jako když na sklo dechneš. Myslí si volek, cože má sháňky, a je to jen zdálky zvonění. Nač vědět? Zírej. I Bůh zírá. Jaké veliké oko, pokojné jako pohled hovada. Ten vítr, to jako by sám čas tekl a hučel; kde se ho tolik nabere? A nač to vědět?

Bude večer, a Juraj se vrací dolů, jde poloninou a zapadá do lesa, lehce a dlouze si jde; už se v něm srovnalo břímě míru a nemusí ani dávat pozor. Dobře, Polano, dobře, už ti nebudu podbíhat na oči, malý je dvorek pro dva. Najde se u někoho práce, a ne-li, sednu tu někde nahoře a počkám, počkám až do večera. Proč ne, – dlouho-li žije člověk? Nač, prosím tě, by si překáželi dva mravenečci, vždyť místa je, ani nechápeš, kde se ho tolik nabere; a já – i zdálky se mohu dívat. Chvála Bohu, dost je tu vrchů, odkud se může člověk dívat domů. Stvořiteli až na límec může vylézt a dívat se dolů na sebe sama. Tak jako mraky stoupají – a rozplynou se jako dech.

Už zvoní klekání stád, a Hordubal ještě sedí na mezi dymiánové s kytičkou jahod v ruce a hledí dolů na tu novou červenou střechu. I dvorek je vidět jako dlaň; vzít sem Hafii a ukázat jí – počuj, Hafie, není-li to jako hračka. Na dvorek vychází malininká světlá postavička a stojí, stojí. A tu, hle, i ze stáje vychází tmavá postavička, jde k ní a stojí také. A nehýbají se – jako hračky. Mravenci by mávali tykadly. a pobíhali by, kdežto lidé – jsou divnější: stojí proti sobě a nic. Nač vědět, myslí si Hordubal; ale divné, že tak dlouho, tak nehnutě stojí; až úzko je člověku – strašné, že stojí tak bez hnutí. A to že byl, Juraji, mír, co jsi nesl v sobě tam shora? ta tíha, která tě sráží? Nabral jsi tam až příliš něčeho, a je to smutek; ruce jsi rozpřáhl, a teď neseš kříž. A ti dva tam dole stojí, stojí, – ach, Jezus, ať už se pohnou! A tu se světlá postavička utrhla a zašla; ta tmavá stojí, nehýbá se, a, sláva Bohu, už je tatam.

S kytičkou jahod se vrací Hordubal – nemá nic než tu kytičku, a ještě ji zapomene na dvorku. Čtyři lidé u večerního stolu; málem by začal, viděl jsem srní, Hafie, ale neřekne to, slova mu rostou v ústech jako sousta, Polana nejí, bledá, jako by ji z kosti vyřezal, Štěpán se mračí nad talířem, křiví hubu, drtí chléb v prstech, najednou praští nožem a běží ven, jako by se dusil.

“Co je strýčkovi Štěpánovi?” vydechla Hafie.

Polana nic, sbírá talíře ze stolu, zsinalá, až jí zuby jektají.

A Hordubal se odklízí ke kravkám, lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí, co je, gazdo, co tak hlasitě dýcháš? Ech, lysko, nač vědět, nač vědět – ale je to těžké, těžší než řetěz. Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já – co tam je místa, i Bůh se tam vejde; ale mezi lidmi je těsno, dva – tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi! což neslyšet rachotit jejich řetězy?