Hordubal/Kniha první, kap. IX.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. VIII.	Kniha první, kap. IX.	Kniha první, kap. X.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. IX.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

A už je ti to hloupé, Juro, Juraji: chodíš po dvoře, pozíráš a nevíš co dělat. Kapustu pěstovat? To není robota pro chlapa. Sypat slepicím? Svině krmit? Ech, práce pro báby. Všechno dřevo už je pořezáno a naštípáno, vyspravil jsi plot, to ono urobil z polen; lelkuješ jako starý Kyryl, co mele naprázdno bradou tamto na dvorku u Michala Herpáka. A sousedky pokukují, to je pěkný gazda, ruce v kapsách a zívá, i bodejž ti čelist vypadla!

Tam dole na lukách – je Manya; co tam? Nemluvit na koně a tak. Buď si tam ty sám, co mně je rovina? Vida ho, čeledín odkudsi, a řekne si, to a to kdybyste udělal, hospodáři. A vidíš, udělám; nemáš mně co poroučet, ale když to je ze dřeva, urobím to. Dřív – lesy se kácely; a prý se už dřevo neprodává, hnije v lese, pily stojí –

Hospodine, jednou zase krávy pást! Ne dvě kravičky, to by bylo pro smích lidem, ale dvanáct krav, a hnát je třeba až na Volov Chrbát, v ruce topor na medvěda – A nikdo neřekne: nemluvit na krávy. Musí se zakřičet na hovádka.

Ale Polana ani slyšet – prý osm stovek ti dá řezník za krávu, a ještě s tím dělá milosti. Nu, co řezník – pro sebe bych pěstoval dobytek: ale když nechceš, dobrá. Peníze do roviny ti. vrážet nebudu.

Nebo zapřáhnout krávy do vozu a jet do polí úrodu svážet. Člověk jde, jde; jednu ruku na jhu, hybaj! O – ou! Žádný spěch, jen tolik, co krávy stačí. Ani v Americe jsem si nezvykl na jiný krok: jen jako když krávy jdou. A s nákladem úrody dolů, kolo zachycovat za paprsky, celý naložený vůz držet v ruce – chvála Bohu, člověk aspoň ví, že má pracky. To je, Polano, chlapská robota. Ach slituj se, Bože, jaká marnost – jen ruce jednomu měknou; a jaké jsou to šikovné ruce, tvrdé, americké.

Což, Polano, tobě se to běží, máš pořád co dělat, tu slípky, tu svině, tu cosi v komoře, ale chlapovi je hanba stát u plotu. Kdybys aspoň řekla, ty, Juraj, to a to bys mohl udělat; ale ty jako šipka, nelze na tebe ani promluvit. Mohl bych ti vypravovat – třeba to: v Americe, Polano, smí chlap zametat, nádobí smí umýt a utírat podlahu, a není mu hanba; dobře se mají báby v Americe. Ale ty – mračíš se, jak jen něco vezmu do ruky, a prý se to nehodí, budou se ti lidé smát. A což, ať se smějí, hlupáci. Dělám něco ve stáji, nakrmím a napojím koně – zas Štěpán se mračí; prý nemluvit na koně a tak. To víš, ty! A vůbec se mračí – nu, nu, jen mne nesežer těma očima. Ani s hospodyní nemluví, hubu stěží otevře a jen těma očima – Zlost má, je zlostí celý žlutý, sám se užírá. – I Polana se ho bojí, říká: Jdi, Hafie, řekni Štěpánovi, ať udělá to a to, zeptej se Štěpána na to a ono – Hafie se ho nebojí. Strýčku, řekne mu, a on ji pohoupe na kolenou, takto, Hafie, skáče hříbě, takto se kolébá kobyla – a zpívá; ale jak někoho uvidí, jako by mu zatrhl, a už zaleze do stáje.

Hordubal se drbe v tyle. A čertví, mne se Hafie bojí. Hraje si, hraje, ale jak přijdu – konec, nespustí ze mne oka, a jen pryč – Nu, běž si. Ej, Hafie, vyřezával bych ti hračky, jen kdyby ses mi opřela o rameno a dívala se – jé, co to bude? A co bych ti mohl vypravovat o Americe, děvče: černoši jsou tam a mašin takových – i Bůh s tebou, Hafie, a jdi si za tím svým Štěpánem. Nežďuchej ji, Polano, bitím nikoho neochočíš; ale kdybys ty někdy usedla, kdybychom spolu hovořili, přišla by Hafie a poslouchala by, o koleno by se mi opřela loktem – ledacos bych mohl povídat, s otevřenou papulí by dítě poslouchalo. Inu, v zimě snad, v zimě u kamen –

Dole ze vsi poplašený křik husí a řinčení vozu – to se vrací Manya. Juraj mávl rukou a klidil se za stodolu. Co tady budu stát, nosem proti nosu! Vezeš hromádku sena a hluku s tím naděláš, jako bys bůhvíco vezl. – A tady je ticho, tady je člověk celému světu za chrbátem. Nechali sad přestárnout, hrušky tu zrávaly a slívy, a teď nic. Měly by se vyřezat ty přestárlé stromy a s podzimem vysadit mladé, ale ne; už tu není nic starého, nic, co tu bývalo dřív, než ty neplodné stromy: jen tu spánembohem zůstaňte. Stinný sádek tu býval, ale teď tu ryjí svině; a ty kopřivy, Pane Bože!

Nemysli si, ledacos jsem v Americe viděl; díval jsem se, a vida, to nebo to by šlo zařídit i doma. Pěkné věci tam mají, šikovné, – jen toho nářadí všelijakého! Nebo tohle – pěstovat zeleninu. Nebo králíky. Ale králíky nejlíp, až když máš dost chrástu od zeleniny. A což, šlo by ledacos, všechno bych zařídil, jen kdybys, Polano, jen kdybys mrkla okem, co to Juraj robí. A co to bude, Juraji? Klece pro králíky, Hafie bude mít radost, i kožíšek jí ušiješ. Nebo například holubník. A což, nechtěla bys včeličky? Mohl bych vyřezat úly, ne špalky, ale úly s takovým sklíčkem vzadu, aby bylo vidět dovnitř na včelstvo. VJohnstownu byl majner, Polák, veliký včelař; považ, i drátěnou kuklu měl na hubě. Člověk se mnoho naučí. Kdybys chtěla, Polano, kdybys jen pozřela – bylo by ledacos. Nebo zeptat se: jak to a to dělají v Americe? Inu, neptáš se, těžko ti co říci. Člověku je hanba robit něco jen pro svou radost; sám pro sebe – jako by si jenom hrál; ale pro někoho druhého – plivne do dlaně, a ještě si píská. Tak je to, Polano.

Sláva ti, Bože, toto už zvoní krávy, už je večer; teď přijdou i naše kravky, třeba je přivázat, napojit, pohladit, Hafie zavolá, Štěpáne, tatko, k večeři; Štěpán hlasitě srká, Polana mlčí, Hafie šeptá se strýčkem Štěpánem, nu, co dělat, dobrou noc, všici. Hafie v jizbě, Polana na půdě, Štěpán ve stáji – ještě obejít dvůr a zalézt do chléva spat. A tam, ruce pod hlavou, se může říkat i nahlas, co by se dalo robit a jak by co mohlo být.

A kravky – jako by rozuměly: otočí hlavu a hledí.